Co jsme našli?

Každý z nás celé tohle místo asi cítil úplně jinak. Někdo jen krev, někdo asi nějaké magické zbytky, někdo jen slyšel. Projížděl jsem pohledem každé zákoutí a hlavní kopíroval ten pohled. Rád bych cokoliv co se ukáže seznámil s dávkou střel. Více méně místo "Ahoj", by dostali preventivně 5,56 do těla. To je si myslím dobrá náhrada za pozdrav. Obhlédnu okolí a pohledem přejedu celou naší skupinku.

"Doprdele. Divizní výcvik má ještě co dělat."

"Kurwa! Dejte si rozestupy nějaké, stojíme tu na jeden jedinej granát! Rozestoupit hned! Jdu zkontrolovat co všichni cítíme. Kruhovou obranu hned!"

Vrčím a kdybych byl pes štěkám rozkazy, ale Medvěd je spíše jen tak mručí. Tohle byla ukázková situace, kdy se ukazuje, jak moc Divize podceňuje tyhle věci. Možná proto jsou někdy ztráty operativců tak velké jak jsou. Třeba tahle skupina, by mohla žít, kdyby se udržovala v lepší taktické kondici. Na co nám je, že jsme mistry Bůh ví jakých oborů, když se nedokážeme v terénu hýbat a vzájemně krýt. Někde vzadu cítím Jenu a doufám, že mě kryje aspoň ona. To co cítíme je žena, která je rozhodně na kraji života a smrti. Nedivím se. Zaútočil na ní vlkodlak a nechal jí mrznout ve sněhu. Seskočím z převisu dolů, abych jí zkontroloval.

"Nazdar slečinko. Neříkali V8m, že s vlky se nemá chodit do lesa?"

Zkontroluju jí zranění, abych zjistil jak moc špatné to je a co s ní můžeme dělat. Rozhodně budeme potřebovat izo fólii, kterou má Alina v batohu. Očima těkám po okolí, kdyby náhodou tohle tady byla naschvál nechaná kořist, ale víc se soustředím na tu dívku. Od hlídání okolí tu mám zbytek skupiny.

Ledová procházka

Chápavě Alici přikývnu, ačkoliv já sama nikdy nikoho magii neučila. Ne natolik, abych ho mohla nazývat svým studentem. Přesto se umím vcítit do situace, kdy to nedá někdo vám blízký. Doufám, že ztráty v našem týmu nebudou tak rychlý a drastický jako tady.

Držím se kousek od Alice, tak nějak připravená sáhnout po energii kolem nás, ačkoliv ji tlustá vrstva sněhu dost tlumí. V ruce mám sice zbraň, přesto jsou mi naše praktiky milejší. A upřímně nechápu, jaktože Kordélie zatím žije. Na jehlách do hor. Bohové. Krátce pohlédnu na Řehoře, co na ten objev říkají jeho beastí smysly. Než se naděju, zaklekávám ve sněhu vedle Alice. Nespokojeně nakrčím obočí. Jo, ochranný amulety jsou fajn, ale když jsou mimo dosah, moc toho nezmůžu.

Nic neříkám, ale jak mluví o tom cigáru, dala bych si taky. Klidně dvě po sobě. Očima jezdím po okolí a cítím, že se mi napětí zavrtává pod kůži.

Tak takhle vypadá

Smrt? [/center]

hudba

*Kdy se stihly mraky posunout? Nevypadalo nebe ještě před mrknutím jinak?* napadne mne když pomalu mrknu řasami plnými sněhových vloček. Nic na mě netaje. Cítím, jak mi chybí energie k čemukoliv, ani na zahřívání sebe sama nemám dost energie. *Já musela ztratit na chvíli vědomí...* Další myšlenka se propletla s tichým roztřeseným výdechem.

*Upadání do bezvědomí, přestala jsem se třást zimou, už ani necítím konečky prstů, nemohu se pořád pohnout... Já umírám.*

Bylo to zvláštní uvědomění. Lidé se učí celý život těch dvou slov bát. Umírání. Konec existence. Šmitec. Prostě finito. Och, snad to bude opravdu jen tečka za příběhem života. Vážně doufám, že není nebe a peklo, ani reinkarnace. Myslím, že jsem si ve svém krátkém životě ozkoušela až příliš mnoho druhů z palety bolesti. Ani teď si neumím představit svůj obličej bez těch charakteristických jizev na mé tváři. Mého znamení, abych byla nalezena i v Temnotě.

