Vítejte v Jáchymově

Autobus se skřípěním ojetých brzd zastavil na Jáchymovském náměstí, ohodil už tak mrzuté lidi na zastávce sněhovou břečkou a se sykotem vyzvátuil ze svých útrob další mrzuté lidi a vydýchaný vzduch. Byl jsem rád, že si můžu konečně protáhnout nohy, být vyčouhlý dlouhán má své výhody, ale ne když jezdíte veřejnou dopravou. Aspoň, že jsem nemusel trpět nějakého otravného spolucestujícího. Všichni si totiž odedsedávali jinam a mrmlali něco o nefungujícím topení a netěsnících oknech. Neměl jsem ponětí, o čem to mluví, mně zima nebyla.

Nahodil jsem si na zádech lodní pytel, který mi sloužil místo batohu. Skládací zákopová lopatka při tom pohybu tiše zachřestila. Skoro provinile, jako kdyby věděla, proč jsem vlastně tady.

"Takže vy jste prostě šel a jen tak si řekl, že exhumujete čtyřčlennou rodinu, chápu to správně, Damiáne?" Nadřízený, jehož jméno jsem si nějak nezapamatoval, vypadal poněkud...konsternovaně. Nechápal jsem, proč.

"Ano. Nebyli pohřbeni společně. Navzdory tomu, co si přáli. Byli...nespokojení. Neklidní. Bylo to k zešílení. Musel jsem něco udělat, než by bylo moc pozdě," o to přeci šlo, ne? O předcházení katastrofám. A duch té holčičky tvrdil, že 'tatínek se moc zlobí'. Zabránil jsem tomu, aby vznikl opravdu ošklivý případ pomstychtivého přízraku, ale né, všichni hned vidí jen vykrádání hrobu a narušování klidu mrtvých. Klidu, to tak. Jak můžou být klidní, když je pohřbíte špatně?!

"Musíme vás na chvíli uklidit někam z dosahu pozůstalých. Jste převelen do Jáchymova. To je dost daleko. Sbalte se, jedete okamžitě," Nadřízený se tvářil vítězoslavně. Asi čekal nějakou reakci, jinou než pokrčení ramen. Asi vděk, či co. Ale pro mě to moc neznamenalo. Nová místa, noví mrtví.



Než jsem stačil vstoupit do rozpadajícího se objektu, ze kterého jsme měli operovat, zastavila mě nějaká omladina, patrně od sousedů. Trochu blýskali břitvami, trochu hrozili. A můj nedostatek jakékoli reakce je asi dost podráždil, protože jeden z nich začal máchat rybičkou a hulákat něco o tom, že mě přece musí ostříhat, protože jsem, jak to bylo... zasranej bílej hipík? Jeho kumpáni se tomu každopádně sborově smáli. To ale už přehnali. Na vlasy ne.
Takže jsem jen poodrhnul lem kabátu a ukázal jim pažbu revolveru, aniž bych jakkoli změnil výraz. Dělalo mi to problém, protože jsem téměř cítil násilné vyzařování z chladného kovu, jak zbraň chtěla být tasena a prolévat krev 'těch usmolených prostomyslných nevolníků'. Takahle to řekla, já nemůžu za to, jak se vyjadřuje.

Prostomyslní nevolníci ale pochopili, že tady jim pšenka nekvete a ztratili se, takže jsem mohl nerušeně pokračovat do budovy a začlenit se mezi ostatní. Přijel jsem jako poslední, ostatní už se zabydlovali. Holt veřejná doprava a sníh. Složil jsem si věci a začal procházet místnosti, přičemž jsem se snažil vycítit, kolik duší bylo v téhle barabizně krom nás. Mrtví. Zavraždění, umrznutí, nepomstění. Vždycky se hodí udělat si nové kamarády.

A ani jsem se nestačil pořádně aklimatizovat, když šéf začal alarmovat k připravenosti, protože Barbara se rozhodla vykonat návštěvu u sousedů. Nejspíš šlo o ty samé pány, co mě chtěli ostříhat.

Ale zdálo se, že je to pod kontrolou a tak jsem si prostě někam zalezl. (Poté, co jem Renému zdvořile poděkovat za oblečení navíc. Sice zimu moc nevímám, ale umrznout pořád můžu, asi...) A snažil se spojit s duchy tohohle místa.
Což mi ostatně vnuklo myšlenku a tak, pokud měl čas, zašel jsem později za našim šéfem s nápadem. Dal jsem si pozor, abych na sebe upozornil předem a vydával při pohybu taky nějaké lidské zvuky. Nechci znervózňovat bandu ozbrojených magorů. I když jsou to kamarádi.

