Po uši v pořádných hovnech.

Zavelení ústupu bylo rozumné řešení vzhledem k tomu, že jste na trokách měli polomrtvou holku, která jako jediná mohla sdělit informace o tom co se tu doprdele stalo a kdy se všechno posralo. Teda pokud nezkape po cestě, protože smrt ji na jazyku stále visela. Ticho bylo zlověstné ve vzduchu se nepohnula ani větvička. Potom se ozvalo vytí, těsně za vašimi zády. Vycházelo z místa odkud Bér s Alicí vyprostili dívku ležící na nosítkách. Zavytí se ozvalo znovu, ale nebylo jen jedno, byla to odpověď na to předchozí.
Během několika minut se okolo vás vztyčila nepropustná hradba ze sněhových vloček. Sníh se nesnášel z nebe dolů, ale stoupal ze země a dosahoval vysoko nad vaše hlavy. Nebe potemnělo jako před letní bouřkou a vítr bičoval vaše tváře.
Jena mohla cítit, že se ve vzduchu nakumulovala magická energie, která jiskřila a pulzovala. S něčím tak silným se ještě nejspíš nesetkala. Vločky vám ulpívaly na řasách a bylo těžké prohlédnout hradbu ze stoupajícího sněhu. Občas v nich probleskla silueta postavy, bylo jasné, že se nejedná o člověka, bylo to daleko vyšší, svalnaté tlapy s dlouhými drápy a morda, ze které odkapávaly sliny.

Alice se rozhlédla. "Vidím naprostý hovno, jak si na tom Bére?" Zavrčela a sevřela kvér, prst na spoušti ji začal cukat. Snažila se působit klidně, ale vzhledem k polomrtvé Kateřině na nosítkách se ji ruce chvěly. Hledala odpověď na to co budou dělat u Béra. Nechtěla být trigger happy a plýtvat municí. "Jeno, umíš s tímhle bordelem něco udělat?" Bordelem Alice myslela sníh, který okolo nich stoupal, jako kdyby byli ve větrném tunelu někde na posraném teambuildingu. Jenže tohle nebyl teambuilding, jestli se to posere, tak by to mohl být teamdestroying.

Sněhovou hradbu v místech kde stál Damián proťala pazoura s drápy. A než Damián stačil něco udělat, drápy prosekly vrstvy jeho oblečení a dostaly se až na kůži. Damián cítil palčivou bolest z toho jak se drápy snažily zabořit do jeho břicha. Tlapa zmizela tak rychle jak se objevila, zbyla po ní jen sprška krve na sněhu.
"Co se kurva...." Otočila se Alice přes rameno. "Doprdele." Zaklela. "Hej holko," houkla na Kordelii, na jejíž jméno si zrovna nemohla vzpomenout. "Damián má u sebe lékárničku, tlakovej obvaz pořádně utáhnout, taky mi říkej co vidíš jak to vypadá. Bude tam víc krve, ale z toho se neposer, prostě mu to hlavně obvaž. Když tam bude hemostatikum, tak mu ho tam nacpi." Úkovala medička Kordelii. "Hroutit se můžeš potom." Řekla Alice a držela pozici, kterou ji přidělil Bér. Dokud nedal jiný rozkaz.

Hlavně neřvi

Všichni
86%

To co se dělo dál mi trochu splývalo do jednoho, holka dole ještě žila, což jsme poznali, šlo se pro ní, čehož se ujala Alice a Řehoř.
My ostatní jsme tam postávali a sledovali jejich práci, špicovali uši na zvuky, které by se vymykali normálu a čekali. A že to bylo pekelně dlouhé čekání, které přerušilo zlověstné táhlé vytí. Hned na to ještě jedno, který bylo mnohem blíž, křupnutí větvičky ve sněhu a pak... nic.
Ticho, jako když nasadíte špunty, přesto sluchátka a všechno kolem sklapne.
Nahrbila jsem se a očima šmejdila po zemi ve snaze zaostřit sluch na sebemenší detail.
Něco uhodilo do mých čichových vjemů, cítila jsem kov, železo, jako když jste si jako dítě dali do pusy minci.
Nakrčila jsem nos jako králík a zvedla hlavu, abych identifikovala původce a to, že jsem to neměla dělat mi došlo setinu potom, co mi na obličeji něco přistálo.

