Do boje?

Na briefing jsem se dostavil převlečený opět do svých obvyklých hadrů a ozbrojený. Což se ukázalo jako prozřetelný krok, jelikož ještě dřív, než se Alice stačila dostat k těm zajímavějším kouskům, přerušil nás potlach urgentní telefon, který nám převrátil plány naruby.

Nevěděl jsem, jestli táheneme do bitvy a nebo jenom uklízet sračky - takže jsem pro jistotu do kapes nacpal další okultní propriety, které budu asi potřebovat. Až trochu nádavkem jsem si vzpomněl, že bych si měl vzít i pohotovostní bágl, kdybsme tam třeba zkysli dýl a pod kabát svetr. To kdyby se počasí rozhodlo bejt vyloženě arktický Zkontroloval jsem, že mám i dostatek nábojů, IFAK a pak už vyšel rovnou na chodbu.

Pod Grzeorgorzovým laskavým vedením jsem byl nyní bezpečně zakutý v neprůstřelné vestě s límcem a mnoha chrániči. Několikrát jsem si poskočil, abych se ujistil, že všechno sedí a přes ansámbl přehodil svůj lehce chrastící kabát.

Přitom jsem se lehce dotkl pažby koltu a vyslal k jeho obyvatelům prostou myšlenku.
"Připravte se. Jdeme na lov..."

No konečně tu nehnijem!

Squat v Jáchymově
+- poledne 12.1.2019

Odtáhli jsme věci dovnitř, teda lépe řečeno ke mě do dílny, kde jsem se dal do rychlého rozbalování a kontroly. Na glockách bude ještě nějaká práce. Přece jenom jsou to kluci noví a je potřeba je trošku osahat.

"Pošli ho do háje, je to v pohodě."

Více méně jsem ho už nevnímal, protože jsem se zabral do svého království. Bylo toho spousta co jsem musel. Podle všeho mi neposlali brokovnici, o kterou jsem žádal, ale to už je prostě ústředí. Jsem rád, že poslali věci pro tým a nepůjdou s holou prdelí až budeme muset vyrazit. Poskládal jsem vesty a chrániče do šesti hromádek u zdi. Na stůl jsem rozhodil glocky, zásobníky a krabičky s municí. Začal jsem je kontrolovat a v tu chvíli přišel někdo, libovolně si doplňte kdo a vytáhl mě na tu seanci v kuchyni.

"Kurva, doprdele jak tady mám pracovat. Fakt se dohodněte co mám dělat dřív do píči!"

Vztekám se, když musím odejít z dílny, kde je práce až po kokot a poslouchat nějaké sračky. Samozřejmě, že dobrá příprava před akcí je potřeba, ale musí to stát za to. Na tyhle věci jsem tu sám a rád bych měl věci připravené a hotové. Takže, když sedím na našem briefingu, tak mám nohy na stole a dávám dost jasně najevo, že jsem tu z donucení. Víte co je, ale nejhorší na tom všem? Že prostě jsem se nedozvěděl nic. Absolutně nic. Tohle si měli sakra vyřešit s Gerrym vedle a nás do toho netahat. Jsem tak nasraný, že jestli Gerry má nějaké svrbění v prdeli mi opravdu uniká.

"Ne. Můžu už jít dělat svou práci a ne tu sedět a poslouchat to co už víme?"

Jsem opravdu hodně nevrlý Medvěd, protože tohle je prostě ztráta mého drahoceného času. Což se teda mění ve chvíli, kdy se ozve telefon. Já se zarazím a čekám. Gerrymu jen tak někdo netelefonuje, takže to bude asi vážný. Už jen podle výrazu bylo jasný, že je. Takže jsem vypustil trochu páry a poslouchal.

"Hmm a už jsou hovna ve větráku. Já mám práci v dílně, takže si to tu hezky řekněte a já přijdu."

