Blbej vtip

"A víš co? Já Ti na to seru. Tak si to odvel sám do prdele."

"Pieprzyć to. Pieprz się."

zavrčím nahlas a zůstanu stát. Podle všeho tady každý chce vytáhnout z rukávu svoje magickohustokrutokurwapřísný triky, tak já prostě se svou zbraní kryju perimetr. Dělejte si co chcete, já se tady prostě usídlím a počkám, až mi někdo řekne co mám dělat. Psí kusy z vlkodlaka byly poměrně hodně efektivní a možná by stálo za to, aby pokračovaly, ale podle všeho to mělo účinek jen na jednoho vlkodlaka a když se na nás vrhlo další monstrum, tak už se psí kusy neopakovaly. Viděl jsem po očku Alici, která shodila Damiána do sněhu a začla mířit na vlkodlaka.

"To je dopíče proč jsem chtěl, aby ho nesla Korde. Kurwa!"

Nemůžu si odpustit, ale kleknu si, zamířím granátomet a vystřelím.

"Oheň v díře!" (8)

Radši 40 mm než 5,56, protože to hovado je fakt velký.

Tesáky a drápy

Díky Jenině magii se ten bordel okolo vás zmírnil a sněhový vír pomalu slábl, až zmizel úplně. Právě v čas, abyste viděli jak se od vás vzdaluje jeden ze smečky. Uběhl několik metrů a neznámá síla ho rozervala, od těla odletěla nejdřív pravá potom i levá tlapa a do třetice byl dekapitován. Vypadalo to, že někdo dělal psí kusy.
Než stačila Alice poslechnout Gerryho rozkaz, z náruči mu vyskočila Katka, která ještě před chvilkou umírala. Alice něco zaklela a vrhla se k nim. Kateřina zručně ošetřila Damiána a ani k tomu Alici nepotřebovala. "Kurva může mi někdo říct, co se tu děje?" Pronesla opravdu podrážděně. Byla vděčná, že se Katka zázračně uzdravila a i za Jeninu magii, která jim zvýšila šance na ústup.

Kordy z ničeho nic vykřikla, jako by věděla kam jít a co ihned dělat. Alice podepřela Damiána a čekala na Gerryho další rozkaz, protože teď bylo asi nejspíš všechno jinak. Všechno připomínalo blbý sen.

Dělo se to ráz na ráz, řítilo se k vám obrovské monstrum, i když bylo na čtyřech převyšovalo vás všechny, Alici upustila Damiána do sněhu, přepla na dávku a mířila na tvora, který se jen zmateně rozhlížel, jako by nevěděl co dělat. Stažené uši dozadu a ocas mezi nohama, bál se. Poznal, že se nejedná o bandu civilů na výletě. Magie z vás jen čpěla a nejspíš ho i její nápor paralyzoval.

Nejsilnějšímu vlkodlakovi padlo na útok 4, je teď paralyzovaný.

Vánice

Všichni
9 schopnost
85% úspěch

Bílá tma, kterou jsem naposledy zažila na lyžáku s vysokou v Peci pod Sněžkou byla úplný nic v porovnání s tímhle. Pak už to šlo jako ožralej v sudu z kopečka.
Krev, další krev, umírání, vytí, křik, nadávky, instrukce.
Přiskočila jsem k Damianovi, který to vykoupil a dle instrukcí Alice jsem se roztřesenými prsty hrabala v jeho batohu abych našla lékárničku. Na to ale šéf zavelel jinak, Damiana se ujala Alice a já sebrala ze země zbraň kam jsem ji předtím položila. S klepajícími se koleny jsme ale pořád stála poblíž, kdyby někdo něco potřeboval. Zároveň čuchala kudy jít.
Za mnou se právě prováděl hotový biblický příběh 2.0., z čehož jsem vnitřně měla docela radost, ale navenek jsem zatím nedokázala nic projevit. Ale k ničemu jsem úplně nebyla, když už ze mě nebyla zdravotní sestřička, pomalu jsem začínala tušit, kudy jít.
Kdyby se mě někdo z nich zeptal, jak to vím, tak mu řeknu houby.
Prostě to vím. Sama nevím jak, ale něco ve mně mi občas dokázalo říct víc. Komu můžu věřit, komu ne. Kudy se vydat, na co nesahat. Když už to není žádná speciální schopnost, tak to bude ta pověstná ženská intuice. Tečka. Doufám že tahle pověstná ženská intuice nás vyseká z průseru dřív, než na cáry skončí další osoba.
"Tudy!" vykřikla jsem, aby mě přes fičící vítr bylo slyšet.

