Podezřívavě si měřím našeho protivníka očima. Když mě Silk chytne za ruku, tak přechytnu svou zbraň do levé ruky. Nechápu, co to má za nápady.

„Nestarej se o mě a koukej vyjednávat, pokud to chceš vyřešit bez boje.“

Zavrčím na něj. Má pozornost je ale stále upřená na tvora před námi. Říkám si, že vrhací sekera mezi oči a potom odseknout nohu v koleni by mohl být dobrý začátek. Možná neběžet na něj přímo, ale uhnout trochu, ať je to míň předvídatelné. Na slova Tairy souhlasně kývnu.

„Co prostě popadnout princeznu s korunkou a zmizet odsud. Nekomplikovat to.“

Stále stojím a snažím se nevypadat úplně výhružně. Sekeru mám sice vytasenou, ale ostří skloněné k zemi. Taky jsem ale připravený dát se ihned do pohybu.

Ovál má zhruba dvojnásobnou velikost tácu, na kterém děvečky v hospodách nosí pivo. Pokud by to byla obruč, protáhl by se jí i Torin se svými širokými rameny, zakutými v kovu. Ta to ale není, jedná se o elipsu visící ve vzduchu, uvnitř které se blýská a bíle svítí, a ze které fouká ledový vítr a padá sníh přímo na tvora. Rozhodně byste to těžko označili za přírodní fenomén. Naopak prohlášení Arielle, že se jedná o chodbu, vám dává smysl, tím spíš že z ní ven kromě severáku duje i vám zcela neznámá magie - což ukazuje na propojení s jinou realitou na druhé straně.
Nicméně nikdy jste neviděli, aby zůstávala otevřená viset v prostoru. Pokud cestujete skrz, tak vás prostě na jedné straně pohltí a na druhé vyplivne. Otevíráte ji těsně před průchodem a zavírá se sama. Což je dobře, protože čím méně času je otevřena, tím nižší šance, že kromě vás i něco dalšího pronikne skrz, ať už jedním či druhým směrem.
Podobně otevřený portál představuje dveře pro cokoliv, co se bude snažit projít.

Tvor při vašem příchodu seděl na suti a nechával na sebe padat jednotlivé sněhové vločky, a to dělá i nadále. To mu ale nebrání vás pozorně sledovat, zhruba tak, jako vy pozorujete jeho.
Když pochopí, že mu nerozumíte, upře svou pozornost na Silka a následně na Arielle, ale jak se rozhovoří Taira, zúží se mu víčka do úzkých čárek. Pokud se alespoň trochu vyznáte v mimice, je vám jasné, že jste ve stvoření vzbudili nedůvěru.
Pomalu a klidně vstane, čímž se konečně projeví jeho neskutečná výška. Silk s Bachem jsou mu maximálně po prsa, zatímco Torin sotva po pás. Tyčí se nad vámi jak rozhledna, ale nedělá žádné ukvapené pohyby, jen stojí pod portálem.
"Jakýmžto jazykem hovoříte. Toť mluva Bezejmenných."
používá řeč, kterou se mluví v Paranu, ale děsivě zastaralou. Něco je podobné, něco jste slyšeli ve škole, další si odvodíte... jisté je, že podobným způsobem nikdo nemluví. Ani ti nejstarší kněží Solielina chrámu.
Poté, co na vás promluvil, tvor stále stojí, ale cítíte jeho napětí. Je připravený se dát do pohybu.

Na sázku Silka jsem řekla: „Dle mne, cokoliv zahnalo draka nemělo nic společného s princeznou. Nemyslím si, že existuje mnoho dobrodruhů, kteří by dokázali draka zahnat a nějak postrádám důvod, proč by princezna chtěla draka zabít,“ poznamenala jsem a prst si přiložila na rty: „Jako kdyby uměla to, co já, tak to nějak vezmu. Reanimovat draka a mít jej jako loutku by bylo zajímavé, ale proč by dcerka krále, která může mít všechno chtěla zabít něco, o čem jsme slyšeli pouze legendy? Nemluvě už vůbec o tom, že většina z nich skončila smrtí všech, krom draka a vypravěče,“ ušklíbla jsem se a krátce se protáhla, můj nový výtvor mi podal čutoru a já se z ní napila a vrátila ji svému nemrtvému služebníkovi.