*Doprdele. Adame, prosím, ať neměli pravdu.*

Špičky stromů někde v okolí se občas zahýbou, ale jinak se nic nemění. Mohlo se jednat o století, a nebo jen pár desítek vteřin. Od toho okamžiku, kdy jsem si připustila, že jsem selhala, že jsem zklamala Alici, Adama a hlavně sebe, protože tady umřu a neudělám nic z toho, co jsem chtěla, se tok času změnil. Vteřiny se protahovaly jako kdyby se samotný čas stal tekutý a vazký jako med. Není to poprvé, co jsem byla Smrti blízko. Nicméně to je poprvé, co si mne přitáhla takto blízko do své náruče a horkým dechem mi šeptá něžnosti. Tehdy, když jsem Smrt několikrát potkala, jsem byla pouhým komorníkem, dveřníkem, co ji vpustil dovnitř a podržel jí kabát, než kolem mne prošla, příliš zaměstnaná vlastní prací, než aby mi věnovala více než jen zdvořilý pozdrav a krátký pohled. Teď už mi věnuje celou pozornost.

Nejdřív jsem slyšela Mariin smích, pak zmizely špičky stromů z mého výhledu a já cítila, jak se do vzduchu dostala sytá vůně domácích koblížků s marmeládou. Cukrový posyp na povrchu koblížků překrýval tak převis kamene, kus nade mnou. Teplo z rozžhavené trouby krásně hřálo a já se dívala na ty obrovské tácy s jídlem. Mariin smích odezněl a místo toho začala vyprávět o tom, jak si na trhu málem vyvrtla kotník, protože... Zbytek příběhu zanikne v dětském smíchu venku pod okny. Slyším hlubší mužský hlas, který mi zní podvědomě. Kdybych měla hádat, řekla bych, že hrají Honzo, vstávej, tu hru jsem měla vždycky ráda. Chci se zvednout a podívat se, kdo si hraje pod okny, ale Marie mne zarazí.

Ještě ne. Ještě chvilku tu se mnou zůstaň a povídej, přece jsi toho zažila tolik od té doby, co jsme se neviděly! To je argument hodný uposlechnutí, od té doby uplynuly roky a já se změnila tak jen, jak se člověk změnit zvládne. Zůstanu tedy sedět, nasaji vůni koblížků a vychutnávám si tu chvíli klidu a pohody. Jenže pak se ozve ostré hvízdnutí, nebo zapísknutí. Zamračím se a Marie si povzdechne.

Mohla bys tu se mnou zůstat, zasloužíš si odpočinek. Cítím, jak moje tělo chce poslechnout Mariin návrh. Omluvně se na ni podívám. Zvednu se ze židle a zadívám se na vrcholek toho cukrem posypaného koblížku. Teplo se vytrácí a společně s tím i vůně koblížků. Nepohnu se. Zaostřím očima na zasněžený kámen nade kus ode mne a čekám, jestli opět uslyším kroky z toho směru odkud zněl ten pískot. Z posledních sil od sebe odlepím promodralé rty, ale žádný zvuk se neozve. Jen tichý mělký výdech se protáhne mezi rty. Nic více, nic méně.

*Tak, byl jsi to ty, Bledý jezdče? Tak se ukaž, já se tě nebojím, starý příteli...*

"Moje studentka byla v té skupině." Okomentovala krátce informace od Aliny, protože ji neuniklo, že si toho čarodějka nevšimla. "Teď musíme najít ta těla a trochu se na ně podívat." Alice si upravila popruh na tavoru a pevně jen uchopila. "Kdyby se něco dělo, drž se u mne, pokud neřeknu jinak." Potom se pohnula vpřed, ale Jenu měla stále v periferním vidění. Z pouzdra vytáhla brýle s oranžovými skly a nasadila si je. Potom už šlapala ve stopách svých spolubojovníků, aby se nebořila do vysokého sněhu.
Když Kordélie zavětřila stopu, Alice jen protočila oči, když zahulákala na celé kolo, skoro neslyšně šeptla něco o tom, že teď o nich ví i v Jáchymově, nejspíš to slyšela jen Jena, která stále byla vedle ní.

