Dýka v oku harpunici očividně nepřekáží tak moc, jak bych si představoval. Nicméně nemám moc příležitost o tom více přemýšlet. Mizím v portálu právě v okamžiku, kdy se po mě ohání harpunou. Jejich potencionální nevýhodu spatřuji v menší rychlosti, ale ještě to musím otestovat.
Periferně zaznamenám plameny. Magie používaná z takhle bezprostřední blízkosti se mi vůbec nelíbí.
Pokračuji v původním plánu a z portálu vylézám do zad rohatému válečníkovi, který se zrovna vydal na Galdura. Během pohybu tasím svůj meč. Mám v plánu bodnout někam do horních obratlů a tak nějak otestovat, co tyhle staré kosti vydrží. Následně zase mizím.

Mizím i v případě, že se mi meč zasekne mezi kostmi. Pokud by mě mělo jeho vytahování zdržet víc než je zdrávo, mizím v portálu a další zbraň si opatřím za pochodu.

Konečně únorné čekání skončí a z portálu se vynoří Galdurovi pronásledovatelé.
Nejsou to obří hmyzávci.
Což je asi tak to jediné pozitivní, co se o nich dá říct.
Torin se hned vrhá do útoku, těsně následován Arielle, čímž mne odsoudí k několika dalším vteřinám infarktového vyčkávání.
Docela si věřím, že bych kolegy netrefil. Ale takový blázen, abych to zkoušel, zase nejsem.

Zdá se, že kostlivci u sebe nemají žádné střelné zbraně, ani se moc nerozhlížejí kolem sebe, takže celkem neohroženě vyskočím zpoza katafalku a čekám na příležitost.

První útok nedopadne moc dobře. Vlastně je to sakra neúspěch!
Ale když se válečník s přilbou odpoutá od zbytku skupiny, vleze mi přímo do ideálního úhlu.
Zamířim nejprve na jeho planoucí oko, ale pak si vzpomenu, že Silk s podobným útokem moc úspěch neměl, a na poslední chvíli skloním luk o chlup níže. Křížová kost je pěkný, velký terč.
Tiše se pomodlím a vypustím šíp
Nezbývá, než doufat, že když už ho rána z téhle blízkosti nerozbije na kousky, tak se mu alespoň bude sakra špatně hýbat.

Bacho zírá na scénu jako z nějakého šíleného románu. Co je však mnohem horší, než fikce, je fakt, že nyní jde o vaše životy, co je v sázce.
A každé špatné rozhodnutí může být fatální.
Při setkání s neznámem se těžko hraje na jistotu.

Každopádně najednou to začalo. Po zmrznutí portálu zasviští vzduchem dvě sekyrky a obě nachází svůj cíl. Jedna břinkne o rohatou helmu a odrazí se, nicméně druhá se zasekne hluboko do lebky "ženy" s harpunou. Ta se nestačí ani podivit, než se najednou ozve Silkovo zvolání, otočí hlavu a do očního důlku se jí zarazí dýka. A do nosu další. To jí nejspíš rozhodilo koncentraci, takže když mávne rukou na dlouhém ratišti, kostěné ostří nestihne nepolapitelného hejska probodnout, protože už zmizel zpátky v portálu.
V tu chvíli se led svírající portál rozežhne oranžovým světlem a Galdur zakolísá a o krok ustoupí. Roztáhne ruce, jakoby nad hlavou držel velkou kouli, dle jeho námahy pěkně těžkou.
Kostra s jeleními rohy na hlavě se otočí a Torinově sekyře nastaví svoji hůl. Magické ostří jí s ošklivým prasknutím projde, nezastaví se tím a pokračuje dál. S o nic pěknějším křupnutím přetne i klíční kost a v ní se zastaví. Hned za trpaslíkem se žene Taiřin výtvor, jedním pařátem chytí paži s holí a vrostlým mečem ji čistě utne. Rohatý napřáhne ruku a z dlaně mu s hučením vyrazí proud plamenů přímo na soupeře. Torin se ušklíbne, když do něj oheň narazí, spoléhajíc se na svoji vrozenou imunitu.
V konečném důsledku ani pro jednu stranu nedopadne střet, jak očekával.
Torin se nevypařil v jediném výkřiku, ale ani se v klidu nekoupe netknut ve žlutém světle. Tyto plameny pálí jako kovářská výheň, tlačí jej dozadu a škvaří kůži, ale příliš pomalu, než aby jej dokázaly znehybnit během pár vteřin.
Taiřin výtvor není odolný a hoří jak fakule, ale je to jen nástroj, takže mu to nijak zvlášť nevadí. Každopádně během chvíle kosti prohoří a vypaří se. Je třeba jednat rychle.
Arielle doběhla k nemrtvé ženě a napříhla ruku k úderu, ale v posledním okamžiku ji něco varovalo. Zastavila úder, prohnula se jako lasice a uskočila vzad, a následně ještě jednou. Dlouhý, pazourkový meč se zasvištěním proletěl místem, kde ještě před okamžikem stála, jak rohatý válečník postupuje a u toho útočí.


