V zorném poli se objeví Bacho, vzduchem v další chvíli proletí čepel meče. Nechutně to křupne. A pak ještě jednou, když trhavým pohybem hlavy urvu nemrtvému jednu z rukou, které mě uvěznily v pasti. A pak se to stane. Tiše to lupne a kostnatá ruka s vlhkým mlasknutím proklouzne skrze klenbu žeber dovnitř. Před různobarevnýma očima se mi roztančí mžitky. Rudá. Bílá. Oranžová. Černá... Černých teček přibývá, rojí se na okrajích a postupně zabírají více a více výhledu.

Jen matně si uvědomuji okolí. Všechno splývá. Tmavne. Bachova tvář se rozplizne v abstraktní šmouhu. Bolest, šílená na kusy rvoucí trýzeň mi málem podlomí tlapy. Zařvu. Ale není to ryk rozběsněné šelmy. Je to zvuk umírání v ten nejryzejší podobě. Bolest. Zoufalství. Zlost. Stačí jediný pohyb, jediné trhnutí. Jediné zarytí kloubnatého spáru do správného místa. Ještě chvíli se udržím na nohách, ale jsem mrtvá.

Tak se ti to konečně podařilo, Ari. Všechny ty roky... 

Tolik duší jsem vytáhla z náruče Mistra Kápě ve jménu Soliel. Sloužila jsem jí dobře? Snažila jsem se... 

Z posledních sil zaútočím na hlavu nemrvého. Nemá cenu utíkat. Už ne. Pak... Pak už se mi jen podlomí zadní nohy. Tělem mocně škubne křeč a hlava bezvládne padne. Skrze mžitky skoro nevidím. 

Merikhu, bratříčku. Snad jsi na mě počkal.

Kouzlo se konečně podařilo a na zem s hlasitým úderem spadlo tělo ještěra, kdy jsem se vážně mohla modlit, že cokoliv mi můj Mistr poskytl bylo to, co tato stvoření berou za nepřítele a poskytne nám nějakou výhodu. Většinou jsem si vybírala a nežádala svého mistra o pomoc proti nepřátelům, tentokrát má neznalost, ale znamenala, že jsem musela dát na jeho znalost a mohla doufat v to, že mne toto nebude stát život. I když budu ráda sloužit po konci mého života, ráda bych zde ještě setrvala… smrti se nemusíme bát, ale je zde ještě mnohé, čímž chci svého Mistra potěšit.

Prsty udělali několik gest na spoutání těla a lepší manipulaci, abych jej mohla ovládat jako loutku. Na toto si vážně nikdy nezvyknu, pocit, jako kdybych propojila své tělo a tělo mé kreace mi vždy připadalo zvláštní a poměrně nepříjemné, aspoň jsem necítila bolest… ale i tak.
Oči abominace zaplněné mou magií a jakési zachrčení, kdy se kolos rozeběhl směrem k Bachovi a Arielle ve snaze jejich protivníka nabodnout na dlouhé těžké čepele a kousek opodál jej zpravit z bojiště, využívající i tlamu s ostrými zuby.

Medvědí šaman neudržel rovnováhu a bez předních tlap se neměl jak zapřít, tak dopadl břichem na zem, až to zadunělo.
Silk se neudržel na jeho ramenou a sletěl, ale vypadá to, že mu bezprostřední nebezpečí nehrozí, protože stvůra se nedokáže zvednout. Chroptí, hrabe zadníma nohama, ale kromě několika vyrytých brázd v zemi ničeho nedosáhne. Silk tedy vypáčí z těla svoji zbraň a zkušeně ji zarazí do kostěné očnice. Chrupne to a rukou projede zabrnění tak silné, že málem pustí rukojeť, ale podaří se čepel zarazit skrz kost až do místa, kde živí tvorové mívají mozek. Šaman takovou zbytečnost už ale asi postrádá, protože místo, aby slušně zemřel, dál se snaží postavit.

Nově příchozí nemrtvý válečník schytal šíp do pánve. Rána nebyla úplně přesná a místo, aby střela předala svou hybnost a polámala kosti, jen se neškodně svezla po kulaté čísti bedra, zanechávajíc po sobě hlubokou rýhu. Hned za prvním letí další šípy, ale bojovník už na Bacha upřel pozornost a bleskurychle uskočí bokem, takže jej oba míjí. Torinovu sekyrku srazí přesně mířeným úderem meče.
A už se na něj řítí trpaslík. Po předchozí exhibici bere svého soupeře vážně, ale na druhou stranu, je to jen obyčejný nemrtvý, si nejspíš říká. Koneckonců, má v ruce svoji magickou zbraň a jen málokterý soupeř dokáže odolat jeho soustředěnému útoku.
Nabere tedy rychlost a pevně sevře toporo s jasným úmyslem prorazit svoji těžkou sekyrou soupeřovy lehčí zbraně.
K jeho velkému překvapení je úder zkušeně odražen a hned na něj letí protiútok, který Torina donutí jen tak tak uskočit. A najednou trpaslík ustupuje.

