Muž se prudce pohne a tasí rychleji než bych od člověka očekávala. Krátkým přesným švihem zastaví zbraň naproti mě, hrotem meče proti mému krku. Pousměji se, v mé tváři by jen marně hledal známky po strachu. Co cítím je spíše... Zvědavost. Vzrušení. Krátce vycením svůj bílý chrup v tom zubatém úsměvu, se kterým udělám ten osudový krok k němu. Hladká bledá kůže se opře o naostřenou špičku meče a lehce přitlačí. Ne dost na to, aby železo narušilo kůži, ovšem tak, aby pocítil ten tlak na zbrani.
Bylo by to tak lehké. Udeřit do ploché čepele, uhnout a posunem zkrátit vzdálenost mezi námi. Snadné. Lákavé. Chci vidět v jeho očích strach, zajímá mne jak by chutnal. Ale neudělám to. Neudělám to kvůli Tahel, ne kvůli tomu... Slovu. Strážkyně. Něco, co bylo zapomenuto v minulosti. Něco, co...

* * *

Stojím v aréně a nasávám požitkářsky tu atmosféru. Publikum chce krev a bolest, ta opojná touha se line vzduchem, který vdechuji. Přesto se neusmívám, rty mám pokřivené v zamyšleném úšklebku a zbraně svírám v rukách o poznání pevněji a křečovitě než bych měla. Krátce podívám po Tahel, zamlklé a vážné. Můj pohled vyhledá její, když krátce kývnu. Nedalo jí zase tolik práce mne přesvědčit ke svému rozhodnutí, byť jsem souhlasila jen opatrně - váhavě. A kvůli ní samé. Mne život v Erebu nevadil, ne tolik jako jí. Byl to život, který jsem znala a neděsil mne. Ona... Ona byla jiná. Byla víc jako Chayim, její otec... Jak já ho nenáviděla. Bývaly dny, kdy jsem si nepřála nic jiného než mu vrazit nůž do těla a několikrát jím otočit. Nikdy se ke mne nechoval zle, avšak to on rozhodl o mém životě. To on...

Tyhle myšlenky ovšem odsunu.

Arénou se ozývá dunění těžkých kroků, chrčení a řev.

Přikrčím se a postavím do pozice, ze které mohu rovnou vyběhnout. Uskočit. Zabít. Cokoliv.

Oči se mi lesknou, když se dívám na berserkra. Pro mnohé to je odporná šeredná nestvůra, ale pro mně... Ah, dokonalý soupeř. Silný. Zuřivý. Hodný velkého lovu. Hodný Hareho běsnění. Které ovšem je pro dnešní zápas zakázáno. Mimoděk zaskřípu zuby, představa, že se nechám schválně porazit mne naplňuje odporem, příčí se mi. Přesto...

Mrknu na Tahel, zůstávám stát. Ne, proti této mase nemá cenu vybíhat. Je snazší ho nechat nabrat rychlost a pak se vyhnout. Dostat se mu do zad. Jedna přiláká pozornost, druhá za útočí. A pak znovu. Znovu a znovu. Dokud... Arrgh... zavrčím. Oči mi opaleskují barvou zlatého jantaru. Nejsou lidské, už dávno ne.
"A jak mám kurrva prrroti tomu prrrohrrát a nenechat se zabít..." ucedím vztekle směrem k mé společnici.

"Na zápasy si nesázím. Ale viděl jsem všechny vaše. Uviděl jsem potenciál. Jako jedny z mála jste použitelné i pro práci mimo zdi arény Erebumu," pokračoval muž a nenechal se ani trochu vyhodit z konceptu. "Moje nabídka je lukrativní a jedinečná. Nejsem nafoukaný, ale taková je pravda. Taková nabídka, co vám přináším já dnes je něco, co se k vám již nikdy nedonese. Skončíte mrtvé a nebo jako zmrzačené. Což v Erebumu znamená být něčí hračka a nebo žrádlo. Pokud se nepletu, tak dost často obojí zároveň."