"Pokud by nastaly tyhle potíže znovu, šéfe, dalo by se to řešit i jinak. Romové sice neberou autority vážně, ale jsou šíleně pověčiví. Přestanou...když jim to řeknou jejich předci..." Uplatit nějakou mrtvou matriarchu a nebo dokonce některého z místních dávno mrtvých cikánských králů by se podařit koneckonců mohlo...

Zase práce?

Dávat dokupy tuhle ruinu nebyl zrovna nejlepší způsob jak zabít čas, ale aspoň člověk něco dělal. Můj plán a asi i úkol byl, najít přesně dvě místnosti. Jedna ta nejméně přístupná a poškozená se stala mojí zbrojnicí a dílnou. Tak nějak jsem si nedělal iluze, jaký v tomhle bordelu bude můj úkol. Někdo to tu bude muset vyzbrojovat a dávat dokupy. Bojím se, že většina tu bude byť jenom pistoli držet jak panna vocas. Už teď mě vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Druhá místnost je střelnice, tedy místo kde z těch pannen uděláme ženy. To si myslím, bude ta těžší část. Pro začátek hlavně, když budou střílet stejným směrem. Okna jsem zatloukl pevnými prkny a dveře posílil stejně. Dokud nebude nic lepšího bude to muset stačit. Za okna a dveře jsem nastražil jed oduché vystřelovací pasti. Do mé dílny se prostě nechodí. Stoly tu nějaké byly a daly se, nějaké to nutné základní nářadí jsem měl v autě, takže jsem jakž takž mohl fungovat. Dřív nebo později si sem vezmu postel. Bude tu svatej klid.

Po cestě z dílny, kde jsem akutně potřeboval trezor na zbraně, mě u společenky zastaví Jen. Vrátím se Ty dva kroky zpět co jsem přešel a zvědavě zvednu obočí. Je divný, když někdo vysloví Vaše jméno správně. Většinou něco chce.

"Ano Jenovéfo?"

Odpovídám stejně celým jménem. Balí si tu něco co nevím jestli je cigareta nebo náplň kadidelnice. Bože to je smrad. Její slova ve mě rozhodně rozdmýchají zájem a nejen zájem.

"Můj Bože! Ta práce jazykem!"

Bůh to slyšel a poslal moje rozdmýchání zase pěkně do prdele. Tahle ženská je teda pěkný satan v tomhle. Já bych se s ní tak vybil a ona řeší magii a medvěda.

"Že by se chtěla vybít s medvědem? No můj Bože!"

Chvilku jsem se donutil seriózně přemýšlet, ale bylo to náročné. Z mého pohledu to nebylo potřeba. Pokud se budu potřebovat projít jako medvěd, tak půjdu v noci a hlavně třeba k sousedům. Tam si nikdo nevšimne, že někdo zmizel a když? To nikdo nebude řešit.

"Děkuju, asi není zatím potřeba. Zatím tu potřebu necítím a když tak Ti včas řeknu. Díky tohle fakt ne. Je v tom málo vodky. Co se týče zbraně dobře. Co by sis tak představovala? Jenom asi nějakou pistoli co? Vy čáry máristi jste všichni v tomhle stejný."

Zase ta jakoby nevinnost, to je dost k zešílení, ale skočit na ní tady a teď asi není nejlepší nápad. Z těch jejích čár már, mám blvej pocit. Jo a taky mi smrdí ty její cigára.

Vyvrhelové a jiné pohádky

Barbara mi připomíná nadopovanýho králíčka Duracella. Je na mě moc rychlá. Budu jí muset zastavit a snad i připoutat k židli, abych jí taky dokázala vyrobit amulet na míru. Asi to bude ta její divoká dhampírská krev.

Když se rozhodne vtrhnout k našim začouzeným sousedům, stojím v patře u zaigelitovanýho okna a skrze zbytky skla jí sleduju. Mám tak trochu pocit, že se schyluje k průseru.

**

Sedím opřená na posteli a mlčky pozorují vílu, jak hraje na svůj nástroj a pokoj vyplňuje její krásný hlas. Ačkoliv to není úplně můj styl, nechávám se její hudbou ukonejšit a je mi celkem i příjemně. Ještě, aby ne. Elven byla nádherná bytost. A to nemyslím jen na její bujné poprsí, kam mi oči sklouzávaly tak nějak automaticky. Vlasy, pleť, boky. Kdybych byla chlap, vůbec by na mě nemusela používat svojí schopnost, abych jí padla k nohám. Jo, kdybych byla chlap…musela jsem se té myšlence usmát.

„El, pověz mi něco o tvojí domovině…“ vyzvala jsme ji, když píseň skončila. Byla první vílou, ke které jsem se dostala tak blízko a byla by škoda se něco nedozvědět přímo od ní.

**

Den, kdy nám René sežene termoprádlo a spacáky, se zdá býti celkem nešťastným, jelikož většina nebo všichni tohle počítáme do základního vybavení. Mlčky celou situaci pozoruji a slyším jedno odmítnutí za druhým. Mmm, zase by byla škoda, aby vše přišlo vniveč.

