I na doslech

Celá se napnu, když vzápětí po tom, co si všimnu Reginalda, uslyším ženský hlas hulákat své jméno. Otočím se ve směru zvuku a výmluvně vyvalím oči. Edith se nám řítí se vší vervou mi vynadat, že jsem se jí ztratila, ale dle měnícího se výrazu rychle pochopila, že blízko zrzavého mládence nestojím náhodou.
Jestli si všimla i velitele těžko říct.
“Ztratila se? Gwynedd..?“ snažím se situaci zachránit, jak nejlépe můžu, “Pomůžu ti ji najít,“ hodí se mi, když se otočím zády víc ke strážnici. Co oči nevidí, hlava nepozná. Jenže je tady ten mladý muž – a mě dobré vychování nedovolí, abych odešla jen tak bez rozloučení.
“Ještě jednou upřímné díky za vaší pomoc, ctěný pane. Dobře s vojáky pořiďte, už musím odejít,“ uculím se, tváře probarvené stydlivým ruměncem.

Stráže si vás nevšímají. Oči velitele sice čas od času přelétnou po nejbližším okolí, ale pohledem spíše než známé tváře hledá neobvyklou aktivitu, aby mohl včas zasáhnout jako pravá ruka zákonu.
Vojáků tady není zrovna málo. Buď se právě mění hlídky, nebo se posiluje stav mužů, když je ve městě tak živo. Všichni ale vypadají klidně.

Z druhé strany, z útrob tržištního davu, se k vám ale prodírá jiná pohroma.
“Gwynedd! Kde jsi? Gwynedd!“ baculatá Edith vypadá ustaraně. Jak by taky ne, když při obyčejné návštěvě tržiště ztratila svou přítelkyni, ale co hůř, zároveň i nevlastní dceru hraběte Brethertona. To jednoho rozhodí.
Volání rusovlasé dívky je nepřeslechnutelné. Pro vás, ale i pro ostatní. Zjevně si vůbec neuvědomila, co tím mohla způsobit, a když svou ztracenou Gwynedd konečně uvidí, rázně vyrazí vašim směrem.
Až pozdě jí dojde, že tady Gwynedd není sama.

Problémy na dohled

Ačkoliv se ctnostný mladík vrhl přede mě, aby nás dostal skrz hustý dav na tržišti, používá stejnou taktiku plnou zdvořilostních omluv. Nad nabídnutou rukou zaváhám jen na okamžik, pak se ho chytnu a pevně sevřu.
Je to malichernost, krátká chvilka, jenže něco takového bych sama za sebe nezažila. Potlačované nadšení z trochy nevšedního rozptýlení se promítne v podobě úsměvu na mé tváři. Oči mi září rozhodně víc, než by kdy mohlo někomu, kdo se na tržišti pohybuje denně. Edith nebude věřit vlastním uším! Zaraduju se nad tím, jak se stávající okamžik stane milou vzpomínkou, kterou mileráda proměním na krátké vyprávění.
Ze všeho toho rozptýlení mi ani nedojde, že čím blíže jsme bráně, tím se zvyšuje nebezpečí, že mě někdo pozná. Otčímovi muži jsou všelijací. Někteří jsou lhostejní, jiní zase spravedliví, další neohrabaní hrubiáni, a většina z nich mě nepozná. Naše minulé výpravy s Edith nejednou ukázaly, že strážní sice mají oči, ale někdy vidí zkrátka jen „pěknou tvářičku“.

Hustota lidí kolem nás slábne, brána i strážnice je už na dohled, a tak převezmu velení a vykročím kupředu.
“Vidíte, pane, je to opravdu jen kous-,“ zastavím se, jako když střelí, “-sek“,“ stáhnu ruku k tělu. U strážnice je totiž živo a já nemůžu nepřehlédnout vousatou tvář velitele stráží, Reginalda. Je to zásadový muž, který se nemazlí s nikým a bohužel jsem si jistá, že svázané vlasy, byť částečně kryté látkou, a prosté šaty, nebudou stačit k tomu, aby mě nepoznal.
“J-je.. je to támhle. Dojdete už sám,“ ujistím ho a div ho nepostrčím kupředu, aby už šel a mnou se nezabýval.

