Nechávám jím Mowriyah první. Víc než jí pozoruji muže kolem. Semknu pevně ruce k sobě, když se začne Adramelech ošívat. Tolik mužů, tolik bojeschopných mužů a tak blízko! Vím, že se o mně říká, že se cestou k ringu modlím. Není to tak. Většinou se snažím prostě držet ruce u těla a to se mi daří semknutím rukou k sobě. A vůbec, ti barbaři ze zdejšího města ani neví, že takhle naše modlení vůbec nevypadá.

*S těmihle nebojujeme, Adrammelach. Prolijeme dnes krev ve tvém jménu, ale ne teď. Teď ještě nesmíme. Tihle by ti přece za to nestáhli...* hovořím tiše k démonovi v mém těle. Trochu to pomůže, na chvíli ucítím povolení tlaku v mé hlavě, i když nás strážci obestoupili a jsou poměrně blízko. Rozhlédnu se po povědomých tvářích strážců zatímco vyjdeme od naší cely. Drobné, nenápadné a před všemi - obzvláště pak před Adrammelach - utajované zaradování z toho, že mezi těmi strážci i ten s těma světle modrýma očima. Ne, že bych mu propadla, nebo že bych o něm měla nějaké iluze, či nějaké lepší vztahy. Jen se mi prostě líbí jeho oči. Je to příjemná změna od moře těch hnědých a zelených očí. Možná, že je to tím, že ta modrá mi připomíná nebe. Kdo ví, ale zase o drobet více se cítím pevněji ukotvená ve svém těle.

Zarazím se, když vidím, jak se Mowriyah otře bokem o toho strážce a hned to vede k tomu, že jí těžká ruka dosedne na rameno. Bez přemýšlení dokročím do jistějšího postoje a přelétnu všechny pohledem, abych si ověřila, kdo je kde. A pak by stačil jeden signál. Jedna jediná drobná akce a Adrammelach by se koupala v krvi. Ale na to nedojde. Jeden ze strážných tu situaci uklidní a naše procesí pokračuje dál. Tentokrát už nesepínám ruce k sobě. Krok nemám zdaleka tak šelmí jako nositelka Haareho. Soustředím se na každý krok a působím tak trochu strnule.

Prostornější místnosti vyšších pater působí na mou úzkost jako balzám. Dýchá se mi lépe a křečovité svírání rukou se také uvolňuje. Tu trochu vody, co máme na osvěžení si opravdu užiji. V rámci možností se trochu upravím, než se společně vydáme za naším sponzorem. S tím, jak se světlo otírá o mou kůži se cítím zase o něco víc jako člověk. Je to jako volání něčeho známého, přátelského. Tyhle chvíle nahoře si vychutnávám. I když vím, že často znamenají cestu k bojům. Cesta je poměrně jednoduchá, a tak si dovolím o nastavit slunci na okamžik tvář.

*Ah, není tu naše kamarádka. Škoda, já se na ni tak těšila! Bestie jedna roztomilá... Asi musíme prolít krev lépe než nás pozve na skleničku, co myslíš, děvčátko. Ukážeme jí, jak vymalujeme tenhle pokoj krví té vši v plechu?* ponouká mě Adrammelech.

Ošiju se, abych pomyslně smetla Adrammelin chutí prosáklí hlas z mé hlavy a krátce pohlédnu na Mowriyah, než vykročím dál do místnosti, blíže k balkónu. Obezřetně se ještě rozhlédnu jestli tu někde není náš patron. Ale protože jej nikde nevidím, obrátím svou pozornost na toho muže, co čeká na balkóně nad arénou, kterou už důvěrně z blízka znám.

"Pane... poslal jste pro nás?" ozvu se nakonec, abych utišila Adrammeliny další nápady plné krvi a vnitřností.