Majitele krve, co mi rázem ozdobila obličej jsem nepoznala, a i kdyby měl pořád obličej tam, kde byl přibližně před pár hodinami, tak stejně bych ho asi nedokázala přirovnat k člověku. Ne že bych nikdy předtím neviděla mrtvý tělo, nebo nějak zohavený mrtvý tělo. Na praxích jsem toho už viděla spoustu, ale pořád je na světě něco, co člověka překvapí. Mě třeba tohle. Bylo to tentokrát jiný. A já sama nechápala proč.
Otevřela jsem pusu, abych mohla dýchat. Kapičky krve mi stékaly od spánků po tvářích i přes nos a měla pocit, že ten nepohled na rozčtvrcené tělo už nikdy nedostanu z hlavy. Kam jsem se podívala kolem sebe, viděla jsem jen to tělo, ačkoliv bylo za mnou, měla jsem pocit, že se na něj znovu dívám.
Kdyby tohle byl obyčejný horor na který bych se masochisticky vypravila do kina se trochu "vystrašit," řekla bych, že budu ječet. A pak se začnu sama sobě smát nad svou hloupostí. Je zajímavé, jaké má pak člověk sebereflexe, protože já byla v nefalšovaném šoku, kdy jsem nebyla schopná žádné reakce. Chtělo se mi křičet, ječet, pištět, vřískat, utéct, prostě cokoliv, ale nešlo to, jako by jedna část mýho mozku přepla na mód přežití, kdy se stočit úlekem do klubíčka můžu až pak. Samu sebe jsem začala vímat z dálky, kdy já jsem postava v tom hororu, na který koukám a musím hrát dál podle scénáře, jinak se rejža nasere. Pořád jsem to byla já, ale zároveň moje tělo jelo dál jako stroj, který jsem nemohla ovládat, zatímco moje myšlenky se snažily vyrestartovat a opět převzít kontrolu.

Dostaneme instrukce, balíme si fusekle a fofrem pryč. Mlčky se zařadím na místo určení, v ruce třímám zbraň, kterou jsem předtím vyfasovala a otupělým pohledem kontroluju svou stranu a na Jenino oznámení, že řídí oa, jí jen mlčky podám klíče vylovené v kapse bundy.

Trhané člověčí

Alice s Řehořem se projeví jako rození teamleadři. Kdybych to měla zjednodušit, vědí, jak si nenechat podělat práci od ostatních. A kdo by se jim divil. Jsem zvědavá, koho tam našli, a jestli vydrží převoz, to jo. Ale kvůli tomu nemám potřebu nějak rebelovat a motat se, kde nemám. Držím pozici, glock a pozornost.

Během toho všeho se snažím, jestli něco nezachytím. Stopy magie, energii pochybného důvodu, cokoliv. Zrak mi padne na cosi ve sněhu, k čemu se blíží Barb. I na tu dálku dokážu říct, že to nebude nic dobrýho, ale už je pozdě na to, abych ji zastavila. Snad to není past nebo herpes na počkání.

Každopádně...Čokli a čáry? Na to u těch našich vocasů nejsem úplně zvyklá. Proč mě to znělo zneklidňuje? Z myšlenek mě vytrhne zavytí. Mimoděk sebou cuknu a zatnu zuby. Rozhodně nechci dopadnout jako trhaný vepřový v housce. Sakra. Půlku xichtu mi ocákne čerstvá krev a já si ji hned setřu hřbetem ruky, abych líp viděla. Pohled na torzo mě z míry moc nevyvede. Tohle je zkrátka něco, s čím se nesetkávám poprvé. Z míry mě vyvede spíš síla toho, kdo jej hodil.

Odplivnu si na zem, protože se mi trochu dostalo i do pusy. Na průzkum seru. Vzkaz jsme si přečetli a teď je čas dostat odtud toho ležáka. Dostaveníčko s chlupáči počká.

"Nazpátek řídím já." řeknu Kordy. Za prvé, už nemůže mít cit v nohou a za druhý, asi už to nebude zrovna vyhlídková jízda. Za předpokladu, že se k těm autům dostaneme.

