Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Společenstvo prokletých 
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Ne, taštičku ne Squat, společenská místnost 11.1. někdy po 19:30ti. Vešel jsem do společenské místnosti, protože někdo zmiňoval jídlo a já se, upřímně, moc najíst nestíhal. Pozdravil jsem pouze přikývnutím, zamířil k taškám a vnořil jednu hubenenou, bledou ruku dovnitř, jako když rybáři loví v mělčinách sumce. Akorát jsem teda místo sumce vytáhl ovocnou taštičku. No, taky dobrý. Aura podivnosti  Už jsem chtěl zase odejít a někde v klidu začít jíst, když jsem si vzpomněl, co jsem řešil se šéfem a pomalu se rozhlédl. Byli tu tak nějak všichni. Krom Elvenie, ale té to snad řekne šéf. Nebo to holt zařídím později. Dlouze jsem se nadechl nosem, stiskl zuby k sobě a zase vydechl. Ale jak jim takovou věc říct nějak...normálně? Na druhou stranu, tohle je Raven Division. "Když už sem tu...a vy ste tu taky..." Skvělej začátek, Damiáne, fakt, "měl bych vám asi něco říct," varovat znělo teatrálně a upozornit prostě debilně. "Šéf a Grzeorgorz," ano, mluvím trochu polsky, dost na to, abych se zbrojmistrovým jménem nezadusil, "to už vědí. Řeknu to prostě. Nešahejte mi na zbraň. Myslim to vážně. Ani ze zvědavosti, ani kdybyste si mysleli, že musíte," pomalu jsem očima klouzal z jendoho na druhého. "Neni to machismus, neni to nějaká pistolnická pýcha. Moje osobní zbraň je...naladěná na mě. A prokletá. Když na ní hrábne někdo jinej, nasere se. A nebo ji zaujmete. To je horší," pořád jsem se tvářil vážně a jestli se někdo začal uchechtávat, prostě jsem na něj upřeně, nehybně zíral, dokud nezavřel hubu. "Pokusí se vás zabít. Zmrzačit vás. Ublížit, ponížit, zotročit. Zneužít. A to ve všech možných významech toho slova. Prostě to nedělejte, ok?" | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Ono ho jídlo uklidní Squat v Jáchymově
| ||
| |||
 | | ||
| |||
 | E(x)p(r)esní dovážka Squat v Jáchymově Barb před domem způsobila povyk a to způsobilo, že jsme se vyhrnuli před tu naši ratejnu. Tedy alespoň já, Jena a Řehoř. Poslední zmíněný se asi zase chystal zatloukat nějaké okna, Jenu a nebo nevím co, alespoň hlasový projev tak působil, byť jsem mu úplně nerozuměl. “Co to meleš?” utrousil jsem. Zkoukl jsem Jenu, v jaké je formě. Zdálo se mi, že se poslední dny držela stranou. Odhadoval jsem, že to nějak souvisí s tím, jak to mezi ní a Řehořem začalo jiskřit. Nebyl jsem si úplně jist, zda v dobrém nebo ve zlém, ale zatím jsem to nehodlal řešit. Jsou dospělý, buď si to zvládnou vyřešit a nebo za mnou přijdou sami. Věřil jsem jim, že ať se děje cokoliv, dokážou fungovat jako profíci a krom toho, můj team trápily jiné věci. Zkoukl jsem také úplatek, který obdržel cigošský kápo. Sousedy, kteří s cinkáním skla odnášely několik kartonových krabic. A nakonec i centrály. Čekal jsem, že z nich centrály vymlátí, nebo že alespoň vymlátí cigoše, ale asi se dohodla nějak jinak. Překvapilo mě to, ale nevadí, účel světí prostředky. Ne, že bych to úplně schvaloval, ale vlastně mi to bylo jedno, z mé kapsy to nešlo. Snad se nenaučí natahovat ruku moc často, když jo, přijdou o ni. To už Barbara seskočila z centrály, srazila podpatky a nadšeně ukazovala kolik je sněhu a jak vysoko skáče její pes. “Mein Gott!” Protočil jsem oči a pak je stočil zásoby jídla, které přivezla. “Doufám, že jsi tý tradiční hajlovačce nepřivezla i tradiční trdelník.” Jsem zvědavej jeslti takle doslovně bude fungovat i v akci. Kývl jsem pak na Řehoře, chytl první centrálu za jedné strany za rám a ještě je seznámil se svýma preferencema: “Vezmu si nějakou kolu, možná mi nechte pár křídel… a kafe, pokud je. Stejně si asi před spaním skočím pro utopence ke Karlovi.” A pak Řehořovi postupně pomohl odtahat centrály do baráku. Jednu jsme rovnou zapojili, přeci jen romantika při svíčkách je fajn, ale elektrika je elektrika. ... Investice do centrál s baterií se vyplatila, v noci nám tu nic nebrumlalo a přesto jsme měli elektriku. V Jáchymově chcíp pes, jen po hlavní občas projel nějaký vrak. A z lesů za barákem občas zavřískal nějaký zatoulaný ghůl, ztracené cikánské dítě a nebo kdo ví co. Jen od sousedů se ozývalo nějaké větší halekání, cinkání a tříštění skla. Jinak byl klid. Už jsem byl zalezlý ve svém spacáku, poloseděl, pololežel a jedné z pryčen. Zpola klimbal, zpola sledoval jeden z filmů. Příjezd lanďáku jsem nezaregistroval, ale jakmile se ozvala hlasitá hudba a pokoj, i přes igelity a deky, prozářilo světlo, trhnul jsem sebou. Chňapl luger položený na dosah ruky, jen v termu vylít ze spacáku a vklouzl do bot. Mezitím mi došlo, co se to děje. Alice říkala, že zkusí dorazit ještě v noci a takový příjezd by pro ni byl typický. Zvlášť pokud by byla pod parou. “Kráva, blbá, pitomá.” Ulevil jsem si tak hlasitě, že pokud tu někdo spal, tak asi spal dál (na ten kravál co způsobila Alice to asi nemělo). A pak, s kvérem v ruce, jak jsem byl, vyrazil před barák. “Nazdar Alice, chápu, že ses nechtěla připlížit, aby tě někdo nezastřelil jako zloděje. Mám chuť tě zastřelil za rušení nočního klidu…” Uvítal jsem ji mile a pokynul do nitra naší ruiny. “Pojď si hodit věci dovnitř a někde se ubytovat, Hilton to zrovna není, ale už to jde přirovnat k autobusový zastávce. Zejtra ti představím Reného a zbytek teamu.” | ||
| |||
 |
| ||