Smutný to konec úkolu pro krále

Přenést Galdura se ukáže jako téměř nadlidský úkol. Kdo to někdy nezkoušel, neumí si představit, jak špatně se nese bezvládné tělo. Že jaghut váží skoro 200 kilogramů situaci také příliš nepomáhá.
Neocenitelnou pomoc poskytne Torin se svými vypěstovanými svaly, ale přesto je jasné, že Galdur bude po probuzení od toho popotahování po kamenité zemi otlučený jako píšťalka.
Záchrana dorazí v podobě Tairy, která nabídne služby svého nemrtvého ještěra. Čerstvě přišitou paži sice nedovolí zatížit, ale druhá ruka je k dispozici. Musíte nejdřív vyřešit, že místo dlaně má přidělaný meč, ale i ten otočený plochou k zemi jde použít, když se vystele pár kožešinami.
Tím máte polovinu vyřešenou, ve třech už jste jeho nohy schopní zvednout, a pak při troše dobré koordinace bezvládné tělo odnesete opodál, kde může spočinout na rovném plácku, kde na něj neteče voda a není úplně na ráně.
Během celé procedury se neprobudil, ale mělký dech a zvedající se hruď vám říkají, že žije. Víc pro něj v tuto chvíli udělat nemůžete, proto se vydáte zpět ke koním, kde očekáváte i Arielle s Vesnou.

Cesta nahoru taky není žádná sranda. Je to prudký stoupák po hladkých kamenech, žádná cesta, povrchy kloužou kapkami rozstřikovanými kolem, jak si voda z ještě donedávna podzemních pramenů razí cestu v souladu s gravitací.
Táhnout s sebou další bezvládné tělo se po pár krocích ukáže jako nápad k smíchu. Nejen, že pohazování mrtvoly po zemi, kdykoliv uklouznete, působí vysloveně hanebně, zároveň sami sebe vystavujete nebezpečí zranění, protože hrany jsou ostré, sotva před pár dny stvořené. Každý kámen je rozeklaný, nepříjemný na dotek. Nechcete si na to ani sednout, natož plnou váhou dopadnout.
Chvíli přemýšlíte, jak situaci co nejlépe vyřešit, načež opět využijete Tairu a jejího nebezpečného soumara.
Že mrtvola nese mrtvolu vlastně působí tak nějak... správně.
Tím se obtíže na cestě rapidně zmenší a o pár desítek minut později se unavení, doškrábaní, ale šťastní vyhrabete na rovinku s koňmi.
Hodinář se zrovna chystá k poslednímu dnešnímu oběhu a jeho rudnoucí paprsky vás pohladí po tvářích.
Po vší té zimě, vlhku a neštěstí dole je to velice příjemný pocit.
Připadá vám, že koní je tu nějak míň, než by mělo být, ale každý z vás s ulehčením toho svého naleznete, včetně všech věcí v sedlových brašnách.
Vesna leží tam, kde jste ji nechali, ale už od pohledu nevypadá dobře. Kolem úst zbytky zaschlé pěny a v šedém obličeji vetkanou síť černých klikatic, jako by žíly naplněné inkoustem vystoupily skrz kůži na povrch.
Arielle je tu taky, stojí ostražitě u svého koně a sleduje, kdo přichází. Jakmile vás pozná, zasvítí jí v pohledu poznání a část napětí vepsaného ve tváři z ní opadne.

Pokud budete chtít někoho pohřbít, bude to lepší zde nahoře. I když je povrch všude rozvalený, přeoraný a vytrhaný, lze po chvíli úsilí nalézt místa, kde je dostatečná vrstva kypré zeminy, aby to uneslo hrob.

Pokývu hlavou.

„Jo, s tím ohněm nevím. Vůbec těmto kouzelnickým věcem nerozumím, ale abychom ho ještě nedorazili tím zahřátím. Když jeho kouzla jsou založena na chladu a mrazu, tak třeba se teď nějak sám léčí…“

Dojdu ke Galdurovi, popadnu ho za jedno rameno a tázavě se podívám Bacha se Silkem, jestli mi s ním pomůžou.