***

Pohled Arielle na mne mi neušel a já se musela pousmát. „No, dle zkušenosti bych řekla, že i za tělo nám něco dá,“ pokrčila rameny a seskočila z koně: „Kdyby byla ještě živá, dokázala bych si pohrát s její duší a aspoň zjistit, co se stalo,“ dodala jsem a podívala se na toho orka, který něco pronášel. Všímajíc si té kůže poznamenám: „Není to náhodou nějaká oběť toho prokletí, jako ten půl-ork?“ Zívla jsem a pokračovala se slovy: „Pokud na nás nezaútočí, mohu se pokusit zjistit něco z mrtvoly princezny. Se smrtí mám asi ty největší zkušenost a můžu aspoň říct, jak dlouho je nejspíše mrtvá…“ podívala jsem se na ostatní a čekala, jestli budeme považovat toho orka za nepřítele, nebo ne. Můj výtvor, větší, než já samotná stál vedle mne a čekal připravený mne když-tak bránit. Pokud ork chtěl zaútočit, nejspíše by zde jen takto nestál a nemluvil na nás, jako kdyby chtěl vysvětlit situaci. Na to orci byli moc tupí.

Cesta je náročná a zlá, ačkoliv si nestěžuji, jen mi to přináší hořkosladké vzpomínky na doby, kdy nás skrze náročný terén hnali velitelé, často v noci namísto denního světla, aby neměli lederští přehled o našem pohybu. Kolikrát hořce lituji toho, že nemohu náročné úseky cesty překonávat v v pružnějším těle, které zvládá šplhat po skalách stejně jako po stromech, ale starost o koně a Vesnu mne nutí držet se zpátky. Navíc... Navíc to není bezpečné. I přesto se ovšem v jednu noc, kdy nemohu usnout, na pár hodin v noci vytratím. Ulevit hlavě i utěšit vlastní chuť na čerstvé maso.

Jinak je cestování jednotvárné. Pomocí sil své chodby léčím jen ta nejnutnější zranění, obyčejné šrámy a oděrky, puchýře či namoženiny zvládám ošetřovat jako běžný felčar, zkušeností s tím mám dost, zvláště u Torina si dávám pozor, abych na mne léčení tentokrát nezanechalo žádné následky a tak nic nelámu přes koleno. Navíc... Potom, co se stalo Vesně, se trochu zdráhám sahat hned po Denul...
Motivaci pro náročný postup pro mne není těžké hledat. Přijali jsme úkol, který bylo nutné splnit. A pak... Tu byla vlastní zvědavost kráčející ruku v ruce s vojenskou povinností držet se vytyčených cílů. Rozporuplným pocitům z našeho postupu zdevastovaným terénem příliš nepřidávají ani tlupy orků, které... Působí zvláštně. Vzpomenu si přitom na proroctví, o kterém mluvila ta míšenka. Tak přeci...

"... možnost čtyři. Všichni jsou mrtví, Silku," dodávám s cynickým úšklebkem na rtech.

* * *

Pohled na mrtvou Victorii nepřekvapí, vlastně jsem ani nedoufala, že bychom ji našli živou, přesto... Z toho nebude nic dobrého. Řekla bych, že můžeme jen doufat, že před svojí smrtí netrpěla a bylo to rychlé, ale záleží na tom snad? Je mrtvá a mrtvou zůstane. Mimoděk se podívám zamyšleně po Taiře, zatímco přemýšlím nad tím zda by nás dal král popravit hned nebo až po zralém uvážení, pokud bychom si přesun jejího těla usnadnili nabízejícím se způsobem.

A pak...