Místo aby rohatý řešil svoji bezpečnost od okamžiku, kdy si vás všimnul, místo toho monotónním, bezemočním hlasem něco říká. Kupodivu mu rozumíte, hovoří podobně, jako Galdur, tím divně archaickým přívukem.
"Bart Bendar, najdi a varuj Olar Ethil. Kil Chrone, konej svoji povinnost."

Rohatý válečník hned po těchto slovech přestane dorážet na Arielle, otočí se a rychlým krokem vyjde směrem ke Galdurovi.

Cokoliv tyto stvoření byly, vypadala to jako imitace mé vlastní magie. Věřící, že magie mého Mistra nemůže být napodobena a není tak dokonalá, byla jsem si jistá, že jen toto je další důkaz pro všechny, že imitace nebude nikdy tak dokonalá, jako to, co praktikuji já. Ať to bylo cokoliv, pro normálního smrtelníka bez magie to nebyla má magie, jen jakási náhražka a přeci nemůžu nechat něco takto ubohého reprezentovat svého Mistra.

Navíc, měli jistě čas se připravit a chtějí bojovat již s popraskanými kostmi, zavrtěla jsem hlavou, sledující, jak se všichni vrhli do boje a já rukou provedla gesto, mířící na toho, který měl na hlavě jakousi lebku jelena, mířící tak, aby po úderu našeho trpaslíka pravá ruka chytla končetinu držící hůl a pravá ruka, která byla dlouhá čepel, usekla končetinu té kostře. I když hůl nebyla nejefektivnější zbraň, věděla jsem, že někteří ji používali ke stabilizaci svých kouzel, nebo… aspoň taková byla moje teorie… a připravit jej o tuto možnost by se nám mohlo hodit.

Galdur vypadá, že se nechystá utíkat. To je dobré znamení. Možná opravdu mluvil pravdu. I tak na něj ale ještě dávám pozor. Mám zkrátka zabudovanou vrozenou nedůvěřivost. Nerad bych se dostal do situace, kdy bude najednou Galdur ucpávat portál někým z nás, a jeho kámoši z druhé strany budou stát kolem a popadat se za břicho.

Když ale stvoření začnou lézt skrz, trochu mi zatrne. Další kostlivci. Jakoby nestačily ty Taiřiny kreatury. Ještě to sem musí lézt z jiného světa. Její poslední potvoru vyřídil zemní žralok. Toho zrovna k dispozici nemáme, ale můžeme zkusit podobnou taktiku. Prostě to rozcupujeme na cimpr campr.
Torin se do toho vrhá po hlavě a já se připravuju k otevření chodby. Zároveň tahám dvě vrhací dýky. Během doby, po kterou se k nim Torin dostává, se chci pomocí chodby dostat k jejich boku - ne moc blízko, ale tak akorát na pohodlné vržení dýky.