Tahel se skrývaným napětím sledovala koutkem oka, jak se Mowriyah blíží k místu, odkud to bude už jen skok a něco, než by se na něj dostala. Téměř cítila její připravenost a téměř zadržení dechu těsně před tím než napne tělo a-! Pohyb to byl nesmírně úsporný, plynulý a rychlý. Tomu, kdo by nedával pozor, by přišlo, že se meč prostě jen zjevil v jeho dlani. Aniž by odvrátil pohled od Tahel, muž zacílil špičkou meče přesně do výše Mawriyažina krku s děsivou přesností někoho, kdo ví naprosto přesně, kde je jeho nepřítel.

"Jste chytré a schopné. Dejte si dvě a dvě dohromady. Moje nabídka je možnost na život. Prohrajte dnešní společný zápas a budete moct opustit zdi téhle arény jednou pro vždy po svých. Když uděláte teď něco tak nepodloženého jako že byste na mě zaútočily, nebo se rozhodnete moji nabídku nepřijmout, je to naposledy, co se vidíme a co vám někdo takovou možnost dá. Volba je na vás, Strážkyně."

***

A bylo to poslední slovo, které donutilo Tahel al-Nesseah přemýšlet. On, jako první z lidí mimo jejich kmen, správně použil jejich název. A Tahel by přísahala, že to nebyla jen náhoda. On nějak věděl. Nenápadným pohybem ruky naznačila Mowriyah, aby neútočila. Ostatně, muž, po té, co viděl, že jeho slova nutí Tahel přemýšlet, se obrátil na patě, zadíval se krátce na Mowriyah, aby ukázal tvář beze strachu, než založil zbraň do pouzdra a vykročil pryč z místnosti.

"Myslím, že bychom měly prohrát," hlesla Tahel zatímco na nějakou dobu v místnosti osaměly. Její mladá tvář se zkrabatila přemýšlením a pak začala mluvit. Ne mluvit, rovnou přednášet. Mowriyah projednou viděla podobu mezi její spolubydlící v cele a Chayimem, jež ji po různu učil celé ty roky, když vyrůstala. Tahel naléhavým, ale překvapivě přesvědčivým způsobem argumentovala. Vyprávěla o jejich povinnostech Strážců, o jejich budoucnosti, možnosti pro svobodný život, nalezení dalších jejich kmene a také pro pomstu. Krvavou, lahodnou a spravedlivou pomstu těm, co je sem dostali. V těch posledních chvílích z ní nemluvil Chayim a jeho učení, ale Adrammelech. Nicméně i tak se zdálo, že Tahel i tento bod bere jako velmi závažný a důležitý, stejně jako ty předchozí. Mluvila vzletně a rázně, s jistotou proroků, jež vidí tu cestu, po které se vydat.

***

Hudba

Slunce viselo vysoko na nebi. Ve vzduchu byl cítit horký písek, krev, pot a taky moč. Vzduchem vibrovalo hučení stovek lidí na tribunách. S každým krokem to bylo blíž a blíž. Pokaždé mocnější a živelnější. Připomínalo to hukot vody před obří záplavou po proražené hrázi, hukot miliard milionů obřích křídel hmyzu, jež přivedou zkázu celému lidstvu. Byl to zvuk mnoho, jež cítí, to stejné, jež chtějí, to stejné. Boj a krev. Boj a krev! Boj a krev!

Tahel a Mowriyah snad poprvé šly spolu do arény. Přehršel slov, jež se při čekání řinul z Tahel, aby přesvědčila Mowriyah o nutnosti podstoupit ten risk a dnes prohrát, byl k nenalezení. Mladá Strážkyně mlčela s vážnýma očima, ale šklebem ve tváři skrz který prokukovala Adrammelech. Boj se blížil každým krokem, jak se otvírala před nimi chodba. Písek rozpálený sluncem je již vítal s ohromnou září kvůli které musely mhouřit očima. Několik jasných vlhkých míst bylo památkou na předchozí zápasy. Nikdo se neobtěžoval uklidit víc, než jen těla. Sem tam ležely na zemi poházené zbraně, někde kus zbroje, či sandálu. Hučení nabralo na nové intenzitě, jak Tahel a Mowriyah vyšly ze stínu do žáru Erebumu. Nastával čas na boj. A jejich nepřítel? Oh, ano, toho je třeba zmínit.

Jako první cítily jeho kroky.