Konec nudy přichází jako na zavolání! Vesele se zubím na strážce, kteří nás berou z cely ven, líbí se mi, jak se v tváří tvář mému zubatému úsměvu ošívají. O jednoho z nich se mimoděk otřu bokem, přičemž mi v další chvíli dopadne ruka v těžké okované rukavici na rameno a sevře jej. Zapředu málem jako kočka, ačkoliv kdesi na pozadí toho nelidského zvuku se skrývá hrozba. Muž jen cosi nesrozumitelného sykne, ale v další chvíli mne hned pustí.
"Jděte. A chovejte se slušně," vybídnou nás. No tak jdu a chovám se slušně. Lehce se pohupuji v bocích, každý můj krok evokuje velkou šelmu, co opatrné našlapuje po jehličí. Vyjdeme do vyšších pater, kde nás nechají v jedné místnosti se i trochu upravit - abychom přeci před toho vzácnýho osla nešly jako nějaký špíny, že jo. Ale nevadí mi to, trochu si opláchnout obličej, prohrábnout vlasy a ujistit se v zrcadle, že pořád vypadám stejně...

* * *

Horní salónky se nedají v ničem srovnávat s naším ubytováním. Je to vážně k smíchu. Tihleti lidi. A je tu tolik světla! Nutí mě to mhouřit nespokojeně oči přivyknuté spíše tmě. Naše stráž nás doprovodí pouze ke dveřím, vím že za nimi čeká soukromá ochranka našeho sponzora. Tolik se bojí o ten svůj zbytečný život... Vždyť stejně jednou umře, tak proč taková svázanost. Hm.
Jenže tentokrát... Tentokrát je něco jinak. Za dveřmi totiž nečeká Zimmerstraus, ale někdo zcela jiný. Muž ve středních letech, je cítit potem, kouřem, voskem na kůži. Stojí na balkónku, který je součástí salónku a shlíží dolů do arény, která v tuto chvíli zeje prázdnotou.

Krok za krokem

V tichosti se uchechtnu nad poznámkou od Mowriyah. Jako vždy mluví úsporně a úderně. Proto jsem měla Mowriyah poměrně ráda. Nejen proto, že byla posledním pojítkem s naší kulturou a životem před Erebem. Byla docela jistě vyšinutá a šílená, ale věci říkala, tak jak je viděla a myslela. Nehrozilo, že se vás pokusí bodnout do zad. Tedy, obrazně. Doslovně... hm, kdo ví. Zvednu čelo z hrany její postele, abych se na ni podívala a pozvedla obočí. Zkoumavě si ji prohlédnu a snažím se vymyslet, co se za slovy "zkusím na něj zapůsobit" může asi tak skrývat. Ovšem ani tak se mi nedaří zadržet pobavené tiché odfrknutí.

"Asi tak. Jen bych tě chtěla upozornit, že nůž na krku, nebo jiné ohrožování na životě není moc vhodná přesvědčovací technika pro našeho sponzora," rýpnu si. Ještě chvíli držím její příliš horkou ruku. Zpočátku jsem si dělala starosti, jestli nemá konstantní horečku, ale teď už chápu, že je to jen způsob jejího těla, jak se vypořádat s Velkým lovcem uvnitř ní.

Kvůli jejímu zubatému úsměvu, musím potlačit povzdechnutí. Jak jsem říkala, Mowriyah je sice velmi přímočará, ovšem to, že nebyla naprosto normální ani na naše poměry, se popřít prostě nedalo. A tak jsem jí nemohla vysvětlovat, že další krvavá koupel není něco, na co bych se vyloženě těšila. Ovšem, nebyla jsem taková princezna, jak si o mně možná má spolubydlící myslela, a nehodlala jsem si na svůj úděl stěžovat. A tak jsem se místo toho všeho na ni krátce a vděčně pousmála. Ona to ostatně myslela dobře. Což potvrdilo i ono povzbudivé pošťouchnutí do ramene.

"Nechť jsou naši démoni potěšeni krvavou lázní, co na ně čeká dnešního dne," brouknu naučenou frázi, co se mezi nositeli démonů říkávala před bojem.

