Vlhký sníh

Čekal jsem ledasco. Čekal jsem, že Medvěd toho nácka sežere zevnitř, ale že dostanu takové dělo a skončím na zemi, to jsem opravdu nečekal. Co asi nečekal on je to, že pokud do mého těla pustí takovou bolest jako pustil a že to byla kurwa bolest.

"Cholerny ból? Chyba się pogubiłeś, prawda? Słowo „kurwa” absolutnie nie opisuje tego, co czułeś i jak bardzo to bolało."

Problém tohohle byl ten, že já jsem ztratil kontrolu nad Medvědem. Už tak jsem ho napůl poslal ven a tohle byl dost velký impulz. Cítil jsem, že se dere ven a díky tomu zkurvenému náckovi jsem ho nemohl zastavit. Převalil jsem se na záda a začal jsem si rychle rozepínat vestu. Byl bych rád, aby to přežila. Je potřeba mít jasně dané priority. Prvně cajky a potom všechno ostatní. Cítil jsem jak se moje tělo začíná pomalu, ale jistě měnit. Chlupy, drápy, zuby. Troška bolesti, ale člověk si zvykne.

Přetahovaná

Vidět a především cítit, co ten hajzl provedl Řehořovi, mě rozčílí. A to silácký vyhrožování tomu rozhodně nepomůže. Jak já nesnáším tyhle namyšlený čáryfuky. Obzvlášť, když mají převahu a já se nemůžu ani hnout.

V tom víru emocí a rozčilení a možná i paniky, se pokusím vzchopit. Třikrát sáhnu po své moci, ale vše selže hned na počátku. Jsem z toho rozhozená. Vím to. Bojím se. O Řehoře. To kvůli mně se na něj ten debil zaměřil. Špatně jsem to v mysli odfiltrovala. Kruci. Do prdele.

"To je moje krev..." zavrčím v mysli a sbírám zbytky svého soustředění (66%). "Najdi si jinou kámošku na hraní, ty německej buzerante. .." moje krev. Vsakuje se do sněhu. Vsakuje se do půdy. I když se vznáším, pojí mě s mojí přirozeností. S mocí, jež koluje v žilách a cestuje po ženské linii mých předků. Vrací se mi zpátky (78%). Položka zbledne. Žíly naběhnou. Oči už nejsou moje oči. Na okamžik jsem pouhým nástrojem energie, která třímá hluboko pod zemí. A pak už je tu zase Jena.

"Vypadni z mojí hlavy!"

Tesáky a drápy

Toto celé se děje v řádu několika sekund

Bára s vlkodlakem bojovala velice zdatně, její nejsilněnjší zbraní byly její pěsti, kterými mlátila vlkodlaka do čumáku. Po chvilce vlkodlak začal kňučet a dokonce přestal i se soubojem.
Když ho Gerry nakopl vlkodlak se vznesl jako kopačák, zasažený Damiánovou střelou se ve vzduchu začal podivně rozpouštět, z toho co jste viděli, jeho oči vypadly z důlku a od mordy odkapávala dehtovitá tekutina barvy sražené krve. Místo toho, aby dopadl se nad Barb rozprskl a sprška zdehtovatělé krve dopadla na chudáka zvalchovanou Barb. Dhampírce po rychlé kontrole vlastně nic nebylo, jen to, že smrděla jako vypálená krevní banka a sem tam na sobě měla kousek tkáně vlkodlaka.

O lepší efekty se postarala Káťa, která odříkávala jakousi modlitbu. Škrábance na její tváři vystouply, ona sama v obličeji zbělala a její původní barva očí zmizela a zůstalo jen bělmo, jako kdyby oči protočila. Sníh se maličko zavlnil a vydal se do tří směrů. Alice jen vydechla "tak to nám budeš muset vysvětlit." Ze severovýchodního cípu lesa se ozval brutální, zvířecí řev, který byl doprovázen lámáním větví.
Z jihu se ozvalo něco podobného. Třetí zavlnění se vracelo zpět a země se chvěla, byl to dunivý zvuk, jako když padá lavina, když se zavlnění vrátilo ke Kateřině a zastavilo se o její nohy i ona se vrátila do normálu.

Jestli se někdo staral o Jenu s Bérem, naskytla se vám celkem děsivá podívaná. Jena se vznášela ve vzduchu z rukou ji kapala krev a Bér ležel tváří na sněhu a z uší mu vytékala krev..

