Po vzájemném představení kývnu hlavou. Příliš nerozumím tomu, co s tvorem řeší Arielle, ale přijde mi, že bychom měli dostat odpovědi na mnohem základnější otázky.

„A prozradíš nám, Galdure, co se tady stalo? Kdo zabil princeznu Viktorii a proč?“

Zvědavě na něj pozvednu obočí.

"Život darovaný za život sebraný."
pronese zamyšleně, když sleduje Ariellin pohled k tělu zemřelé princezny.
"Však vězte, že zde se žádný Azath nenachází..."
zhluboka se nadechne a nasaje nozdrami mocně vzduch
"... a ani nikdy nenacházel."

když se léčitelka vydá k Viktorii, nijak jí nebrání. Místo toho popojde blíž k Torinovi a každého z vás počastuje ještě jednou zkoumavým pohledem, než se sám představí.
"Jsem Galdur. A nesloužím žádnému pánu. Či toť jsem sobě doteď alespoň myslel.

Pozorně naslouchám tomu, co nám stvoření říká. V okamžiku, kdy se rozhovoří o Azathech, má moji plnou pozornost. Kotva držící realitu pohromadě. Místo moci. V zádech mne lehce zamrazí. "Ale pokud jsme uctívači tak..." drobně se samým zamyšlením zamračím. Naznačuje snad to, co si myslím? Tu myšlenku dál nerozvedu, do věci se totiž vloží Torin se svojí přímočarostí.

"... pro to tu princezna byla?" zeptám se bez ohledu na to a pomalu se rozejdu blíže k mrtvole dívky - blíže ke korunce, kterou mám v úmyslu vzít, pokud mi v tom stvoření nebude chtít zabránit.
Pohybuji se pomalu, vláčně, opatrně našlapuji jako kočka lovu.

Slova tvora před námi mě trochu uklidní. Skutečně to vypadá, že s námi chce mluvit a nemá nepřátelské úmysly. Pomalu zasunu sekyrku zpátky za opasek, žádné rychlé pohyby, které by se daly vyložit jako příprava na útok. Ve vhodné chvíli se vložím do rozhovoru.

„Co kdybychom se vzájemně představili. Jsme ve službách krále Alexandra, vládce Paranské říše. Mé jméno je Torin Rudovous. Arielle, Taira, Bacho a Silk.“

Postupně představím své společníky.

„S kým máme tu čest?“

Tvor vás přejíždí pohledem, jak se jeden po druhém zapojujete do debaty, ale přesto nepřestává brát ze zřetele naštvaného trpaslíka se sekyrou.
Pečlivě poslouchá, co říkáte, pravděpodobně se musí soustředit, aby správně rozuměl.
"Korunka aspektována jest. Čekavše tu na vás, nemálo mne lákalo si ji nasaditi. Avšak ruka se zdráhala..."

odmlčí se, jakoby ztracen v myšlenkách, očima propalující řečený předmět.
Až dokud se neozve Silk s přímou a jasnou otázkou, která kelnatého ze zamyšlení vytrhne.
A až odpoví, dokonce se při tom pousměje.
"Žádáš zbrkle odpověď na velké otázky. Otázky, jež si desítky tisíců let pokládá všechen lid. Ale prosím, zde je. Azathy jsou síla přírody, temnota stvoření, kotva držíc realitu pohromadě. Jsou život i smrt jednobytně. Místa pokračování času. A jeden z nich se nalezuje v srdci tohoto vašeho miniskulního ostrůvku bytí."
Rozhlédne se kolem, po stěnách a nebi, aby bylo jasné, že myslí i je.

Neznámý nám očividně rozumí, jelikož přejde do sice archaického, ale srozumitelného nářečí. Potěší mě to. Ne že bych nechtěl zdokonalovat svoje schopnosti mluvení s neandrtálci, ale je to přece jenom trochu nedůstojné.

Torin mě štve. Po jeho poslední průpovídce se na něj zamračím. Stvoření před námi je nervózní zcela jistě právě z jeho vytažené zbraně. Ale už to nekomentuji a soustředím se na probíhající rozhovor. To stvoření zmíní nějaké jméno. Nechám domluvit Bacha i Tairu a pak se také zapojím.
"Mě ten název nic neříká." Podívám se se zvednutým obočím na Arielle, která je nejblíž, jestli z toho není náhodou chytřejší. Pokud působí stejně zmateně, zase se otočím na dlouhonožce. "Byl bys tak laskav a přiblížil nám, kdo jsou Azathi?" Můj tón je konverzační, postoj naprosto uvolněný, jako bychom si povídali při nedělním čaji se starým známým.

Tiše si odsyknu: „Pokud nepřeneseme korunku, král nás nařkne, že jsme ji ukradli,“ dle tónu všem mohlo být jasné, že nebylo poprvé, kdy jsem takto byla nařknuta.
Moje kreace vydá zvuk z hrdla, které připomínalo jako když by někdo vlkovi dupnul na krk a on se snažil zavrčet, vystihujíc mé pocity z této situace dostatečně pomocí mého přisluhovače.