Damián cítil smrt, čím postupovala skupina blíž tím byl pach smrti zřetelnější. Hraběnka byla neklidná, nadávala ve své mateřštině a colt u pasu mu pulzoval.
Když skupina postoupila blíž ke Kordélii, která něco našla, zaznamenala Barbara nitkovitý tep, byl hodně slabý, ale stále se ozýval. Musela však hodně nastražit uši, aby vůbec zjistila odkud vychází.
Kateřina slyšela opět hlasy, dokonce zaslechla pískání na prsty, ale byla až moc slabá na to, aby se ozvala. Promrzlá na kost s promodralými rty ležela pod převisem a jen tiše sípala. To neuniklo uším Medvěda, který přeci jen slyšel o mnoho lépe než běžný smrtelník a i dhampír.
Alice a Jenoféfa postávaly opodál a pokrývaly perimetr, aby skupinu náhodou nepřekvapili zvlčilci. Mohla to být past.
I Gerhard spíš jen koukal po okolí, než aby se věnoval tomu co nalezla Kordélie.

Alice zaklekla, aby měla lepší palebnou pozici a nebyla ihned na ráně a stáhla Jenu s sebou. ”Necháme je, aby se podívali na to co našli a my budeme hlídat perimetr.” Řekla tiše Alice Jeně. ”Možná to bude léčka a něco nás do té průrvy strhne všechny a my nebudeme mít sebemenší šanci bránit se.” Vysvětlovala potichu a doufala, že Gery pokryje další část perimetru.
”Až prohledají to co vyčmuchala běloba, domluvíme se co dál.” Podrbala se Alice na hlavě. ”Kurva teď bych si zapálila.” Zaklela jako chorá vrána a zavětřila. ”Krev je tu cítit všude, ale hniloba ještě ne, mráz je hezky zakonzervoval.” Povídala nevzrušeně.

Pokud se někdo ze skupiny podíval před převis dolů, uviděl tam dívku ležící na sněhu obličej ji hyzdí tři ošklivé škrábance na tváři. Rty má promodralé a z obličeje se vytratila veškerá barva. Ji patřil nejspíš ten nitkovitý tep, který zachytila Barbara.

Na cestě

Obecenstvo v autě a pak všichni
12.1.2019

Nakvartýrovala jsem se za volant a lehce našpulila rty na přístrojovou desku a především manuál, který jsem měla tu čest řídit naposledy v autoškole. Otočila jsem klíčkem v zapalování, zařadila a auto s tichým hrknutím se rozjelo. Byl to pro mě nezvyk, u automatiky stačí trochu přidat plyn a ono to jede samo. Tohle auto ve mně budilo zdání, že jede jen na čestné slovo, otčenáš a zaříkadlo ve staré egyptštině.
Párkrát jsem ne zrovna citlivě vybrala ne výmol, ale spíš měsíční kráter, ale auto drželo, takže na konci našeho stanoviště jsem mu v duchu poděkovala.

Než jsem se vyškrábala z auta,zastavila mě Jenovéfa, která mi do zmrzlý ruky od studeného volantu vrazila jakousi věc, která mi v dlani příjemně vibrovala.
"Děkuji," kývla jsem na ní. Štiplavý ostrý vzduch se mi zařízl do krku.

Alina zjevně hodila úvodní formalitky do koše, ale od chvíle, co se s nimi z našeho týmu nikdo nezabýval, jsem to už neřešila. Zírala jsem na ty jehly, co si Alina natáhla na sníh a led a po očku mrkla na Alici, jestli to taky vidí. Pak jsem sjela svý kotníkový semišky s krátkým silným podpatkem a řekla si, že jsem na tom ještě dobře. Alina houkla na šéfa, hodila po něm tablet a zase důstojně odkráčela. Zjevně DIY akce.
V hlavě mi rezonovaly Aliny slova jako ozvěna.
"Všechny"
Něco mi na tom nesedělo.
Skupina se mezitím pohla, někteří si řekli, v jaké pořadí chtějí jít, já se přidala tam, kde zrovna zela díra, abych jí vyplnila, ale něco ve mně mi říkalo, že se musíme stočit někam jinam. Pokrčila jsem rameny. Šéf má tablet od Aliny s polohou, ví co dělá.

