Stíny v portálu pomalu šednou, jak neznámí návštěvníci míří k průchodu a každým okamžikem mohou projít mezi vás.
Všichni kromě Bacha jste se postavili bokem, tak, abyste nebyli rovnou na očích kohokoliv, kdo dorazí. Naopak Galdur stojí přímo na ráně, jen si postoupil dál, aby jej od ústí chodby dělilo deset metrů.
Pokud někdo z vás umí vyčíst na druhých jejich rozpoložení a zaměřujete se jeho směrem, můžete si všimnout, že maska klidu pomalu praská a opadává a místo ní se jaghutovi ve tváři zračí nervozita a strach.
"Srazit stranou je jistě můžete."
odpoví ještě Torinovi na jeho otázku
"Snažil jsem se jen poukázat na skutečnost, že když se střetnou dva tvrdé objekty, občas se jeden z nich roztříští. A že by to byl pazourkový meč jsem prostě příliš často nezaslechnul. Doporučuji vám je překvapit, zatímco se budou zabývat mnou, avšak prosím mě v tom nenechte dlouho. Má moc proti nim není příliš účinná. Ale udělám, co budu moct."
S těmi slovy pozvedne ruce k portálu a začne něco prozpěvovat hrdelním, hlubokým hlasem. Kolem se ochladí, a dokonce i vás, dobrých 15 metrů daleko, roztřese jako nákaza se šířící vlna mrazu. Kolem jeho nohou se sráží jinovatka a přeživší stébla trav se svíjí a černají, než je zasype sněhový poprašek. Cítíte mocné vlny magie, kterou ani trochu nepoznáváte. Jakoby se ve vašem světě nevyskytovala a cizinec ji přinesl s sebou.

Bacho dorazil ke katafalku s princeznou, zvedl její tělo a začal se rozhlížet po nejlepším místě pro ostrostřelce.
Nemusel hledat dlouho, protože nejlogičtější se zdá se schovat právě za kamenný kvádr. Tím bude dál a trochu bokem, a navíc dobře krytý, pokud by nepřátelé byli též ozbrojeni luky.

Kolik let už dělám to, co mi jiní řeknou? Dnes ne. Podívám se po Bachovi, není čas na to mu to vysvětlit, obhájit se nebo cokoliv jiného.
"Nohy jsem vám nesvázala, Bacho. Peníze nebo život," brouknu tiše s tou stejnou důvěrností slov patřící jedinému člověku z mnoha. V tom krátkém pohledu je vše a zároveň nic, stejně jako uvnitř mne samé.

"Jdu," dodám rychle nahlas k Torinovi a několika kroky se přesunu opravdu za něj. Taira se už taky odhodlala k nějakému činu, což je dobře. Možná to i přežijeme? Kdo ví. V jedné ruce třímám meč, do druhé uchopím v dlaňovém sevření dýku.

Konverzace pokračovala až do momentu, kdy nám vlastně bylo řečeno, co se během několika dalších minut stane. Čapnout tělo a korunku a zdrhat nebyla možnost… hm, vyvolání něčeho, co umí létat a následně s tím utéct… zamyšlená nad možnostmi, kde jedna z nich byla i ta vnést mou magii do těla Princezny. Problém by ale samozřejmě nastal, kdyby si toho někdo pak všiml a prst by určitě skončil na mě.

„Na to nemám dostatek času,“ odpověděla jsem Bachovi, protože tam sice dost těl na vytvoření nějaké kreace byla, ale nebyla zase tak blízko, navíc, ne všechna byla ve stavu, kdy by reanimace byla vyloženě vhodná.
„Doufám, že mi někdo bude krýt záda,“ popošla jsem bokem, abych aspoň nebyla na otevřené pláni a svůj výtvor nechala vedle ostatních. Začala jsem pronášet několik slov v magické řeči, kdy v mém výtvoru několikrát cuklo, on se o něco narovnal a já jej ovládala o něco víc manuálně sama.
Většinou bych preferovala, kdyby mi něco krylo záda, krátké hvízdnutí, kdy mi přistál havran na rameni a sledoval prostor okolo mě. Toto zase špatně dopadne, naposledy, kdy jsem toto zkoušela mi přistál šíp vedle hlavy…

Hledám si dobré místo k boji. Asi pět metrů od portálu mi přijde jako dobrá vzdálenost. Dost daleko na to vrhnout obě sekery, pokud budou aspoň trochu překvapení. Dost blízko, aby k nim šlo rychle přiskočit. Dohadování mezi Arielle a Bachem poslouchám jen na půl ucha. Zatracení lidi a jejich hašteření v těch nejmíň vhodných chvílích!

„Arielle, nechceš se radši schovat za mě? Kdo ví, co z toho portálu vyleze.“

Křiknu směrem se svým společníkům.

„A Bacho, pokud Galdur mluví pravdu, tak šípy budou k ničemu. Vem si radši sekeru. Klidně jednu z mých.“

V odpověď na Arielllino doporučení jen lehce flustrovaně zavrtim hlavou.
"Já tu korunku fakt nechci, namítnu, možná důrazněji, než bych býval chtěl. "Jenom bych rád, aby se nedostala do špatných rukou. Král říkal přivést princeznu i s korunkou. A jestli princezna je mrtvá a korunku někde zašantročíme..."
Odmlčím se, když mi vlasy pročísne ledový vzduch z portálu. 
Podívám se pátravě po Torinovi, ale ten nevypadá, že by nás poslouchal.
"Jestli chceš umřít, je to tvoje volba," zamumlám už jen k uším léčitelky, "I když je mi to hrozně líto. Ale nezatahuj do toho nás všechny." 

