Nesnáším zbytečné riskování. A celá tahle situace smrdí zbytečným riskováním na sto honů. Ale zároveň se tu děje něco až moc zajímavého na to, abych se jen tak sebral a šel si po svých. Nos se mi téměř doslova chvěje zvědavostí, co z toho portálu vyleze. Nemůže to být zase až tak hrozné, no ne?

Postavím se do výhodnější pozice - více dozadu. Až budu potřebovat blíž, zařídím to. Zatím ale chci mít dobrý výhled jak na portál, tak na toho divného tvora - aby ho náhodou nenapadlo zmizet. Zatím mu tak úplně nevěřím.
Zbraně ještě netasím a čekám buď co Galdur odpoví Arielle nebo co se na nás vyvalí. V jednom má pravdu. Je to až moc velká shoda okolností na to, aby to byla jen náhoda...

Šimrání kolem žaludku, které cítím, kupodivu není nervozita. Strach. Možná, aspoň na chvíli mám pocit... Že můj život má smysl. Že mě všechna má rozhodnutí a intuice zavedla sem z nějakého důvodu. Třeba jsem zde zkrátka měla být, dost možná tohle mělo být místo, kde můj život skončí? Ne, to je hloupost. Můj život skončil daleko odsud už před lety, když mi velitel předčítal hlášení o nešťastném osudu jednotky lovců čarodějů. Od té doby jsem jen existovala.

"Dobrá tedy. Hádám, že kdo chce odejít, měl by to udělat právě teď," řeknu neadresně a zároveň ke všem. V dlani mimoděk sevřu jílec krátkého meče a zakroužím rameny, abych se protáhla. Asi je to hloupé rozhodnutí, ale jsem už... Tolik unavená.

"Co můžeme od slídičů očekávat? Mají slabiny? Cokoliv, co nám pomůže," podívám se na Galdura.

Galdur asi nebude posel dobrých zpráv a je to na vás vidět.
Sveřepé pohledy a oči těkající kolem prozrazují, že alespoň někteří z vás by nejraději byli úplně někde jinde.
Naproti tomu z vašeho olbřímího společníka vyzařuje klid bezhlavého rytíře na šibenici.
Což je dost možná ještě horší.
Nejdřív vás nechá vysypat otázky a až poté na ně odpovídá. Pomalu a rozvážně.
"Představa jest, že zde zůstanete a konfrontujete slídiče, jež mě následují jako stín. Pokud přežijeme, užiji jednu z jejich duší, či tu vaši, o které jste mluvili, k uzavření chodby. Představa díry a zátky jest vskutku přesná. Herolda použít nelze, pokud duše odešla, je pryč, za branou Mistra Kápě.
poškrábe se na bradě a stočí zrak k portálu
"Do příchodu máme sotva minuty. Příhodné načasování. Už proto byste neměli odcházet. Než náhoda to působí jako účelnost. Pokud vše dopadne, jak má, za odměnu se pokusím pro vás zjistit, jaká hra se to tu hraje."

Když je zřejmé, že se Arielle nehodlá korunky jen tak vzdát, nechám jí, ať si sama vezme plátno, ale pozoruji každý její pohyb s určitým napětím, jako bych snad očekával nějakou nezvyklou reakci. Nakonec mi ale po tváři proběhne spíš pobavený úsměv.

"Dej na to pozor." Řeknu ještě zlehka a obrátím se na Galdura.
Jeho slova všechno mé uvolnění zase hezky rychle smažou.

To jsem se mohl vsadit, že to nebude tak jednoduchý.

Přejíždím pohledem z Torina na Silka a toho podivného portálového cestovatele a zdá se, že si nejsem úplně jistý, na jakou stranu se přidat.

"A jak si tu pomoc přesně představuješ?" Doplním nakonec Silkův proud otázek.
Netuším absolutně nic o portálech, natož abych věděl něco o jejich uzavírání. A popravdě řečeno, ani se moc necítím na boj s nějakými "sveřepými honci", ať už to má být kdokoliv.

Sleduju podmračeně další konverzaci a situace se mi přestává zamlouvat. Pro jednou dokonce i chápu Torina s Bachem, že by radši zmizeli. Pronásledovatel z portálu... byli jsme rádi, když jsme zvládli našeho zdejšího krtka. Tohle by dost dobře mohlo být nad naše síly.
"Jak přesně si představuješ, že by to zavření portálu mělo proběhnout?" Zeptám se opatrně. Přece jenom duše není něco, co by se dalo vyrvat z mrtvoly a ucpat tím díru. Než to stihnu zastavit, kmitne mi v mysli představa, jak se snažíme ucpat portál mrtvou princeznou. "Jedna duše tu už nejspíš poletuje, ne?" Kývnu hlavou právě k princezně.
"A když se to povede zavřít teď, už tě sem nikdo pronásledovat nebude? Kolik máme času?"

