Ticho před bouří

Squat v Jáchymově, pár dní po příjezdu

Domove, sladký…

♪♫♪♫

„Přišel ti ten odkaz?“

„Jo, mami, ale nikam nejdu. Nemám zájem otročit někde ve špitále.“ Tím spíš u nás ve městě nebo kdekoli poblíž. To už nahlas neřeknu. „Navíc moc dobře víš, že jsem si už práci našel a že jsem tady spokojený.“ Povzdechnu si. Samozřejmě, že mi přišel, ale záměrně jsem ho ignoroval. Bylo smutné, že jim v nemocnici nečekaně zemřel primář, to však neznamená, že se tam hned poženu na výběrové řízení na uvolněné místo. Tyhle rozhovory byly vyčerpávající. Točili jsme se stále v kruhu. Matka chtěla, abych se zase změnil zpátky a vrátil se se staženým ocasem domů.

„Tebe to ještě nepřešlo?“ S postupujícími měsíci v jejím hlase zaznívá stále obtížněji skrývané rozčarování. Jistě, má mě ráda, to nikdy nepopírala, ale můj životní styl je jí silně proti srsti. Tohle ale byla moje volba. „Nechceš se alespoň nechat přeložit někam blíž?“

„Ne, mami. Chápu, že se ti Ostrava nelíbí, ale blíž volné místo nebylo.“ Ucítím dotek na zádech připomínající mi, že bych toho marného rozhovoru mohl nechat. „Hele, mami, musím běžet. Šéf nás volá do akce.“ Ať žije milosrdná lež.

„Pa, broučku.“

Frustrovaně si položím ztichlý mobil na čelo. Jemná ruka, která mě hladila na zádech, se mi přesune na břicho a provokativně mi zamíří do klína. Odložím telefon a poddám se. Erika ví, kam sáhnout. Za těch pár týdnů, co si navzájem zaháníme samotu, se naučila hodně rychle, kam a jak sáhnout.

„Potvoro.“ Erika se jen zasměje.

ℜ

Ta akce byla… průser. Průser, který nás stál dva lidi. Robert byl mrtvý ihned, Erika mi vykrvácela pod rukama. Zoufale jsem se ji snažil zachránit a přál jsem si, abych zmohl víc. Za tu dobu mi na ní začalo záležet víc, než jsem jí dokázal říct. Chápala mě. Brala to, jako bych bylo úplně normální, když jsem se v horších týdnech svíjel v křečích. Byl to její nápad vyzkoušet místo léků a babských rad magii. A teď byla pryč a mě kousek ubylo.

My přeživší jsme dostali placené volno, jenže práce byla paradoxně to, co mi odhánělo temné myšlenky. Nikdy jsem si nedělal iluze, že jsem všemocný, ale vstříc realitě - jediné, co mě utěšovalo, bylo, že oba netrpěli moc dlouho. Volno mi poskytlo dostatek času vrátit se k našim. Jen jsem se utvrdil v tom, že by přestěhování se do rodného města bylo šílenství. Rozprodal jsem zbylé knihy, co po mně zůstaly. Nebylo v mých silách si je nechat všechny. Část plyšáků skončila na dětském oddělení v nemocnici, část v dětském domově. A oblečení? Když jsem to držel v ruce, jen obtížně jsem se ovládal, abych to nešel spálit. Kontejner na textil jsem nakonec našel i tady.

„René, jak se cítíte?“ zeptal se mě šéf po návratu do Ostravy. Seděl jsem naproti němu, v ruce točený Radegast, a docházelo mi, že je asi na čase změnit prostředí.

„Pravdu, nebo společensky přijatelnou lež, šéfe?“ Napiju se. Strnad mě pozoroval a zdálo se, že celou situaci chápal. I on vypadal, jako by za ty týdny, co jsme se neviděli, zestárnul minimálně o pět let. Možná, že na té šeptandě bylo něco pravdy, že mu na Robertovi záleželo víc než na pouhém podřízeném. Nebo se mi to jen zdálo a ty stíny pod Strnadovýma očima byly jen přelud.