Arielle využívá svého pružného kočičího těla, zkroutí krk a chytne do tlamy rohatého pravou ruku. Kosti zapraští pod skusem obřích čelistí a loketní se dokonce zlomí, ale samotná paže ještě drží. Chvíli tam probíhá zápas v poměřování síly, kdy lev zkouší přelomit nějakou důležitou součástku, aby ruka přestala zraňovat, zatímco rohatý se ji zkouší nastavovat tak, aby Arielle nemohla kousat kolmo. Souboj je chvíli nerozhodně, než dorazí Bacho. Se svým mečíkem kost asi těžko zlomí, ale po obhlédnutí situace jde pomoci s rohatého pravačkou. Čepel zabodne do loketního kloubu a páčením jej vyhodí, načež horský lev naposledy zabere a v tom místě ruku utrhne.
Rohatého levačka ale nezahálí, využívá toho, že je lev otočený doleva a tudíž jeho pravý bok je příjemně napjatý a stále se zarývá hlouběji do masa. S posledním trhnutím, kdy pravačka zazpívala svou labutí píseň, se kostěné prsty dostaly až k vnitřním orgánům a celé zápěstí je uvnitř nebohé kočkovité šelmy. Tu sice pohání zuřivost, ale bolest začíná být nesnesitelná, před očima tančí černá kola a do končetin vystřelují křeče.

Taira je od začátku zticha a věnuje se svému čarování. Pokud si na ni v zápalu boje vzpomenete, je to asi s tichou nadějí, že dokáže vyrovnanou šarvátku změnit ve váš prospěch.
Postupně dokončí všechny komponenty, otevře portál do Chodby Mistra Kápě, a z ní vypadne podivné stvoření. Jedná se o velkého ještěra, vysokého asi 2,2 metru, stojícího na dvou nohách. Tělo má nakloněné dopředu a rovnováhu zajišťuje dlouhým ocasem. V otevřené tlamě se lesknou řady ostrých zubů. A místo předních končetin má dva meče s těžkými čepelemi, které jsou tak dlouhé, že se špičkami opírají o zem.
Příšera je samozřejmě dávno mrtvá, jedná se o kostru, jen sem tam pokrytou kusy tuhé kůže s částečně vypadanými šupinami.

Plán vyšel a ruka šamana mizí mezi sutinami. Konečně se můžu opět nadechnout a nepřipadám si jak uprostřed výhně. Rychle se rozhlédnu a zhodnotím situaci. Medvěda zaměstnává Silk s Bachem a nevypadá to, že by představoval okamžitou hrozbu. Arielle trhá na kusy rohatého válečníka. Taira je v bezpečí stranou a nikdo ji neohrožuje. Lovkyně s harpunou někam zmizela, ale místo ní je tady nový čtvrtý bojovník.

Je kus ode mě a kráčí přímo ke Galdurovi. Nikdo se mu nestaví do cesty. Nepřemýšlím nad tím, odkud se vzal. Vrhám po něm svou poslední sekryku. Mířím na zadek do místa, kde se noha napojuje na trup. Potom se na něj vrhám s Grimnirem. Za běhu se soustředím na jeho postoj a pohyb. Mám trochu pochybnosti o stavu své zbroje po té výhni, kterou vyvolal šaman. Pokud by se bojovník otočil a soustředil na boj se mnou, budu to brát vážně.

Na zádech medvěda moc nestíhám vnímat, co se děje kolem. Raněný řev šelmy ale nejde přeslechnout. Bohužel, nevychází z už mrtvého medvěda, a jediná další možnost je Arielle, což není zrovna povzbudivé.
Dokud je ale medvěd pokleslý v kolenou, využívám jeho slabost, vytrhnu dýku zpod obratlů, nakloním se a snažím se jí zabodnout do oka.
Jakmile hrozí, že se dostanu do blízkosti medvědích drápů, mizím v chodbě.

Pocit tlaku na plicích trval déle, než bych čekala a pocit, že se kouzlo buď zvrhne, nebo mi to v lepším případě urve ruku byla na místě. Kdokoliv znal aspoň trochu podobné rituály věděl, že náhlé přerušení nebylo nikdy nic dobrého, hlavně, když jsem si zahrávala s chodbou mého Mistra… a i když jsem ji dokázala ovládat… pořád to nebylo něco, co mi říkalo paní.

Prudké nadechnutí a křečovitě držené prsty povolily, kdy jsem pokračovala ve vyvolávání. Cokoliv toto bylo mělo rozhodně větší šanci proti tomu, než můj původní výtvor… aneb… i když jsem nevěděla přesně co toto je, můj mistr ano a jako věrný služebník jsem žádala o jeho pomoc… a pomoci se mi mělo dostat…

Ještě chvíli je držte ode mě a snad to bude něco, co nám pomůže zastavit možnost, že se jich tu ukáže více…

Zuřivě drásám nemrtvého pod sebou, drápy, tesáky, nemilosrdně rvu kosti, šlachy, cokoliv se mi dostane do cesty. Kdokoliv jiný by už dávno byl mrtvý, ovšem rohatý válečník stále odolává, necítí bolest a ani nemá krve, na které by závisel jeho život. Navzdory mému - úspěšnému - snažení jej roztrhat na kusy ucítím... Stupňující se bolest. Bolest, která nepřichází z popálenin ani úlomků kostí rozdírajících dásně. Nejdříve mne to nutí akorát k většímu, nepříčetnějšímu běsnění ve snaze to... Ukončit. Ukončit to dříve než...

... kostěné prsty pronikají tělem hlouběji a hlouběji, srst barví rudá horká krev. Zařvu, zvuk raněné šelmy se prolne s Bachovým výkřikem. S tím pootočím hlavu a instinktivně se zakousnu do jedné z válečníkových paží s úmyslem ji urvat od těla a uniknout tak smrtícímu sevření, ve kterém se mu podařilo mne chytit.