Na tohle jejich plkání já nemám čas. Mám před sebou balení věcí pro ostatní, které sotva přišly a úplně z toho nadšený nejsem. Takže rozrazím dveře do dílny a jako první zabalím svůj nesesér. Batoh mám připravený, svojí vestu se sumkama a zásobníkama též. Teď jenom připravit ostatní. Prohlédl jsem svůj pracovní stůl a dal se do montování 203jky na moji zbraň. Ne, že bych nechtěl, aby zbytek týmu neměl v cajku zbraně, ale prvně ten, který s nimi umí a potom zbytek. Když jsem měl sebe hotového, tak jsem se vrhnul na ládování zásobníků pro ostatní. Stihl jsem akorát tak jeden do každé zbraně. Nacpal jsem glocky do pouzder a spolu s chrániči a vestami jimi naplnil starou kovovou bednu, na batoh ještě připnul helmu a vydal se k autům. Bedna řachtala po chodbách a já zněl jako nákladní vlak. S tím jsem dorazil před dveře a počkal až se vyhrabou všichni.

“Tak Prdelky! Každý kdo nemá svoje tu má svojí hromádku s vestou, chrániči a osobní zbraní Glock 17. V každém Glocku je pouze jeden zásobník, protože více jsem fakt nestihl napáskovat. Po cestě ten problém napravím, takže se nemusíte bát, že by Vám došla munice.”

Každému pomůžu vybrat a nejlépe nastavit jeho vestu. Jelikož je to věc, co se musí udělat, tak Šéf musí přetrpět ten čas a nebo min pomoct.

Rychlý briefing + příprava na akci?

Squat v Jáchymově
+- poledne 12.1.2019

Sotva jsem odeslal naštvaný email, už druhý v pořadí, o tom proč nechci Reného v teamu a proč si ho SAKRA nebudu vychovávat a posílám ho zpět. Zdůraznil jsem, že tenhle medik by nás možná tak zabil a ani tím jsem si nebyl jistý, že by to zvládl rychle a bezbolestně. V jistém slova smyslu to byl také havran, jen si spletl firmu. Tím to pro mě končilo, co s tím udělají? Strhnou mi prémie? Odmítnou vyplatit Alici? Pošlou sem jiného blbečka? Asi nic, čím bych se teď trápil. To mých myšlenek utnula Kordelie, když přišla s tím, ať svolám lidi na briefing, jak žádala tak jsem udělal.

Sešli jsme se v naší konferenční místnosti, tedy zpola vybydlené kuchyni, kde byl otřískaný stůl, pár židlí, dřez a plynový vařič, na kterém jsme vařili kafe a vajíčka. Lednice nebyla třeba, jako lednice sloužila většina místností včetně kuchyně.

Kordélie se pustila do úvodu a krom představení své osoby nám vlastně neřekla nic, co bychom zatím nevěděli. Jedním uchem jsem ji poslouchal, ale přitom jsem šustil složkou, kterou mi předala a té věnoval o něco více pozornosti. Začetl jsem se do detailů a teprve po nějaké době jsem si uvědomil, že nastala chvíle trapného ticha. Kordy skončila, dotazy nebyly a čekalo se na… hmm, kdo vlastně ví co? Naše analytička si hrála s mobilem a asi nám chtěla promítat nějaké detaily.

Využil jsem toho a promluvil také: “To cos nám zatím řekla se nám z ústředí podařilo taky vymámit. Ale z toho jak byla Alina stručná hádám, že k tomu má vyčleněný jiný team a my tu trčíme spíš jako pojistka.” Seznámil ji s tím, co víme a pokračoval: “Říkáš, že už to spadá i pod naší zodpovědnost? To znamená, že už ty psiska lezou i do čech? Nebo jen došlo na nějakou dohodu s němcema a můžem se toho chopit?” Pokusil jsem se ujasnit si situaci pár otázkama. Pak jsem pár poznatků ze složky přihodil do pléna: “Z toho, co jsem vyčetl tady, ty potížisti jsou nějaká nově formující se smečka. Mláďata, co nerespektují německou alfu. A ta si je nejspíš neumí srovnat. To je pro nás novinka.” Nakonec jsem několika listy papírů, nějakým seznamem, zamával s dalším dotazem. “Tenhle seznam německejch vlkodlaků… jak je starej, jak je aktuální, z jakýho je zdroje. Ty všichni jsou živý? Víme, který jsou ty odpadlíci? Detailně jsem to nezkoumal, je to mrtě jmen, ale hádám, že tys měla víc času…” Obrátil jsem se na Kordélii a snažil se dávat najevo, že cosi na tom seznamu mne krapátko znervózňuje. Přesto, možná někdo, kdo umí číst z tváře to postřehnout mohl.

...

