Krvavá cesta

Když se z již sedajících sněhových vloček vyřítilo obrovské vlkodlačí tělo a smetlo Barboru jako hadrovou panenku, ucítil jsem, jak se mi ruka s koltem napjala a od prstů až po rmaneo mi projel mráz tak ostrý, až to bylo skoro horké. Normálně jsem se vražedným pudům ducha vázaného ve zbrani bránil, nyní jsem ale uvolnil tělo i mysl, zavřel oči a dal věcem volný průběh.

A začaly se dít, zejména pro chudáka novou slečnu, co mě vedla, vážně divné věci. Prudký poryv větru mi rozvířil kabát, ale společně s těžkou látkou se vzduchem zatřepetal i temně rudý brokát dlouhých ženských šatů, jakoby promítnutých přes zelenou kabátu. Místo balistické vesty a zakrváceného obvazu karmínově zasvítil vypasovaný korzet (ve kterým se aspoň ta krev ztratila.)
A když Kateřinu na čelisti zašimral vysoký krajkový límec a ona se otočila, dívala se přímo do, jako půlnoc černých, ledově krutých a přitom hořečnatě šílených očí dalšího ducha. Skrz kostnaté a zlověstně stažené rysy viděla bok mojí hlavy, ze kterého prostě vylézal obličej vysoké, vznešeně vypadající ženy, jejíž panovačné a přesto půvabné vzezření jako otevřená rána narušovaly krvavě rudé rty, sešklebené v nedočkavém úsměvu.



Obličej se pomalu, tak tekutě otočil, na okamžik zcela splynul s mým a vynořil se opět ze spánku na druhé straně, na té s pistolí. Která sama od sebe přemířila, s ladností a lehkostí, které bych já sám nikdy nebyl schopen, masivní hlaveň vyhledávala největší tepny, plné horké vlkodlačí krve, jako vedena magnetem.

Prásk.

Když se daří...

Do hajzlu..! prolétne mi myslí, když sleduju, jak další vlkodlak zaútočil na dhampírku. Ten magickej sráč je musí nějak krýt, jinak nechápu, že ho nevycítila.

Než stačím jakkoliv zareagovat, z rány na ruce mi opět začne kapat krev a vytvářet na sněhu magické obrazce. Nestihnu s tím nic udělat. Ztuhnou mi svaly a neviditelná ruka mi sevře hrdlo, takže nejsem schopná vydat ani hlásku. Glock mi vypadne z rukou na zem.

Kromě hrdla, mi celé tělo sevře i emoce, kterou jsem dlouho necítila v plné síle jako zrovna teď. Strach. Moje oči se automaticky snažily najít Řehoře. Tohle jsem fakt posrala. Kardinálně. Neměl se mi dostat do hlavy. Ne takhle. Kvůli mně je teď...snažila jsem se zklidnit, ale špatně se mi dýchalo. Neměla jsem už žádný jiný eso v rukávu, než ono neprobádané spojení s Bearem. A na to jsem se soustředila. Potřebuju jeho sílu. Jinak se z toho mentálního vězení nedostanu. To a nebo kulku do hlavy pro toho zmrda.

Tesáky a drápy

Bérova a Alicina střelba udělala z dalšího vlkodlaka krvavou kaši, která obarvovala sníh. Počáteční zmatky, které vaše skupina měla se nějak vstřebali a vypadalo to na celkem rychlý ústup z téhle šlamastiky. Pro vás zatím neznámá dívka, která se bravůrně postarala o Damiána, dostala od Alice její záložní zbraň. "Jsou v ní stříbrný, i líznutí je bude bolet." Přidala k nim i odhazovák, ve kterém měla šest zásobníků. "Potom si promluvíme." Krátce ji sevřela rameno a zadívala se ji do očí, aby ji uklidnila. Teď potřebovala její schopnosti a další člověk, který nebyl přítěž se hodil.
Už jste nepůsobili jako chuml, dokonce se vám podařilo ujít i několik metrů, že na Barb odněkud vyřítil další zablešenec. Zavrčel a začal milou dhampýrku muchlat pod sebe a zubatou tlamou ji cvakat před obličejem. Nebylo by dobré teď střílet na chuml válící se ve sněhu, aby někdo z vás nezasáhl Barb. Bestie ji držela tlapami, a dlouhé drápy se ji zarývaly do boků. Bestie vrčela a z tlamy ji odkapávaly sliny.