„Pojďme ho teda posunout.“
…
„Ještě mě napadá. Jeden z těch lovců, se kterými jsme bojovali, se rozpadl v prach. Prostě zmizel, ještě než jsme se k němu dostali. Co když se tady někde skrývá poblíž a jenom čeká na příležitost, kdy Galdura dorazit?“

Dívám se Silka, který se taky začne snažit Galdurovi pomoct. Možná jsem se vážně s tím odsuzováním unáhlil... Je toho prostě už moc. Povzdychnu si a promnu si oči.
"Nejsem si jistý, jestli by mu ohřívání pomohlo." Pochybovačně zvednu obočí, když si všimnu, co Silk zamýšlí. "Podle všeho je jeho magie nějaká ledová... Abychom mu spíš nepřitížili..." Nezní to ode mne úplně přesvědčeně, koneckonců je jasné, že něco udělat musíme. Nehodlám tady dole tvrdnout déle, než je nutné.
"Co kdybychom ho tedy odnesli támhle, alespoň uvidíme, jak to půjde." Uzavřu celou věc nakonec. "Já se pak zaběhnu zeptat, jak to vypadá s Vesnou. Třeba tu stejně budeme muset někde přenocovat. V tom případě nebude problém přinést seshora dříví na podpal a zkusit ho zahřát."
Představa lezení nahoru na vrchol kráteru a zase zpět se mým unaveným nohám moc nezamlouvá, ale jsem odhodlán je v rámci pomoci bližnímu přehlasovat.

Galdur dává dohromady všechna zjištění z karet a já se v tom snažím najít nějaký smysl. Ale všechno je to nejasný, všechno jsou jen hádanky. Skoro mi to přijde jako poselství určené někomu jinému. Někomu, kdo tomu bude rozumět. Ale jak na potvoru, když se chci přidat k hlasování o odchodu, se Galdur zhroutí. Bacho s Torinem se k němu sklánějí, a tak usoudím, že bych tam byl už zbytečný. Ještě teda chvíli koukám do karet, jestli z nich nevyčtu něco navíc. Ale zůstávají stejně nejasné jako předtím.

Ariel odchází a já se jí vůbec nedivím. Znechucení z těch Taiřiných nesmyslů necítí jenom ona. Přejdu k tělu princezny a začnu jí zvědavě prohlížet. Kromě korunky u sebe má i pár dalších šperků, které vypadají cenně.
"Souhlasím s Bachem, někde jí pohřbíme a tatíkovi doneseme korunku. A prsten." Opatrně jí zkusím stáhnout ten největší a nejblyštivější. Jako důkaz to bude muset stačit. "Nehodlám se do města vracet s oživlou mrtvolou princezny." Zabručím ještě na vysvětlenou a blýsknu pohledem po vzdalující se Taiře.

Nakonec se vrátím ke Galdurovi, který je pořád mimo. Bacho s Torinem řeší co s ním. Vypadá to, že na otřesy vůbec nereaguje. Pohled mi ulpí na kusu ledu, který tu ještě zůstává po potyčce. Opatrně kus zamotám do haleny, aby mi nezmrzly prsty a dojdu až k přerostlému stvoření. Z nějakého důvodu očekávám, že v tomhle stavu bude teplý, a tak ho zkusím trochu osvěžit ledem na čele, tvářích a zátylku. Nicméně když se ho pak dotknu rukou, zjistím, že je spíš studený. Se zamračeným zabručením led zahodím. "Asi by potřeboval spíš do tepla. Co rozdělat oheň?" Navrhnu Bachovi s Torinem a začnu se porozhlížet po nějakých větvích.

"No asi máš pravdu", přisvědčím nevesele na Torinovu první poznámku a znovu nechápavě zavrtím hlavou. Věci se podle všeho nedějí podle očekávání, nezbývá, než se s tím nějak vyrovnat.
"Mohli bychom ho zkusit dostat támhle." Ukážu na příhodné suché místo o kousek vedle. "Jestli se na to už cítíš." Dodám při pohledu na kolegův krk.
Snažím se moc si nepředstavovat, jak bych se cítil já, kdybych se probral a zjistil, že mě ostatní nechali samotného uprostřed divočiny. ...Na druhou stranu Galdur není člověk, kdybychom ho přivedli do nejbližšího města, kdo ví, jaké uvítání by zažil tam.
"Podívám se, kolik mi zbylo zásob a případně mu tady můžu něco nechat..." Odmlčím se a vyslechnu, co si trpaslík mrmlá pod vousy. Spokojeně přikývnu. Moje slova. Zrovna od tohoto sveřepého válečníka bych nějaký soucit (natož s orky) úplně nečekal, ale alespoň je vidět, že není radno nikoho podceňovat.

Chvíli nevěřícně zírám na Arielle, jak odmítne pomoct, otočí se a prostě jde pryč.

„Možná můžeme být rádi, že ho rovnou nepodřízla … jako tu nešťastnou holku před týdnem. Od Daka bych pomoc nečekal, ten vypadal, že by ho nejradši sám dorazil, kdyby mohl.“

Dodám, když vidím, jak Bachův pohled sklouzne na lebku válečníka.