“... předpokládám, že tím, co se v tý složce můžu dočíst, jsi chtěla pokračovat a…” Chtěl jsem Kordélii vybídnout ať pokračuje, ale přerušilo to zvonění telefonu. Mého telefonu. Koukl jsem na display a tam Alina. “Takže už si přečetla liebesbrief…” zabrblal jsem pro sebe a připravoval se na pojeb za Reného vyhazov. Alina spustila, byla stručná a nedala mi možnost jakkoliv zareagovat a zase zavěsila. Co bylo horší, vůbec nešlo o Reného.

“To byla Alina. Čas uzrál. Už se to posralo.” Řekl jsem ostatním to, co už si podle výrazů tváře dokázali odvodit. Nevím kolik slyšeli, ale evidentně dost. “Věc se má tahle, už nejspíš nejsme záloha. Zdá se, že jedničky Alině někdo vymlátil, takže jsme právě povýšeni na jejich místo. Máme se fofrem zabalit a je se podívat, jak dopadnem pokud si povedeme stejně blbě.” Zahlásil jsem sarkasticky, ale pak zvážněl a zas se obrátil na Kordy. “Nevím jak moc žhavá to je informace, ale soudím, že kvůli tomu tě sem poslali z Prahy. Pletu se? Vědělas o tom? Času sice moc nemáme, ale pokud je ještě něco, co k tomu víš, měli bysme to vědět.” Čas byl sice kritický, ale svého věku jsem se dožil hlavně díky tomu, že jsem do ničeho neskákal po hlavě a bez informací. Raději dorazit později, ale připraven, než se nechat zabít v blaženém nevědomí.

...

Když jsme si vyříkali, co bylo potřeba a Kordy už nám nemohla, nebo nechtěla říct více, vydal jsem rozkazy ohledně odjezdu: “Pokud nejsou dotazy, tak valíme. Za deset minut před barákem. Vemte všechno co stihnete, kdo ví jak dlouho tam budeme trčet.” Více jsem to nezdržoval, jen jsem dal prostor na případné dotazy a pak jsem sám vyrazil balit. Nezabralo to mnoho času, pohotovostní bágl a další věci byly na místě. Jen civilní utility belt vyměnil za ten objemnější, určený pro akci. Do velké krosny šoupl laptop, camelbag z pohotovosního báglu naplnil vodou a vrátil ho na místo. Pak jsem na sebe navlékl balistiku, kterou jsem po běhu zase odložil. Do cargo kapes na stehnech nacpal slabé, bílé převlečáky, drapl batohy a vyrazil před barák.

Bagáž jsem šoupl do Nivy, v rychlosti se ujistil, že tam mám i další pohotovostní věci a pak už jen čekal na ostatní. Příliš jsem nebazíroval na oněch stanovených deseti minutách, a pokud se někdo mírně opozdil, neřešil jsem to. A doufal, že se brzy objeví, bez toho, abych si pro něho musel dojít a spustit virvál.

Od sedánku k akci

Než dorazí kapitán, trošku to tu připomíná cirkusový představení se lvy v kleci. Samá obezřetnost, naježený chlupy. Já teda z Kamila vítr nemám, znám tu jeho nevymáchanou hubu a línou prdel. Proč se asi nezmohl na víc, než dělat pošťáka Divizi. To zas není moc težká matika. Hádám, že bělovlásce je už pěkná kosa a ráda by do teplíčka. No, Kanáry vevnitř fakt nečekaj.

René si očividně reputaci nevylepšil. Gerhart je dost nasranej a nikdo se mu nediví. Pokud je třeba s něčím pomoc, tak pomůžu. Ale do zbytečně težkých věcí se nehrnu. Tyhle ruce potřebuju k jemný práci, takže nasrat. Zas tak dobře mě tu neplatí, abych si zkurvila živobytí.

Sama se pak přesunu dovnitř, odkud ještě zaslechnu nevrlý pokyn k Renému odejití se. Asi mu je fakt trapně, protože se kolem jenom prosmýkne a ani se s náma nerozloučí. „No, tak čau…“ zamumlám si spíš pro sebe a oknem sleduju, jak nastupuje ke Kamilovi. Potom zavrtím hlavou, dojdu si pro věci do sprchy a skočím se rychle opláchnout.