Ve dvou se to táhne lépe!

"Ehm, já bych ráda, ale ono není moc co říct," začnu odpovídat tomu, co mě chtěl nést v náručí. Krátce na něj poohlédnu a snažím se zaplašit ten napůl uklidňující a napůl zneklidňující pocit čehosi známého na tomto neznámém muži.

"V noci nás zastihla vánice, fakt hnusná. A pak nás ze všech stran obklíčili vlkodlaci. Vypadalo to jako past. Ukázal se jeden a pak zaútočili ze stran. Roztrhali Cyrila, Zoju i Mariána. Netuším, co se stalo s Patrikem, ani proč nerozsápali mne. Snad další past. Víc nevím. Promiň," odpověděla jsem s pokrčením ramen, než jsem se obrátila zpět k pacientovi.

Bylo pro mě těžké si znovu nevybavit jejich tváře. Na Alici jsem se raději ani nepodívala. Raději jsem se soustředila na krev, kterou jsem řešit mohla. Nebylo těžké se vyhnout Alici pohledem, protože sotva jsme se tak nějak zvedly i s Damiánem, popadla za pačesy možnost střílet a dlouhovlasý zrzoun byl na chvíli závislí jen na mě, aby nespadl na zem. Chytla jsem jej ještě pevněji. Semkla jsem čelisti pevně k sobě a snažila se zorientovat v tomto bitevním chaosu. Kolem bylo příliš mnoho lidí a téměř nikoho jsem neznala. A i když vánice trochu ustoupila, i tak jsem měla nepříjemný pocit deja vu.

Teď jich je víc a jsou sehranější tým, než jsme byli my, promluvím k sobě v duchu.

Tuto naději jsem byla v sobě schopná uchovat následně i díky tomu, jak rychle si poradili s tím vlkodlakem, co se vehnal mezi ně z vánice. Když se objevila blondýna z druhé strany zraněného, kývla jsem na ni.

"Jdeme?" hlesnu k ní, protože je mi jasné, že je třeba i její pomoci k tomu, abychom se efektivně dali do pohybu. Když začal ústup být organizovaný, došlo mi, že na svoji nově přidělenou pozici jsem nedostatečně vybavená. Neměla jsem u sebe žádnou zbraň. Doháje. Hlavně, že zbraň třímá v ruce i ten napadený zrznout! Sakra. Sakra.

"Alice? Dáš mi záložní?" houknu na jedinou osobu, kterou tu oficiálně znám jménem a hlas mi u toho přeskočí jako hlas puberťáka v nejméně vhodnou chvíli. Naštěstí Alice nelení a hned mi svou záložní zbraň poskytne. Démonům a bohům žel vím, že s touhle zbraní nezvládnu parádu jako ten nadávající týpek, nicméně jsem odhodlaná ji použít, bude-li třeba.

"Zvládáš?" houknu k zrzounovi, když se dostaneme do rychlejšího tempa. Tedy, rychlejšího na nás.

"Hmpf," bylo spíš zafuněním než citoslovcem nebo řádným slovem. Nicméně to byl zvuk který se mi dostal přes rty, když nás začal asi-vedoucí-týmu popohánět. Nemůžu říct, že jsem při cvičení zrovna v tomhle excelovala, ale snažila jsem se přizpůsobit a dávat pozor hlavně na stranu, kterou jsem nedržela zraněného.

Spořádaný (?) ústup

Vnímal jsem, že trio hraběnčiných služebníků našlo svůj cíl a teď ho trhají na kusy. Psí kusy. Heh. Mé zlomyslné nadšení sice pořád kazilo excesivní krvácení, ale o to už se někdo staral. Nejdřív jsem si myslel, že se jedná o Alici, ale místo toho mi k uším dolehlo brebentění neznámého hlasu a do zorného pole vplula docela jiná tvář.

