Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Společenstvo prokletých 
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Na startu ranního “čtvrtmaratonu” Squat v Jáchymově Pobaveně se zazubím, když mi Řehoř vrátí vrátí míček a pak pokývnu, když odsouhlasí volbu munice. Z kapsy vylovím caterpillar a začnu datlit zprávu - zatímco se vybavujeme doplňuji své přechozí objednávky z ústředí ještě o nějaké to střelivo. “Každopádně dobrá připomínka. Taky jsem na to myslel, ale pak se mi to z hlavy vykouřilo.” Znovu přikývnu, když zmíní výjezdy. “Nejlíp mi z toho vychází moje Niva a lanďák, kterým přijela Alice. Jsou to sice obstarožní, ale spolehlivý dříči. Něco to projede, něco se tam vejde a čtyři lidi do každýho se taky spolehlivě naskládají.” Dodám poté, co jsem očima přelétl parkoviště a náš vozový park. “Sestavu posádek ještě proberem až se vrátíme z běhání. Zvlášť při zdrhačce z nějakýho fuckupu, bysme měli mít jasno, kde kdo sedí. A ideálně se zdravoťáci a nejlepší střelci nezatěžujou řízením.” Ještě pak chvilku teoretizujeme o tom, jak nejlépe rozstřílet vlkodlaky, ale pak už si Alice bere holky bokem, podívat se jim na nějaká bebíčka. A já od ní dostávám instrukce, ať jí připravím nosítka a bágl s nějakou tou zátěží. Už ji nějaký ten čas znám, pár mých nováčku už v minulosti taky proškolila, i pár kurzů pod jejím vedením jsem zažil a tak tuším. Ostatně v noci po jejím příjezdu jsme měli dlouhý rozhovor. Když pak Renému a Damiánovi naznačí, na co se mají připravit, jsem si už zcela jistý. ... “Tak se mi zdá, že přijdeš o nohu” Mrknu na Damiána, čímž zároveň Alici dávám vědět, že chápu a odcházím chystat co si Alice naporoučela. Úplně nadšený z toho nejsem, ale obsah svého pohotovostního batohu vyskládám do úhledných hromádek na svou postel, rozpářu kartón vody a třemi lahvemi plním batůžek. Rovnou i zouvám nízké trekovky, v kterých funguju na baráku a obouvám vysoké, v které mám do akce. Shodím pár vrstev oblečení a pod bundu pak skrývám lehký kevlar a pár dalších chráničů. Když už trénovat, tak pořádně. Hodím připravený báglík přes jedno rameno a odcházím do míst, kam jsem viděl Alici po vyskládat její krámy. Po chvíli nacházím co jsem hledal, futrál s nosítkama, drapnu ho a odhaduji, že to celé váží podobně jako můj báglík, pět kilo určitě. Přesunu se zpátky před barák, nosítka vybalím a poskládám. Vypadají příšerně, stejně jako v případě futrálu, původní křiklavá oranžová se úplně ztrácí pod nánosem různých hnědých, černých a zelených klikyháků. Jako kdyby si je do parády vzal nějaký výtvarník od sousedů. Já ale tuším, že si je vzala do parády Alice a vyřádila se na nich krylonem. Zkompletované nosítka opřu o zeď, futrál nacpu do báglíku a ten postavím vedle. A čekám… ... Před barákem se pomalu kompletuje naše běžecké družstvo a já trochu škodolibě sleduji Reného, který se poctivě rozcvičuje. Kdyby jen tušil. Když jsme kompletní, Barbora nás stručně seznamuje s trasou. Na nějaké naše dotazy či připomínky, ale nečeká, rázně zavelí a vybíhá. Bez ohledu na to, jak se k Barbaře připojují ostatní, já se do nějakého běhu nemám. “Damiáne, můžeš?” Místo běhu houknu na našeho Šerifa, aby ho snad nenapadlo vyběhnout s ostatními a ukazováčkem si ho zkusím přivolat k sobě. Když za Barbarou vyběhne i René, pohledem vyhledám Alici, slabě na ni kývnu a mlčky naznačím otázku “Takže, jdem na to?”. Počkám si na její potvrzení, a také až si René uběhne prvních pár desítek metrů a pak z plného hrdla zařvu: Zobrazit SPOILER  | ||
| |||
|
| ||
| |||