Když nás svolá šéf na brífink, dojdu už se suchými vlasy. Nechci si tady uhnat nějaký debilní rýmičky. Opřu zády o oprýskanou stěnu vedle futer a založím si ruce pod prsy. Sleduji Kordélii s neutrálním výrazem. Zvláštní, možná jsem to jméno kdysi zaslechla, ale vůbec si tu holku nevybavuju. Je asi milá a snaživá, bohůmžel nepřináší žádný nový informace. Moje nadšení tedy docela rychle opadne. Jako na potvoru se ozve zvonení telefonu a záhy všichni slyšíme sladký hlásek Gerryho nadřízené. Nejprve se poušklíbnu, načež přimhouřím oči, když zmíní zásahový tým. Co z něj zbylo? Nevím proč, ale vyměním si pohled s Řehořem. Odloupnu se od stěny a protáhnu si ruce. Čekat na kapitánův pokyn je už jen taková formalita. Vyrazím se rychle převléknout, batoh a věci v něm mám už připravené, takže se nemusím ničím zdržovat. Předpokládám jen, že nám ještě Medvěd rozdá zbraně a co uzná za vhodný. V hlavě mi mezitím šrotuje, jestli za tím stojí čoklové a jak je možný, že dostali celej tým.

Briefing

Briefing se blížil ke konci, vaše nová kolegyně vám sdělila o co se jedná, když ke konci jejího monologu zazvonil Gerhartův telefon, když ho zvedl i ostatní uslyšeli vzteklý tón Aliny Norbertové, která mluvila tak hlasitě, že Gerhart nemusel mačkat tlačítko hlasitého odposlechu. "Okamžitě přijeďte, posílám ti grid kam se máte dostavit a modlete se, aby vám ti kreténi co našli zásahovej tým, respektive co z něj zbylo, nezničili i všechny stopy. Pohněte zadkama, čím dýl vám to bude trvat tím ve větších sračkách všichni budeme." Nečekala na odpověď a zavěsila, nebyla nejen naštvaná, ale i rozrušená.
Po chvilce ticha se ozvalo pípnutí smsky.

První den

Celý tým

Nějakým zázrakem jsem se dostala do správného pokoje, kde na mě zbyla poslední postel a sice dolní prostor palandy, která jako jediná nebyla viditelně obsazená a jen povlečená lážo plážo do vojenského tuhého povlečení a pár prázdných poliček.
Stála jsem ve dveřích a přemýšlela nad ničím a zároveň vším, než jsem s tlumeným povzdechem hodila kabelku z jedné ruky na postel, cestovku hodila na zem a kufr postavila vedle nohy postele, ale tak, aby tam bylo místo, kdyby někdo chtěl jít kolem. Vybalila jsem si cestovku, kde byly základní propriety potřebné k životu, kufr posléze bez jeho otevření zakopla pod postel, kde se zaduněním do něčeho vrazil a z kabelky jsem vybalila nabíječky, tablet, nějaké papíry, které by asi Klopp rád měl někde založené plus papíry, co jsem vyfasovala v rámci předplatného celé téhle akce. Mimoděk jsem si zkontrolovala disk na googlu, jestli už tam všechny papíry mám naskenované, jak mi slíbili.

Po nějaké době jsem se vydala, dle Gerhartových pokynů, za ním, do baru, do konferenčí místnosti, hodně záleželo na tom, co bych potkala jako první.
Naštěstí se projevil můj dar, instinkt či kdesi cosi, každý tomu říká jinak, já schopnost, jak ze sebe neudělat pitomce hned v úvodu a nasměrovalo mě to rovnou ke Kloppovi do kanceláře, na jehož dveře jsem po pár vteřinách rozmýšlení zaťukala.
"Myslím, že můžeme, pokud jste ready na poradu. A tohle jsou informace z vedení, kvůli čemuž jsem sem dostala jízdenku," řekla jsem hned na úvod a podala mu šanon s vcelku obsáhlou kancelářskou prací na téma, co se tu děje, kdo za to může (dlouhý, dlouhý seznam) kdo za to nemůže (prázdný papír) a lokality, kde byl zaznamenán výskyt hafanů.