„Měl bych pro vás volné místo. Úsek pro severozápadní Čechy hledá lidi.“

ℜ

Do Jáchymova jsem dorazil mezi posledními. Zbalit těch pár věcí, co jsem měl, pustit pronájem a doplnit zásoby chvíli zabralo. Ojetá Panda sice cestu přes celou republiku zvládla, ale ne tak rychle, jak by ve skutečnosti mohla. Nevím, co jsem vlastně čekal, ale realita byla mnohem horší. Krušné hory byly dechberoucí, miloval jsem hory, ale Jáchymov a tahle... Díra byly noční můrou. Skvrnou na tom všem. Byly chvíle, kdy jsem skutečně litoval, že jsem jen pouhou liškou a ne něčím větším jako Grzeorgorz. To bych si možná šel vybít frustraci nad touhle barabiznou k sousedům.

Místo toho jsem se raději zaměřil na práci. Zastesklo se mi po Ostravě, protože i když tam byl obdobný smog jako tady, rozhodně tam panovaly mnohem lepší podmínky. Nechal jsem se zlákat Jenou k průzkumu lesa, sám jsem měl v plánu se tam jít podívat. Společnými silami jsme dali dohromady rozumnou zásobu bylin. Co jsme nenašli, to jsem se vydal sehnat ven. I s ní, když projevila zájem. Ne, že bych neuvažoval, že využiju její nabídky a podívám se, co má v zásobě, ale docházelo mi, že takhle by se truchlit nemělo.

Grzeorgorz, Řehoř, a jeho katolická víra mi byly cizí. Podobu medvěda jsem mu do určité míry záviděl, abych vzápětí přestal, když jsem se ke spánku stočil tam, kde bylo zrovna místo. Nebo ve chvíli, kdy se mi v lese podařilo upytlačit slabé zimní srnče. Měkké tělíčko, horká krev a vnitřnost. Ten okamžik byl dokonalý a já se vrátil do Díry nadmíru spokojený. Bylo to asi lepší, než kdybych sáhl po Jeniných houbičkách. Dostávat si krev z kožichu, to už bylo horší. Zdálo se mi, jako by se na mě Barbara dívala zpoza svých pilotek upřeněji než obvykle. Ale asi to byl jen můj pocit.

Damián byl samostatnou kapitolou. Byl jako tichá, tmavá voda, o níž člověk musel začít uvažovat, jak by to vypadalo, kdyby se ten člověk naštval. Skutečně naštval. Míjel jsem ho, ať už jako člověk nebo jako liška, a netušil jsem, co si o něm mám myslet.

Nejblíž se mi zdála El, její oči jako by se mi zabodávaly až na dno duše, ale i když mi fyzický kontakt chyběl, udržoval jsem si odstup. Naslouchal jsem jejím hrám na kytaru a snažil se ignorovat vlastní potřeby. Ne, že bych neměl prostředky, jak je řešit, na dně tašky jsem k tomu měl silikonové pomocníky, ale... Byl by skutečně dobrý nápad zkusit něco na kolegyni? Zůstal jsem proto jen u naslouchání kytaře, abych si poté šel vyhánět pudy do blízkého okolí. Snad nebude šéf moc nadávat, jestli si myslivci přijdou stěžovat na upytlačenou zvěř.

ℜ

Lov byl úspěšný. Sehnat osm použitých armádních spacáků v tomhle stavu a finančně nevykrvácet, to už se dá považovat za úspěch. Karimatky byly sladkou třešničkou na tomhle dortíku. Jistě, mohl jsem si vzít jeden i pro sebe, ale liščích zvyků se zbavuje jen neochotně. Zvlášť když mi v té druhé podobě stačí k úspěšnému odpočinku mnohem méně spánku, než kdybych se snažil zůstat člověkem za každou cenu.

Jistou nevýhodou na tom všem bylo, že jsem se musel tahat po všech čertech a najezdil díky tomu desítky kilometrů navíc, ale co bych pro své kolegy a potenciální pacienty neudělal. O to méně práce budu mít, když zůstanou v suchu a teple. Těžko říct, jestli ocení i tu zásobu termoprádla, ale na druhou stranu jeden mudrc řekl: darovanému koni na zuby nehleď. Ber, nebo nech být. Vysvětlovat šéfovi, že jedna půlka týmu chrchlá a ta druhá smrká, skutečně nehodlám.