... sáhnu po zbrani u pasu, mimoděk se lehce přikrčím a zamračím se. Zpoza rtů krátce problesknou zuby, které ale zase rychle schovám a namísto bezcílného varovného zavrčení si raději Cizince lépe prohlédnu. Pohledem zůstanu viset na oblasti nad jeho hlavou, která... Která... Zorničky se mi rozšíří poznáním.
"To je... Chodba," hlesnu překvapeně, zatímco se má mysl natahuje směrem k neznámé cizí magii, kterou cítím. Silk na Cizince promluví a já mimoděk popojdu blíže.
"Mluvil o koruně," řeknu tiše, zatímco pohybem ruky pomalu naznačím poukázání na princezninu korunku. Zároveň s tím gestem zopakuji slovo, kterému jsem porozuměla.

A pohádky je konec...

A zase jsme byli v pohybu. I když je moje tělo na námahu zvyklý, prolézání a přelézání každého kamene bylo náročné. Turistika v neprošlapaných končinách se mým koníčkem rozhodně nestane.
Jak se tak škrábeme strání dochází mi, že tohle bude větší zdržení, než jsem čekal. Měl to být rychlý kšeft. Budu muset vyjednat prémie.
A ti draci budou problém. Zcela určitě se to promítne na obchodu. Všechno se vždycky promítne na obchodu. Takže sezóna v Lederu se tímto stává značně nejistá. To znamená, že musíme vytřískat co se dá z tohohle.
Po tom rozhodnutí se mi šlape mnohem líp a uvolněněji. A vrátí se mi i moje výřečnost. Koneckonců, drak a princezna na stejný hoře... jestli tohle není jak z nějaký bajky, tak už nevím co! "... možnost jedna, princeznu najdeme v náručí prince, který zahnal draka a zachránil princeznu. Možnost dva, princezna zachránila prince a zahnala draka. Možnost tři, drak sežral princeznu i prince a odletěl shánět další princeznu. Sázky? ..."

Orci, které potkáváme, vypadají nějak přešle. Vrhám po nich tázavé pohledy, zkouším navazovat kontakt. Ale úplně stejně bych mohl mluvit do zdi. Asi by mi taky nerozuměla. Tak jsem se urazil a už na ně nemluvím. Vzpomínám na Varku, která by se tu teď hodila. Jestlipak někde leží zavalená balvanem? Nebo to taky přežila?

Krajina u kráteru vypadá jak po výbuchu. Jo, vlastně... Nicméně jsem tu trochu znervózněl. Ježí se mi tu chlupy na zádech a to znamená magii. A já nemám rád magii. Obecně představuje problémy. Opatrně sestupujeme do jámy lvové. A nacházíme mrtvoly. Namátkově občas nějakou prohlédnu, jestli neobjevím něco zajímavého, ale zase tolik se s tím nezdržuju. Jdeme dál.

A nakonec ji najdeme. Na podstavci. Poznám ji zcela bezpečně, několikrát jsem ji v Korálu viděl.
"Můžu ještě změnit svoji sázku?" Ale i z mého falešně uvolněného hlasu je cítit potlačovaná úzkost a hlas je tišší než obvykle, lehce přiškrcený. Tohle není dobrý.

Chci přistoupit blíž a zkusit z těla něco vyčíst, ale ovane mě studený proud vzduchu a já vzhlédnu. Ztuhnu. Toho orka jsem si vůbec nevšimnul. A zase magie. Br. A není to ork.
Zvědavě na něj koukám a snažím se rozklíčovat jeho řeč. Možná hodně vzdálená lederština?
A Torin je zase až moc akční. Začínám si zvykat. Přejdu do popředí a chytnu jej za paži, ve které drží sekeru, ruku tlačím dolů. "Dej to pryč."

Oči mám upřené na zvláštní stvoření. Vykročím ještě krok před Torina a tak nějak doufám, že ho někdo bude hlídat. Na tvora před sebou začnu mluvit v lederštině. Má podobný rytmus.
"Nerozumím." Jasně artikuluju a pomáhám si gesty. "Silk." Položím si ruku na hruď a letmo se ukloním. "Ty?" Ukážu na něj a čekám, jestli se chytne a má alespoň základní představu o komunikaci. Pokud ano, naznačím mu, aby zkusil jinak nebo ještě jednou formulovat prve vyřčenou větu.