Dup.

Dup.

Dup.

Pak zahlédly rysy obrovské postavy postupně se odhalující ve stínu druhého vchodu. A pak uslyšely jeho hlasité chrčení. To bylo obdivuhodné vzhledem k tomu rachotu v tribunách. Hlasitý řev jejich nepřítele se ozval ve chvíli, kdy se jeho ohyzdná hlava objevila na slunci ve výši dobrých dvou metrů. Před nimi stál netvor. Jeho řev na chvíli umlčel i lidi na sedadlech. Berserkr s minotauřím tělem.

Vůbec se nedivím tomu, že Mowriyah neprotestuje tak moc proti naše současnému místu k přežívání. Vím, že ona nic jiného neznala celý svůj život, byť nikdy nebyla nucena zabíjet na povel a bavit tím diváky. Pro ní je to jen další z malých od světa oddělených pokojů, ve kterém ji skrývají před světem. Jenže já vím, jak moc je něco takového špatného. Možná je v té myšlence i špetka sobeckosti, ale vážně si nemyslím, že není dobré, abychom tu zůstávaly. Neprospívá to nikomu, jen našim démonům. A občas se mi zdá, že jsem jediná, komu to skutečně vadí.

"Takže nebudeme vaši otroci, nýbrž vaši ... zaměstnanci?" zeptám se ho a neskrývám překvapení nad tak velkorysou nabídkou. Tentokrát se nenechám ani odrazovat mou démonkou, teď chci, aby mi tu pozornost věnoval. Všimla jsem si totiž, jak se Mowriyah rozešla opatrně obloukem k němu. Možná to není nejdiplomatičtější řešení, ale já chci vážně vědět, zda se ho zvládneme zmocnit.

Přimhouřím oči, když zmíní svůj požadavek. Teď se mi to přestává líbit. Nechce se mi platit dopředu a ještě takovou dost riskantní cenu.

"To zní jako kdybyste si vsadil proti divokým čubkám... I když ne, teď už posledně hlásili to jméno jinak," pronesu s velkou mírou despektu v hlase a přejdu blíž k oknu, zdárně na chvíli ignorujíc jeho pohled. "Jak to jen bylo? Ach ano, po posledním krveprolití to vyměnili za divoženku z hor, pokud se nepletu. Po tom zápase jsem na chvíli ohluchla, když mě praštil ten ještěr ocasem přes ucho. A myslím, že jsem stále tak trochu nahluchlá, protože si nemohu za vašeho boha ani za ty naše vzpomenout, jakže jste říkal, že se jmenujete?" Podrbu se za zmiňovaným uchem a povytáhnu obočí, jak čekám, jestli se představí, nebo se začne stahovat pryč.

"Možná by se těch věcí našlo více," podbarví můj hlas odpověď Tahel, když říká, že existuje jen málo věcí, které bychom chtěly více. No ano, napadá mě jich dost. Život zde není tak zlý, ale Tahel by si na něj nikdy nedokázala zvyknout. Nikdy předtím tohle nezažila, poznala svět tak, jak byl pro mě cizí. Ale příliš se tím nezaobírám, namísto toho s tichým zafrkáním se zhoupnu na patách a zvědavě natáhnu krk směrem k muži, který se nám vlastně ani nepředstavil. Ne, že by mi na jeho jménu vůbec záleželo.

Pootočím hlavou a protáhnu se až obratle zakřupají, na chvíli tím získám jeho pozornost - opravdovou pozornost - ovšem jakmile vyhodnotí, že se k ničemu nechystám, zase obrátí svůj pohled k Tahel. A já... V tu samou chvíli se pohnu, ne k němu, tedy ne přímo k muži, ale vykročím po obvodu místnosti. Našlapuji pomalu, tichošlápsky, podobna šelmě na lovu plížící se k nic netušící kořisti.