„Pokud Galdur není mrtvý, tak bychom ho mohli aspoň odtáhnout stranou. Ať není vidět široko daleko. To bychom mohli společně zvládnout. Třeba se časem probere, orkové jsou divní a někdy přežijí i naprosto hrozivá zranění.“

Na chvíli se zarazím. Proč mi sakra tolik záleží na tom, abych Galdurovi pomohl? Každý trpaslík ví, že prasátka umí být přátelská, když jim o něco jde. Ale hned jak se jim to bude hodit, tak ti vrazí nůž do zad. Podle slov Daka i ve světech za portály s nimi mají problémy a bojují s nimi na život a na smrt.

„I když je to zelená kůže, tak cítím trochu povinnost mu pomoct. Bojoval s námi a bez něj bychom ten portál nezavřeli. Pomohl nám po boji s léčením. A i když tu věštbu po něm nikdo moc nechtěl, tak teď díky tomu víme něco navíc.“

Dodám polohlasem. Možná víc pro sebe než pro ostatní.

Párkrát s Galdurem mírně zacloumám a hned ucuknu zpátky. Zděšeně se podívám na svoji ruku, jako bych čekal, že na ní spatřím led.
Naštěstí nic takového neshledám, ovšem jaghut dál zůstává ležet, možná v bezvědomí, nebo v nějakém transu, těžko říct… Je každopádně jasné, že s tímhle si bez léčitele neporadíme. A Torin si to očividně myslí taky, protože hned začne volat Arielle zpátky. A ta…
Odmítne?
Překvapeně zamrkám. Možná jsem něco takového měl čekat. No, ale nečekal jsem to.
Ve větších výpravách, které jsem vedl, byl většinou léčitel, nebo alespoň někdo, kdo se trochu vyznal, a i když tihle vyvolení samozřejmě nezvládli všechno, v životě jsem nezažil, že by se alespoň nepokusili pomoct. Brali to jako… já nevím, něco jako poslání.

Vyjeveně se podívám na trpaslíka, co si o tom myslí on, ale než stačím něco říct, za Arielle se vydá i Taira.

Výborně, třeba zjistí, o co tu jde.

Čekám těch pár vteřin a snažím se si to nějak sesumírovat v hlavě.

Možná je Arielle prostě jenom vyčerpaná. Nechce riskovat, že by si sáhla až na dno. Nebo snad… Jí prostě na Galdurovi nezáleží, protože to není… člověk? Ne, to je nesmysl…

Potřesu hlavou a sleduji Tairu, zvědavý, co řekne. Sám totiž absolutně netuším, být na jejím místě, co by ze mě vypadlo.
No ať by to bylo cokoliv, tohle tedy ne.
Taira prostě dál řeší mrtvou princeznu, jako by se nechumelilo. Arielle se tváří, že jí je jedno, co s tělem stane, a jde si dál po svých. A já koukám. A mám pocit, že jsem se fatálně mýlil. Tak nějak ve všem. Ve všech. V hlavě mi vytane jen jedna otázka, zato tak naléhavě, že mám skoro chuť vyskočit a začít tam na všechny přítomné ječet.

Co jste to sakra všichni zač?! To máte srdce z kamene?

Snažím se nicméně dost urputně přesvědčit sám sebe, že to se akorát projevuje stres s předchozích událostí. Už jsem prostě mimo. Trocha spánku a pohledu na něco méně bezútěšného a bude se mi uvažovat líp. Navíc v tuhle chvíli je nejspíš to poslední, co potřebujeme, abychom se tu zhádali na téma lidství a morálky.

Takže nakonec udržím pusu zavřenou a jenom okamžik schovám hlavu do dlaní. Když vzhlédnu, už zase vypadám tak klidně, jak to jen dokážu. Otočím se na Torina a Silka.
„Co s ním teda uděláme?“ Zeptám se ho spíš řečnicky a ukážu na Galdura. „Přece ho tady nenecháme jen tak ležet,“ dodám pro jistotu, protože už si nejsem jistý ani tím, že by kolegy taková věc ani nenapadla. 
„Musíme ho zkusit  nějak probrat, jinak s ním nehneme,“ zamumlám ještě napůl pro sebe a znovu s obřím tělem trochu zatřesu. Oči mi mimoděk sklouznou na Torinovu mluvící lebku, jako bych čekal, že nějaké rozhřešení vypadne od ní.

„Co se týče princezny…“ Ohlédnu se za sebe na katafalk. „Jestli ani Taira nedokáže zařídit, abychom jí dostali zpátky domů nějak… pietně… budeme jí muset někde nahoře pohřbít. Někde, kde je to hezký. Označíme to místo a později sem můžeme krále, nebo jeho družinu dovést. Pokud o to budou stát."
"Korunku bychom měli vzít s sebou,“ doplním ještě s povzdechem a hledím dál na Ariellina vzdalující se záda.