Tak samotáři... No, budeme v to doufat, pomyslím si krátce, zatímco čekám na rozhodnutí zbytku naší skupiny, zda a jak dlouho se zdržíme. Není to nyní náš čas, který mám k dispozici, vše se nyní přičítá na vrub Vesny. 
Když se mě Bacho tiše zeptá, odpovím mu nejdříve jen tím mlčenlivým gestem, které vydá za tisíce slov. Se semknutými rty drobně zavrtím hlavou a tiše si povzdechnu. 
"Jediné, co pro ni můžeme udělat je to, že ji dostaneme do civilizace, někam, kde bude v teple a v klidu a s někým, kdo bude schopný do ní dostat vodu a jídlo." Jenže takové místu tu není, žádná vesnice, žádné město. Jsme v divočině uprostřed ničeho a pokud máme zjistit, co se stalo s princeznou, musíme se podívat do hor, dokud jsme u nich.

Ve chvíli, kdy žralok náhle zkamení a skočí po Torinovi, zůstane mi srdce až v krku. Jsem přesvědčený, že tohle je dozajista trpaslíkova poslední chvíle.
A můžu za to já, protože jsem ho nevaroval.
Což jsem technicky vzato ani nemohl, neboť jsem v životě neslyšel o tom, že by tyhle potvory takové kousky uměly (možná proto, že se prostě nenašel nikdo, kdo by o tom mohl vyprávět).
V marné snaze nějak zasáhnout si připravím další šíp, i když je jasné, že to nemůžu stihnout...
A Torin uhne.
Fascinovaně na ten kousek hledím. Před pár dny jsme viděli, co umí Silk, a teď to vypadá, že ti dva by si mohli podat ruce...
Probere mně až Taira svojí poznámkou. Podívám se na žraloka.

Ano, takhle by to nemělo být.

Naštěstí Torin nelení a ujme se dobíjení sám. Usměju se na něj a pokývnu i na Tairu.
"Řekl bych, že ty máš největší zásluhu. Obdivuju tvoji odvahu. A bez tvých pomocníků, Tairo, bychom to vůbec nezvládli."
Poplácám svého koně a seskočím, abych se vydal k mrtvému zvířeti. Chvíli u něj postojím v tiché úctě. Byl bych raději, kdyby mohl zůstat na živu, ale zákony přírody jsou v tomhle neúprosné. Mohli jsme se buď bránit, nebo se stát součástí menu.

Zhluboka vydechnu a odvrátím se od naší kořisti. Na Ariellinu nevyslovenou otázku ovšem nemám žádnou konkrétní odpověď.
"Myslím, že zemní žraloci jsou spíš samotáři," zamumlám. "Ale určitě neuděláme chybu když se přesuneme alespoň o kousek dál, abychom nebyli tak na ráně."
Rovněž se vyčkávavě obrátím na Torina s Tairou, jestli by byli ochotní souhlasit ještě s menším pochodem.

Pak můj pohled ale sklouzne k Vesně, kterou nic z toho, co se stalo, ani v nejmenším neprobralo. Moje nadšení z vítězného boje jakoby trochu opadlo.
"Můžeme jí nějak pomoct?" Zeptám se tiše léčitelky. Je mi jasné, že takhle to moc dlouho nepůjde. Musí ale přece existovat nějaký způsob, jak ji probudit zpátky z životu!

Držím se v bezpečné vzdálenosti, ze které sleduji vyhrocenou situaci. V jednu chvíli to nevypadá moc dobře, ale nakonec se zdá, že vítězství na zemním žralokem je naše.
"To je dobře... To je dobře..." zamumlám tichounce, takřka na hraně myšlenky a pohledem sklouznu k Vesně, která bezvládně visí připoutaná v sedle svého koně. To už tak dobré není, pokud vůbec. Brzy nastane situace, kdy její stav budeme muset začít řešit i jinak než vkládání marných nadějí do naivní myšlenky, že se z toho rusovlasá válečnice vykřeše. 

Pobídnu Hajtru a zatahám za otěže Styrra, abychom se vrátili zpátky ke skupince kolem zdechliny žraloka. Impozantní stvoření. Ošklivé. Smrtící. A hlavně mrtvé. Zkontroluji všechny pohledem, po pravdě bych se jen nerada pouštěla do dalšího magického léčení Torina, pokud by to nebylo opravdu nutné - což opravdu není.