Chvíli jsem šla se skupinou a automaticky si všimla jak došlapuju, abych si nevyvrtla kotník, když jsem došla k uvědomění si sebe samé, byla jsem kousek dál než měla být, ale mně to přišlo tak správné.
Nyní jsme stála kousek od nějaký propadliny, ze které jako by mě něco vábilo.
Přimhouřila jsem oči, od trupu výš jsem se naklonila. abych to byla schopná lépe identifikovat. Co to má být?
S pohledem zařízlým na roklinu jsem skoro ani nedávala pozor kam šlapu, za což jsem si vysloužila malé škobrtnutí ale nic závažného.
Opatrně jsem se naklonila dolů.
Začichala jsem jak stopařský pes, jestli mi to k něčemu bude (nebylo), a očima pátrala po tom, co by mi vysvětlovalo moji touhu sem jít.
Strčila jsme si ukazováček a palec do pusy a ostře na všechny hvízdla, protože mi přišlo, že řvát půl tuctu jmen by vydalo na delší čas.
"Něco mám!"

Vyrážíme

Nechtěl sem šéfovi skákat do řeči a deptat ho poznámkama typu, že středověká maďarština je svým způsobem taky šifra. Vypadal už tak dost nerudně a nebyl důvod ho eště víc provokovat.

A když jsme konečně po strastiplné cestě dorazili na místo, začal jsem bejt nerudnej taky, když nám Alina sdělila, proč tu vlastně jsme. Zapomenutá, nepohřbená těla poo pravděpodobně násilné smrti...to ti pitomci chtějí nasrané a nestabilní mrtvé? Tiše jsem si odfrkl a na Jeninu poznámku jsem převrátil oči tak mocně, že to bylo skoro slyšet. Tentokrát se nedostavila žádná břitce vtipná odpověď, holt jsem prostě nebyl v tý správný náladě.

Po Řehořově vyzvání jsem se zařadil na určenou pozici a než se klín dal do pohybu, lehce jsem se dotkl koltu a vyslal k duchům pocity připravenosti, ostražitosti a bdělosti, to aby chápali, jakej je dnešní program a trochu se probrali. Já sám jsme měl smysly vyšponovaný do krajnosti a natahoval se po okolím i tím šestým, vyladěným na magii a smrt, ale nikdy neuškodí mít u sebe extra pár očí. Upravil jsem si brašnu s nástroji tak, aby se mi dobře šlo, stáhl si vlasy do culíku a pak už s otstaními rázoval vpřed, hlídajíc si periferie...

Do práce

Rašeliniště Spáleniště
cca 13h, 12.1.2019

Hudba řvala, auto se hrabalo a já měla co dělat, abych někde nezůstala viset. Ne, že bych nezvládala náročnější podmínky, ale přeci jen, ne každej den jezdíte do hor. Celou cestu jsem se řídila šéfovým navigování, prozpěvovala zpívala společně s Joakimem a toužila po tom si dát cigáro. Čím více jsme se blížili k místu určení, tím horší cesta byla. Po nějaké době jsem se už ani nedivila, proč tomu tak bylo. Kdo by prohraboval, natož solil cestu ve vylidněné osadě, že? Takže jsme se nahoru hrabali pomalu, na můj vkus až zoufale pomalu. Nakonec jsme stejně museli zastavit, i když už jen kousek před cílem. Tím byl UAZ stojící uprostřed rašeliniště a vedle něj stojící žena v kozačkách. Když šéf zavelel, že nemá smysl dál trápit Nivu, zastavila jsem, zatáhla ručku a jala se vypadnout z auta dříve, než si někdo všimne, že mi něco chybí. A můj batoh to nebyl.