Plán Z

Nad sebou slyším Alici, která rozdává rozkazy, které jsem už rozdal já. Takže je otázka, jestli má potřebu korigovat moje rozkazy nebo tam nahoře mají takový problém s tím, že jim někdo řekl co mají kurva doprdele dělat.

"Banda pieprzonych kretynów z przedszkola!"

Vrčím a u toho uhybám Alici, která seskakuje vedle mě a dává se do toho od čeho je v týmu. Na tuhle stranu jsem rád, že je tady ona a ne Panic. Nedovedu si představit, že by se on měl tady o tu slečnu postarat. To by možná bylo jednoduší jí prostě prostřelit hlavu. Asi bych jí tím způsobil menší bolest a ušetřil jí mnohá trápení. Takhle jsem nechal Alici pracovat a pomohl jí holčinu přetáhnout na nosítka. Vypadala fakt hodně zbídačeně. Pročesával jsem prostor a kryl jsem Alici, když dělala svůj džob. Ve spojení jsem se trošku natáhl k Jeně, abych se ujistil, že je v pořádku. To mě uklidnilo a tak jsem jenom zamručel na to, že máme s Barb tu holčinu vytáhnout nahoru. Zbraň jsem enchal blembat na popruhu a chytil jsem nosítka, aby jsme je s Barb dostali nahoru. Fakt to nebyl problém. Jenže, tam tady to poklidné a ležérní výletování skončilo. Okamžitě jak se ozvalo zavytí, tak jsem položil nosítka na zem a do ruky vzal zbraň. Napínal jsem všechny smysly a snažil jsem se určit z jakého místa na nás může přijít útok.

"Jebać jebane gałęzie w dupie!"

Vyflusnu akorát, když mezi nás dopadne tělo. Teda aspoň zbytek ohlodaného torza těla. Jasně nám tím říkají, že jsou blízko a my jsme další na řadě. Problém je, že je necítím, takže zase tak blízko asi nejsou, ale pokud hážou takhle daleko, tak to budou velký zmrdi. Velký zmrdy mám rád. Velký zmrdi totiž často umíraj jako malý ubrečený holčičky.

"Slyšeli jste! Bereme roha. Damiáne. Šéfe. Vemte nosítka. Barb povedeš nás zpátky. Jena a Korde jdou vedle nosítek a budou krýt nosiče. Já s Alicí půjdeme v zadu. Vyrážíme ihned!"

Vím spoustu věcí o tomhle plánu. Šéf chtěl udělat prohlídku okolí. To můžeme díky smyslům udělat i tak. Radši bych, aby volné ruce měli Šéf i Damián, ale potřebujeme se odsud dostat rychle a to by díky jejich svalům mohlo být. Maximálně položí nosítka a budou se bránit a od toho jsme tam i já s Alicí. Navíc Barb by nás odsud měla celkem bezpečně vyvést. Sám kontroluju granátomet a jeho obsah. Mít připravených 40 mm argumentů je vždycky fajn.

"Boże bądź przy nas albo zbezczeszczę ołtarz!"

Sbírka mrtvol v jedné díře

Držel jsem se na svém místě ve formaci, letmo sledoval okolí a soustředil se převážně na ta místa, kde jsem podvědomě cítil, že to pokulhává nejvíce. Případně tam, kde někdo houkl, že je potřeba něco pokrýt. Jako velitel jsem si užíval ten luxus, že formace na mé aktivitě přímo závislá nebyla, neměl jsem žádnou konkrétní část perimetru přidělenou a tak měl v tomto celkem volnost. Velkou část pozornosti jsem tedy věnoval hlavně tomu, abych sledoval jak můj nově seskládaný team pracuje v ostré akci, kde jsou jaké mezery a co mám příště očekávat. Na první pohled bylo zřejmé, kdo více času strávil za kancelářským stolem a kdo v ostré akci.

Bear sice nadával, komandoval a bručel jako vzteklý medvěd, ale na druhou stranu to až tak hrozné nebylo. Ti, co už si nějakou akcí prošli si dokázali občas zařvat a ostatní si korigovat. Nechával jsem jim v tom volnou ruku. Nebyli jsme běžná pěchota, kde vše strikně stojí na pevné hierarchii a základem je papouškování “Ano, pane”. Měli jsme blíž speciální jednotce a tam se cení iniciativa, pokud někdo rychle přijde s rozumným nápadem nebo užitečným rozhodnutím, nehraje hodnost roli. A dokud můj tým rychle a pružně fungoval, nehodlal jsem do toho kecat.