„René, pomoz mi donést spacáky, co nikdo nechce do té větší místnosti na konci chodby v prvním patře.“ což znamenalo, já beru do ruky jeden a ty vezmi zbytek. „Mám nápad, jak je využít.“ mrknu na něj. Byl to přeci jen minimálně můj druh v bylinkách a hodně mi pomohl ve vytvoření slušné zásoby. Navíc šéfík ještě objevil tu babku a její krámek, kdyby bylo nejhůř. Z tý zaplivaný místnosti vytvořím pomocí nadbytku spacáků, dek, rozvrzaných postelí a nábytku něco mezi opiovým doupětem, čajovnou a noclehárnou pro bezďáky – samozřejmě u toho musíte mít tunu představivosti. Protože je potemnělý kmoška žádoucí, dají se tu dobře utěsnit okna i přes den. Ještě nacpat svíčky do solných krystalů a podobných ptákovin, možná nenásilná vonná tyčinka a…samovar, někde musím sehnat samovar. Není to sice příliš záslužná činnost, ale mám pocit, že taková oddechárna, i kdyby se tu někdo chtěl zašít sám po útěku ze společný ubikace, trošku prospěje naší psychice.

**

Na Řehořovy obvyklé poznámky ujišťující okolí o jeho mužnosti a výdrži jsem nereagovala prakticky nikdy. Proč bych tedy činila jinak, když jsem ho žádala o přeměnu v bestii. Vím, jak jeho ego trpělo a možná ho to i štvalo. Kdyby tušil, že jsem se nepatrně pousmála při krátkém pohledu do odrazu v okenní tabulce, když se svlékl do naha, asi by po mně skočil.

O pár dní později k večeru, když se ležérně opírám v teplém černém svetru s vyšším límcem a v polokožených kalhotách o futra naší společenské místnosti, zvednu oči od cigarety, kterou si balím. „Grzeogorzi…“ oslovím ho, když ho zahlídnu na chodbě. Trénovala jsem tu výslovnost fakt dlouho. Asi minutu. Podle vůně to nebude obyčejný tabák, je v tom i hřebíček a voní to spíš jak perníčky, než tráva. „Napadlo mě, že kdyby ses potřeboval vybít…“ špičkou jazyka přejedu po papírku, abych to mohla už umotat a zvednu k němu oči. „Mohla bych ti v lese vytyčit území, kterýmu se civilisti budou automaticky vyhýbat…lovnou zvěř ti tam nechám.“ z rukávu vytáhnu zapalovač a zapálím si. „Co myslíš? Na oplátku…“ vydechnu kouř a nabídnu mu taky práska. „Mi pomůžeš vybrat nějakou fajn zbraň, se kterou si neublížím, jo? Fanda střílení zrovna nejsem…výcvik mám, ale…“ pokrčím rameny, naoko nevinně se kousnu do rtu a vezmu si zpátky svou pochoutku a potáhnu.

Z prdele do prdele

Já vlastně nevím co dělám špatně. Vždycky splním to co mi zadají a udělám to efektivně, přesně jako dříve v armádě. Problém je, že občas je to moc efektivní a problém je, že vždycky má někdo něco proti mým soukromým aktivitám a to mě tak akorát sere. Takže muselo přijít zákonitě převelení. Já jsem si samozřejmě vážil, že mě Raveni vzali, protože v Polsku to prostě není úplně ideální půda pro mě. Seděl jsem v "kanclu" svého velitele a čekal, co z něj vypadne. Byl to takový ten typ, který si potrpěl na proslovy. Tak jsem čekal.

"Drahý Grzeorgorzi, Ty jsi problémový víš to?"

Nadechoval jsem se, ale hned mě zarazil a co je mu k dobru, tak aspoň správně vyslovuje moje jméno.

"Prostě já chápu, že jsi skvělý operativec a vždy co jsem potřeboval jsi zařídil a udělal, ale to co děláš kolem prostě není dobré. Já chápu jak říkám, že rád piješ, máš rád ženy, ale nemůžeš, prostě nemůžeš ožírat a to doslova, ne prosím pěkně obrazně každého kdo Tě u toho ruší. Máš štěstí, že vysvětlit medvěda tady v Bruntálu je lehčí než by se mohlo zdát. Což, ale znamená, že Ty se musíš postěhovat jinam. Centrála otvírá novou pobočku v Jáchymově. Podal jsem Ti tam přihlášku a byla schválena, takže si sbal saky a paky."