Když spatřím podivně vypadajícího tvora, okamžitě vytasím vrhací sekeru.

„Mluví jako prasátko, ale nějak divně. Nerozumím mu ani slovo.“

Jsem ve střehu, držím se vepředu, ale nedělám žádné výhružné pohyby. Jen ho pozorně sleduji a jsem připravený na něj skočit při sebemenším náznaku agresivity proti nám.

Pochmurná hudba pro pochmurné dny

Přežili jste. Mrtvola zemního žraloka leží rozvalená na zemi a jasně ukazuje, kdo je v této části lesa pánem.
A sami jste vyvázli bez větší újmy. Samozřejmě napadnout vás rovnou další, byly by šance přeci jen vyrovnanější, protože Taira nemá zrovna po ruce žádné monstrum, které by predátorovi mohla nechat vybuchnout v tlamě, ale vypadá to, že Bacho mluvil pravdu s tím samotářstvím, a tak vás žádné ošklivé překvapení po zbytek dne nepotkalo.
Torin si tedy stačil zalátovat rozervaný bok zbroje a nekromantka si vyvolala další ohyzdnou a, přiznejme si to, lehce smrdící nestvůru.
Přečkali jste noc na rovném plácku, který jako zázrakem čekal v pomalu se zvedajícím svahu a nabrali síly na zítřek, protože Lavinové pohoří je na dosah.
A pak uplynuly další tři dny pochodem.
Budu upřímný, bylo to hrozné. Mnohem horší, než jste čekali, tedy kromě Bacha a možná Torina.
Žádné cesty, země posetá sutinami a zavalená kamením, neustálé přelézání balvanů menších a hledání cesty kolem větších. Popadané stromy, průrvy otvírající se pod nohama a na krajích srázů napadané kusy skal, čekající na sebemenší zvuk, aby se mohly zřítit dolů jako povodeň.
A to vše s koňmi a bezvládnou Vesnou.
Bez Bacha byste to nikdy nezvládli. Už jste přestali počítat, kolikrát našel stezku, kde žádná nebyla, zastavil kolonu před zřícením se do skryté propasti, či odhalil číhající lavinu. Ale i zálesák jako on by ztratil směr, nebýt magického kompasu, který vás neomylně vedl na severozápad.
Naštěstí není nouze o vodu, která tryská z mnoha puklin jako krev zraněného pohoří, a tak žízní netrpíte. Jídlem jste se zásobili ve vymřelé osadě na radu Bacha dostatečně - on věděl, do čeho se pouštíte.
A navíc třetí den pochodu dokázal střelit husu, která se hloupě pokusila vás přeletět.
Oděrky a menší či větší tržné rány jsou na denním pořádku, stále někam padáte, či narážíte do ostrých hran čerstvě nalámaných kamenů a Arielle má po večerech plné ruce práce vás dát opět do kupy.
Torin se ukázal jako velice užitečný člen skupiny v rámci putování koní. Mnohdy jen jeho nadlidské svaly dokázaly zvíře nadzvednout a přehodit přes jinak nezdolatelnou překážku. A ačkoliv vaši oři, stejně jako vy, nemají příjemnou cestu a jsou těžce neklidní, trpaslíkovy silové manipulace snášejí z obdivuhodným klidem. Ani jednou nemusel hýbat před rozdováděným kopytem. A jeho vlastní kůň Buřt je snad samotný bůh klidu, protože tak flegmatické, ale přitom poslušné zvíře ti z vás, kteří se v oboru vyznají, ještě neviděli.
Silk se ukázal jako ten z vás nejdůležitější. Byť se v přírodě příliš nevyzná a vlastně kdyby bylo po jeho, vyrazili jste už dávno domů, ale jakmile se smířil s myšlenkou, že výprava ještě neskončila, začal vynakládat velké úsilí, aby svým dílem přispěl k jejímu zdaru. Udržuje rozhovor, dělá vtípky, upozorňuje na zajímavosti kolem a obecně se mu daří udržet skupinu dobře naloženou, protože, přiznejme si to, bez něj byste se na nějakou princeznu dávno vykašlali. Příliš úsilí, příliš nebezpečí. Příliš nejistoty.
Tím spíš, když se ráno probudíte do sychravého rána a jediné, co vidíte, jsou hory a skály a sutě a srázy, které budete muset překonat ještě před obědem.
Tři dny jste se trmáceli mezi kamením. Na začátku to vypadalo zle. Jednotlivé hory byly na svém místě, výbuchem nezasažené, ale otřesy udělaly hroznou paseku kolem. Sutě a laviny, Polomy a praskliny. Jak jste se ale dostávali blíž epicentru výbuchu, situace se ještě zhoršila. Celé útesy a vrcholy urvané a vysypané pod vaše nohy. Svahy zvrásněné hlubokými zářezy. Borovice doslova rozprsknuté na třísky po zásahu nějakým balvanem.
Občas jste zahlédli menší či větší skupiny orků. Vždy jste se připravili na nejhorší, ale ke střetu nedošlo. Tlupy se vám většinou vyhnuly a vypadaly, že pohoří opouští. Jedna zamířila přímo k vám. Bylo jich dvacet, měli jasnou převahu. Avšak místo tasení zbraní jen neurvale prošli skrz vás, kdo neuhnul, toho svou hromotluckou postavou odhodili na stranu. Nijak nereagovali ani na Torina, který výhružně napřáhnul sekeru.
Jak procházeli kolem, všimli jste si, že se jim podezřele lesknou oči a dokonce jedna či dvě kapky se jako perleťové kuličky kutálely po tvářích.