 | V Jáchymově poprvé „Ááá,“ zahučela jsem vyčerpaně, zatímco jsem klečela na kufru, abych ho svou váhou víc smrskla a on se dal zapnout. Když mi potvrdili z vedení, že mě do Jáchymova berou, bylo mi jasné, že se pro mě všechno mění. Minimálně i z toho důvodu, že jsem měla narvat svůj dosavadní život do kufru, sbalit si kabelku, posbírat po všech kapsách drobný a zamávat šátečkem. Popřípadě někomu ukázat prostředníček. Poslední nedělní oběd doma jsem proto absolvovala s velkou dávkou scén své drahé máti, jež začala lamentovat, hulákat, vřískat, prosit a dokonce došlo i na citové vydírání, že mě takhle nevychovala, mou povinností je sedět doma na prdeli a být jí k dispozici neboť ona mi obětovala své mládí, co si beze mě počne bla bla bla. V podstatě jsem se dozvěděla, že nemám nejmenší právo mít svůj vlastní život, protože ona ho taky neměla. Tolik k téhle generaci a potažmo společnosti. Nebudu lhát nebo dělat ramena, mrzelo mě, že mi to nikdo nepřeje. Takže k těm žaludečním vředům z přesoleného jídla jsem si odnesla domů i pěknou dávku pochybností, zda jsem se rozhodla správně. Teď, den potom, zatímco jsem klečela na kufru a v mysli si přehrávala co všechno jsem tam šoupla, precizně stokrát srovnala a přerovnala a bez čeho se ještě můžu obejít, abych ten kufr dopla – bez ničeho, kušuj a zapínej! – jsem se dokonce i začala těšit. Jakýsi týpek mě ráno vyzvedl nějakým terénním džípem ze seriálu M.A.S.H na místě určení, i když upřímně nechápu, proč zvolil jako místo určení mekáč u Sparty ale proti gustu žádný dišputát. Cesta v proběhla až na pár zdvořilostních frází v tichu. Jedna čurpauza, jedna pauza na proběhnutí u benziny, dvě tlachání na téma počasí a politika a nespočet nadávání na . Ve Varech jsem už párkrát byla, když nepočítám letní školní výlet někdy na základce, abychom my smradi viděli hotel Termál s bazénem na střeše - ne že by to třídu třiceti usmrkaných dětí zajímalo, ale iluzi učitelům nikdo nebral - tak jsem se tu byla dvakrát podívat na filmový festival a jednou v zimě za babičkou v lázních. Krásné město, ale když jsme tu byla naposledy, pomalu se vylidňovalo. Hromada vznešených domů i bývalých hotelů zela prázdnotou, Jáchymov na mě z kraje neudělal moc velký dojem, ale mohla za to i cedule Vítejte v Jáchymově. Na ceduli bylo zvláštní to, že jméno města nějaký pako škrtlo fixkou a napsalo „Čikágo“ hned pod to. Ušklíbla jsem se, zatímco řidič najel už podesáté do nějakýho výmolu, takže jen tak tak jsem nepozdravila střechu vnitřku auta týlem hlavy. To má z toho, že místo po oficiální a vcelku udržované cestě se rozhodl jet po starý, přes všechny ruiny světa. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že mě vzali, jsem skoro každý večer trávila u svého notebooku a projížděla mapy na internetu, různé blogy, cestovatelské rady jako kam jít na jídlo, kam nejít, co se tam dá popřípadě dělat a kde je jaká večerka, ale pro někoho z velkého města je Jáchymov jen díra po petardě. Ale okolí bylo zase pěkné, nemůžu říct že ne. Taky jsem měla to štěstí najít na internetu reportáž místní televize a málem se počůrala smíchy u scény s „otevřením“ Raven Division. ZAK si hrála na nejdůležitější zpravodaj, ale její největší novinkou letošního roku byl výlov kaprů z Františkových Lázních nebo Bílé Vody u Chodova. Kam se hrabe Prima CNN. Centrum bylo docela pěkné, udržované, ačkoliv skoro celé město ke mně promlouvalo lázeňskou žlutou a vecpaným stylem komunismu, především ty odporný kovový tyče na prapory, ale čím víc se stoupalo autem do kopce, tím víc opadávala omítka i moje očekávání. Cesta do nebe se asi nekonala. Vystoupili jsme u nějaké barabizny, které z valné většiny chyběly skleněné tabule v oknech. O bezpečnosti vchodových dveří bych tu mohla filozofovat do soudného dne a přihlížející skupinka nepřizpůsobivých obyvatel této jinak skvělé atmosféře dodala šťávu. Čekala jsem téměř všechno, od moderní minimalistické krychle kde je všechno sterilní až po starou vilu bordelmamá, ale tohle ne. Není to proti lidským právům? „Děláte si prdel?“ Otočila jsem se na řidiče, který mi pomohl vyndat z kufru auta kufr a cestovku, ale tím jeho angažovanost zvaná „za tohle nejsem placenej“ skončila. „Vypadám na to?