Zdá se, že Galdurova slova momentálně nejsou moji prioritou. Celou dobu se ostražitě rozhlížím kolem sebe, jako bych čekal, že se vzápětí zpoza rohu vynoří ten, kdo má celý tenhle masakr na svědomí.

Z nervózního ošívání mne vytrhne až Arielle, která se chystá přihodit korunku ke svým věcem.

"Počkej," zarazím ji a začnu se poplácávat po kapsách, "někde tu mám... Ech, tady."

Vytáhnu navoskovaný pytlík z plátna, ve kterém obvykle nosím křesadlo. Je nepromokavý i dostatečně odolný, aby v nem byl klenot v bezpečí.

"Radši to dej sem, ať nezničíme ty kameny."

Otevřu sáček a natáhnu k léčitelce ruku. Pro jistotu po očku sleduji i Galdura, jestli se třeba nechystá do toho nějak vložit.

"Stejně bych fakt radši šel..." Mumlám si nespokojeně pro sebe.

Na hloupou otázku hloupá odpověď, protlétne mi hlavou, když Galdur pokrčí rameny. A tak na to sama reaguji jen mlčenlivým kývnutím hlavy, zatímco korunku převracím zamyšleně v rukou. Připadám si trochu hloupě a zároveň to chci zkusit... Ne, pokud by to byla vůle Soliel, něco bych cítila. Snad. Asi? Jak to říkal Galdur, nestačí ji nasadit, ale prohlásit za svou? Jak? Slovy? Myšlenkou? Vůlí?

Ovšem zdá se, že tu máme mnohem vážnější problém než mojí vlastní rozpolcenost. 

Galdur. Útočitě. Prolomené ochrany. A samozřejmě... Samozřejmě, že má pravdu. Nechala jsem se zbytečně rozptýlit. Korunku tak bez dalšího váhání ukryji k sobě do vaku a pohled upřu k chodbě.
"Předpokládám, že nevíš, jak ji zavřít," konstatuji. "Viktorie, cos to provedla," povzdechnu si tiše směrem k tělu princezny.

Vypadá to, že situace v tuto chvíli zajímá hlavně Silka a Arielle, kterých si Galdur tedy všímá především.
Nejdřív odpoví zrzce, ač u toho pokrčí omluvně rameny a rozhodí rukama.
Nemám ponětí, co to obnáší. Předpokládal bych, že naplnění vůle Soliel, ať už je jejím plánem cokoliv."

pak přenese zrak na muže
"O ostatních portálech ničeho nevím. Tento je můj. A pokud se mohu domýšlet, žádní draci sem chodbou nepřilétli. Jednoduše proto, že já byl ten, kdo bariéru prorazil."
poškrábe se na hlavě a chvíli přemýšlí, evidentně hledá správná slova k vyjádření toho, co má na srdci.
"Zmizely ochrany a tak jsem prošel skrz. Můj portál neměl vést sem, do Útočiště. Přijde mi, jak by mě něco přitáhlo, svedlo ze správného směru, a tak jsem nechtěně porušil anonymitu místa, které jsem ze všech světů chtěl kompromitovat nejméně. Toto je něčí práce."
následně ukáže prstem na otevřený portál visící neškodně ve vzduchu
"Neříkejte mi, že jste někdy viděli bránu otevřenou. Po průchodu se uzavírá. Ale já ji neovládám. Nekrmím ji silou. Pokud se ochrany zbortily příliš, každý průchod vytvoří okno do jiného světa, kudy bude moct projít cokoliv."

"Co přesně chceš říct tím, že k nám propustily vnější svět?" Udělám půlkrok dopředu. "Takovýhle portály..." mávnu rukou naznačujíc, že mluvím o oblaku nad ním... "se objevily na více místech? Tím se sem dostali ti draci?" Znepokojeně se rozhlédnu. Jedna věc je neškodný Galdur. A úplně jiná jsou portály, pouštějící sem jednu potvoru za druhou.
"A kdo ty ochrany, či co to je, může dát zase zpátky?" Asi by bylo vhodné, se za zodpovědnou osobou stavit po cestě za králem a předat informaci, že to má rozbitý.

Na Bachovo upozornění reaguji jen krátkým kývnutím hlavy, ovšem myšlenkami jsem někde jinde. Úplně jinde. Zvláště když bytost jménem Galdur pokračuje v zodpovídání našich otázek. Na kolik mu musí přijít hloupé? Malicherné? Ať si, hlavně když je ochotný nám vysvětlit to, co nám dosud unikalo a dost možná stále nedochází. Princezna Viktorie, klid její studené mrtvole, je náhle tím posledním, co mě zajímá. 
Přelétnu pohledem mezi Galdurem a korunkou, kterou držím v rukách a výraz v mé tváři se drobně změní. Ožije. Oči se zalesknou a na dobu kratší než by se vešlo mezi dva údery srdce se mé zorničky stáhnout do úzkých škvír než... Je to s mrknutím zase pryč. 