Taira si žádná chvíli času pro svá kouzla, Torin pro opravu zbroje. 
"Po pravdě se zde nechci příliš zdržovat, kdo ví, kolik těch potvor by tu ještě mohlo být. A nadělalo to takový randál, že pokud jsou v okolí další, tak ty otřesy museli cítit," podívám se při těch slovech na Bacha v očekávaní potvrzení nebo vyvrácení mé myšlenky. "Kolik času potřebujete? Ptám se i kvůli Vesně," zeptám se těch dvou, zatímco seskočím z koně a jdu zkontrolovat stav zmiňované. Nebylo by od věci do ní zkusit dostat aspoň vodu.  

Boj vypadá rychle rozhodnutý, ale najednou potvora překvapí. Nejdřív kamenným krunýřem a potom útokem, kterému se těsně nevyhnu, a srazí mě k zemi. Zatracené kouzelné bestie! Okamžitě vyskočím zpátky na nohy. Moje tělo mě poslouchá, takže zásah nemohl být příliš vážný. Na nic nečekám a vrhám se zpátky na žraloka. Ten je opět přetočený na zádech. Jdu mu rovnou po krku. Už nemá sílu se bránit, takže je rychle hotovo.

Taira mluví o tom, že budu potřebovat vyléčit. Rychle zkontroluji místo, kde mě žralok zasáhl, ale vypadá to jenom na škrábnutí. Musel jsem se útoku těsně vyhnout. Kus mojí zbroje se válí opodál na zemi. Pod vousy mi ujede peprná nadávka. Potom řeknu víc nahlas:

„To bylo jenom škrábnutí, ale budu potřebovat chvíli na opravu zbroje. Tairo, Bacho, parádní práce.“

Víc to nerozebírám a čistím a zkoumám svou sekeru, jestli se na ní neudělal zub.

Asi bych za normálních okolností chtěla toto zvíře reanimovat, ale můj výbuch a to, že jej připravili o tlapu by mne stálo více energie, než bych si asi přála v následujících dnech používat.
Vše se ale děje ráz na ráz a žralok pomalu umírá, ve snaze se naposledy zahrabat pod zem, čelící realitě, že na nás byl krátký a tento osud mu je osudným.
Naprosto neutrálním a hlasem bez emocí jsem dodala: „Někdo by to měl dorazit, i když nás to chtělo zabít, jednalo to nejspíše z hladu. A i když mne nevadí představa, že to bude někde umírat v bolestech, některým z vás by asi nebylo zrovna příjemné vědět, že tento poměrně majestátní tvor končí s tím, že kašle kusy cucky svých vnitřností… a k tomu postupně ztrácí čím dál tím více otrávené krve ze své končetiny.“
Krátce jsem poplácala svého koně po pleci, spokojená s tím, že se mi nesplašil a dodala: „Hádám, že Arielle bude léčit Torina… budu potřebovat sama chvilku, abych dokázala vyvolat dalšího služebníka,“ podívala se po zmíněné a pak otočila pohled na trpaslíka. Pokud ani nyní neviděli benefit mých nemrtvých společníků, tak jsem nevěděla, co pro to více udělat. Po tom výbuchu možná stačilo žraloka nechat, nejspíše by utekl… kusy ostrých kostí zabodnuté po celé tlamě mu asi zahnali strach, ale co už.

Jelikož se skupina nakonec opravdu pouští do boje, rychle vyhodnocuji svoje možnosti. Sleduju tu mrskající se potvoru a musím zkonstatovat, že moje dýky a krátký meč, určený na rychlý boj, nejsou zrovna vhodné k prorážení krunýřů. A použití chodby by mohlo spíš uškodit. Proto nakonec prostě jenom držím otěže Torinova koně a zůstávám z dosahu. Stojím nicméně před Tairou a zároveň jedním okem dohlížím na ústup Arielle. Zbraně mám v pohotovosti a kdyby bylo potřeba, jsem připravený pustit se do obrany dámské půlky družiny.

Bacho s Torinem to ale zvládají hezky. Po Taiřině výbuchu, či co to bylo, mají značně usnadněnou práci. Žralok se choulí do klubíčka a jeden by ho skoro politoval. Holt si tentokrát ukousnul větší kořist. Asi musel být fakt hladový.
Uznale zabručím, když se Torin vyhne smrtícímu úderu. A pak už jenom zbývá ho dorazit. Toho žraloka. Tu čest přenechám našim bojovníkům a po skončení bezprostřední hrozby už jen ze zvyku pročesávám les očima, jestli tu není ještě nějaké další překvapení.