A pak se na konci chodby otevřely dveře. Zavrzání nepromazaných pantů bych poznala i v nejhlubším spánku. A ostatní v celách taky. Atmosféra se změnila. Pustila jsem Mowriyahninu ruku a postavila se opět na svoje nohy. Nechtěla jsem, aby mě u Mowr našli, jak tam klečím. Nechtěla jsem ukazovat jakoukoliv slabinu před nimi. A nechtěla jsem slyšet blbé kecy. Muži, co tu pracovali byli nekulturní prasata s mozkem velikosti lískového ořechu. A to není něco, co by mu musela našeptávat Adrammelech. Nechápali naši kulturu, nechápali naše prosby a nechápali ani mezilidské vztahy. Z města a té jejich slavné civilizace jsem toho příliš neviděla, ale i tak jsem měla pocit, že lidé jsou v tomto posledním ohledu dost jednotní a nepříliš rozvinutí.

Netrvalo dlouho a kroky se zastavily před naší celou. Z nespokojeného pohledu jednoho ze strážců, kterým mě přejel, bylo jasné, že sázky na moje přežití v blízkosti Morwiyah stále ještě běží. A že ten muž právě prohrál. Adrammelech tou dobou již hučela nadšením a já tak sotva slyšela, co říkají. Ale nebylo těžké si to domyslet.

"Pohněte. Pan Zimmerstraus na vás čeká," zahučel ten strážný a mohutný klíč odemkl naši celu. Pohlédla jsem krátce k Morw a snažila se telepaticky ji říct tak jdeme na to. Pak jsem se obrátila k otevřeným dveřím a musela s Adrammeližiným nadšením souhlasit. Ona se těšila na boj, já se těšila na to, že na chvíli budu mimo tyto kobky.

"Obě jsou to stejně šílený čúzy," ušklíbnu se. Nic proti Adrammelech a jejím chutím, ale dokázala jsem pochopit, co v tý divnožence vidí. I když teda já si o ní nemyslela moc pěknýho, pořád to byla fajnová slečinka, co byla zvyklá mít navrch. Vsaďte se ale, že po první pořádný ráně by se pochcala stejně jako kdokoliv jiný. Ale tuhle teorii už nahlas nerozvíjím, stačí mi, co jsem viděla a vím. Haare ji nesnášel, snad ne proto, že by to byla ženská nebo to, že jí pohled na krev dělal dobře, ale jediné k čemu mu připadala dobrá byl lov. Kořist prchající lesem, jak dlouho by asi vydržela? Moc dlouho ne - dle jeho mínění.

Nessa se opře o moji postel a dotkne se mé ruky, nechám ji - ostatně jako vždy. Má oproti mě tak ledové prsty, ačkoliv oproti mě je studená většina lidi. Kůži mám vždy příjemně teplou, pro některé horkou jako by mi tělo stravovala věčná horečka.
"Jo, myslíš to, že by neměl být takový škrt a trochu lépe se o nás starat, když už bojujeme i v jeho jménu?" cynicky se ušklíbnu. "Vím, vím, takhle bych mu to říkat neměla," uchechtnu se vzápětí, "zkusím to, trrochu na něj zapůsobit," zapředu vzápětí rozverně.
Vlastně se na další zápas i všechno to kolem vážně těším, tady dole je příšerná nuda a já se nerada nudím! Protože když se nudím, mám stejně příšernou náladu a hledám způsoby, jak se zabavit a pak se dostáváme do neustálého kolotoče toho, že se něco někomu nelíbí a bla bla blah.

"A neboj, určitě se brzo objeví vhodný soupeř pro Adrammelech, lidi milujou krev a mezi mužskými je dost pitomců, co si myslí, že si udělaj jméno na tvé porážce," zazubím se na ni povzbudivě - no, asi jak pro koho, bílé zuby svítí a působí dojmem, že jich mám v ústech příliš mnoho - a šťouchnu ji zlehka do ramene.

Nekonečná bitva pod povrchem

Zavrtím sebou, když se i přes mou snahu ponořit se do opakování historie Strážců, dostane k mé mysli naříkání ženy, jež je proti své vůli zatažena do sexuálních hrátek. V napnutých zádech mi zacuká pod jizvami, jak tento hluk zabrnká na ty špatné struny. Cítím, jak se mi téměř pod kůží protahuje Adrammelech. Problém je ten, že na rozdíl od normální svědění, s tímhle nemůžu nic dělat. Není místo, které bych mohla podrbat. Jedině snad, že bych si rozdrápala kůži do krve. To by Adrammelech určitě potěšilo. Ale takovou radost jí neudělám. Hlavně proto, že vím, že by mi to nedalo pokoj na dost dlouho, aby to za to stálo.