Mlčky poslouchám Galdurův popis, ale nic mi to neříká. Už jsem v minulosti bojoval s Orky rozzuřenými natolik, že vůbec nehleděli na obranu, ale tohle vypadá ještě jinak. Porozhlédnu se po lepším místě k boji. K portálu se postavím ze strany, aby mě nebylo přímo vidět. Připravím si dvě vrhací sekery. Vzdálenost odhadnu tak, abych na běžícího muže stihl obě vrhnout a potom vytasit Grimnir.

„Galdure, jak to myslíš s tím, že se nemáme krýt před jejich zbraněmi? Přece i nezničitelnou zbraň můžu odrazit stranou. Nebo jsou tak silní, že naše sekery a meče rozlámou na kusy?“

Galdurova doporučení by jednomu sebrala veškerou odvahu. Zlámat kosti, vaz, zběsilí útočníci, jejichž zbraně nepůjdou vykrýt. Mlčky kývnu, tasím meč. Nechci stát přímo naproti portálu a být tím prvním, po čem by mohli skočit. Pod kůží cítím zvláštní chvění, zatímco se protahuji. Je důležité zůstat uvolněná, soustředit se. Připravuji své tělo - mysl - na proměnu, ačkoliv s ní prozatím váhám.

Z úvah mě vytrhne Bacho. "Ne," řeknu tiše, leč pevným tónem hlasu takřka bez přemýšlení. "Ten, kdo to přežije se může vrátit a sebrat ji z mé mrtvoly, když na to přijde. Jestli chceš přesvědčivý důkaz pro krále, vezmi si pramen jejích vlasů." Nebo její oči. Prsty. Hlavu. Je mi to jedno. Něco ve mně se té korunky nechce zdát, ne dokud ji lépe neprozkoumám. Pokud k tomu dostanu ještě šanci.

Po zádech běhá mráz, z portálu je patrné, že se blíží. Čas dochází.

"Můžeme zaútočit ze strany ve chvíli, kdy vylezou z portálu. Srazit je na zem. Získat výhodu," svá slova směřuji hlavně ke Galdurovi a Torinovi. Sama se právě ke straně přesunu. Vpadnout jim do zad či do boku zní také jako plán.

Když nám orčí cestovatel sdělí, že do příchodu nepřátel zbývá sotva pár minut, cítím, jak se mi sevřel žaludek.

Já věděl, že se nemáme vykecávat. Ale teď už je to stejně jedno.

Rozhlédnu se po očku po ostatních, jak na tu prima zprávu reagují. Silk spíše couvá, Arielle se odhodlaně staví do první linie.

Až moc odhodlaně. Bleskne mi hlavou, ale nemám čas nad tím moc dumat, klíčové totiž je, co chci udělat já. Což... nevím.
Touha okamžitě se otočit a pelášit pryč se ve mě sváří s pevným přesvědčením, že přece nemůžu nechat kamarády ve štychu.

Už jsi jednou svoje přátele opustil, a dobře víš, jak to dopadlo,
nabádá mne srdce, zatímco rozum celkem pragmaticky dodává: Ovšem kdybys to neudělal, rozhodně bys tady teď nestál.

Naštěstí vteřiny běží rychle a donutí mne přestat váhat. Kousnu se do rtu. 

Prostě to nak dopadne. Alespoň si nebudu muset nic vyčítat. 

Stejně jako prve se žralokem, ve chvíli, kdy není cesty zpět, mne zaplaví podivný klid. Hluboký nádech před skokem do neznámé vody. 

"Arielle," oslovím léčitelku a z mého  výrazu je patrné, že bych byl raději, kdybych tohle nemusel zmiňovat, "jestli chceš... Jestli opravdu chceš bojovat, dej mi prosím tu korunku. Nebo Silkovi. Nebo tomu Taiřinu havranovi. Protože kdyby... prostě kdyby něco, nemůžeme si dovolit o ni přijít."

Pak se obrátím na bledou bojovnici. 
"Tairo? Dokázala bys vytvořit něco hodně hmotného a úderného, co by nám poskytlo výhodu jak říkal Galdur? Myslím, že můžeš použít všechny tyhle mrtvoly" Poněkud nešťastně se rozhlednu okolo. 

"Já odnesu princeznu... Teda její tělo... Z dosahu. Až to vyleze z portálu, budu vás krýt." Sáhnu do toulce na zádech. 
"Mám šest - ne, sedm šípů, takže to asi nebude trvat moc dlouho, ale až vystřílím všechno, můžu použít ještě meč." 

Moc neváhám, vydám se ke katafalku, abych zvedl bezvadné tělo. Očima přitom hledám místo, které bude dostatečně blízko, abych odtamtud mohl bez potíží střílet a zároveň dostatečně kryté, abych nebyl hned na ráně, až se ti Galdurovi pronásledovatelé konečně objeví. 

"Použijte vše, co máte k dispozici."
pokrčí rameny Galdur a pomalu ustupuje směrem od portálu.
"Doporučuji dostatečně ničivé zbraně, co polámou jejich kosti, protože nemají žádné měkké maso k probodnutí. Velkou silou jim zlámejte ruce a nohy. Magií rozdrťte jejich lebky a rozfoukejte je do všech světových stran. A vězte, že se nikdy nebrání. Vždy budou útočit bez ohledu na svoji bezpečnost. Nikdy neustupují. A krýt jejich pazourkové zbraně může být chyba, protože se o nich řká, že jsou nezničitelné. Neznají únavu, neznají slitování. Bijte je bez milosti, protože mají na rukou krev celého Jaghutského lidu."

z portálu vyfoukl silný závan ledového větru a všem vám po zádech přeběhl mráz. Máte pocit, jakoby v oválu sem tam přebíhaly temné obrysy, jako stíny pode dveřmi. Kdo má chuť utéct, dost možná právě nyní je ta poslední příležitost.