Složím bednu s termohadry na zadní sedadlo ojeté Pandy. Nepřestávám se divit, že ji naši drazí spoluobčané jakýmsi zázrakem nechali být. Hořejší, nezakřikni to! Nasednu a zamířím k našemu úžasnému domovu. Nebo špatnému vtipu. Metry a metry macgyverovky a igelit udělají Díru obyvatelnou jen obtížně, i když jsme se snažili, ne že ne. Možná bych mohl šéfovi navrhnout, že to vypálíme, a než ruina dohoří, třeba se mi podaří vyhrabat něco obyvatelnějšího ve svahu. Ne nadarmo lišky zabírají některé části jezevčích hradů, pokud mají možnost. Minimálně by nám pod zemí tak nefoukalo a já bych měl díky Jeně pár míst jako kandidáty.

Stáčím volant na lesní cestu a vypnu motor. Mohl bych s tím počkat až do Díry, ale nevím, jestli bych jim chtěl vysvětlovat, co si to jejich doktor šlehá do svalu. Otevřít ampuli, aniž by mě kousla (úspěch!), natáhnout do stříkačky, zbavit se bublinek a jebnout si to do svalu na stehně – pravidelná třítýdenní rutina. Promnu si místo vpichu a lehce krkolomně si natáhnu kalhoty. I když střídám nohy, nevím, jestli bych měl být rád, že vpichy už chvílemi přestávám cítit.

Měl bych pokračovat v cestě, ať se vrátím, než padne tma. Přesto ještě chvíli zůstávám sedět na cestě uprostřed lesů a nemám se k tomu, abych nastartoval. Myslím, že se pár minut ještě zdržím.

ℜ

„Tak pojď! Pojď!“

Naložená Panda se vyškrábe až k Díře. Zastavím co nejblíž ke vchodu a zastavím. Úlevně vydechnu a opřu si čelo o volant. Chvílemi jsem nevěřil, že nezůstanu viset někde v půlce kopce. Bylo to ale těsněji než chlup z mého liščího zadku. Popadnu krabici s termoprádlem, pro jistotu zamknu celé auto (ne že by to k něčemu bylo, když dojde na lámání chleba) a zamířím do útrob naší úžasné základny.

„Přijel Ježíšek!“ Houknu, abych upoutal pozornost všech. „V dárečku číslo jedna,“ usměju se a složím krabici na volný stůl, „najdete termoprádlo. Každý tam máte termotriko s dlouhým rukávem a termospodky. Vybíral jsem velikost odhadem, takže vám to nejspíš bude větší. Pokud to nechcete, nevadí, dokážu s tím žít. Na igelitu máte napsaná jména, aby nedošlo k nějakým konfliktům. Hned jsem zpátky.“

Pobrat spacáky je už náročnější, nicméně podařilo se mi je postupně naskládat do další krabice. Karimatky nechávám zatím v kufru přikryté starou dekou.

„Dáreček číslo dvě.“ Tentokrát shodím bednu na zem. „Podařilo se mi pro vás pro všechny sehnat použité armádní spacáky. V kufru mi k nim zůstaly ještě karimatky. Tady už to popsané není, ale všechno je v rámci možností stejné. Slyšel jsem vás nadávat, dámy, proto jsem usoudil, že tohle bude rozhodně lepší než to, pod čím jste spaly doteď. Chrchlající a smrkající bychom byli platní jak mrtvému zimník.“ Na chvíli se odmlčím a obrátím se na Kloppa: „Omlouvám se, šéfe, že mi to tak trvalo, ale projel jsem oba kraje, abych to všechno sehnal. Chcete účtenky?“

Důležité je - neumrznout!

Tohle jsou lázně? Já vám ukážu lázně

"Juštová, vypadněte odsud. Máte dva týdny neplacenýho volna!!"
"Aby ťa rakovina chytila za gule," odplivnu si, když se za mnou zavřou dveře.
"Posralas to, Báro," ozval se vedle mě mužský hlas, až jsem se lekla.
"A ty di taky do prdele."
"Ale no tak, kočko, dáš si oraz. Co takhle někam zajít?"
"Na teba som tak zvědavá," zavrčela jsem na něj a radši si to rázovala pryč z centrály. Tři dny po zmrvený operaci a pořád na mě jsou jak na prašivýho čokla.