"Upratovačky prišli," povzdechnu si, když je nám vysvětlen náš úděl zde. Šéfík si nás pak svolá k mapě, kde nám začne ukazovat kde co a jak. Pečlivě si prohlédnu mapu, zapamatuji si místo, kam že to vlastně jdeme a jakmile to rozpustí, nadhodím si batoh a připravím se na odchod. Jakmile je zaveleno k formaci, chystám se najít si místo někde na chvostu, načež se znovu ozve führer. "Nie je možné, všecko mám tu," zazubím se na Gerharta a poklepu rukou po batohu. Z jeho pohledu je mi ale jasné, že se z toho jen tak nevykecám. S povzdechem se teda vrátím k Nivě, kde ze zadní části vylovím blbosti, které nám Řehoř dal. Chrániče na lokty a kolena nejsou problém, s vestou trochu zápasím ("Kurva, prečo je ten nezmysel tak ťažký?"), pistolového opasku se vyloženě štítím. Nejradši bych ho nechala na místě, ale je mi jasné, že bez téhle kraviny mě nikam nepustí. Zapnu si opasek (za těžkého nadávání), poměrně ledabyle, opět nahodím batoh a zamířím zpět k ostatním.
"Naozaj to musím mít?" zeptám se a zatahám se za vestu. "Dusí ma to," popláču si, i když vím, že na špatným hrobě. Řehoř nakonec rozhodně o jiném rozmístění, než řekl šéf. Když mi doteče jak to ten Méďa vlastně myslel, ukážu mu prostředníček, ale i tam místo na špici vezmu. "Jdeme?"

Funebrácká parta

12.1. 2019
Rašeliniště

Sklouzla jsem lehce kritickým pohledem po zbytku týmu a říkala si, že když makáte u Divize, tak si svoje data minimálně šifrujete. No, dobře. Asi šéfa chápu. Ještě navíc po tom fiasku s medikem. Konec konců jsme squateři z Jáchymova. Hotovej dream team. Když očistec, tak pořádnej, Jenovéfo. Medvěd k tomu poví svoje a já se ani nenamáhám.

V autě se snad nikomu zle neudělalo. I když já k tomu neměla zrovna daleko vlivem voňavek dotyčných. Tohle a kuřácká kabina je trochu pekelná kombinace. Ta nová má celkem zkoušku ohněm za tím volantem, ale dá to obstojně. Jakmile dorazíme na místo, ještě Kordélii v autě zdržím. "Na, vezmi si tohle. Základní magická ochrana, nic světobornýho, ale získá mi to čas. Minimálně."podám světlovlásce amulet vlastní výroby. "Až bude čas udělám ti něco na míru." a pokud tady vůbec vydržíš, princezno. S tím vylezu ven.

Alice už mezitím došla k Alině. Já ty kozačky zkrátka nechápu. Taky se ráda oblíkám hezky, ale když jdu do terénu...a to je to nejmenší. Přijdu blíž, abych byla na doslech a jenom protočím oči. "No, to mě poser..." zavrčím si sama pro sebe a podívám se na zrzavýho dlouhána. "Snad máš sebou ty tabletky na potlačení erekce, Dame." ušklíbnu se pobaveně, ale myslím to v dobrém. Akorát se mi možná pletou pojmy, jako jsou nekromant a nekrofil.

Mám chuť si taky zapálit, jenže v týhle klendře to raději oželím. Lupnu si do pusy jednu mentolku. Gerry nás ještě upozorní na důležité věci a já doufám, že k nehodě nedojde. Ačkoliv ty prastarý doly mě docela zaujaly. Mít tak pořádný vybavení a po ruce slušnýho démonologa...fajn, fajn. Kvůli tomu tady nejsme.

"Brum, brum." zasalutuju Řehořovi, abychom se dorozuměli a zařadím se na konec vpravo. Alici věnuju ještě zkoumavý pohled, protože tohle vypadá jako něco osobního. Ale nechci se mi jí takhle přede všemi ptát. Takže uvidíme. Podvědomě se natáhnu po svých amuletech v týmu. El, Kordy, Řehoř a Barb. Zbytek si to řeší sám.

Jsme na fleku!

Squat v Jáchymově
+- poledne 12.1.2019

"K tomu mám jen Šéfe. V telefonu je heslo. Samozřejmě pokud to je na ksicht a nebo otisk, tak je to k hovnu, když Tě chytí, ale heslo? Samozřejmě sebou můžou mít ajťáka, ale ta šance zase tak velká není. Chápu princip, ale doba pokročila."

Jenom musím konstatovat nad tím, že by jsme si neměli nic zaznamenávat. Chápu proč, ale ne každý má tu mysl trénovanou tolik, aby to dokázal pobrat, navíc stres, zranění, to by u většiny týmu znamenalo spíše smrt než šanci dostat se na nějaké tajné shromaždiště. Dál jsem se v tom taky nepitval. Stejně je to bezpečnější než klasická mapa. Ač ta by se dala použít a zmást tak nepřítele. Označit si tam body, které jsou falešné a svést je tak ze stopy. Teď už to nestíhám, ale pro příště si to zaznačím. Na stranu druhou, pokud se nepřítel dostane k mapě, kterou mám v bundě, tak bude něco hodně špatně a já budu asi hodně mrtvej a většina týmu asi taky.