Na Torina Galdur nesouhlasně zavrtí hlavou, ale jinak jeho projev nekomentuje.
Je však zcela jasné, že to není odpověď, která by jej uspokojila.
Promluví však až v reakci na Arielle, i když při tom výmluvně těká pohledem na trpaslíka.
"To je... nečekané. Ale samozřejmě vítané. Nechat tu bránu nestřeženou by bylo nezodpovědným činem - přinejmenším.
Mí pronásledovatelé jsou totiž velmi sveřepí honci. Patří k rase, jež si jako jediný svůj smysl existence zvolila vyhubení mého lidu.
A jelikož Jaghuti toto Útočiště stvořili, nespoléhal bych se na to, že se spokojí pouze se mnou."

Zarazím se, když mě Bacho zastaví, nicméně počkám a... Vložím korunku do plátěného pytlíku - ačkoliv ji nemíním nechat ve vlastnictví Bacha, ale uložit hezky do své brašny. To je něco, o čem teď nehodlám diskutovat, pokud by na to přišlo.
Všichni se zdají, že by nejraději už odsud odešli, na jednu stranu je chápu, na tu druhou mě to táhne... Tady ještě zůstat.

"Jednu duši tu máme..." zamumlám polohlasně, neadresně, ačkoliv mé myšlenky se bez skrupulí uchýlí k Vesně. K Vesně, která dle mých odhadů dalších pár dní na cestě nepřežije. Je to ode mě zlé? Kruté? Namlouvám si, že pouze praktické... Rozhodovala jsem tolikrát o životě a smrti, že se nad tím už ani nepozastavuji.

Zatěkám pohledem mezi všemi přítomnými a Galdurem.
"Problém je, Torine, že teď to není náš problém, ale později..." nedořeknu a jen rozhodím rukama. Já už jednou válkou prošla. Představa další mi zanechávala v ústech podivnou pachuť. A zároveň... Potřesu hlavou a raději se podívám na Galdura. "Kdo jsou ti pronásledovatelé?" zamračím se.

Trochu nervózně sleduji Arielle, jak si hraje s korunkou. Zkomplikuje naši práci, když si ji nasadí? Budeme jí muset odseknout hlavu, abychom korunku vrátili? Vypadá to, že se naše setkání s Galdurem blíží ke konci, tak k tomu řeknu svoje.

„Hmpf, zabojovat si s tvými pronásledovateli zní lákavě. Ale máme tady svůj úkol. Měli bychom popadnout korunku a princeznu a co nejrychleji zmizet.“

Zamyšleně si tahám za konec svého plnovousu.

„A vůbec, nějaký portál uprostřed země nikoho přece není naše starost. Pokud někdo, tak ať to řeší král. Může sem poslat své dvorní mágy a rozhodnout se, jestli to chce zavřít, nebo prozkoumat, co je na druhé straně.“

Galdur nejdřív odpovídá Arielle
"Jak ji zavřít vím, naneštěstí je ta cena příliš vysoká, než abych ji byl ochotný zaplatit. A totéž bude u vás. Takový portál zavře pouze něčí duše."
odmlčí se, zatímco se Bacho se Silkem chystají k odchodu, než pokračuje, jakoby směrem k nim.
"Po mých stopách jdou pronásledovatelé. Ta nejhorší sorta, před kterou mý soukmenovci celá ta milenia Útočiště chránili. A nyní se jim to podaří. Pomožte mi je porazit. A já budu schopen portál uzavřít."

Frustrovaně se na stvoření chvíli koukám. Očividně neví o nic víc než my. Někdo nebo něco mu sem otevřelo portál, on sem hupsnul a teď za sebou neumí zavřít. Skvělý.
"Chápu." Odpovím mu nicméně se zdvořilým přikývnutím, i když z toho zase tak moc moudrý nejsem.

Konečně začnu věnovat pozornost i onomu portálu. Udělám k němu ještě pár kroků blíž, ale pořád si udržuju bezpečnou vzdálenost. Snažím se vypozorovat nějakou zvláštnost, kromě toho, že se to nechce zavřít, která by to odlišovala od všech ostatních portálů se kterými jsem dosud měl co do činění. Co by se asi stalo, kdyby se ten otvor pořád zvětšoval a zvětšoval? Asi o tom ani nechci moc přemýšlet.

Když nepřijdu na žádnou převratnou myšlenku, otočím se k Bachovi. "Taky bych už vyrazil. Rozhodně tu nechceme být, až se ty dvě potvory vrátí." S tázavým pohledem se zastavím na Arielle, jestli se ještě bude na něco ptát, nebo vyrazíme.