Ten dobytek, slyšíš ho? Pusť mě k němu, děvčátko, dovol mi se s ním seznámit. Tohle se nemůže líbit ani tobě takové věci poslouchat! Slyšíš to? Zabil ji! On ji zabil! A znásilní a zabije další! Můžeme tomu zabránit! Dostaň nás k němu!

Zvednu se z meditačního kleku na zemi. Nevydržela jsem v něm dneska dlouho. Sama mám problém s touhou se soustředit a zůstat v klidu, ale moje věčná společnice mi to posledních pár dní vůbec neulehčuje. Párkrát rozevřu ruce v pěst, než si promnu obličej a následně krk, zatímco dvakrát přejdu podél jedné stěny našeho ubytování. Zastavím se u mříží vedoucí do chodby k ostatním celám. Přitisknu obličej k nim a snažím se spatřit, jestli se v chodbě něco mění poté, co ta dívka přestala křičet a nejspíš i žít. Ale nic se nezměnilo. Nikdo se neběžel podívat, jestli je v pořádku. Všem jsme byli ukradení do doby, než jsme měli být vyvedeni ven na další kolo zápasů.

„Měl by, dnes je den před jejich svátečním dnem. Dnes je ten den, kdy většinou bojujeme,“ odpovím tiše k Mowriyah a obrátím k ní pohled. Začnu opět procházet po ubikaci. Začnu pomalu zjišťovat, jak na tom fyzicky jsem. Trochu zakroutím hlavou, pohnu rameny, zápěstí, prsty… To celé čekání v téhle díře plné zoufalství, temnoty a uzavřených místností mě dovádí skoro k šílenství. Tyhle tmavé malé podzemní místnosti jsem nesnášela i u nás v Chrámu a při zkouškách samoty jsem se málem zbláznila hned několikrát.

„Ale doufám, že tam nebude ona. Nebo nepřijde ona sama. Nelíbí se mi, jak Adrammelech spokojeně vrní, když jsme s ní v místnosti. To nemůže být nic dobrého,“ svěřím se Mowriyah. Jsem si poměrně jistá, že mě k ní dali, protože se chtěli vsadit, jak dlouho s ní vydržím, než mě zabije. Předpokládala jsem, že byla pomsta za to, jak jsem jim s Adrammelech poškodila jednoho z jejich oblíbených bojovníků. Tehdy to nebylo hezké. Ještě teď si umím příliš detailně vybavit, jaký to byl pocit prohrabávat se v jeho vnitřnostech rukama a pomazávat se jeho krví. Smích Adrammelech zatímco vykřikovala staré nadávky tak zapomenuté časem, že nikdo kromě ní jim snad nerozuměl. Byl to pro býčího muže Tortua velmi špatný den. Adrammelech toužila po krvi. A on byl vzorem dominantního muže. Do soubojů v Erebu vcházel kompletně nahý, tělo měl porostlé hustou srstí.

Oh, ano. To bylo krásné. Už jsme se dlouho nekoupali v pořádně teplé krvi. Děvčátko, domluv nám nějakého silného protivníka. Už dlouho jsme žádného nekastrovaly…

Její šepot v mojí lebce mi sevře žaludek z toho nepříjemného pocitu její spokojenosti, jež cítím, když o těchto věcech mluví. Přestanu chodit a sednu si hned vedle Mowriyahiny postele. Vyhledám dotekem její ruku a stisknu ji. Čelem se opřu o bok její postele, cítím, jak mi vlasy přepadnou přes rameny a zašimrají přes látku na stehnech, a zhluboka se nadechnu. Tohle mi pomáhá se trochu víc ukotvit. Snad proto, že Morw je to jediné hmatatelné, co mi zbylo z života předtím. Možná to je tím, že jsem si ji pamatovala z dob, než jsem se stala schránkou. Z dob, kdy jsem ji s otcem chodila navštěvovat pod chrám, kdy mě nutil jí zpočátku nosit jídlo a pak jsem byla u některého jejího učení. Nikdy jsem přesně nepochopila, proč musela být zavřená, ale pamatuji Chaima, jak mi jednou řekl, že to děláme pro bezpečí jí i světa, ať už to mělo znamenat cokoliv. Anebo měla ta trocha klidu, co jsem z její blízkosti takto občas čerpala, mělo co dočinění s Haarem, Velkým lovcem, kterého Adrammelech uznávala. A to bylo u ní co říct.