"He?" Zmohl jsem se velmi duchapřítomně, když mě na nohy stavěla slečna, která ještě před chvílí byla v kritickém stavu a do toho jí pomáhala Alice. Teda, chvíli, než mě zase pustila a dala se na dráhu akční hrdinky.
Nebejt naší zachráněný slečny, zase bych žral sníh, takhle jsme se aspoň oba udrželi na nohou. Jakž takž. Z druhé strany se nám vrhla na pomoc Jena a s její asistencí už jsme byli dokonce stabilní a pohybliví! Sice jí pak šéf zase odvolal na krytí, ale je to přece ta myšlenka, která se počítá! A navíc jsme už měli díky ní slušné momentum.

Chvíli kolem nás panoval ukázkový chaos, než se nám nějak podařilo zorganizovat ústup. I když ústup se v mým případě sestával z vážně energickýho belhání vpřed, ale dělal sem, co sem moh. Touha nebejt rozžvejkanej byla dostatečně silný pohybový motivátor.

Nebyl sem si jistej, jak sme na tom se zařazením v šéfově rotaci. Takže jsem pro jistotu měl ve volný ruce připravenej colt, kdyby se na nás něco zase nečekaně vyřítilo. Ale i když jsem skrz studenou dlaň cítil krvelačné pohnutky vlastní zbraně, s revolverem nemělo smysl provádět nějakou potlačovací palbu. Zato jsem věděl, že si nemusím dělat příliš starostí s mířením. Pokud by se něco stalo, hraběnka, která se nemohla dočkat, až něčemu ublíží, nejspíš zareaguje sama, pokud by po nás nějaký ten chlupatý nácek skočil. Vlkodlaky ona mrzačila moc ráda, prý se jí líbilo jak kňučí. Takže byla dost nažhavená střílet po prvním hýbajícím se chlupatém cíli, který by nás ohrozil.

Koulovačka olovem?
(Střelba: 1d20+4 = 23)

Když se něco sere, sere se to pořádně platilo i zde. Ačkoliv bylo spíš otázkou, zda nám je to ku škodě. Doposud zvadlá přeživší ožila jak mávnutím kouzelného proutku, sotva jsem ji vzal do náruče. Byl jsem si jist, že působením mého blahodárného doteku to nebude a tak jsem hodil tázavý pohled na Damiena. Tomu už se ostatně nově vzkříšená hrnula na pomoc a já už to nechal být.

Ostatně Alice začla pozornost věnovat nově příchozímu a já jen nespokojeně zabručel: “Zdravotnici máme, i když ti teď zrovna rozptyluje další rozkošné štěňátko. Dost by pomohlo, kdybys nám ve zkratce řekla, co vás tu vlastně semlelo. A co ještě mužem čekat.” Vlkodlak, co se na nás vyřítil, vypadal jako hrozba jen chvíli. Brzy mi došlo, že je snad ještě víc zmatený jak my. Jeho problém, a bylo mi vcelku fuk, zda za jeho zmatení mohlo zlaté vejce od Řehoře a nebo fakt, že Jena si poradila s vánicí. Rozhodl jsem se železo kout, dokud bylo ještě horké. “Guten tag, sraz nácků je vedle. Ale když to tak žereš, dám ti trochu nažrat.” Pravda, tihle pošahanci sice toužili po nějaké čtvrté říši, ale i tak jsem jen doufal, že ten znesvěcený kus železa z říše třetí by ho mohl potěšit dostatečně. Bang! Bang! A luger byl zas o trochu zobání chudší.

Zaváhal jsem, jestli místo Kateřiny nevzít Damiána, ale dobrovolníku tu bylo evidetně dost. “Prostě se o něj nějak postarejte!” Zahrnul jsem do toho pohledem i Barbaru a Řehořovi nadávky víceméně přešel. Půlce jsem nerozuměl a půlka byla možná i trochu oprávněná. “Víš? Nevíš? Fajn. Kordélie veď nás!” Naše dhampírka vypadala trochu nejistě, tak jsem ji věnoval spíš řečnickou otázku. Naopak směr, který ukazovala naše analytička se zdál být správný. Nechal jsem to proto na ní.