Snad právě proto, že jsem příliš pozornosti věnoval analýze teamu, přítomnost přeživší jsem zaznamenal jako jeden z posledních, teprve až to ostatní začínali postupně hlásit a předávat si informaci navzájem. Na druhou stranu, jako velitel jsem si to nemusel vyčítat, od toho mám své lidi. Řehoř rozdal pár rázných pokynů a vyrazil prověřit stav té umírající. Netrvalo dlouho, a už u sebe měl Alici a iniciativu si převzala ona a začla dirigovat extrakci. Zaujal jsem díru v perimetru a jal se jí záplatovat.

Zatímco jsem pokrýval svůj sektor, přesunul jsem se blíž k tělu jednoho člena předchozího teamu. Nebo spíš tomu zbytku co zůstal, jak jsem zjistil, když jsem ho po očku zkoumal. Také jsem si začínal více všimat detailů v terénu, které prozrazovali střed ke kterému to došlo. Zatímco v pravačce jsem svíral svůj Luger, použil jsem zuby, abych stáhl rukavici z levačky a tu pak zabořil hluboko do sněhu. Polevil jsem ve své aktuální ostražitosti a soustředil se na místo samotné. Doufal jsem, že se projeví nějaký šestý smysl, že se mi podaří nasát nějaký otisk zbytkové magie a nebo událostí minulých.

Z mého ‘tranzu’ jsem byl vytržen nějakým zařváním, či spíše zavytím, chvíli jsem myslel, že se opravdu probral nějaký šestý smysl a zprostředkoval mi nějakou vizi. Zakřupal sníh a nějaké větvičky, něco se k nám rychle blížilo. Něco zasvištělo vzduchem a ten se naplnil pachem čerstvé krve. A ta mi v zápětí s charakteristickým pleskáním zkropila jedno rameno i patrolák na zádech. Na nějakou vizi to bylo až moc reálné a tu myšlenku mi potvrdilo i těžké žuchnutí, jak mezi nás dopadl poslední ex-člen předchozích teamu. A vše utichlo. Dost možná bylo dobře, že jsem byl zrovna uprostřed tranzu a tak jsem ten incident nezaznamenal v jeho plné hrůznosti. A nebo už jsem zkrátka byl za ty roky příliš otrlý a tahle ukázka síly či pokus o zastrašení se v mém případě s účinkem nesetkal.

Instinktivně jsem pozornost obrátil k opačnému směru, než ze kterého přiletěl náš bývalý kolega a teprve poté pomalu začal zkoumat i zbytek našeho okolí. Ticho přetrvávalo a zdálo se, že tu jsme sami. Po nějaké té chvilce prvotní ostražitosti jsem zase zatajený dech vrátil do obvyklého rytmu, dlaní si setřel krev z ramene, promnul ji mezi prsty a zblízka nasál její pach. Rozhodl jsem se dát další šanci všem svým (ne)smyslům.

(Citlivost psychika: 1d20+5 = 19)

Ještě než jsem se však do toho posledního pokusu něco snadno a rychle zjistit, ohlédl jsem se za ostatními, abych si ověřil jak letecký den zapůsobil na ně. A při té příležitosti je i zkusil vrátit do reality všedního dne, pokud to vůbec bylo třeba. “Těmhle už nepomůžem, ale s tou holkou to ještě zkusit můžeme. Pokud k tomu nikdo nic nemáte, dostat ji odtud je teď priorita.” Naznačil jsem svou představu o dalším postupu a chvíli počkal, jestli se někdo neozve s nějakou faktickou připomínkou nebo něčím, co mi uniklo. A pokud se nikdo neozval, vydal jsem poslední rozkaz a popohnal je k vyklizení oblasti. “Kdo můžete, rychle ještě obhlédněte okolí a padáme odsud.” Příliš jsem to neupřesňoval a věřil, že Bear s Alicí si detaily zvládnou zorganizovat. Ostatně, doposud to vypadalo, že za ručičku vodit nepotřebují.