„Adrammelech je neklidná, možná bys dneska měla spíš mluvit ty, jestli půjdeme k němu,“ navrhnu tiše Morw a uvědomuji si napětí, kvůli němuž nám úplně ztuhlá záda. „Mohla bys mu říct o tom, jak jsme se bavily. O odměně. Pro tebe a pro mě. Za zápas. Jestli bude sám. Mohl by na tebe dát.“

Ticho ruší jen obyvatelé okolních ubikací. Máme zakázáno o nich mluvit jako o celách, protože v celách se drží vězni a provinilci, to přeci nikdo z nás není. Leda tak hovno. Někdo brečí, myslím, že ta holka, co je nová, řve už druhý den a blíží se k bodu zlomu. Hysterická čubka, slabá, mrtvý maso. Rozhodně tak páchne a ten pach mne dráždí, rozptyluje mě. Jiní si zpívají, chrápou nebo využívají volný čas k cvičení. Jo a někdo z konce chodby šuká. Šťastlivec. Který to asi bude? Ten rohatý fešák nebo ten mlčenlivý čaromeč? Holka si to asi moc neužívá, poznám to, řve u toho jak jankovitá koza při dojení a přehrává tak, že jí snad i nabídnu krátkou lekci, jak to dělat správně až ji budou odvádět pryč.
Jo, na život v Erebu jsem se adaptovala celkem rychle. Rozhodně rychleji než naše princeznička Tahel. Já na takovým místě vyrostla, v šeru a stínech, ve tmě podzemní komplexu toho posranýho chrámu, kterýmu jsem musela říkat domov. Tady to bylo lepší. Mohla jsem zabíjet. Naplňovat Hareho touhu po krvi a mase bez toho, aby na mě někdo řval nebo mě za to trestal. Vlk často snil o svobodě, zuřil z naší situace a pak zase snil... Ale já nevěděla, co to je. Nikdy jsem to ve skutečnosti nezažila, jen z jeho snů, z vyprávění o Divokém honu, o pocitu čtyř tlap dunících o zem při pronásledování kořisti na Nekonečné pláni.

Holka přestala vřískat. Její chrčení rychle utichlo v hrdelním zamručení tý nejprimitivnější mužský touhy.

Aha, tak tuhle už asi nic nenaučím.

Se znuděným zívnutím se protáhnu až zalupají klouby, zatímco upřu pohled do stropu. Celá konstrukce se lehce chvěje, vibruje energií lidí, kteří se pomalu scházejí na tribunách. Je ještě brzo, ale pro ně to není boj na život a na smrt, ale jen společenská akce, na které si můžou ťuknout s přáteli pohárem vína.
Na rtech se mi objeví jízlivý úsměv, se kterým mrknu jedním jantarovým okem po Tahel. Dřív jsme bývaly každá sama, ale zdejší správci rychle pochopili, že když jsem byla sama, bývala jsem... Nu, nerudná. Potřebovala jsem ji nablízku, jenom a jenom ji. Jinou společnost jsem netrpěla dlouho, rozhodně ne živou a dýchající, když jsem se rozčílila. Najít vhodnou společnost prostě bylo těžké!

"Myslíš, že ten vocas dneska přijde? Fakt bych dala k jídlu nějaký dobrý maso v tý jeho fešácký lóži. Vždycky tam mají dobrý jídlo, všimla sis? A měkký židle, jako by jim snad měl upadnout zadek, kdyby si sedli na něco tak nuznýho jako je dřevěná sesle," zapředu rozjíveně. Samozřejmě tím myslím našeho skvělého jedinečného sponzora, jehož jméno mi nikdy nešlo přes jazyk. Moc složité. Ale strašně mě bavilo přivádět ho do rozpaků. Aspoň trochu.