Taira si ponechala jednoho z nemrtvých havranů, a tak vám hlásila, že se postupně blížíte ke kráteru. A čtvrtý den dopoledne jste skutečně stanuli na jeho okraji. Byl obrovský, široký přinejmenším čtyři kilometry napříč. Což na jednu stranu je méně, než jste čekali, protože při odletu draků se zdálo, že zmizelo z povrchu země celé pohoří sakumprásk, ale přesto se jedná o největší kalderu jakou jste kdy spatřili. A ve většině případů možná dokonce i první.
Nervózně jste obhlédli rozbitou krajinu, ale kompas neústupně zavelel vpřed, a tak jste šli.
Sestup byl nebezpečný. Samé hladké svažující se plochy plné ostrých hran. Bylo třeba dávat dobrý pozor, protože špatný krok by skončil skluzem dolů a nabodnutím se na nějakou ostrou skálu. Koně s Vesnou jste vůbec museli nechat na kraji, jejich bezpečný průchod nedokázal zajistit ani čaroděj Bacho. Po nějaké době vám došlo, že se nacházíte uvnitř hor, které byly celé vytržené z kořenů a rozeseté kolem. Možná zrovna jejich součásti vám před pěti dny bzučely kolem uší.
Nakonec dojdete na dno. Plochy zmizely, opět máte pod nohama normální, zvětralé kamení. Naopak, vypadá to tu zcela neporušeně. Žádné závaly suti, praskliny, nic. Jakoby se nic nestalo. A přitom jste velice blízko místu, kde výbuch proběhl.
Nejdřív Taira, poté Arielle a nakonec i Silk si postupně uvědomujete magii, sálající z centra kráteru, kam míříte. Obě dívky ji časem identifikovaly jako Tennes.
Pak nacházíte mrtvá těla. Nepříliš čerstvá, rozhodně tu už několik dnů leží. Samí muži odění do boje. Zbroje, zbraně, štíty. Všichni jsou zle roztrháni. Vidíte urvané ruce, obrovské sečné rány na hrudi. Přelámané štíty za pomoci popruhů visící na zlomených rukách svých nositelů. Někteří byli zcela jistě upálení a i skála kolem nich je natavená. Je jich šest, všichni mají čepele tasené. A ani na jedné z nich není krev.
Chvíli zde strávíte a alespoň rychle se pomodlíte za jejich duše, ale střelka kompasu je neúprosná, a tak se vydáte do cíle cesty.
Následuje střed kráteru. Obrovská rovná plocha. Zabírá alespoň polovinu kilometru na delším rozměru elipsy a o něco méně na tom menším. Není úplně přesná, spíš takový tvar brambory. Půda je zde otlačená a nic nevyčnívá nad povrch. Pokud byste měli hádat, tak zde ležel ten velký drak.
Bázlivě se rozhlédnete po obloze, zdali se neblíží obří silueta, ale nebe je zamračené a prázdné, kromě havranů kroužících nad nedalekými mrtvolami.
Pokračujete dál, stále nejste na konci cesty. Po chvíli plocha končí a scházíte po schodech níž. Kolem zurčí pramínek vody a omývá vám boty, zatímco vstupujete do kruhové místnosti, dřív asi vyražené ve skále. Dnes, jelikož je níž, než zbytek kaldery, vytváří její dno něco jako stěny, ale strop zde není a vidíte šedivé, převalující se mraky. Je zde spousta suti a napadaných kamenů, ale od schodů vede lehce vyšlapaná pěšina ke středu. Od jednoho konce k druhému měří místnost dobrých dvacet metrů, ale moc k vidění toho zde není. Tedy, kromě kamenného soklu, který zdobí její střed a ke kterému právě vede onen chodníček.
Srdce se vám v jednom okamžiku zastaví. Na podstavci leží mladá, asi šestnáctiletá dívka v jasně žlutých šatech, s blonďatými vlasy rozprostřenými kolem hlavy. Nehýbá se, pravděpodobně proto, že má na hrudi ošklivou, ve chvíli smrti velice krvácející ránu. Vedle leží stará, rezavá dýka. Na kraji soklu se leskne zlatá korunka, přesně taková, jakou nosila Viktorie kdykoliv jste ji v Korálu viděli - většinou při příležitosti nějakých oslav či svátků.
Je dívčí, zlatá tenká čelenka se štítkem vepředu, který je ozdoben čtyřmi kameny. Modrým, rudým, zeleným a bílým.
Ve tváři má stejnou barvu, jako zbrojnoši, které jste viděli před chvílí, barvu těla, které život docela opustil.