Rašeliniště Spáleniště
cca 13h, 12.1.2019

Tiché přiblížení na místo díky tomu co Barb pouštěla nehrozí. Myslím, že o nás ví každej v okolí deseti kilometrů, ale s tím asi Šéf počítal. Po cestě jsem si prohlídl místa, kde se když tak máme sejít, ale beru to jako formalitu. Já se nedivím, že naše auto mělo problém to tu zdolat. Byli jsme těžcí jako prase a prostě ať je to třeba všemocné auto, jen já jsem měl sto a mnohem více kilo. S nadšením jsem vyskočil z auta a s M4řkou v ruce jsem si pročesal prostor. Asi tu není nic nebezpečného, když náš kontakt stojí u toho auta v podpatkách a blbě čumí.

"Ty vole. Divize zaměstnává dost divný "lidi"."

Konstatuju do okolí, když vidím Alinu. Očima si najdu Jenu, abych se ujistil, že je v pohodě a se Šéfem se posunu k Alině, spíše jako bodyguard než někdo koho zajímá co nám ta milá slečna v kozačkách a brutálně smrdící kouřem chce říct. Já bych to celé zkrátil na to, že to šlo do sraček a my jsme tu uklidit sračky, které nikdo nechce uklízet. To je skvělá pozice. Fakt mám rád naší organizaci. Teda furt lepší jak v Polsku. Mapa a rychlej brief.

"Díky Šéfe! Skvělá rada!"

Řeknu si, když se nemám propadnout do nějakého dolu. To zní taky jako hodně náhodná činnost. Už víc chápu, proč se extračnímu týmu na mrtvoly sem nechtělo.

"Ty Šéfe, předek se mi teda líbí, ale první půjde Barb. Stejně se jí nechce střílet a tak bude aspoň ukazovat kam mám střílet já. Já jdu v pravo za Barb a na druhé straně chci Damiána. Alice a Jena jdou poslední, stranu si vyberte, zbytek se zařadí za mě a Damiána. Barb, jdi pomalejc. Máme tu takové co mají ne zrovna vhodnou obuv."

Myslím, že máme dost rozvrstvenou palebnou sílu na všechny strany. Předek si ohlídám já a magicky mě podpoří Damián, tím ohlídáme nejistý prostředek a Šéfa. Zadek je palebná síla Alice a kouzlí tam Jena. Teď už jen doufat, že naše krásky ve středu v podpatkách dojdou kam máme.

Opouštíme útulný squat

Squat v Jáchymově
+- poledne 12.1.2019

Ne dvakrát nadšeně jsem sledoval, jak během briefu někteří moji svěřenci vytáhli chytré mobily a nebo připravené mapy a začli do nich zadávat důležité body. Uvědomil jsem si, že jsem opravdu stará škola. “Děcka, nebudeme stát proti nějaký stvůřičce, co se po pětistech letech probrala ve své kryptičce a celá naštvaná a bez rozmyslu vyrazila mezi lidi, protože má od tvrdého katafalku bolavá zádíčka. Měli bychom počítat s tím, že naši protivníci, alespoň v omezené míře, umí používat hlavu.” Nepočítal jsem sice s tím, že se hned dostaneme do střetu s nepřítelem, ale lepší cepovat je hned od začátku a v budoucnu se těmto chybám vyhneme. “Po čem myslíte, že půjde inteligentní nepřítel, pokud získá zajatce nebo tělo? Budou to různé poznámky, mapy, chytré telefony a další věci, v kterých by mohl najít důležité indicie. Vše co budete mít přímo zaznamenané, může být kompromitováno. Takže ideálně, pro příště si najděte nějaký jednoduchý systém, který nebude tak okatý jako bod v mapě a nebo zapsané souřadnice. Nepřítel to patrně i tak prolomí, ale alespoň to poskytne čas.” Dál jsem to nerozpitvával, doufal, že si z toho vezmou nějaké ponaučení a už je popoháněl do aut.