Zpátky ze střídačky

O světě kolem sebe jsem neměla žádné tušení. Byl a nebyl pro mě zároveň. Takže zatímco se se mnou trmáceli na nosítkách, já se kymácela na vlnách nicoty. Když se moje tělo svalilo do sněhu, mráz pronikl až do mé odcházející mysli a já spatřila její tvář. Závan skutečného světa nejspíš povzbudil moje vědomí, protože já najednou cítila možnost, jak se vrátit zpět. Měla jsem příležitost a motiv. Poslechla jsem tu, jejíž život byl obětován, a prosila toho, jemuž můj život měl byl obětován.

Raptus in manibus, omnes orationes derelictae
Volo, vale mihi conferre volo
vita videtur excitare non intellego
Videor solus stare, reptans
i pugnare deos meos sentire reali
Illumineo lumen ad metum sic evanescet...

“Alice, o Damiena se postaráš ty!” Dolehlo k mým uším ze světa, do kterého jsem se vracela s neočekávanou silou. Další slova toho hlubokého rozhodného hlasu zanikla v kakofonii ostatních zvuků a hlasů. I se silovými berličkami bylo těžké zformovat vůli do myšlenek a pak se dostat z myšlenek k činům. Srdce mě popohánělo v rychlém bití rezonující téměř opuštěným tělem. Bolest jako kdyby nikdy nebyla a víčka rozlepit nebylo ani o chlup těžší než fouknout do pápěří. Oči po chvilce zaostřily na tvář toho, který se zrovna shýbal pro mne. Okamžik jsem se snažila zaostřit na něj. Pochopit na co, nebo koho se to dívám. Mezitím se mu již podařilo zvednout mě jako kdybych nevážila skoro nic.

"Vy jste se pro mě vrátili," hlesla jsem překvapeně a zněla přitom trochu dojatě.

Starosti a cosi dalšího v jeho tváři mě však přiměly rozhlédnout se kolem. Nemám sice v sobě šelmu, co cítí a chce krev, ale i tak bylo pro mne poměrně snadné zahlédnout zraněného muže. Trhnutím jsem se zvedla do sedu a raději se přichytila ramene toho neznámého, co štěkal předtím rozkazy, abych se znovu nevyválela ve sněhu. Krátce jsem mu rameno stiskla, aby mi pomohl na zem. Přitom jsem si uvědomila, jak mělký mám dech.

Nejspíš sem tady jen na krátký pronajatý čas. Měla bych toho tedy využít na maximum, problesklo mi hlavou a já najednou nemohla jen tak sedět byť jen o vteřinu déle.

"Jsem medik," hekla jsem na vysvětlenou. Pokud mi v tom vyloženě silou nechtěl zabránit, tak jsem se rychle postavila na vlastní nohy a jen s krátkým rozhlédnutím přeběhla/přiskočila k zraněnému zrzavému muži. Během té chvíle jsem si sotva stačila všimnout toho, že tady Alice skutečně je. Věnovala jsem jí pouze krátký pohled a zkroucení jednoho koutku úst vzhůru.

"Ošetřím to, vydrž," promluvila jsem na zraněného rychle. "Máš lékárničku?" zeptala jsem se jej vzápětí. A když ji začal hledat, pokračovala jsem s dalšími slovy, zatímco jsem mu odepínala balistickou vestu. "Víš, že se říká, že zrzci mají snížený práh bolesti?" Konečně jsem se dostala k ráně, která - díky bohům i všem démonům - nebyla tak hrozná, jak jsem se obávala.

"Fajn, budeš dobrej. Chce to jen hemostatickou gázu a zakrýt," drmolila jsem jeho směrem polohlasně a vyndala potřebné věci z lékárničky a začala ránu zakrývat. Navzdory tomu, že bych měla mít prsty zkřehlé a nepříliš mobilní, jsem necítila jediný problém v jejich funkci. Díky tomu byla rána během chvilky zakrytá.

Sněhová nadílka

Už když jsem se pokusil nasát nějaký otisk tohoto místa a událostí dřívějších, došlo mi, že tady je něco špatně, kurevsky špatně. To co jsem viděl nebylo nic, co bych očekával, žádná indicie, která by napovídala co se tu stalo či kdo to způsobil. Byl jsem zvyklý, že tyhle otisky byly často kryptické, nicneříkající a záhadné. Často jsem je pochopil až později, kdy jsem získal i jiné indicie. Nebo nikdy.