"Věřím, že jsi chytrá a moc dobře víš, co to znamená loajalita. Nechci z vás mít psy, které pošlu někoho roztrhat, přesto budu trvat na tom, abyste vždy splnily to, co říkám, ať už by to znamenalo někoho ochránit nebo zabít. A to výměnou za slušný život a jistou svobodu i možnost volby," promluvil. Zněl stále klidně, jistě. Koutkem oka si mě hlídal, ale nedovolil si dát najevo jakékoliv obavy.
"Vstupní cena této dohody je prostá. Dnešní boj prohrajete. Úmyslně. Jako důkaz toho, že budu moci věřit tomu, že se na vás dá spolehnout a věříte mi. Tahle dohoda totiž může fungovat jen na vzájemné důvěře..."

Musím se nutit, abych se okamžitě nezačala usmívat. I bez upozorňujícího hlasu Adrammelech vím, že to určitě není jen tak. Nikdo nechodí s takovými nabídkami, aniž by nechtěl něco na oplátku. Ale ona vidina toho, že bych nemusela v těch kobkách strávit už víc jak dnešní den, mě rozhodně nadchne. Bohůmžel jsem si jistá, že ačkoliv se snažím, ten muž na mě docela jistě pozná, že ta nabídka je pro mne lákavá. S tím, jak mě upřeně pozoruje mám pocit, že ve mně čte jako v otevřené knize. Ostatně to dokáže i tím, že vysloví za mě mou následující otázku dřív než stihnu od sebe odlepit vyschlé rty. Jeho klid a úsměv mě znervózňuje a Adrammelech vyloženě vytáčí.

*Klidně mu to naslibuj. Slib mu věrnost. A pak, až nás vyvede ven, můžeme mu dýku vždycky zabodnout mezi žebra! Sliby se dají porušit! Nejsou nic víc než jen slova! Ty i vítr odvane a my budeme zase volné! Žádný muž nám nebude říkat, co máme dělat a koho máme zabíjet! Budeme si vybírat samy!*

"Nebudu lhát, je jen málo věcí na světě, které bychom chtěly víc, než opustit tyto brány," promluvím k němu tak upřímně, až Adrammelech zaúpí. Dost často ji frustruji. Ale věřím, že ne tolik jako ona mne. Ani si to neuvědomím a přistoupím k němu o krok ještě blíž. "Loajalita je mocná věc. Řekněme, že bychom na to přistoupily. Co se pod tou loajalitou skrývá? Máme zabíjet na rozkázání? Být osobní stráž?" zeptám se mírně nakloním hlavu ke straně, jak se snažím prohlédnout skrz jeho klidné vnější vzezření. Kdo je a jak moc je nebezpečný? Jak moc je úlisný a úskočný? Ráda bych věřila tomu, že nás chce osvobodit, protože zná naše jiné kvality, ale na to se neopovážím ani pomyslet, protože si jsem jistá, že by se mi Adrammelech smála ještě v dnešní půlnoci.

Ve vzduchu visí tolik skrytých emocí! Cítím zájem i naděje své společnice, nicméně mnohem zajímavějším je pro mě v tu chvíli ten muž. Něco v něm... Na něm... Nejraději bych k němu přešla blíže a pořádně si ho očichala zblízka. Tváří se uvolněně, ale ve skutečnosti je napjatý, stačil by jediný nevhodný pohyb a tasil by zbraň. Ale zároveň je sebejistý, nebojí se nás... Chyba. Velká chyba. Měl by se nás bát, ovšem o to více mne zajímá, proč tomu tak není. Nepůsobí jako někdo, kdo by věřil v pomoc druhých, ne... Jeho postoj, pohled i držení těla říkají něco jiného. Jak moc tvrdý by byl soupeř? Jak dobrý musí být? Och, jen z té představy mě na okamžik zalije vlna vzrušení. 

"Dostanu vás odtud. Mám k tomu prostředky, mohly byste být... Ještě dnes večer venku. A už nikdy byste se sem nemusely vrátit..." promluví. Dívá se přitom spíše na Tahel, což mě trochu... Rozčiluje. To, jak okatě si mě nevšímá. Vyhýbá se pohledem tomu mému, který jej upřeně sleduje. "Nic neříkej - zní to příliš dobře na to, abych za to nic nechtěl, hm?" pousmál se. "Je to jednoduché. Vaše loajalita výměnou za to, že odsud vyjdete hlavní branou živé."