Tahel al-Nesseah

Tahel je druhé z pěti dětí a jako jediná dcera Chayima a Liron. Chayim je hlavním duchovním průvodcem pro jejich kmen a je to právě on, kdo je zodpovědný pro zakotvení démonů do těl vybraných jedinců. Liron patří mezi chorálové pěvkyně, jež svým hlasem podporují Chayima a jeho obřady. Její hlas je považován za jeden z nejkrásnějších. Liron je Chayimova druhá žena, kterou si pojal za svou po deseti letech truchlení po smrti své první manželky, když bylo Liron teprve čtrnáct let. Tento smluvený sňatek byl odsouhlasen jejími rodiči po té, co přišel za nimi Chayim s jednou z vědem kmene, která jim vysvětlila, že měla vizi, ve které se dozvěděla, že tento sňatek a jeho plody jsou naprosto nezbytné pro přežití jejich kmenu a jejich kultury. Jako důkaz pravdivosti těch slov bylo považováno po letech to, když byla Tahel vybrána pro roli strážce.

Chayim:

Liron:

Od asi Taheliných tří let jí její rodina občas říká Nessa, neboť byla považována za dítě štěstěny, protože byl zázrak, že přežila. Když si totiž jednoho dne děti hrály na úpatí hor, vtrhnul mezi ně rozzuřený Behemoth. Jedno z dětí, tehdy pětiletý chlapec jménem Gai, byl rozsápán jeho drápy a tesáky ještě dřív než si děti stihly uvědomit v jak velkém nebezpečí jsou. Za vyděšeného křiku se děti rozběhly na všechny strany, avšak rozzuřený a hladový Behemoth nebyl k zastavení a jedna oběť mu byla málo. Zardousil ještě křičící a plačíci Namaah, než se děsivými dlouhými skoky dostal k běžící Tahel. Čtyři dlouhé drápy jí rozsekly kůži na zádech a přišpendlil malou dívenku k zemi svou obrovskou tlapou. Přibíhající ozbrojení muži z kmene vyplašili Behemotha dřív, než jí stačil provést cokoliv dalšího. Avšak Behemoth, nespokojený s tím, že by se měl vzdát své ulovené kořisti, popadl Tahel za paži do tlamy a rychle si ji táhnul do hor. Nikdo neví přesně, co se pak stalo. Jestli křičící muži vyděsili Behemotha natolik, aby po nějaké době upustili cestou sedřenou Tahel na zem, nebo jestli v tom byli bohové, či usilovné modlení Chayima, nebo něco, co udělala samotná Tahel, avšak ještě toho večera našly krvácející a otupěle se potulující Tahel s tvářemi zašpiněnými od krve, špíny a slz. Dodnes má Tahel na zádech obrovské jizvy jako památku na drápy Behemotha.

Behemoth:

Díky tomuto zázraku byla také více vedena směrem k duchovnímu, neboť Chayim a Liron považovali jen za správné, aby dívka děkovala za svůj život bohům a zasvětila ho tak více tímto směrem. A Chayim si užíval, že mohl své dceři dlouze přednášet a předávat jí své znalosti. Tahel byla naštěstí schopná velmi rychle si zapamatovat věci, což bylo její jedinou záchrannou, protože k tomu dostala do vínku ještě výraznou neposednost a touhu po pohybu. A tak, jakoukoliv volnou chvíli měla, proháněla se po okolí a hnávala se za jakýmikoliv aktivitami, které nevyžadovali strnulost, posedávání, ticho a klid. Její paměť ji pomohla z nesčetných zkoušení Chayimem a ostatními duchovními, kteří taktéž podporovali její zasvěcení do duchovna jakožto možnost, jak se odvděčit za její život. Většina znalostí kmene byla předávána ústně mezi duchovními, avšak bylo třeba znát i znaky a znamení, jež se používali pro ukotvení démonů do lidské schránky a symboly používající se v léčitelství pro směrování energie na uzdravení. Tahel se tak musela naučit i těmto symbolům a jejich významům.