Jenže tohle bylo úplně jiné. Silné, zvrhlé a odporné. A já se dozvěděl, čeho byl tento masakr součástí, nebo spíš o co dotyčnému jde. Musel té myšlence plně věřit. Být jí naprosto oddaný. Nebo spíš totálně posedlý. Jinak jsem si nedokázal vysvětlit, že to přehlušilo vše ostatní. Neměl jsem čas přemýšlet nad tím, co je to za vyšinutého magora a zda to myslí vážně. Ozvalo se vlkodlačí zavytí a vytrhlo mě z té vize.

Řehoř už rozdával rozkazy a okolo nás se začla tetelit vánice, něco mi říkalo, že rozhodně nebude přirozená. Bez keců jsem čapl nosítka mohli jsme vyrazit. Sníh se rozhodně nechoval úplně normálně, točil se a nechutně dotíral ze všech stran. Pořádně jsem viděl možná tak Damiána, trochu hůř lidi na okraji formace a co bylo ve sněhu dál od nás jsem mohl leda odhadovat. “Nejsme sami! Ty čubky chlupatý si asi chtějí hrát.” Oznámil jsem možná trochu zbytečně. I přes vánici si nešlo nevšimnout, že v tom bordelu se hejbal ještě někdo, nebo spíš něco. Podle stínů, co se v bouři mihly i podle zvuků, které se ozývaly, nebylo těžké odhadnout co. A to se hned potvrdilo, když se další stín mihl směrem k nám, ze sněhové hrady vyjela chlupatá drápatá tlapa, aby nám rozpárala Damiána.

A pak se to začlo srát! Nejenže jsme jen tak tak nevyklopili náklad, když to Damián schytal a nosítkama jsme žuchli do sněhu. Ale ještě se mi tu Bear s Alicí rozhodli hrát nějaký nesmyslný škatulata. Jedna mi chtěla stáhnout boční krytí, aby dělalo její práci. Druhej zas chtěl, aby si Alice s Barb vyměnili role. A já nechápal proč. Tohle nebyl žádnej teambuldingovej workshop. Pravda, nějaký krytí perimentru v týhle viditelnosti bylo spíš placebo. Jenže stejně tak k ničemu by bylo dělat změny ve formaci. Jo. Barb je možná silnější, hodí si ho přes rameno a vypadnem. Ale tak zle na tom snad Damián není. Možná k tomu Bear s Alicí měli nějaký důvod, ale já ho v tom neviděl. Povíme si na debriefu, pokud ňáký bude. A tak jsem rozhodl využít své velitelské veto a udělat to jinak, jednodušeji.

(Střelba: 1d20+4 = 13)

“Stát! Žádný změny!” Na důraz jsem ještě volným sektorem práskl z Lugeru po jedné siluetě. Mno, po Řehořově dvěstětrojce to bylo sporné. Luger vydal jen takové slabé pšouknutí. “Alice, o Damiena se postaráš ty!” Možná Kordelii křivdím, ale mám tu volnou medičku, tak proč tím úkolovat holku z ústředí, co má možná základní kurz. “Pochybuju, že Kordélie to udělá rychleji a lépe.” Utrousil jsem polohlasně k Alici a pak dál práskal rozkazy: “Vede dál Barb. Alice, až s nim budeš hotová, tak mu pomož. Podepřenej chodit zvládneš?” Ohlédl jsem se na něho, abych se ujistil. “Kdyžtak ti Alice bouchne něco, co tě na ty nohy postaví.” Věřil jsem, že tam určitě něco najde. “Nosítka zvládnu sám.”

Nestaral jsem se o mlžné tvary zhmotnující se okolo Damiana. Stejně tak jsem se nestaral, zda moje rozkazy ostatní splní a nebo o nich začnou debatovat. Nic z toho jsem teď řešit nehodlal, doufal jsem v první možnost. Na nějaké dohady jsem totiž neměl prostor a sám se hlasitě rozpovídal v ’zapomenuté řeči’: ”So sodoh la so lamee mee meedohmee, Sariel! So meeladoh la, Sariel! So meedohdohfa la famee, Sariel!” Abych invokaci ještě podpořil, vyhrnul jsem rukáv a nožem přeťal sigil na levém zápěstí. Normální smrtelník by cítil jen bolest a také jak se mu z žil vytrácí život. Já místo toho pocítil příval energie, která mi do těla vstoupila díky invokaci, způsobené bolesti a hlavně poškození magického zámku. To přebilo vše ostatní a já pocítil touhu pokračovat další invokací. Bylo to jako droga a touha popustit ještě trochu byla tak lákavá. Odolal jsem, stáhl rukáv zpět a ještě jsem si všiml jak se čerstvá rána zvolna zaceluje.