Parta z(a)mrzlíků
(Vnitřní démon: 1d20+5 = 22)
(Střelba: 1d20+4 = 11)

Pokus to byl dobrý, ale v praxi se příliš neosvědčil. Ústup přískoky skončil pomalu rychleji jak začal. Někteří zkrátka zamrzli a nebo se se situací rozhodli po svém. Tím jsem se teď zabývat nehodlal. “Jeno, Řehoři, Kordelie? V pořádku? Hejbněte sebou!” Okřikl je a sám vyběhl dotáhnout zbytek.

Namířil jsem si to přímo k vlkoušovi, který se válel ve sněhu s Barbarou. Za mnou se ozval výstřel, který nezněl jako jedna ze zbraní, které jsme používali a já se překvapeně ohlédl, abych ještě překvapeněji vykulil oči. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to je další z Damiánových duchů. Napadlo mě mnoho otázek, ale na ty nebyl čas, sám jsem mezitím přiběhl k psisku, které si za cíl vybral i duch (nebo Damián?). Rozhodl jsem se nechat to v rukách svého ‘vnitřního démona’. Ještě z rozběhu jsem chlupáče všemi společnými silami nakopl, abych ho dostal z Barbary nebo si alespoň připravil větší siluetu a pak jsem sklonil pénulaosmičku a našil mu to zblízka do kožichu.

Pak jsem se zase ohlédl zpět a zkusil zjistit situaci. “Co se tam děje, co máte za problém?” Houkl jsem na opozdilce. “Dokážete nás dotáhnout? Nebo potřebujete pomoct?” A doufal v tu první možnost, netušil jsem co tam vlastně řeší a proč zůstávají vzadu. Moc se mi to nelíbilo a přestava, že budeme muset odtáhnout ještě několik dalších lidí se mi líbila ještě méně.

Zpátky ke kořenům

"Dobře díky," poděkuji Alici stroze. Zaváhám, když mě upozorní, že si promluvíme poté. Její stisk i pohled měl sice konejšit, ale mě se přitom sevřel žaludek. Semknu k sobě čelisti, ale přikývnu. "Jo, jasně."

Další významný okamžik pro mě byl, když se vyřítil vlkodlak na tu krátkovlasou ženskou. Smetl jí jako profesionální hráč amerického fotbalu a ožužlával ji jako středoškolák, co se poprvé dostal k prsu dívky. Namířila jsem tím směrem zbraň, ale po tichém zaklení jsem ji opět musela sklonit. Nemohla jsem vystřelit, aniž bych riskovala, že tu ženu trefím. Než jsem stačila se rozhodnout, zda nezkusit vlkouše trefit aspoň do nohy, či zda nebude lepší začít hlídat okolí, ucítila jsem šimrání na tváři. Zmateně jsem se ohlédla na svého pacienta, jehož jsem stále podpírala. A pak jsem ztuhla. Vykulila jsem oči a nechala ledový mráz strachu se přes mě přelít. Ty děsivé šílenstvím prokvetlé oči mrtvého ducha byly příliš blízko na to, abych zvládla cokoliv jiného. Srdce začalo pumpovat krev, až když se přestala dívat na mě a místo toho hledala oběť, která ukojí její vražedný hlad. Měla jsem pocit, že jsem až v tu chvíli zvládla opět regulérně dýchat.

"No tak to mi poser plíce," vydechnu, když vidím, s jakou ladností pohybuje Damián a děsivý duch – v něm? s ním? – se zbraní. Netrhnu s sebou při tom výstřelu jen kvůli tomu, že se důkladně dívám, jak kulka směřuje do té velké chlupaté bestie. Ohromí mě i samotný boj oné ženy s tou bestií. Jak se zuřivě brání i s pomocí pouhých pěstí.

Fajn, to necháme na děsivém duchovi a té holčině. A já? Doprdele, co já! Nemůžu tady jen tak stát... začala jsem rychle přemýšlet, co se sebou, abych nebyla jen poškrábaný dočasný doplněk týmu, glorifikované nosítko s nohama.

Přes vánici jsem pořád neměla do okolí příliš dobrý rozhled. Zbraň mi tedy byla platná jen na poslední zlomky okamžiku útoku, kdy by vlkodlaci už skočili na nás. A toho bych se raději vyvarovala.

Fajn, fajn. Takže zbývá jediné. Zavřu oči a polknu. Nepříjemný pocit se mi rozlije žaludkem a začnou mě svědět jizvy na obličeji. Nevědomky zatnu trochu víc prsty do svého pacienta. Naštěstí moje ruka není poblíž jeho zranění.