Své druhé jméno al-Nesseah dostala oficiálně v dvanácti letech. Nečekaná bouře ji zastihla na cestě domů v údolí s pár dalšími dětmi. Když najednou obrovská rána znějící jako samotné hněv bohů otřásla okolím, když procházeli stezkou kolem řeky. Tahel společně s Ophirem, o půl roku starším chlapcem, spěchali k okraji řeky, aby zahlédli, co se stalo. Lávka půl kilometru proti proudu řeky, kterou většinou používali při cestách do jiných vesnic, byla zničená. Kusy dřevy byly unášeny proudem. A společně s nimi i pár lidí. Zatímco někteří byli schopni se dostat k okrajům, nebezpečný tok řeky stahoval jednu ženu dál a dál blíž k peřejím, jež končili vodopádem s ostrými skalisky pod ním. Tahel ani Ophir neváhali a rychle běželi ke kládě, která dětem většinou sloužila jako další z přechodů řeky. Oba dva natáhli ruce k hladině řeky, aby mohli zachytit unášenou ženu. Byla to ale právě Tahel, jejíchž ruce ji zachytily. Za vypětí veškerých sil, co v sobě Tahel našla, dokázala udržet ženu nad vodou a ve svém náručí dokud Ophir nenavedl pomoc jejich směrem. Celá věc měla o dost větší význam proto, že Tahel s Ophirem zachránili náčelníkovu třetí a v té době nejoblíbenější manželku Yonu, jež v té době čekala dalšího jeho potomka. Ophir dostal přízvisko al-Adir (ten jež prokázal velkou sílu) a Tahel al-Nesseah nýbrž ukázala zázračnou sílu a štěstí pro zachycení Yony.

K osudnému spojení Tahelina těla k duši Adrammelech došlo, když dívce bylo čtrnáct let. S Ophirem a dalšími dvěma chlapci a jednou dívkou byla vybrána jako vhodný Strážce. Kvůli Adrammelech a její povaze však byli mužští adepti vyloučeni a poctou chránit jejich kmen a svět před tímto pomstychtivým a nebezpečným démonem dostala právě Tahel. Ona sama občas dodnes vtipkuje o tom, že byla zvolena právě proto, aby se otec nebál, že jeho dcera otěhotní s nějakým s mužů, protože Adrammelešina povaha bránila Tahel mít jakýkoliv intimnější vztah s muži.

Tahel je živé povahy. Její neposednost ji neopustila ani po letech. V duchovním učení pokračovala přes svou dospělost a upevňovala si tak nadvládu nad vlastní myslí tak často zkoušenou démonem v jejím těle. Zbožňuje výšky, chybí jí ukrutně skály a vzduch ve výškách. V rámci komunity byla považována za relativně přátelskou. Avšak od té doby, co má v sobě Adrammelech, občas má výbuchy vzteku, jež se snaží krotit hlavně fyzickou námahou a samotou.

Adrammelech

Adrammelech je krutý démon. Ráda způsobuje násilí a naslouchá bolestivým nářkům svých obětí. Jejím hlavním cílem jsou hlavně muži. Nenávidí všechno na nich a není spokojená, dokud muži nejsou zlomeni, zničeni a rozdrceni. Nevymezuje se jen na fyzickou bolest, dost často si pohrává i s myslí jejích nositelů a traduje se, že jednou, když se ocitla v mužském nositeli, jej donutila se pomalu zabít vlastní rukou, i když věděla, že ji samotnou to nakonec oslabí a pošle zpět do temnot mimo Svět.

Adrammelech je velmi vokální a dožaduje se krve stejně tak rozhodně a svérázně jako jakýkoliv jiný démon. Ráda vyvolává rozbroje a krví svých obětí si pomazává obličej. Je to prý pozůstatek toho, že když měla hmotné tělo než se objevili nositelé, koupala se v krvi mladých mužů a dětí obojího pohlaví.

Ačkoliv je velmi silná, síle jiných démonů se nemůže rovnat. Co ji ale chybí na hrubé síly, dožene Adrammelech svou zuřivostí a pomstychtivostí. Není žádný velký stratég, nechává se ovládat emocemi. Její silnou stránkou jsou emoce jiných. Snadno je rozpozná a umí je přiživovat tak, aby se nakonec stalo to, co chce ona. Což bývá prolévání krve. Hodně krve.