(Pomoc od Sariel: 1d20+5 = 24)

Do náruče jsem vzal nosítka i s nákladem, teď byly lehké jako peříčko, a koukl jak je na tom Alice. Já byl připraven vyrazit. Jen ta síla uvnitř se trochu vzpouzela. Nelíbilo se jí být pouhým nosičem. Chtěla vyběhnout do sněhové bouře a urvat si také nějaké sousto. Psiska probudili šelmu. Šelmu, které nebyli a ani nemohli být rovni…

Čachtičtí psi

Netrvalo to dlouho, co jsem zaklenutý 'hlídal perimetr', očima marně pátrajíc po krajině, než se horečnatá aktivita kolem proměnila v ještě horečnatější, to když se začalo ozývat vytí. Překvapení z katapultovaného těla bylo jen prvotní a rychle zažehnané, jestli si ti hovádi mysaleli, že zrovna nás rozhodí házením mrtvol, docela se spletli.

Bez řečí jsem chytil z jedné strany nosítka a dal se poklusem na ústup za Řehořem s holkama na bocích, doufajíc, že to naše nová známá na nosítkách vydrží.

A zrovna, když sem i přes všudypřítomné bílo, které čpělo nepřátelskými kouzly jako bezdomovec krabičákem, klusal zarputile vpřed, najednou do mě něco narazilo a skoro doslova převálcovalo. Síla úderu mi vyrazila držadla nosítek (soráč, neznámá slečno v krityckým stavu) z rukou a hodila mnou o zem.

S pocitem někde mezi podrážděním, nevolí a šokem jsem zamrkal na rozervanou balistickou vestu, barvící se mojí vlastní krví a něco mi říkalo, že to, že vidím odhalené rozervané svalstvo není zrovna oukej. Věděl jsem, že každou vteřinu odezní prvotní otupění a dostaví se hodně kurevská bolest a dost možná omdlím. Čili nemám most času. Ale nehodlal sem toho sráče jen tak odejít, po tom co mi takhle zkurvil den.

Jednou rukou jsem nabral krev tekoucí mi po vestě z břicha a rozpatlal jí po pažbě pistole, načež jsem stejnou rudě zamatlanou rukou ukázal do vánice, prsty zakřivené jako spáry.

"Jánoszi! Io! Kataríno! Ke mě! Ulovte toho zmetka a dejte mu co proto! Roztrhejte ho na šlichtu!"


Zasípěl jsem jazykem, kterému tu nejspíš nikdo nerozuměl, pomstychtivě skrz zuby. A pokud by snad někdo z týmu byl v tu chvíli u mě, viděl by, jak se bubínek velkého revolveru sám od sebe prudce roztočil a z komor na patrony začala stoupal mlha, která se nepřirozeně a navzdory větru vlnila, svíjela a spojovala dohromady do pomalu rozeznatelných tvarů.
Pokud by to někdo sledoval, o čemž v téhle situaci pochybuji, viděl by, jak se z bubínku revolveru rychle, skoro nedočkavě vytahují ven přízračné ruce, následované vyzáblými, bledými tvářemi tří lidí, jednoho muže a dvou žen, mladé a staré. Jejich obličeje se kroutily, komíhaly a přeskakovaly mezi prázdnými servilními výrazy služebníků a sadistickými škleby, které jim obludně deformovaly už tak hnusné a nelidské rysy, v prázdných očních důlcích hořela divoká, horečnatá touha ubližovat.

Každý z nich použil jednu hubenou, kloubnatou a dlouhou ruku, aby se odstrčil, jako plavec vyskakující ven z vody a tak bylo vidět, že na sobě mají cáry oblečení, které by teď patřilo do muzea, a že v druhé ruce každý svírají nějaký nástroj - sekeru na dříví, řeznický hák, břitvu na holení. A ačkoli byli přízraky tvořené z mlhy a stínů a ačkoli jejich nástroje byly ze spektrální energie, jejich ostří se blyštěly velmi lesklými, velmi reálnými prasátky.