***

Než se všichni shromáždili, stála jsem zatím stranou a počkala, než se usadí, popřípadě pokud by chtěl někdo něco přednést dřív, než začnu já.
"Takže vážení..." začala jsem svůj monolog, hned co jsem si odkašlala, abych si vyčistila hlas.
"Mé jméno je Kordélie Valentová a jsem forenzní analytik. Sem do Jáchymova jsem byla vyslána z ústředí," odmlčela jsem se na sotva dvě vteřiny, Protože co? Nedokázala jsem tak dobře splynout s pozadím jako moji kolegové? Protože nám z druhé strany Krušných hor řádí smečka vlkodlaků, místním se to vymyká z rukou a následky jejich činů už spadají i pod naši zodpovědnost, jelikož postupují směrem k Čechám."
Znovu jsem se odmlčela, pokud by měl někdo nějaké otázky, nebo by mi do toho chtěl Klopp vstoupit. Pokud ne, rozhodla bych se na stěnu nasdílet skrze projektor a popřípadě svůj mobil nějaké informace k případu. Tedy za předpokladu, že už o tom něco neví, nebo nemají teď jiný případ, co musí akutně dořešit.
A jen co tohle skončí, někdo mi bude muset ukázat ten bar.

Kvapný odjezd

Kamil na vaše připomínky jen něco zabrblal a potom se jak vybalovat materiál, který přivezl. "Jo, a koukám, že jsem i transport pro nechtěný zboží."Odpověděl Kamil Jenoféfě, která ho neomylně poznala. Tím zbožím myslel Reného, kterého váš šéf poslal domů. Nebylo se čemu divit, jako medik stál za prd. Slušně řečeno.
Damiánovi, skončila v rukách krabice od Jablotronu, kterou mu přitiskl na hruď Kamil se slovy "aby sis nemyslel, že se budeš flákat." Dodal suše a věnoval se rozdělováním zásilek.
"To musel být hodně špatnej, když ho posíláš domů."Okomentoval Kloppů proslov, nebyl nadšený z toho, že poveze někoho zpět. "S vedením si to, ale vyřiď ty sám, stačí že dělám taxikáře." Přejel pohledem Kordélii, která mizela v útrobách domu. Alice mu potom pomohla sundat obouchané trezory a u toho ho komandovala, že je slabej jak moucha a měl by něco dělat s tím kouřením.
O několik minut později, vylezl z domu René, který vypadal jako spráskaný pes. Na nikoho se nepodíval, ani neproběhlo žádné srdceryvné loučení, kdy by prosil ještě o jednu šanci. Když nasedl do auta, bylo vidět, že se Alici ulevilo, na tváři se ji objevil úsměv.
Za pískání nějaké vtíravé melodie odběhla do domu, kde na chodbě potkala Kordélii, tu přátelsky pozdravila a nasměrovala ji do ženského pokoje.

Zatím jste měli všichni volno, než Klopp svolá další válečnou poradu a seznámí vás oficiálně s novým členem.

René je mrtev, ať žije Kordélie

Zatímco jsem se 'vezl' na nosítkách, všelijak jsem kroutil hlavou a snažil se pošilhávat po načmáraných značkách - to víte, profesionální zvědavost. A rozhodně to bylo lepší, než přemýšlet, co by se asi tak stalo, kdyby mi třeba vlkodlak rozpáral nohu doopravdy a já měl k ruce jen...Reného. Jo, byla jeho chyba, že se přihlásil, když jeho výcvik stál za psí hovno. Ale eště víc to poslal ten debil, kterej mu tu žádost schválil!

Byla skoro až úleva, když mi Alice řekla, abych sesedl a běžel po vlastních. Mohl jsem se tak soustředit jen na běh jako takovej a ne ne chmurný prognozy budoucnosti. Ze začátku to bylo ok, mám dlouhý nohy a sem vysokej, takže každej krok ukusoval metry jedna radost...ale jak sem řekl Gerhartovi, chybí mi výdrž.

Čili do cíle sem dorazil prakticky poslední a trochu sem u toho i supěl. Myslim, že posledního půl kilometru už mě na nohou držela spíš síla vůle a vpřed hnalo tiché brblání v archaický maďarštině vzadu v hlavě, cosi o tom, že pokrevní linie nějak slábne. Pche. Jí se to kecá, když nemusí běžet a jen se veze...

Reného deportaci jsem sledoval bez komentáře. Bylo to tak lepší, pro všechny zúčastněný. Pokud si neřerkli o pomoc, nákladem jsem nechal se zaobírat šéfa a Řehoře. Nově příchizí jsem jen kývl na pozdrav a nebyl li jsem zastaven, vydal se do našeho roztomilého squatu. Jesi je forenzní analytik, tak se stejně asi seznámíme dřív nebo později... při práci.