Kterak Kateřina smrti unikla

Alice se na Damiánova slova postavila, utáhla si popruhy na medibagu a rychlým krokem vyrazila k převisu."Držte pozice." Vyštěkla na Jenu a Gerharta. Srdce ji bušilo jako splašené, když se blížila hlubokým sněhem ke zbytku. Malé semínko naděje, že je Kateřina živá a v pořádku v ní klíčilo. "Pomůžu ti s ní nahoru." Houkla na Béra a z batohu začala vybalovat látkové troky. "Damiáne a ty princezno." Ukázala na Kordélii, která ji teď přišla totálně k ničemu. "Zakleknout a hlídat perimetr, nechci aby nás tu někdo vysvačil." Alice mezi tím rozlámala chemické ohřívače a strčila si je do kapsy. Delší si zastrkala pod vestu. "Um, Bére uhni, ať ti neskočim na hrb." Varovala svého kolegu a jen co poodešel skočila a dopadla vedle něj.
Když se podívala na zem, opravdu zjistila, že tam dole leží Kateřina. Ze srdce ji spadl obrovský balvan a Alice začala jednat. Postupovala podle TCCC pravidel. Poprosila Béra, aby jí pomohl na troky ona to udělala naučeným pohybem chytla ji za zimní bundu a přitáhla ji k sobě, potom co ji zafixovala pro jistotu krk. Postupovala profesionálně i když ruce se ji chvěly jako začátečnici.
"Barbaro, můžeš nám píchnout?" Bérovi snad nemusela nic říkat, aby ji pomohl dostat troky nahoru k ostatním. Pro dhampírku a medvědodlaka to byla brnkačka.

Barb a prohledávání okolí

Když se Barb začala rozhlížet po okolí, zaujalo ji něco stříbrného, co se ve sněhu lesklo. Pokud se Barb rozhodne to zvednout, zjistí, že se jedná o zapalovač tipu zippo. Je značně opotřebovaný, ale ještě se dá rozeznat, že na něm byla vyveedena ríšská orlice, která v pařátech svírala hákový kříž. Magie z něj sálala na tisíc honů, to poznal každý z nadanějších. Na druhé straně zapalovače, bylo vyryto úhledné W.


Někde v dálce se ozvalo temné zavytí, které se snad i zabodlo do mozku. Potom další, které bylo o poznání blíž, vnímali jste každé křupnutí větvičky. Celé okolí jako by na povel utichlo, váš dech a ten bylo jediné, co jste slyšeli. Vzduch se naplnil pachem čerstvé krve, vzduch pročísl krátký svist, potom před vás cosi dopadlo, bylo to to torzo čehosi co dřív býval muž, bylo těžké ho identifikovat, protože neměl obličej, ten mu prostě někdo ukousl. Torzo dopadl mezi vás a sprška krve určitě také někoho ohodila a potřísnila mu obličej.

Na hraně

Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu nějak blíže popsal pocit, který vyvolávala přítomnost smrti, asi bych to nedokázal popsat jinak, než jako jakýsi mrazivý tlak v zádech a na zátylku, přízrazčné prsty, které tahají za šaty a vlasy, proudění neviditelné ledové řeky kolem kotníků, řeky, která sebou strhává duše a nese je kamsi dál, za obzor.

A jedna taková duše byla před námi, držela se pomyslného kamene v té pomyslné řece, ale ubývaly jí síly. Našli jsme jí na poslední chvíli. Ovšem já nebyl léčitel, v tuhle chvíli jsem jí nemohl pomoci, takže jsem byl skoro vděčný, když nás Řehoř okřikl.

Pomalu jsem odcvakl poutko u velkého pouzdra na colt a vytáhl ho, zatím ho držíc hlavní do země. Kdyby se něco dělo, spoléhal jsem na Hraběnku. Sám jsem natáhl smysl vyladěné na smrt do okolí, kdyby tu náhodou byli kolem další mrtví a umírající.

"Alice, tam u toho převisu, jak je Řehoř, je tam raněný a podle toho, co vnímám, nemá moc času..."

Tak nějak jsem se nabídl převzít její místo na 'hlídce', kdyby chtěla k umírající spěchat.