Dokud jsem ještě mohl, krátce jsem hvízdl a znovu ukázal rukou, ze které odkápávala moje krev. Trojice přízraků, která doteď přikrčeně dřepla po mém boku a skoro vibrovala potlačovaným násilím, vyrazila kupředu za zvuku absolutně vyšinutého smíchu a výskání, které na chvíli snad přerazilo i vlčí vytí a zanechávalo za sebou mnohovrstvé ozvěny. A akčoli se pohybovali po sněhu mohutnými přískoky (Jánosz chvílemi skoro běžel po čtyřech, hubený obličej u země, jako zvíře, nebo spíš přerostlý hmyz) na bílém poprašku nenechávali jedinou prohlubeninu nebo narušení a krom toho strašného smíchu uháněli naprosto nehlučně.

Následovali stopu krve, kterou měl ten vlkodlačí čurák pořád na sobě. A až ho dostihnou...bylo mi ho skoro líto.

Pak se konečně dostavila bolest.

Eh, co to kecám, není, ani trochu. Kurva.

(Ovlivnění mrtvých 18+3=21)

A jsme v prdeli

Vyrazili jsme a za námi se ozvalo táhlé vytí. Takže to místo, které jsme opustili už stihl navštívit nějakej prašivej vocas. Otočil jsem se, věnoval jsem tu vzácnou chvilku zamíření a poslal jim tam granát z podvěsu. Na výsledek jsem nečekal. Otočil jsem se a pokračoval v chůzi a zároveň přebíjel granátomet. Nikde jinde jsem žádný psí ocas neviděl, ale co není může během chvíle být. Podle všeho to nejsou jen tak obyčejní ocasové a tak je potřeba počítat se vším.

"Když si mluvil o všem, tak jsi myslel i tohle Medvěde?"

Jen vnitřní zavrčení a nespokojené vrtění. Udržet Medvěda a soustředit se na okolí je extrémně náročné a to nepočítám, že kolem nás je sněhová stěna, která nás dost efektivně zastavila. Alice více méně slušně vyhmátla co vidíme.

"Jo vidím a cejtím hovno."

Konstatuju nasraně a jsem rád, že se Jena s tím něco pokusí udělat, protože to co zasáhlo Damiána a to jsem zachytil jen matně je něco na co nevidím. Kdybych to viděl, tak tomu vysvětlím, že na moje lidi se nehrabe. Problém je, že máme dalšího zraněného chlapa. Což nás dost nepříjemně zdržuje. Hlavně nechápu, jak ho dokázali zasáhnout, když byl uprostřed kolony a po stranách byla Jena a Korde. Rozhodně mě už začínali srát. Slyšel jsem Jenu, že se bude zabývat tou naší vánicí, takže byl čas na malou reorganizaci.

"Alice! Běž dopředu a vystřídej Barb. Barb! Pomůžeš s nosítkama nebo Damianem to se rozhodněte spolu. Až bouře poleví, tak vyčistíme okolí a půjdeme co nejrychleji. Zastřelit vše co se hýbe a poklusem vpřed."

Přepnu si zbraň na plně automatickou střelbu, protože tady bude potřeba víc a víc střel, pokud někoho uvidíme. Bouře polevuje a já rychle vyhledávám cíle. Pokud uvidím nějaký vzdálenější, tak si zaslouží granát, cokoliv bližšího bude nečekaně zastřeleno.

Vánice

Od momentu, kdy mi Kordy dá klíče, se to už jenom sere. Chlupatý si tu očividně počkali a rozhodli se, že se ještě pobaví. Možná už jim vytrávilo a maj chuť na divizní zákuseček.

A ten magičskej mamrd, co ho mají s sebou, mě fakt vytáčí, protože tahle vánice je jeho výmysl.

"Mileráda." houknu v odpověď Alici, i když mě asi neslyší. Znamená to ale, že kvér musí zpátky do pouzdra. Sundám si rukavici a automatickým pohybem se říznu do dlaně, sníh se smísí s čerstvou krví. Možná mi to i prozradí, odkud nám to tu vane. Moje vědomí je teď trochu jinde, oči tak nějak víc bouřkové. Otočím dlaň k zemi, ať je spojení kompletní a potom začne poměřování hůlek. Tohle je můj styl, debile. podvědomě zavrčím a zapřu se i o sílu amuletů. Jde to stěží, ten parchant má sílu, ale nakonec se mi podaří tu vánici dost zmírnit. Ne zastavit, zmírnit. Na snesitelnou úroveň.

"Makejte!" křiknu, protože nevím, jak dlouho to udržím. Cítím ten nápor energie, která se kumuluje v meziprostoru. Až to rupne, budu se snažit ji nasměrovat proti smečce. Minimálně by je to mohlo zdržet. Bohužel, řešit Damiana opravdu nezvládnu.