Když se vydáte blíž, zprava vás ovane studený proud. Zvědavě se tam ohlédnete a opět vydechnete překvapením. Mezi vším tím kamením jste totiž něco přehlédli. Něco a někoho.
Nejdřív si myslíte, že je to ork.
Je vysoký asi 2,7 metru, má jemně zelenou kůži, která ale přechází trochu do šediva. Je zvláštně flekatá světlejšími skvrnami. Tvor nemá vlasy, místo toho mu z hlavy vyrůstá něco jako silné šedivé štětiny. Obličej je ošklivý, s typickými velkými tesáky, ale není tak mohutný s masivními nadočnicovými oblouky jako u orků. Tělo má mohutné a svalnaté, ale opět postrádá hřmotnost, na kterou jste zvyklí.
Oblečený je do koženého obleku s kapucí a kožených kalhot, obé už nevidělo krejčího dlouhou dobu. Stejně jako jejich nositel jsou ošlehané větrem, vybledlé a rozedrané, ale stále funkční.
Tvor je neozbrojen, kromě dýky v pochvě za pasem.
Ve vzduchu nad hlavou mu visí ovál, ze kterého na něj sněží a fouká onen ledový vánek, jenž vás předtím upozornil.
"Tearch vasthe i kajn astloe ghaj."

Nikdo z vás mu nerozumí.
Torinovi nicméně přijde podobný orkskému jazyku.
Silkovi naopak připomíná Lederštinu.

Ovál ve vzduchu je cítit magií. Divnou, neznámou. Cizí.

Pokrčím rameny.

„Do půl hodináře budu hotový. Samozřejmě to můžu nechat na večer, ale pokud se něco dalšího semele, tak to bude zbytečné riziko navíc.“

S tím se dám do práce. Pokud Arielle rozhodne, že pokračujeme ihned dál, tak ten utržený plát hodím do brašny.