Asi týden jsem téměř konstantě trávila v posilovně, tělocvičně a bazénu. Věděla jsem, že to neskončí jen dvoutýdenní suspendací. Bude to mít ještě nějakou dohru. Byla jsem nasraná. Na sebe, na toho kreténa, kterého jsem zabila a na velení. Ale hlavně na sebe. Taky jsem kvůli tomu rozsekala několik cvičných panáků a většina lidí v tělocvičně se mi vyhýbali.
Začátkem druhého týdne mi přišel e-mail se zprávou, že se mám ve středu ukázat v centrále. Tušila jsem, proč. Zbývající dny jsem radši trávila odpočinkem, cvičení by mě jen vybudilo a kdo ví, co bych provedla.

"Juštová!!" Taky by ti huba neupadla, kdybys tak neječel. "Co s váma, Juštová? Jste pohroma, víte to?"
"Ale on se brá..."
"Ticho Juštová. Úkol zněl jasně a vy jste ho posrala. Ticho říkám," upravil si kravatu, urovnal papíry a podíval se na tu malou hromádku neštěstí, tedy mě.
"Vedení se rozhodlo, že vám dáme ještě šanci." Nadějně jsem zvedla oči. "Ne tady." Jen proto, abych je zase sklopila. "Sbalte si, jedete domů."
"Domů?"
"Byla jste převelena do Jáchymova. To je v Karlovarském kraji." Já vím, kde je Jáchymov, kreténe. Sedmdesát kilometrů severně od mého domova, neřekla jsem, jen jsem na něj čuměla jak vyvoraná myš.
"Budete se hlásit doktoru Kloppovi, vašemu novému nadřízenému." Klopp? To jsem už slyšela. "Přestaňte na mě čumět a vypadněte už!!"


Návrat do rodného kraje jsem si představovala tak trochu jinak. Tak třeba tak, že se nejdříve zastavím v rodném městě, a ne, že pojedu rovnou do cílové destinace. Nebo tak, že to nebude v zimě. Tedy ne, že by mi zima vadila, přeci jen, pokud není mínus patnáct, je mi to celkem i putna.
Do Jáchymova jsem dorazila až večer. A už první ceduli jsem se musela smát.
"Lázeňské město? To ako vážne? Leda hovno," smála jsem se ceduli, kterou jsem míjela. Stáhla jsem rychlost na šedesát, nakonec i na padesátku a rovnou si to zamířila k budově, která měla být naší základnou. Čím blíže jsem byla, tím hůř město vypadalo.
"Neříkám, že sú Mariánky nějak nádherný, ale i tam ta nelázeňská část vyzerá krajšie," oklepu se, když projíždím ghettem. Nakonec zaparkuji před základnou a vylezu.

"Tak jsem tu," zahlaholím měkce znějícím hlasem s lehce slovenským přízvukem. "Čo nejaké to uvítanie?" Lodní vak padne na zem a já se rozhlédnu po velké místnosti. Pohled mi padne na dva přítomné. Ha, to bude Klopp. A ta čipera támhle určitě... eeee... zevlím na Jenu.
"Barbara Juštová, dle rozkazu, pane," zaparoduji vojenský pozdrav a zazubím se na Kloppa.
Jak se dalo čekat, uvítání bylo... mrazivé, ale věřím, že to bylo tou zimou. Po krátkém uvítání a nepříliš dlouhé prohlídce jsem se ubytovala a vyrazila ven. Nebyla jsem jediná, jak jsem brzy zjistila. Jenže zatímco Jena sbírala bylinky a zkoumala lesy, já běhala po okolí a dělala si přehled o přístupových trasách a blízkém okolí základny i města.

Když mě běhání po okolí přestalo bavit, začala jsem se zaměřovat na praktičtější věci, třeba naši výbavu a to hlavně tu elektronickou. Šťáva v baráku pořád kolísala ("Hele, ja nie som silnoprouďačka. Neviem spraviť elektrickou síť."), i přes mou snahu s tím cokoliv udělat. Když nám, dle slov Gerharta, zmizel už druhý generátor, udělala jsem menší návštěvu u sousedů ("Tak hele, smradi, eště raz hrábnete na tú centrálu a sprelámu vám hnáty, pořežu ksichty a ufiknu frantíky!" Za doprovodu ohýbané kovové trubky) a poté, když se staré centrály nenašly, jsem jela do Baumaxu ve Varech a koupila další.

Zpátky do Díry

*

*

Lázeňské městečko St. Joachimsthal

...

Díra zvaná Jáchymov

17.1 2019

Kdesi v Krušných horách