Útočiště. Poslední místo vzdoru. Plán... Je možní, že ti draci vylétli... Z jiné chodby? Nebo zkrátka jen z jiného světa, místa? Vězení. Ať už se dalo do pohybu cokoliv, muselo to být velké. Přes to všechno...

"Galdure, co to znamená... Jaký úděl obnáší být Heraldem života?" zeptám se a jakkoliv se snažím... Do mého hlasu pronikne zvláštní naléhavost.

Galdur pokýve hlavou v souhlasu jak na Arielle, tak na Silka.
"Herald života. Majitel Koruny života. Ona není důležitá, nýbrž její nositel. Držitel. Nestačí do dlaně uchopit, nýbrž přivlastnit a prohlásit za svou. Aspekt života mu pak je nesmazatelně do těla vryt."
zvedne ruku a sevře svoji obrovskou dlaň v pěst, jako by něco chytal a pak naznačí nasazování něčeho na hlavu. Jako klobouku, nebo...
"Nebyl jsem tu, abych viděl, co se přihodilo. Můj příchod byl však zdejších událostí přímý důsledek. Ale nemyslím, že by Herald byla schopna si sama srdce vyříznout a nůž vedle na oltář položit."
jak doteď byl Galdur, alespoň nakolik to šlo poznat, dobře naladěn, najednou zvážní, když pokračuje v mluvě.
"Že zde něco velkého stalo se já obávám. Někdo uskutečnil svůj plán a využil k tomu ji. A ať už bylo jeho cílem cokoliv, ohrozil celý váš uzavřený ostrůvek, kde přežíváte. Toto je Útočiště. Poslední místo vzdoru. Nalezl jsem ho, protože jeho milenia staré ochrany najednou zmizely a propustily k vám vnější svět."

Poslouchám probíhající rozhovory a pořád jako by mi něco unikalo. Když stvoření jen tak mimochodem zmíní, že se snaží něco hledat už deset tisíc let, skoro se mi protočí panenky. Skutečně hrozná představa. Něco z jeho předchozích slov mě ale zaujalo.
"Za chvilku." Šeptnu směrem k Bachovi. Pak se zase obrátím na stvoření se svými otázkami.

"Promiň, ale říkal jsi život darovaný za život sebraný." Jako bych to už někdy slyšel. "To je to, co se tu stalo? Princezna někomu.. hm.. sebrala život a musela darovat svůj?" Nebo obráceně? Ale pořád to nějak nedává smysl. "A jak s tím vším souvisí ti dva draci?" Jelikož to není člověk těžko se mi pracuje s jeho mimikou. Přesto se ale snažím zpozorovat, jestli se třeba nesnaží něco tajit.

Zatímco Galdur mluví, popojdu pár kroků směrem k Arielle. Sleduji její počínání s napjatým výrazem, ale nezdá se, že bych měl v úmyslu jí nějak bránit.
Pohledem sklouznu od korunky k orkovi a zpět.

"Jestli má dorazit ještě někdo další, moc bych se tu nezdržoval."
Šeptnu směrem k léčitelce a Silkovi, který stojí za ní.
"Další draky nepotřebujem. Navrhuju vzít tu korunu... Princeznu asi ne... A zmizet."

Poslouchám rozhovor mezi bytostí - Galdurem, jak se představí - a ostatními, zatímco se pomalu přesunu k tělu princezny Viktorie. Pozorně si ji prohlédnu, byť jí už opravdu není žádné pomoci.
"Herald Života? Tím myslíš tu dívku?" zeptám se, když Galdur pohlédne směrem k princezně. Tedy její mrtvole. Zamyšleně se u toho celá zachmuřím a natáhnu se po korunce, kterou opatrně sevřu mezi prsty a zvednu do vzduchu. Z Galdurových slov mám snad i pocit, že by se něco mělo stát, když se toho umělecky zpracovaného kovu dotknu, ale kdo ví, jak to myslel.

"Proč na té koruně tolik záleží?" nechápu. "A na tomhle místě... Říkal jsi, že to není Azath. Proč je tedy tak důležité?" krom toho, že tu vybouchlo celé pohoří a vyletěli odsud dva draci. Samozřejmě. Ale jsem zvědavá, co mi Galdur odpoví, zatímco korunku zamyšleně převracím v prstech a prohlížím si ji.

Galdur na Torina potřese hlavou a výmluvně pokrčí rameny.
"Co se stalo, těžko říci. Taky jsem dorazil až po činu. Pouze jsem... tu trochu uklidil a už celé dny hořím nedočkavostí, kdo dorazí na scénu."
utkví pohledem na těle princezny Viktorie
"Však je třeba říci, že Herald Života odešel za bránu Mistra Kápě. A jelikož se toto místo neúspěšně snažím nalézt posledních 10 000 let, a zdařilo se mi to právě nyní, obávám se, že to nebylo náhodou a jsem pouze pěšcem v něčí hře. Proto jsem si korunu neodvážil nasadit."