Chvilku jsem na něj civěl, pak jsem se zvedl a prostě odešel z kanceláře. Na takovéhleho čuráčka prostě nemám náladu. Já vím, že jsem ožužlal ruku toho kreténa, který nám vlezl do šuku, ale chápete to? Jste v nejlepším a vběhne tam dvou metrová gorila, která se ptá kdo jsem a proč mu ojíždím starou. To prostě nechceš. Sbalil jsem svých pět švestek, což zase nebylo málo věcí. Zbraňový kufr, batoh s vybavením, oblečení, nějak jsem nakynul. Moji instruktoři pro přežití v přírodě a jejich minimalismus by asi chcípli vztekem, co to všechno tahám. Holt díky možnosti centrály, moje vybavení prostě bobtnalo. Sedl jsem do postaršího WV Golfu žluté barvy a vyrazil jsem směrem do Jáchymova, kam mě teda musela vést navigace, protože já nevěděl kde ta prdel je. Maximálně, že se tam asi těžil uran, to jsem někde někdy zachytil. Když míjím ceduli konec Brutnálu, jenom zvednu prostředníček a ukážu ho zpět městu, zatímco na zpětném zrcátku se mi houpe žába se zubama.

******

Jestli existuje větší prdel než Bruntál jsem se ještě nedávno neodvažoval sázet. Teď, když jsem vystoupil z auta a stál před naší ubikací v Jáchymově, tak jsem o tom začal silně pochybovat.

"Svatá Bohorodičko! Doprdele co to je?!"

Nejsem primadona, to ani v nejmenším. Spal jsem v místech, kde by neusnulo ani prase nebo krysa, ale tohle? No všechno lepší než polské vězení. Teda kdyby bylo nějaké, které by mě zastavilo. Přestěhoval jsem svoje věci, překontroloval zámky na kufrech se zbraněmi, municí a výbušninami. Nechci, aby se v tom někdo hrabal. Rozhodil jsem svůj spacák a jal jsem se prozkoumávat zdejší zříceninu. Jo někde mezitím jsem potkal šéfa. Po nějakém tom nezbytném představení, kdy on stejně neměl čas, mám pocit, že řešil něco s centrálou jsem pokračoval dál. Postupně jsem potkával i své kolegy a myslím, že takovouhle sestavu jsem ještě nepotkal. Podle všeho asi každý je tady za trest nebo protože je to ztracená existence. Prostě z prdele do prdele. Jelikož nerozumím magii ani co by se za dráp vešlo, tak když mě Jen požádá, abych šel s ní tak jdu. Navíc je to celkem kost, takže mi vůbec nedělá problém jít s ní někam do soukromí.

"Často zveš kluky, aby se Ti tu svlíkali?"

Ptám se, zatímco ze sebe shazuji oblečení a hážu ho na židli. Kromě pouzdra s pistolí, to odložím na stůl a ještě tak, abych na ní dosáhl a mohl ji použít. Když už jsem nahý, tak se můžu v klidu proměnit a ukázat tak celou bestii. Na její poznámku jenom trošku zavrčím a odhalím tesáky v mordě. Já jí dám, že jsem tak příjemnější. Otoč se ohni se a uvidíš jak ještě příjemný umím být! Tyhle drama ice queen to je prostě šílený. No uvidíme co zbytek naší povedené party. Ještě jsem s nima nestrávil dostatek času na to, abych zjistil, co s kterou by šlo dělat. Proměním se zpátky a začnu se oblékat.

"To bylo rychlý, ale rád bych upozornil, že ne všechny akce se mnou jsou takhle rychlé!"

Nereaguje, jak jinak. To je prostě...No máme dostatek času. Radši se jdu věnovat tomu, jak z téhle barabizny udělat nějakou jakž takž použitelnou základnu. Mapuju si vstupy, to co můžu upravím, aby se to dalo používat nebo naopak nedalo. Podle toho jak nám cikáni kradou věci, to tu bude chtít více úprav. Hmm ostnatý drát by vůbec nevadil. Náš doktor nebo aspoň naše parodie na doktora nám přiveze oblečení a spacáky.

"Hmm díky, ale ne. Bojím se, že mou velikost trenek jsi určitě neodhadl a já nemám rád, když to potom škrtí. "

Odmítnu dárek od našeho doktora. Je mi líto jeho peněz, ale kdyby se zeptal a nedělal samaritána, tak by věděl, že mám vybavení svoje. Radši se vždycky spoléhám na sebe než na druhé. Tohle není můj tým z Gromu. Takže se na ně spoléhat na 100% fakt teď nemůžu. Dokud je neuvidím v první akci. Taková Barbara z nich vypadá nejdrsnějc, hlavně když se rozhodla jít řešit cikánskou otázku našich centrál. Myslím, že k celému problému přistupujeme špatně. Proč kupujeme třetí centrálu? Oni tam někde mají naše dvě. Uvidíme, s jakou se potáže, ale bude asi na čase, aby se táta medvěd šel v noci podívat, kde nechal cikán centrálu!