Zaznamenám dotek Mowriyah na mém rameni. Díky tomu vnímám, že je stejně napjatá z téhle nečekané změny jako já. Její hořící pokožka je tak nezaměnitelná, že bych ji tak poznala i poslepu. Teď jí nevěnuji téměř žádnou pozornost, jak si zvědavě prohlížím muže a všímám si, jak si on prohlíží a hodnotí nás.

*To je pohled obchodníka. Zvažuje koupi zajíce...* projede mi hlavou zatímco démonka v mém těle se zaujetím naslouchá. Připomíná mi hada připraveného na uštknutí.

Jeho zvláštní způsob toho, jak s námi mluví, mě mate. Takhle... otcovsky a rozumně civilizovaně s námi nemluvil... no nikdo. Démonka ve mě se ježí, ale já jsem čím dál tím víc zvědavá, co z toho bude. Stejně jako Morwiyah, i já se obrátím na ten okamžik pohledem k ní. Povytáhnu jedno obočí a cuknu nepatrně ramenem na znamení, že proč by vlastně ne? Obrátím se k němu pohledem.

"Jsme otevřené naslouchání, pane. O jakou dohodu by se mělo jednat?" zeptám se jej a znovu si jej přeměřím pohledem. I přes Adrammelažiny protesty cítím, jak mi při té představě, že se odsud dostaneme, poskočilo srdce nadšením. Už žádné kobky?!

Shlížím na toho muže se zájmem a zvědavostí mísící se s jistou obezřetností. Nos mi zacuká, jak zavětřím, svaly se na chvíli napnou a já se jediným krokem přesunu blíže k Tahel natolik blízko, že se jí dotýkám ramenem. Můj pohled se střetne s tím jeho - když se k nám po otázce Tahel otočí, aby si nás prohlédl.
Jeho pozorný pohled zkoumá, ohmatává, hodnotí. Nepohne se z místa, přesto nedává nijak najevo, že by se cítil v nebezpečí i přesto, že je zde sám a my jsme dvě. Stihly bychom ho zabít? Nevím, ale rozhodně jsem v pokušení to zkusit.

"Ano. Odpusťte mi tu drobnou lest, děvčata," odpoví a já se drobně ošiju, než se nakonec s uchechtnutím ušklíbnu. Promlouvá k nám takřka otcovsky jako bychom nebyly ničím víc než opravdu... Dívkami. Líbí se mi to a popuzuje mě to zároveň.

"Máte velmi zajímavou pověst... Takovou, která říká, že je vás zde škoda," pokračuje dál a nyní má opravdu celou moji pozornost. "Mám pro vás dohodu. Pokud tedy o nějakou stojíte," povytáhne obočí. A já... Tázavě se podívám po Tahel.

Nechávám jím Mowriyah první. Víc než jí pozoruji muže kolem. Semknu pevně ruce k sobě, když se začne Adramelech ošívat. Tolik mužů, tolik bojeschopných mužů a tak blízko! Vím, že se o mně říká, že se cestou k ringu modlím. Není to tak. Většinou se snažím prostě držet ruce u těla a to se mi daří semknutím rukou k sobě. A vůbec, ti barbaři ze zdejšího města ani neví, že takhle naše modlení vůbec nevypadá.

*S těmihle nebojujeme, Adrammelach. Prolijeme dnes krev ve tvém jménu, ale ne teď. Teď ještě nesmíme. Tihle by ti přece za to nestáhli...* hovořím tiše k démonovi v mém těle. Trochu to pomůže, na chvíli ucítím povolení tlaku v mé hlavě, i když nás strážci obestoupili a jsou poměrně blízko. Rozhlédnu se po povědomých tvářích strážců zatímco vyjdeme od naší cely. Drobné, nenápadné a před všemi - obzvláště pak před Adrammelach - utajované zaradování z toho, že mezi těmi strážci i ten s těma světle modrýma očima. Ne, že bych mu propadla, nebo že bych o něm měla nějaké iluze, či nějaké lepší vztahy. Jen se mi prostě líbí jeho oči. Je to příjemná změna od moře těch hnědých a zelených očí. Možná, že je to tím, že ta modrá mi připomíná nebe. Kdo ví, ale zase o drobet více se cítím pevněji ukotvená ve svém těle.