"Mrkni sem." Jakmile se ke mě otočí některá z hlav, vrhám jednu a vzápětí i druhou dýku. Chci odlákat pozornost od ostatních a zároveň zacílit jejich zářící oči, ocel v ostatních částech těla jim zjevně problémy nedělá. Zároveň nechci házet dýkou nikam, kde by mohla zasáhnout někoho z našich, proto jdu z boku.

Nehledě na výsledek po vrhu vzápětí chodbu zase otevírám. Mám v úmyslu zmizet a jít zase z druhé strany.

Bytosti, které vystoupí z portálu jsou daleko za hranicemi očekávání. T'lan Imass, tak jim říká jaghut. Nikdy jsem o nich neslyšela. Nikdy jsem nic takového neviděla. Nešlo o mrtvá těla, ne, šlo o plamínky hořící v jejich očích, jiskřičky energie říkající, že tyhle mrtvoly nejsou jen loutky nekromanta podobného Taiře. Krátce vydechnu, teď už není čas na to si cokoliv rozmýšlet nebo váhat. Galdur "zavírá" portál, je ovšem otázka jak dlouho to vydrží, pokud trojici nemrtvých válečníků následují další. A jak dlouho vydržíme my?

Myšlenku ani nedokončím, Torin moudře na nic nečeká a vrhá se kupředu. Následuji ho. Nekřičím, to mi nikdy nešlo. Přiskakuji k tomu, co kdysi bývalo ženou s vědomím, že se potřebuji dostat za délku jejího ratiště, aby zbraň nemohla tak efektivně využít. S širokým dlouhým sekem útočím na její nohy - kolena, zatímco dýkou sekám po jedné z jejích rukou držící ratiště. Tady nemá cenu si hrát na obvyklé zásahové plochy. Oni neucítí bolest. Nevykrvácí. Nezemřou na meč zaražený v břiše. A tak jdu po kloubech a vazech držících kosti pohromadě.

V první chvíli zírám na nově příchozí. Chodící mrtvoly. Vypadají podobně jak výtvory Tairy a přesto jinak. Jakoby byli stovky let staří. A ta primitivní výzbroj a oblečení. Začínám chápat slova Galdura. Jsou to všechno divoši. Není divu, že se jejich zbraně lámou o ostří z pazourku. Nikdo z nich o trpasličí oceli ani neslyšel. Přesto ve mně hlodá zoubek pochybností. Ten meč musí být zatraceně těžký, ale válečník s rohatou přilbou jej drží, jakoby to byla dětská hračka.

Když led pohltí portál, vrhám se do akce. Dvě vrhací sekery letí na lovkyni s harpunou a válečníka s mečem. Jsou ale jen na odvedení pozornosti, za běhu přivolám do ruky Grimnir a se strašlivým řevem rozseknu jejich šamana vejpůl. Přesto neútočím bezhlavě, pokud by mi válečník stihl zastoupit cestu, tak radši uskočím z dosahu jeho meče.

Napětí narůstá

Vteřiny pomalu odkapávají jako kapky medu. Že čekání před konfrontací bývá nejdelší, už jste si všichni zažili, avšak teď je nervozita mnohem silnější. Stíny v portálu se míhají, ale k průchodu se nemají. Uplyne minuta, pak druhá, a vy se začínáte potit. Slané kapky pálí v očích, svědí na zádech a kloužou na rukojetích zbraní a alespoň někteří z vás si začínají přát, aby skrz prolezl třebas další drak, ale hlavně, aby to bylo hned.
Galdur po chvíli přestal prozpěvovat a stále modře svítící ruce schoval za záda. S očima upřenýma na levitující ovál v jednu chvíli jen polohlasně pronesl nenávistným hlasem:
"T'lan Imass"
načež brána zčernala a první z bytostí prošla skrz. Jakmile se tak stalo, jaghut zvednul ruce, dlaně sevřené do pěstí, a začal silou tlačit obě zápěstí k sobě, jakoby mu v tom bránila pružina. Dokážete poznat úsilí, které do své snahy vynakládá, směrem k portálu se vydaly mocná vlny chladu, které, byť jste daleko a bokem, vám na moment vzaly dech. Prozatím kouzlo však žádný viditelný efekt nemělo, a tak první stvoření pomalým krokem sestoupilo na jinovatkou pokrytou kamennou dlažbu, následované druhým a třetím. Poté se ale konečně něco stalo a od země začal z ničeho vyrůstat led, ostré průsvitné krystaly vystupující k nebi, nasedající jeden na druhý během okamžiku pohltily ovál a uzavřely jej v sobě.
Příchozí tím nevypadají příliš rozčileně, což, vzhledem k tomu, o koho se jedná, není příliš překvapivé.