Sličný doprovod

"Rád jsem pomohl slečno."
Usmál jsem se ještě na ní a chtěl jsem odejít, zarazil mne však v půlotočce hlad té dívky. Nabídnutá pomoc, zněla přívětivě a jestli je místní určitě se vyzná. Vděčně jsem na ní kývl a vykročil směrem, kterým ukázala.
"Děkuji to budete laskavá."
Musel jsem děvčeti nechat, že byla docela bystrá. Měla rozhodně pravdu, že jednodušší a rychlejší bude jít přímo na strážnici, než hledat někoho po městě. Na jednu stranu jsem byl rád, že neví, co jsem zač. Byl jsem raději, když jsem byl mezi obyčejným lidem obyčejný. Nepotřebuji, aby se mi lidé klaněli, nebo abych strhával přílišnou pozornost. K tomu jsou kolbiště a pranice.
Pár kroků jsem se držel za dívkou, když se snažila procpat davem. Bylo tu opravdu více lidí, než jsem očekával a tlačenice opravdu nemalé.
"Držte se za mnou slečno a říkejte kudy jít. Proklestím nám cestu."
Navrhl jsem a procpal jsem se vedle ní a pak před ní.
"Chyťte se mě za ruku. Obávám se, že pokud nás tady lidé od sebe oddělí, již se neshledáme."
Nabídl jsem jí volnou ruku. Skoro až dvorně a pokud přijela pevně, ale jemně jsem jí stiskl, abych jí cestou neztratil. Pak jsem si začala tak, jako tak klestit cestu davem.
"Promiňte, promiňte....zdovolením. Procházíme....Děkuji....Nechte nás prosím projít...."
Trošku energičtěji jsem se začal tlačit skrz lidi a nutil je uhýbat. Dívku jsem nepustil. Kdo ví jestli by jí tady s takovou za chvíli neušlapali.
"S dovolením.......jak z cesty? Uhni ty pazhnáte!"
Odždrcl jsem jednoho drzouna do davu, když si začal na mě otvírat hubu.
"V pořádku?"
Ohlédl jsem se na dívku a pokračoval dál. Velice rušný den.

Marné bylo všechno upozorňování, rady a nad tím zdvižený prst. Zloděje, který mě chtěl připravit o peníze v měšci u pasu, jsem nepostřehla. Kdyby mi byl skromný majetek skutečně sebral, zjistila bych to až u stánku a kdybych tam nenašla nic, co by se mi líbilo, pak je možné, že bych na to nepřišla dřív, než bych se vrátila domů.
Překvapení se mi odrazí v tváři, když se poplašeně otočím a sukně šatů opíše nepravidelný kruh. První na ráně je zloděj. Na pohled docela obyčejný člověk, kterých se kolem pohybují desítky a u kterého by mě nikdy nenapadlo, že by mohl být chamtivý do té míry, že se snížil ke zločinu. Až za ním stojí druhý neznámý muž, mladší, který se stal rukou zákona. Klid v pohledné tváři mě upoutá víc, než zlost usazená pod zamračeným obočím lumpa.
Dýka? Ucouvnu, čímž i tentokrát do někoho zlehka nechtěně vrazím, žádná nahlas vyslovená výtka ale nepřijde. Lidé jsou zaujatí vším možným a jejich touhu po senzacích byla naplněna sotva před několika chvilkami, když stráž honila chlapce. Copak je zde tolik zlodějů? Nebo nejde o náhodu? Po dlouhé době se necítím bezpečně. S dlaní položenou ostražitě na měšci, i když bych nezmohla nic, kdyby došlo na loupežnou sílu a násilí, sleduji, jak se mladému muži zloděj vysmekne a uteče. Naši muži se pustí za ním a druhý rozruch dnešního dne je na světě.

“Nebýt vás, čekalo by mě u některého z trhovců velké zklamání,“ vyjádřím svůj vděk. Lapená v okamžiku zapomenu na všechnu nenápadnost a k těm slovům věnuji zachránci rozhodně delší a zkoumavější pohled, než se sluší. Jen, co si to uvědomím, oříškové oči skloním někam k jeho pasu. To se tedy povedlo.
Jelikož se ale nezdá, že by pojal podezření, přestanu být napjatá a pod tvářemi se mi usadí úsměv.
“Zadržte. Chcete-li ke strážím, zavedu vás tam,“ není totiž mnoho, co bych mu mohla nabídnout na oplátku.
“Je to kousek. Musíme se jen dostat na druhou stranu,“ naznačím, kudy půjdeme k hlavní bráně. Hledat teď strážné roztroušené mezi lidmi by bylo rozhodně složitější, než to vyřešit u těch, kteří hlídají průchod k hradu. Edith není v dohledu, mám tak určitě pár minut nečekaně nabyté svobody k dobru.
Neobratně se vrhnu mezi lidi.
“S dovolením.. Promiňte..“