Zarazím se, když vidím, jak se Mowriyah otře bokem o toho strážce a hned to vede k tomu, že jí těžká ruka dosedne na rameno. Bez přemýšlení dokročím do jistějšího postoje a přelétnu všechny pohledem, abych si ověřila, kdo je kde. A pak by stačil jeden signál. Jedna jediná drobná akce a Adrammelach by se koupala v krvi. Ale na to nedojde. Jeden ze strážných tu situaci uklidní a naše procesí pokračuje dál. Tentokrát už nesepínám ruce k sobě. Krok nemám zdaleka tak šelmí jako nositelka Haareho. Soustředím se na každý krok a působím tak trochu strnule.

Prostornější místnosti vyšších pater působí na mou úzkost jako balzám. Dýchá se mi lépe a křečovité svírání rukou se také uvolňuje. Tu trochu vody, co máme na osvěžení si opravdu užiji. V rámci možností se trochu upravím, než se společně vydáme za naším sponzorem. S tím, jak se světlo otírá o mou kůži se cítím zase o něco víc jako člověk. Je to jako volání něčeho známého, přátelského. Tyhle chvíle nahoře si vychutnávám. I když vím, že často znamenají cestu k bojům. Cesta je poměrně jednoduchá, a tak si dovolím o nastavit slunci na okamžik tvář.

*Ah, není tu naše kamarádka. Škoda, já se na ni tak těšila! Bestie jedna roztomilá... Asi musíme prolít krev lépe než nás pozve na skleničku, co myslíš, děvčátko. Ukážeme jí, jak vymalujeme tenhle pokoj krví té vši v plechu?* ponouká mě Adrammelech.

Ošiju se, abych pomyslně smetla Adrammelin chutí prosáklí hlas z mé hlavy a krátce pohlédnu na Mowriyah, než vykročím dál do místnosti, blíže k balkónu. Obezřetně se ještě rozhlédnu jestli tu někde není náš patron. Ale protože jej nikde nevidím, obrátím svou pozornost na toho muže, co čeká na balkóně nad arénou, kterou už důvěrně z blízka znám.

"Pane... poslal jste pro nás?" ozvu se nakonec, abych utišila Adrammeliny další nápady plné krvi a vnitřností.

Konec nudy přichází jako na zavolání! Vesele se zubím na strážce, kteří nás berou z cely ven, líbí se mi, jak se v tváří tvář mému zubatému úsměvu ošívají. O jednoho z nich se mimoděk otřu bokem, přičemž mi v další chvíli dopadne ruka v těžké okované rukavici na rameno a sevře jej. Zapředu málem jako kočka, ačkoliv kdesi na pozadí toho nelidského zvuku se skrývá hrozba. Muž jen cosi nesrozumitelného sykne, ale v další chvíli mne hned pustí.
"Jděte. A chovejte se slušně," vybídnou nás. No tak jdu a chovám se slušně. Lehce se pohupuji v bocích, každý můj krok evokuje velkou šelmu, co opatrné našlapuje po jehličí. Vyjdeme do vyšších pater, kde nás nechají v jedné místnosti se i trochu upravit - abychom přeci před toho vzácnýho osla nešly jako nějaký špíny, že jo. Ale nevadí mi to, trochu si opláchnout obličej, prohrábnout vlasy a ujistit se v zrcadle, že pořád vypadám stejně...

* * *

Horní salónky se nedají v ničem srovnávat s naším ubytováním. Je to vážně k smíchu. Tihleti lidi. A je tu tolik světla! Nutí mě to mhouřit nespokojeně oči přivyknuté spíše tmě. Naše stráž nás doprovodí pouze ke dveřím, vím že za nimi čeká soukromá ochranka našeho sponzora. Tolik se bojí o ten svůj zbytečný život... Vždyť stejně jednou umře, tak proč taková svázanost. Hm.
Jenže tentokrát... Tentokrát je něco jinak. Za dveřmi totiž nečeká Zimmerstraus, ale někdo zcela jiný. Muž ve středních letech, je cítit potem, kouřem, voskem na kůži. Stojí na balkónku, který je součástí salónku a shlíží dolů do arény, která v tuto chvíli zeje prázdnotou.