Jedná se o chodící mrtvá těla. Už od pohledu oživená dávno po svém skonu. Jsou to věkem zhnědlé kostry, na některých místech obalené cáry mumifikovaného masa. Ať už to byli dřív kdokoliv, oproti lidem pochází z rasy trochu nižší, ale stavbou mohutnější. Jednotlivé kosti jsou masivní a tlusté, avšak na trpaslíky či orky nemají.

První má na lebce koženou čapku s přišitými parohy jelena. Na sobě má cáry kdysi dobře ušitého koženého oblečení, v ruce drží dlouhou hůl pokrytou mnoha vrypy a zářezy a ověšenou několika lebkami menších zvířat - havrana, lišky a nahoře vlka. Druhý má na hlavě omlácenou kdysi rohatou kovovou helmu a na sobě potrhané kusy ocelové zbroje. Rozeznáváte šupinovou suknici a na těle kroužky. Jeho kosti jsou polámány - pravá paže, levé stehno, žebra, ale někdo je vyspravil svázáním koženým řemínkem. Trčí z něj šípy - dva ze zad, jeden zepředu z pánve a dva ze žeber. V rukách nese obrovský meč umně vyrobený z jednoho kusu pazourku. Zbraň má na výšku alespoň tolik, kolik válečník měří, možná i víc. Byť je čepel špinavá, nehanobí ji jediný zub.
Třetí příchozí na lebce nemá pokrývku, takže můžete obdivovat pár chomáčů šedivých vlasů spadajících na záda, úplně přesně, jako byste u sto let staré mrtvoly čekali. Dle celkem zachovalé kožené haleny usuzujete, že se jednalo o ženu. Oblečení je prosté, zdobené dřevěnými korálky a karmínovými motivy a dle rozměrů dělané na někoho kypré postavy. Což se teď těžko pozná. V rukou drží kostěnou harpunu s dlouhým, dřevěným ratištěm.

Trojice se rozestoupí a oči upírá na Galdura. Jelenohlavý se otočí a mlčky na vás upře svůj zrak. Můžete si všimnout, že na rozdíl od Taiřiných výtvorů, které mají oční důlky prázdné, zející temnotou, jemu v nich sálá oranžově svítivý oheň.

Nezdá se, že by mě odpověď léčitelky nějak rozčílila nebo vykolejila.
Když opětuji její pohled, ve tváři se mi mísí spíš smutek a rezignace s jakýmsi fatalistickým odhodláním.
"Kéž by to bylo tak jednoduchý." Povzdechnu si nepřítomně.

"Zůstanu, samozřejmě." Dodám pak již pevněji a otočím se k Torinovi, který mne svou připomínkou na pár vteřin zdrží od hledání vhodného krytu. 
"I když nemají měkké maso, snad jim dokážu lámat kosti. Nebo je alespoň srážet k zemi," zamudruju a trochu se otřesu při představě toho, co by mohlo z portálu vylézt. Jako první mne kdovíproč napadne obří hmyz. Nebo něco na způsob kamenného golema. To bych asi neviděl rád. 
"Když to nepůjde... Hmm, mám meč. Sekyrky si radši nech. Umím tak maximálně kácet stromy. Ještě bych ti tam nadělal zuby." 
Usměju se na trpaslíka v záchvatu předsmrtného rozjaření a upaluju k princezně.

Její lože se zdá být příhodnou skrýší. A na delší hledání stejně nezbývá čas. Položím si mrtvou ženu k nohám, připravím si šípy a opatrně vykukujíc čekám, co nevyhnutelného se na nás valí.