Urychlený nasazení naší party hic dalo všem esoupíčkům na frak, prostě žádný SOP nebyly a teď tu nic jako koordinovaný stažení tu neprobíhalo. V rychlosti jsem probral všechny možnosti jak to zkoordinovat a pak je zas zavrhnul. Pořádně jsme nebyli ani rozdělený do dvojiček, tak to šlo dost blbě. “Jeden kreje, druhej jde! Jako v záklaďáku!” Lepší jak drátem do oka, doufal jsem, že si na něco ze vstupních kurzů vzpomenou. “Kreju! Řidiči, jděte! Alice ty kreješ! Ty, nová! Hejbej se…” Snažil jsem se je dostat do tempa a doufal, že se chytí. Sám jsem v opatrném tempu pustil krycí palbu kamsi stranou a vzpomínal koho mám dál k dispozici. Barb a její kudličky. Damián taky nic. Kordélie zrovna vylovila glocka ze sněhu. Ta nová, kdo ví. Doprdele! “...Jeno! Beare! Teď jděte, pak krejte!”

“Šetřete, moc se nerozvášněte.” Kibicoval jsem a sám to s krycí palbou moc nepřeháněl. Zaprvé obstarožní pistole na nějaké kropení kapacitu zrovna neměla, její síla byla jinde a za druhé stejně nebylo moc na co střílet. Ať už to měl zmatený vlkouš za sebou a nebo ne, pálit na něj dál by bylo tak jako tak zbytečný. Jakmile přišel čas výměny, popoběhl jsem těch pár metrů, za pohybu přebil a pokud nedošlo na výraznou změnu, tak scénář opakoval.

Návštěva

Všichni
2 (fňuk)

Mhouřila a vytahovala jsem oči do tý bílý tmy, zatímco jsem se snažila ukotvit šotka, co mi ukazoval směr. Bohužel jsem veškeré své soustředění věnovala téhle činnosti a ani mě nenapadlo, že by mi se nám tu mohla ukázat návštěva od Karkulčiny babičky.
Vpadlo to na nás jak Němci do krytu a když jsem se otočila, skoro jsem odpadla a aby toho nebylo málo, instinktivně jsem stiskla zbraň v rukou a odjistila. Zavrávorala jsem, ale ustála to. Jenže tím jsem upustila pistoli a díky tomu binci okolo jsem si sotva viděla na svý kolena, natož na špičky bot a teď i zbraň.
"Do prdele," sykla jsem, padla na všechny čtyři a zatímco tam moji kolegové bojovali, já poslepu prohmatávala své okolí. Šotek mi tloukl do hlavy směr, ale já se svým štěstím si dneska vystřelím mozek z hlavy, protože jsem blbá a zbraň před chvílí aktivně odjistila.

Hmátla jsem po studeném kovu a samozřejmě ta vystřelila, jak jsem se vytahovala ze země nahoru.
Jedna dobrá zpráva: Nikoho jsem nezastřelila.
Jedna špatná zpráva: Nikoho jsem nezastřelila.

Meine Liebe komme f...

Kouzlo se zlomilo a nezvanej host vypadl z mý hlavy ven. Tohle nečekal. Možná ani já ne. To, co mě málem zabilo, mi nyní zachránilo život. A dost pravděpodobně i někomu z týmu, než by mě kdokoliv stihl zneškodnit.

Přimhouřím oči a lehce se pousměju. Kolem se děje smršť paranormálních jevů, ale já mám před očima stále nepřátelského mága. Nechci ho nechat jít tak snadno. Mein Liebling, sex na prvním rande? Jak staromódní. zkouším mu oplatit stejnou mincí. A nutit dámu, aby zabila svýho oblíbenýho mazlíčka? Ts ts ts. Příště jinak, broučku. a opřu se do jeho mysli (74%) silou jako kdybych mu do lebky chtěla vrazit obří střep. Z nosu se mi spustí krev a ucítím krátkou slabost v kolenou, ale udržím se na místě. "Ještě se uvidíme..."tichý příslib odnese vítr.

Zrovinka včas, abych zaregistrovala tu obří krávu...eh vlkodlaka. Vidím, jak Řehoř zaklekne a vypořádá se s tím po svém. Nemám ráda tyhle bumbumy, ale zase je to efektivní. Alice střílí. Damian je na zemi, Kordy vede skupinu, šéf je něčím nadopovanej a rozhodně lepší střelec než já. Takže pokud bude třeba, pomůžu s Krásnovlasem.