Podobně jako já, se svou vsuvkou o sběru informací, si Alice dovolila krátkou vsuvku ohledně věcí na první pomoc, za což jsem jí děkovně pokývl. To jsou zkrátka věci, které je dobré neustále opakovat, ať se to lidem dostane pod kůži.

Byl jsem sice skeptický k obstarožnímu autoradiu, kterým Niva oplývala, ale přitakal jsem Řehořovi. “Jasně Barb, pusť tam nějakou vypalovačku a pořádně to ohul.” Měl jsem k tomu prostou motivaci, doufal jsem, že všechno bude lepší než poslouchat ty kecy, nebo nedejbože zpěv ostatních spolucestujících. Do řízení jsem Barbaře nijak nekecal, ale tu a tam jí upozornil na nějakou odbočku a celkově ji navigoval. Nejvhodnější trasa do místa určení vedla přes Boží dar, ale já zvolil jinou - spodem, přes Abertamy - abych kousek za Hřebečnou mohl zavelet k dvěma krátkým zastávkám a svému teamu ukázal směr k našim nouzovým shromaždištím (body 2 a 3).

Sám jsem většinu cesty trápil mapy.cz a pár turistických portálů, abych si o oblasti udělal nějakou větší představu. A vůbec se mi nelíbilo, kam jsme mířili.

Mise Wolfpack začíná

Rašeliniště Spáleniště
cca 13h, 12.1.2019

Nakonec jsme se napojili na hlavní tah směrem od Božího daru a dojeli až k vybydlené osadě Bludná. Teprve tady začla ta pravá zábava. Nikdo tu nežil, tak co by se tu silničáři snažili a pochybné cesty pod vrstvou sněhu daly autům v táhlém kopci docela zabrat. Nicméně tím co z vesnice zbylo jsme nakonec projeli a naskytl se pohled na otevřenou plochu rašeliniště, uprostřed něho stál starý UAZ - Alina (bod 4). Ještě jsme trochu popojeli, ale nakonec jsem další pokusy zdolat rašeliniště zatrhl a posledních pár desítek metrů k Alině jsme zdolali po svých.

Když jsme se s Alinou setkali, pochopil jsem, proč ona se svým UAZem tolik riskovala. V jejích kozačkách na podpadku by bylo stejným riskem zdolávat zasněžené rašeliniště pěšmo. Alina byla strohá a já tak jen vznesl dotaz ohledně nevyzvednutých těl: “A důvod? Nějaká reálná hrozba? Nebo si průzkumáci chtěli jen ušetřit práci?” Když mi pak Alina potvrdila, že průzkumáci se jen s nákladem nechtěli tahat, zabručel jsem prosté: “Schweine hund” na adresu jejich velitele a pak překontroloval souřadnice, které dostal od Aliny a pokývl. “Fajn. Jdem na to.”

Vybalil jsem mapu, improvizovaným ukazovátkem poklepal v oblasti Rudých jam (bod 5) a také tím směrem ukázal. “Máme to sotva půl kiláčku na jih. Jsou to nějaký prastarý doly, nejspíš to bude samá díra, tak tam zkuste nezahučet. A dávejte bacha kam šlapete, počasí sice hraje v nás prospěch a tyhle mokřady nejspíš budou zmrzlý na šutr, ale stejně by nebylo dobrý někoho tahat z ledový vody.” Pak už jsem jen v rychlosti překontroloval své vybavení po kapsách a vestě, zda jsem něco za jízdy nevytrousil a drapl svůj pohotovostní báglík.

“Tak jo, zkontrolujte si, že máte všechno a vyrážíme. Formace klín, rozestupy klidně pár metrů. Řehoři, tebe bych chtěl mít na špici.” Netušil jsem co je v základním kurzu naučili, ale doufal jsem, že alespoň nějaké povědomí o formacích budou mít všichni. Pokud ne, Řehoř už si je snad nějak srovná. A ještě než byli všichni připraveni, trochu škodolibě jsem koukl po Barbaře: “Myslím, že sis nějaký věci odložila vzadu v Nivě, tak to tam nezapomeň.”

“Dotazy?” Ujistil jsem se ještě, že je vše jasné a pokud tomu nic nebránilo, mávnutím ruky jsem zavelel vyrazit a sám se zařadit uvnitř našeho klínu.