Vznešené pozvání

"Opravdu mne chcete vzít sebou Lorde Ashburry?"
Příjemným překvapením a nadšením se mi rozšířily zorničky, když mi Lyonnel Ashburry oznámil, že mne hodlá vzít sebou do Aberystwythu na pozvání hraběte Brethertona. Je pravda, že mne lord často brával sebou, na nejrůznější výpravy, i když jsem již nebyl jeho panoš, ale vznešená svatba? To bylo něco pro mne nového.
"Už se neptej a zabal si věci, budeme muset zítra časně s rána vyrazit a nezapomeň si turnajovou výbavu. Na počest krásné Winifred se bude konat turnaj a předpokládám, že to není něco, co by sis chtěl nechat ujít."
Usmál se přátelsky starý lord. Měl mě přečteného lord až příliš dobře. Rty se mi roztáhly do úsměvu.
"Bude turnaj? Paráda.....chci říci nezklamu Vás."
Uklonil jsem se lordu a zamířil se rychle připravit do svého pokoje. Neměl jsem toho mnoho k zabalení na cestu, vždy jsem cestoval polehku, ale znáte to, některé věci si vyžaduje etická nutnost a přece jen budu cestovat s lordem Ashburrym, takže musím dle toho vypadat a chovat se, nemohu mu udělat ostudu.
Zároveň budu muset zajít za pacholkem do stájí, aby připravil mého koně a samozřejmě za mým mladým panošem, aby nachystal mou zbroj, výstroj a zbraně. Na turnaj musí být vše dokonale připraveno. Jsem proto rád, že můj panoš je docela spolehlivý mladík. Nepochází z žádného důležitého rodu, to by se ani vzhledem k mému postavení nehodilo, ale je to kovářský synek, podobně, jako já až kolikátý v pořadí a od malička se pohyboval v kovárně, takže dost pochytil a ví, co a jak. Další věc, která mne přiměla přijmout zrovna jeho za svého panoše, když mi lord Ashburry sdělil, že když jsem již rytíř, měl bych panoše mít a předávat své dovednosti dál, byla ta, že mi připomínal mě samotného v jeho věku. Bylo mu 12. Byl energický, místy drzý a měl kštici neposedných vlasů, které mi nejvíce připomínaly barvu reznoucího zlata, jinak se to nazvat nedalo. Taky musím uznat, že byl šikovný a učenlivý. Samozřejmě to byl angličan každým kouskem. Nikdy však neprojevil, jakoukoli nelibost, že je zrovna v mých službách.....

"Bene, sbal si věci a přichystej vše potřebné na cestu. Čeká nás taky turnaj. Nezapomeň si vzít sebou tréninkový meč a zbroj. To, že budeme na cestě neznamená, že nebudeš trénovat."
Pousmál jsem se. Úšklebek mi opětoval, mírně a uklonil a kývl.
"Jistě dám se do toho."

Věřím, že jednou z něj bude dobrý rytíř. Ale nejsem si jist, jestli má správného učitele. Jsou věci, ve kterých pokulhávám. Udělám však, co bude v mých silách.
"Takže nazítří ráno vyrážíme. Hmmmm v Aberystwythu jsem ještě nebyl, jsem zvědavý, jaké to tam bude. A hlavně, jak zdatní budou místní soupeři v turnaji. Doufám, že to bude alespoň trošku výzva."
Zamýšlel jsem se, když jsem kontroloval, jestli mám nachystáno vše, případně doplňoval, co chybělo. Vím, že s Lordem, kromě nás pojede celá družina, která se o nás postará, ale je lepší být připraven i na nečekané. Taky mne napadlo, jaká asi může být ta Winifred, která se vdává. Je hezká? Vdává se protože chce, nebo proto že musí? Jedna z věcí, kterou jsem nikdy úplně nepochopil byly právě tyto politické sňatky. Tedy chápal jsem jejich princip, ale na druhou stranu bylo to velice chladné k účastníkům. Vím, že i irští Jarlové tyto praktiky někdy využívali, ale bylo také dost těch, kteří dávali přednost spokojeným dětem, které posílily rodinu. Je to přece jen lepší, než mít nespokojeného syna, který se své ženy stejně zbaví a pak se zbaví jedné noci i svého otce, aby si mohl dělat, co chce.....