Všímajíc si napjaté situace, očividně Arielle věděla něco, co já ne. Pro mne toto byla jen potvora, která byla na špatném místě ve špatnou chvíli… i tak jsme si ji zvolili ale za velitele a nehodlala jsem situaci eskalovat bez jejího povelu.
Havran kroužící nad našimi hlavami dostane příkaz, aby letěl prozkoumat okolí, ať popřípadě vím, jestli je jich zde podobných více. Asi bych se měla připravit na souboj? Kdyby Arielle věděla, že toto stvoření není pro nás nebezpečné, tak již nesu mrtvolu pryč… za jiných okolností bych dokonce zkusila mrtvolu oživit a zaútočit na to stvoření, ale… povzdychla jsem si a promnula si oči. Práce ve skupinách byla vždy komplikovaná…

Pozorně sleduji orka a snažím se při tom vypadat tak klidně, jak to jen jde. Ve skutečnosti se mi ale tahle situace ani za mák nezamlouvá.
To, co jsme prožili předtím... no, nebyla to ta nejlehčí cesta, jakou jsem měl kdy tu čest projít (co si budeme povídat, bylo to zatraceně špatné!), ale pořád tak nějak v mezích normálnosti. Ale od začátku sestupu do kráteru bych se nejradši otočil a upaloval zpátky, polom nepolom.

Nelíbí se mi, že jsme nahoře museli nechat naše koně i s většinou věcí potřebných k přežití. Nelíbí se mi, že jsme tam nechali Vesnu, bezbrannou a nehlídanou. ...A těch mrtvých už taky začíná být nějak moc.

Tvor před námi se zatím netváří nijak zvlášť výhružně, ale něco mi říká, že má nějaký dobrý důvod, proč tu čeká, a že naše plány by se mohly s těmi jeho docela křížit. Ale alespoň se zdá, že jsme našli společnou řeč. I když moc moudrý z jeho slov tedy nejsem.

"My přece jména máme," zamumlám napůl pro sebe, v reakci na to podivné oslovení. Nicméně druhá otázka mi přijde o poznání zajímavější. Sklouznu očima na trofej vedle princezny.
"Pro princeznu i pro korunku," prohlásím s jistotou a pohlédnu na ostatní, jako bych od nich čekal potvrzení těch slov.

Tvor pomalu přejíždí pohledem z Torina na Arielle a zpět.
Na trpaslíka pohlíží nedůvěřivě, především kvůli zbrani v jeho rukách a zlému úmyslu v očích.
Arielle nevypadá nebezpečně, ale přesto...
"Tak jest. Bezejmenní. Uctívači Azathů. Poznáváte název takovýto?"
hovoří klidně a u toho se usmívá, což vzhledem k jeho klům vypadá obzvlášť děsivě. Pak je ale zavedena řeč na princeznu.
"Jsouc posláni pro tělo dozajista? Pro korunku nikoliv?"
ukáže prstem na zlatý šperk položený vedle Viktorie.

Zdá se, že Taira i Torin v tom mají jasno a jakkoliv by bylo krásné vidět situaci tak jednoduše, tak... Věci takhle zkrátka vždy nefungují, můžeme v to jen doufat.
"Jak zemřela vidíme. Není co zkoumat," odpovím tiše, klidně - naší nekromatce a dál to nerozvádím, ostatně na to není ani prostor. "A on není obětí prokletí." Ani nevím, proč si tím jsem tak jistá, snad přítomností té cizí magie, neznámé chodby, ze které se snášejí na zem vločky sněhu. Atmosféra ovšem začíná houstnout. Tohle není dobré.

"Ne, Torine. Nic zbrklého," hlesnu. Ten tvor... Je opravdu velký. A zvláštní. Není jako orkové, vlastně jsem bytost jako on za svůj život ještě neviděla a snad ani neslyšela nic o takových jako on. Přišel ze stejných míst jako ti draci? Mám... Mám tolik otázek, ovšem nečekám na odpovědi. Sama po zbrani nesahám, naopak pomalu nadzdvihnu ruce tak, aby bylo vidět, že mám prázdné dlaně a k ničemu se nechystám. Volně dýchám, uvolněná, pokojná. Jak je asi rychlý? O jeho síle nepochybuji. 

Znovu promluví a tentokrát je mu rozumět lépe, byť... To ukazuje na jeho stáří, archaická mluva i divně znějící dialekt. 
"Mluva Bezejmenných..." zopakuji po něm. Tím myslí asi naši řeč? Znovu kývnu k tělu mrtvé Viktorie. "Otec té dívky nás poslal ji najít. Přišli jsme pro její tělo," mluvím pomalu, mohu jen doufat, že pozorumí.