Stalo se v regionu - všichni

Squat v Jáchymově
večer 11.1.2019

Těch pár dní co uteklo jsem trávil vcelku poklidně. Zase jsem seděl “U Hada” parazitoval na Karlově wifi a psal status report pro mé šéfy a u toho obědval. Z televize se ozvala znělka zpravodajské relace a v zápětí se začaly ozývat i komentáře místních štamgastů.

Příliš jsem se tím nezabýval, jenže Kája z toho evidentně chtěl dělat místní seznaci. Utrousil jsem pouhé: “Karle, ty seš varle…” a zas datlil do kompa. Nemělo to dlouhého trvání, na rameno mi padla mohutná tlapa místního automechanika a bez okolků na mne vypálil dotaz, zda to myslím s tou pětkou vážně.
“Upřímně? Čekám tu všechno, od pětiletý cigny na piku, co mě v noci zkusí bodnout do zad, protože jsem jí nedal na kořalu až po nějakej totální fuckup. Pětka démon by vlastně byl docela čajíček.” Odpovídám bez okolků.

A zas se vrátím k sepisování prvotních dojmů ze svého teamu a stejně tak i požadavků na vybavení, doplnění informací a podobně.

...

První pokec mezi čtyřma očima proběhl s Jenou. Bylo to vcelku poklidné. Bavili jsme se spolu dlouho, ale nic nestandartního se neudálo. Vlastně jediné, co ostatní mohli zaznamenat, že jsem si na tuhle schůzku plastový kufřík, podobný jako nosí rybáři na návnady.

Rozhovor asi dopadl dobře, protože i po něm jsem se tvářil pozitivně.

...

Následně jsem si vzal do parády byl Řehoř. Probíhal podobně jako s Jenou, jenom jsem si na něj nebral svůj “rybářský kufřík”. Bavili jsme se také docela dlouho, občas se ozval nějaký smích. I tento “pohovor” jsem ukončil ve vší spokojenosti.

...

El, to začínal být problém. Kdykoliv to vypadalo, že nemá co na práci, byla na telefonu. Buď měla u ucha někoho od Ravenů a řešila ještě nějaký dřívější případ, z předchozího umístění. A nebo někdo od filmu, z toho co jsem odposlechl, lanařili ho odehrát pokračování nějakého hitu…

A pokud zrovna měla co na práci, běhala někde po Jáchymově a navazovala styky s “domorodci”. Stále jsem tak o ní neměl úplný obrázek, maximálně těch pár vět, které padly během společného stravování a nebo co jsem o naší filmové hvězdičce našel po internetech.

Ostatně nudu na baráku jsem zabíjel právě tím, že jsem si občas pustil nějaký ten upirátěný film.

...

Další v pořadí byl René, na toho jsem se vůbec netěšil, obával jsem se nejhoršího. Už než jsem si ho vzal stranou chodil jsem zadumaně po baráku a přemýšlel co s ním. V porovnání s ostatními, jejiž složky jsem si taky nastudoval, byla tahle poměrně tenká.

S Reném jsem nestrávil tolik času jako s dvěma přechozíma, ale také to nebyl krátký pohovor. I přes dveře mohly být slyšet nějaké mé rozlícené monology. Dokonce se pak ozvala i nějaká rána. Ti, kteří přišli na řadu po Reném si v desce stolu mohli všimnout i čerstvého šrámu od větší čepele.

Svou kancelář opouštím, v ne zrovna nejlepším rozpoložení, telefon na uchu.

“Alice? Tady Gerhart.
Máš čas? … Ne jako teď … Myslím tím dny, týdny.
…no, mám tu medika, bez přípravy a zkušeností…
…jo, včera bylo pozdě, čím dřív, tím líp…
…nevím, kdy ho budu potřebovat…
…Jáchymov, pošlu ti grid…
…něco jako to Rumunsko…
…jo, financování se nějak vyřeší…
Dobře. Díky!”

...

Během pozdního odpoledne jsem si vzal na pokec také Barbaru. S tou to bylo poměrně rychlé a věcné. Nijak jsme to neprotahovali a když jsme skončili, Barbara si vzala pár svých švestek, aby vyrazila na návštěvu k sousedům.

Raději jsem zalarmoval celý team, aby všichni byli připraveni, kdyby se to u sousedů zvrtlo. Nebylo potřeba, po chvíli vyšla z baráku ven a ve společnosti nějakých čmoudů si dopřála cigáro, nabídla i jednomu z nich, což ji stálo zipák (ten zmizel v kapse jednoho z nich).

Pak sedla do auta a odjela směr Vary… takže s centrálou buď neuspěla a nebo jede na nákupy, jak jsme se bavili.

...

Jak jsem z okna sledoval Barb, která akorát mířila na zdvořilostní návštěvu sousedů, jsem zaznamenal ještě jednu věc. Od náměstí přicházel nějaký muž, cigánská děcka si ho hned vzala do parády, ale on jen bezeslova odhrnul svůj plášť a odhalil zbraň, rychle si sjednal respekt.

Došlo mi, že tento výstřední týpek je Damián. Nemohl jsem si pomoci a polohlasně jsem utrousil: “Wyatta Earp přijel do města”.

Později večer za mnou Damian přišel s nějakým návrhem, že by na naše sousedy mohl povolat duše jejich předků a já toho využil, abychom si promluvili mezi čtyřma očima. Zase jsem sebou vzal svůj rybářský kufřík a odebrali jsme se do mé provizorní kanceláře.

Mluvili jsme dlouho, v jednu chvíli bylo možné přes dveře zaslechnout i nějakou litanii v starém germánském jazyce. Tehdy, jako kdyby se v domě ochladilo a trochu setmělo, ti citlivější mohli koutkem oka zahlédnut i stíny, které tančily po stěnách, ale když se tím směrem podívali, nic tam nebylo. Nebo pocítit, jak se dům rozvibroval přílivem nějaké prastaré síly či magie. Byl to jen krátký okamžik a pak bylo po všem.

Když jsem pak místnost opustil, bylo na mě znát nějaká ta únava, ale brzy jsem byl zase v plné formě.

...

V průběhu večera jsem si ještě prošel dům, abych si překontroloval jak jsme v posledních dnech pokročili s úpravama. Pokud se z Řehořovy střelnice neozývalo “zatloukání oken” nahlédl jsem i tam. A nakonec jsem se zas vrátil do hlavní společenské místnosti.

Netrvalo dlouho, před domem zaparkovalo auto a venku začal nějaký šrumec…

“Hej, holoto, že by mi šiel niekto pomocť?! Hodili by sa mi ešte jedny ruky!"

Ozvala se z venku Barbara, vykoukl jsem z okna a pak vyrazil před dům.