Sluníčko svítalo a koně i družina byly připraveny. Pacholek právě pomáhal Lordu Ashburrymu do sedla. Sám jsem se vyhoupl na koně bez pomoci a pohodlně jsem se usadil. Můj panoše jel taky na koni, ale držel se až o kus za mnou, jak se slušelo a patřilo. Já měl tu čest jet vedle lorda Ashburryho. Bylo smutné, že lord se nikdy neoženil, ani neměl potomstvo. Vlastně, když se to vezme kolem a kolem, byl jsem asi to nejbližší, co by se dalo považovat za jeho rodinu. Nemohu ani popřít, že bych jej nebral, jako jistou formu svého otce a bylo tedy příjemné cítit, že na mne shlížel v jistém úhlu, jako na syna.
Slyšel jsem, kdysi od jedné služebné, že lord se kdysi měl ženit, ale dívka, do které se zamiloval zemřela dřív, než se stihli vzít. Nikdy jsem se však na to lorda nezeptal.
"Jsme připraveni řekl bych."
Kývl jsem na lorda a na jeho pokyn jsem pobídl koně kupředu a naše družina vyrazila. Část koňmo, část pěše. Dokonce s námi jel jeden vůz naložený věcmi. Mimo jiné se tam vezly i svatební dary. A tak jsme vyrazili na cestu. Upřímně cestování většinou bývalo zdlouhavé a nudné. Tedy pokud jsme nejeli jen polehku s Benem, to jsme byli schopni se přesouvat rychle a užít si i trochu nějaké zábavy....

Po několika dnech konečně v dohledu Aberystwyth. Byl jsem rád, stihli jsme do tak akorát. Začínali se sjíždět i ostatní hosté. Samozřejmě v hradu budou ubytováni hlavně ti vysoko postavení, jejich družiny budou tvořit nejspíše stanové městečko v podhradí. Už jsem se těšil, až se trošku seznámím s prostředím. Vše tu bylo opět nové a zajímavé a hemžilo se to tu lidmi. Ještě chvíli jsem se rozhlížel za jízdy kolem a pak jsem věnoval pohled lordovi, ve kterém jasně četl to, co obyvkle.
"Mohu se vzdálit? Slibuji, že vás brzy doženu, rád bych si to tu jen trošku prošel. Ben se postará o mé věci."
Nadhodil jsem s prosebným výrazem ve tváři. Když lord s povzdechem souhlasil sklouzl jsem ze sedla a předal otěž Benovi. Sám jsem byl polehku. Docela slušné oblečení leč zaprášené z cest, takže nebylo tolik znatelné, že bych měl být někdo významnější. Vlastně ani plášť nic moc neříkal, protože byl cestovní modravé barvy, bez nějakého označení. Jediné snad trošku zavádějící by mohlo být, že jsem měl na levém prostředníčku nasazený zdobený prsten z rytého zlata, který jsem kdysi dostal, jako dárek od lorda Ashburryho. Taky fakt, že jsem měl u pasu meč, i když jej trochu skrýval plášť mohl něco napovědět.
Proplétal jsem se obratně davem, abych se rozhlédl po tržišti.
Bylo tady docela rušno, ale nikdo se o mne nezajímal. Můj pohled však upoutal jeden nenápadně vypadající muž, který se proplétal davem a jeho ručka byla velice nenechavě šátravá. Propletlj sem se tedy nenápadně až k němu a ve chvíli, kdy nějaké dívce chtěl sáhnout k pasu, aby jí okradl případně o vše, co u sebe má (Gwynedd) jsem ho pevně chytl za zápěstí.
"Tam jistě Vaše ruka nemá, co dělat drahý pane. Měl byste si promluvit se strážemi."
Nadhodil jsem docela přátelsky, ale varovně. Když se mi pokusil vyškubnout přidržel jsem jeho ruku na okamžik o to pevněji.
"Po té dýce u pasu ani nesahejte. Mohlo by to být poslední neuvážené rozhodnutí, které učiníte."
Oznámil jsem, mu protože jsem si dobře všiml lesknoucí se oceli za jeho pasem. Muž se mi vyškubl a dal se na útěk davem. Vzbudil pozornost několika strážných, kteří se za ním pustili. Nechal jsem to tedy na nich a vrátil jsem svou pozornost hlavně k dívce.
"V pořádku slečno?"
Zadíval jsem se na ní svýma vesele zelenkavýma očima. Taky si může povšimnout, že v jedné ruce držím měšec plný nakradeného zboží, které ten nebožák měl u sebe. Sebral jsem mu ho, když se mi snažil vyškubnout a nevěnoval pozornost mé druhé ruce.
"Jestli se Vám nic nestalo, omluvte mne prosím musím toto předat strážím, aby to vrátili jejich majitelům."
Mírně jsem se dívce uklonil, jak se na pravého rytíře slušelo a chystal jsem se k ochodu, abych vyhledal jednoho z místních strážných.