“ zahuhlal, opřený o dveře auta zatímco si v tý klendře snažil zapálit cigaretu. „Trochu jo,“ přejela jsem pohledem po jeho postavě, přičemž mým očím neutekly kruhy pod očima, co by ladily s mým tmavomodrým rolákem ani nezdravě nažloutlá pleť od nikotinu. Už nic neřekl ale labužnicky si potáhl z vlastnoručně umatlané cigarety a pro jistotu vytáhl telefon, aby se se mnou nemusel bavit. Odfrkla jsem si a znovu přejela pohledem okolí. Doslova mě odrovnala hromada, ehm, asi písku, čert ví, každopádně ta hromada podle mého názoru sloužila jako kamufláž pro tu ceduli vepředu, že se zde staví, nebo opravuje, nebo co. Neměla jsem klíč, i když by mi asi nedělalo nijak velké problémy se dostat do budovy, ale jako slušně vychovaná dáma jsem od tohohle nápadu upustila. Hrábla jsem do kapsy kožené bundy pro mobil, připojila se k internetu a několikrát zaktualizovala mail, jestli mi nepřišly instrukce co dál. Nic, ani ve spamu, teda krom toho že na Zootu teď rozjíždí nějakou slevu jen do půlnoci a dva noví lidé mě chtějí sledovat na Instagramu. Otráveně jsem vymazala všechna upozornění a mobil zase zastrčila do kapsy. Ruce jsem si založila na hrudi, sic to mohlo vypadat primadonsky, ale takhle jsem si je aspoň zahřála. To nikdo nedostal echo, že přijedu? | ||
| |||
 | Před během
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Něco jako porada Na Jenina slova, že mi René hnul žlučí jen přikývnu. "Hele chápeš, že místo toho, aby si psal poznámky něco datloval do mobilu a jediný co z tý jeho huby vyšlo, bylo nějaký kuňkání?"Nasraně si potáhnu z cigarety a potom se začne řešit střelivo a jeho skrytá rizika, každý na to má nějaký názor. Logické bude objednat něco z ústředí."Jo, vyrábět si vlastní včelky by stálo docela dost úsilí. Kdybych, do psí kundy věděla, co se chystá přijedu s vlekem." Dám si několik prásků za sebou a potom cigaretu típnu. "Tak pojď, podívám se ti na ta zá..." Než stihnu dokončit větu, skočí mi do toho místní "lékař". Od srdce se zasměju, opravdu nahlas a plesknu Jen po zadku. "Račte slečno." Ukážu směrem do baráku. "Vy pánové počkáte venku, tohle jsou holčičí věci." Mrknu směrem k Bérovi a přidám k tomu zářivý úsměv. Už už, chci vykročit a zastaví mne Barbaka, která mi ukáže předloktí, na kterém je pěkně zanícená rána. "Mazej taky do společenky. U tebe to bude na dýl." Taky ji plácnu po zadku. "To znamená, že rozcvička se posouvá." Houknu na kluky. "Gery prosím tě, připrav mi ty transportní troky, batoh s pěti litry vody aaaaa." Ukážu na Damiana. "Ty se dneska poneseš." Řeknu tajemně. "Jo a ty, " houknu na Reného a doprovodím to lusknutím. "Se protáhni trochu víc, dneska se zapotíš." Potom se otočím na patě a zmizím v baráku. Nejprve si vezmu Jen, umyju si ruce a začnu zkoumat, její záda nejsou tak zrasovaná, že by potřebovala nějakou větší péči. Postačí trocha mého roztoku nanesu na gázu a poťukám ji tím záda. Může cítit lehké mrazení a zasvědění, jak se škrábance hojí. "Jsi hotová, nebylo to nic složitého." Přejdu k umyvadlu a umyju si ruce. Na řadu přijde Barb. "Hele ty sis to vůbec nedesinfikovala, co?" Mluvím k ní a zatím si natahuju rukavice a odepínám z batohu větší sumku. "Posaď se a odlož si." Ukážu na židli. "U tebe to bude trochu složitější, musím to vyčistit, uvidíme co z toho poteče."Mluvím a u toho si připravuji propriety, kysličník, jehlu, stříkačku, pinzetu, náplasti a desinfekci. Když je nachystaná, položím ji pod ruku longetu, aby se neopírala holou rukou o zasranou desku. "Teď ti to poliju desinfekcí, nejsi alergická na jód?" Zeptám se ji, než ji poliju ruku betadinou. "Je možné, že ti budu muset nasadit antibiotika."Povídám u toho, abych ji odvedla od bolesti. "Musím ti strhnout ten strup, bude to nepříjemné, ale udělám to co nejjemněji."Pinzetou pomalu začnu oddělovat strup od masa a z rány se vyvalí páchnoucí, žlutý sekret. "Mohla si mít sepsi." Zadívám se ji do očí. "Dám ti třídenní antibiotika, je to dryák, ale zastavíme infekci."Usměju se na ni a sáhnu si do sumky pro stěrovou zkumavku. "Tohle nám prozradí breberky, který tam máš."Jemně ji tam zašťourám štětičkou a potom ji vložím do zkumavky. Potom to vypláchnu, znovu vydesinfikuju a nanesu na to hemagel, přikryju fólií a zalepím. "Šetři tu ruku, dneska ti to ještě večer převážu a zítra zase, uvidíme co to udělá." Mezi tím uklízím bordel, který jsem udělala, myju si ruce a převlékám se do věcí na běhání, do oblečení, ve kterém jsem byla na svém ranním běhu. Potom vyjdu ven, protáhnu se "tak co, jste připraveni se proběhnout." | ||
| |||
| Jdeme běhat Jáchymov
| ||