„Pane, ty, jehož síla mě vytrhla z osidel smrti. Ty, kterému jsem byla zasvěcená. Vyslyš mou... nabídku,“ začnu tiše mluvit. Krátké zaváhání v mém hlase je zřetelné. Přece jen, snažím se aktivovat něco jako magickou atomovku. Takovou, které jsem většinu života sloužila, ale pak jsem se jednoho dne ráno vykradla ven od ní z jejího domu, spálila za sebou všechny mosty, a ještě k tomu zničila její novou schránku. Jo, ještě že magické entity nejsou pomstychtivé mrchy, co? „Pomoz mi roznést zde na tomto světě tvou stopu a vynést rozsudek smrti nad těmi, kteří stojí proti tomuto týmu. Smeť je tvým hněvem a svou silou. Dovol mi být tvým styčným bodem pro tento pozemský svět. Vyslyš má slova a přiveď našim nepřátelům schovaných ve vánici zhoubu.“

No a pak mi nezbývalo než doufat, že jeho upřednostní možnost roznášet bolest a zmar na tomto světě před tím, aby se mi pomstil a jen pro něj výhodně mlčel a díval se, jak si i v tomto krveprolití vymáchám čumák.

(hod na kletbu k20 = 18 + 2)

Tady Karkulka

Všichni

Mrkla jsem za sebe na zbytek, které jsem se snažila vyvést zpět k autům a tradá do hajzlu, a před očima mi proběhl útok ze zálohy. Z čert ví odkud k nám přicválal vlk jak stodola a vrhl se na Barb. Zatímco ostatní byli zaneprázdněni bitvou, připadala jsem si úplně zbytečně, protože na rozdíl od nich jsem neměla až tak vycvičené reflexy. Jak jsem koukla na jednu stranu, smotek chlupů a vzteklýho jekotu byl už na druhý straně.
Frustrovaně jsem zasyčela, zbraň pro tentokrát držela oběma rukama tak pevně, až mi zbělely klouby. Ačkoliv jsem stála zády k cestě, kudy jsme měli pokračovat, pořád jsem se trhaně rozhlížela, zda na nás nevypadne protentokrát Jeníček a Mařenka, popřípadě chaloupka na kuří nožce.

Brum brum brum

"Kabum."

Krvavej prach, chlupy a možná, ale jenom možná kousky střev. 40mm prostě je krásná věc, když potřebujete řešit problémy. Přebil jsem další granát a smutně zjistil, že i s tímhle mám už jen dva.

"Skvěle! Místo toho aby jsme šli všichni a kryli svoje sektory tak půjdeme jak kokoti po dvou."

Já jsem nevelel, takže to není moje věc. Budu si vrčet a to je tak všechno co budu dělat. Můžu se na vykašlat. Prostě jsem kryl Jenu, když šla a pak jsem počkal, až pokryje mě a tak jsme šli. Za mě tohle trvá opravdu dlouho, protože když má jít dvojice, pak další a další, místo aby jsme šli jako jedna skupina. Ne, říkám že to nebudu řešit.

"Kurwa."

Podle všeho naší dhampírku vepředu překvapil nějaký chlupatý čumáček. Netuším jak se mu to povedlo, protože ona by měla mít reflexy a obecně smysly lepší jak my ostatní a tohle bylo dost divný. Strašně, ale strašně rád bych střílel, ale nejde to. Kdybych to zmáčkl, tak reálně trefím Barb než toho psíčka. Nesnáším tyhle chvíle, ale podle všeho jsou tu takoví, kteří tohle můžou řešit bez obav. Damián něco dělal a mě se naježily chlupy, když jsme cítil tu energii a slyšel výstřel, ale nemůžu se dívat na výsledek. Uvnitř sebe sama cítím zatahání a uvědomím si, že je to spojení, které mám s Jenou. Je to věc, kterou moc neovládám, ale cítím jedno. Strach a naléhavost. Otočím hlavou po ní, abych viděl, že jí z ruky vypadl glock a ty oči! Je zvláštní cítit cizí pocity přes spojení.

"Medvěde! Trhej!"

Je to spíše takové konstatování, ale použiju svoje vnitřní zvíře, abych ho poslal po tom spojení zpět. Pokud jí něco takhle ochromilo, tak jediná věc, která jí z toho vynese je Medvěd.

"Brum brum brum ty sráči!"

Usměju se a soustředím se na celou věc. Tohle chce bezpodmínečné soustředění jestli to má vyjít. Nestihl jsem nikomu ani nic říct, protože to byla podvědomá reakce na problém.