Proklouzneme ven tiše jako myšky, podobně nenápadné a rychlé. Na nádvoří, když míjíme posílené hlídky, mě sice ještě zamrazí v zádech, ale jakmile jsme z nejbližšího okolí hradu pryč, z hluboka a s radostí se nadechnu a rozzářím se úsměvem. Drcnutí do boku mi připomene, že nemáme ani zdaleka vyhráno a že bych se podle toho měla chovat, nyní, i později. Z rozjařeného štěstí se tak stane jen nepatrně prohnutá linka plných rtů.
Neutíkáme poprvé. Vlastně vůbec neutíkáme.. je to jen drobná, nevinná kratochvíle, která jindy zpestřuje jinak nudné dlouhé dny. Dnes za sebou necháváme chvátající služebnictvo, vystresované a utahané, protože svatba mé nevlastní sestry je už za pár dní, ale i křik mé vlastní matky. Na tu tlak blížících se vdavků dopadá plnou měrou a stává se čím dál častěji, že si vztek vyleje na mě, občas i kvůli úplné maličkosti. Vím, že bych se měla chovat lépe: být vděčná za střechu nad hlavou i za to, že se máme dobře a mohu se oblékat do honosných šatů, jíst teplá jídla a nikdy nemrznout, ale zlatá klec je pořád klecí. Na druhou stranu, Winifred byla vždy ve všem napřed: rodnou krví, pozorností ostatních a snad i jejich láskou. Pamatuji ještě na doby, kdy žil otec – je to strašně dávno a neuměla jsem tehdy pořádně mluvit, ale matku jsem měla pro sebe. Tady, v Aberystwythu, čas ukázal, že ani mateřská láska nemusí být bezmezná. Nemám jim to za zlé, nikomu z nich.
Po mém boku jako vždy kráčí Edith, služebná z kuchyně, jen o něco málo starší, než já. Je to veselé děvče, se kterým trávím i přes matčinu nelibost hodně času, a nemůžu říct, že bych se toho od ní naučila málo. Nevím, co si počnu, až se také vdá. Dnes je ten den ale daleko a tak jsme společně vyrazily do podhradí, mezi lidi, na trh. Obvykle dokupujeme koření nebo třeba čerstvé ryby, ale v těchto dnech je kuchyně dobře zásobená vším možným. Lákají nás docela jiné věci, protože s příjezdem všemožných pánů, jejichž jména ani neznám, natož pak jejich tváře, se ve městě objevili i různí kejklíři a kupci s exotickým zbožím. Takoví, kteří sem zavítají jen zřídka, protože obvykle nabízí své zboží v jiných částech země.
Oděná do těch nejobyčejnějších šatů, které mi Edith půjčila, tak kráčíme bok po boku vstříc mumraji na tržišti. Dlouhé blonďaté lokny mám částečně schované pod potrhaným šátkem, ale že bych se mazala prachem nebo popelem, na to mě neužije. Je to jedna z věcí, za které jsem Winifred a jejímu rodovému prvenství vděčná – všichni se tak moc starají o ní, že si pak skutečně připadám jako nenápadná myška o kterou jen málokdo zavadí pohledem. Snad jen někdo urozený by poznal, že se nepohybuji jako ostatní, nebo že jsou mé ruce příliš jemné na to, abych vypomáhala v kuchyni.

“Edith, podívej!“ nadšeně ukážu daleko před nás, kde je postavený první stánek někoho, koho vůbec neznám. Rozličně barevné látky střídají kovové ozdoby, a tak látkami probleskují roztomilá sluneční prasátka.
Pustím paži své přítelkyně a se vší vervou vyrazím kupředu. Cítím, jak mě zatáhne zpátky, ale to se už kolem nás zvedá hlas vzrušeného davu. Všichni se začínají mačkat a vzniká tak dočasný chaos v podání čumilů, kteří si nechtějí nechat ujít podívanou, jak jeden ze strážných uhání za zhruba desetiletým chlapcem. Ten musel jistě něco ukrást.
Ohlédnu se ke stánku, odpovím a sama se omluvím za několik vražení a.. Edith? Dívku nikde nevidím. Nervózně si stisknu rty mezi zuby, ale pak usoudím, že jsem jí jasně ukázala, kam se chci vydat a ke stánku určitě zvládne dorazit sama. A tak nečekám a sama si začnu omluvami prorážet cestičku zvolna se rozcházejícím davem. Vzhledem k mé výšce a drobné postavě to ale není nic snadného, takže se už ani neusmívám.