Torin se vrhne do útoku, čímž se trochu dostane do střeleckého úhlu Bachovi, ale pro protřelého štramáka to není žádný problém. Úkrokem vlevo si získá dostatečný prostor a jistou rukou vypustí šíp, který se tvorovi zabodne za přední tlapu.
Žralok, který zatím leží na boku a omámeně sebou trhá, se stulí do klubíčka jako pásovec, docela obratně obrněným hřbetem kryjíc své zranitelné části.
A už je tu trpaslík.
Jelikož žádná měkká součástka nevyčnívá, rozmáchne se a obouruč vedeným sekem zaráží svou sekeru do pravé přední tlapy. Nepovede se ji sice utnout, ale chrupnou kosti a je dost jisté, že k hrabání už tato končetina použitá nebude. Žralok se rázem ocitá na všech čtyřech (vlastně třech) a mocným švihnutím ohonem zkouší Torina vyřídit. Ten se snadno předvídatelnému útoku jednoduše vyhne a zkouší na tvora dál dorážet svojí kouzelnou zbraní. Je v převaze a ostří si znovu a znovu nachází cestu skrz kamenný krunýř do masa pod ním.
Možná vidina, že je hotovo, možná podcenění soupeře způsobí, že se vám všem najednou málem srdce zastavilo.
Copak jste neslyšeli o tom zvířeti zahnaném do kouta?
Vrávorající monstrum, místo aby konečně padlo, najednou prudce zešedne a po celém povrchu jeho těla vyrazí kamenné krystaly, o které trpaslíkova sekyra tupě zazvoní a odskočí. Následně se mocně odrazí nohama a vytrampolínuje svůj zadek vysoko do vzduchu. Jelikož předními běhy se stále opírá o zem, přetočí se jeho tělo do bleskového salta a Torin jen nevěřícně zírá, jak na něj letí krystaly obalený ocas jako ten největší řemdih na světě.
Někdy prostě na přemýšlení není čas a tělo dělá samo, co je za dlouhá léta naučeno. Snad jen takto je možné vysvětlit trpaslíkův pohotový odskok z cesty, takže jej ostnatá drůza zachytí jen za kraj zbroje, zpřetrhá pár řemínků a vyrve kovový plát na pravém boku, srazí Torina na zem a pokračuje dál.
V očích ostatních se právě stalo něco magického. Kromě Silka si neumíte představit, jaké pohotovosti bylo na podobný úhyb třeba.
Monstrum nicméně dopadlo na záda, a tak Bacho nelení a pošle mu šíp rovnou do krku.

Žralok je nyní na břiše a malátně se pokouší jednou tlapou zahrabat pod zem, což se mu vůbec nedaří, zatímco se kolem rozlévá kaluž jako kameny šedivé tekutiny. Umírá a nemá sílu být někomu nebezpečný.

Kývnu na znamení souhlasu a připravím se poblíž prohlubně zvolené Bachem. Stojím nehybně jako socha, nechci na sebe přilákal pozornost. Žralok mě trochu překvapí rychlostí svého útoku, popadne nemrtvé monstrum a okamžitě se se s ním chystá mizet pod zem. Nejspíš bych k němu nestihl ani doběhnout, kdyby nebylo Tairy a její magie. Exploze odhodí žraloka směrem k nám a přetočí jej na záda. S nadšených výrazem se na něj vrhám.

Mířím na zranitelná místa v dosahu. Neztrácím čas tím, že bych tu potvoru obíhal, než zaútočím. I zchromená končetina tomu může zabránit schovat se zpět pod zem. Pokud jsem blízko hlavy, tak zkusím přímo krk. Využívám délku své obouruční sekery k tomu, abych se snáze vyhnul případným protiútokům.

S jistou vděčnosti přenechám starost o Vesnu léčitelce.
Má k tomu o dost větší pravomoci a pravděpodobně s ní bude raněná i v mnohem větším bezpečí...
Pokud se tedy dá vůbec o bezpečí mluvit tváří v tvář několik metráků vážící potvoře.

Založím šíp a pozorně leduji nemrtvého, jak plní svůj sebezničující úkol. Teď, když už není cesty zpět, mě najednou zaplaví příjemný klid.
Mám pocit, že vnímám každičký detail. Otřesy půdy, zpěv ptáků v korunách, pyl, zvedající se z borůvčí pod spárem Taiřina sluhy...

A pak žralok zaútočí.
Ve zlomku vteřiny mi dojde, že se stane přesně to, čeho jsem se obával. Vyskočí, chňapne a chystá se opět zajet pod zem.
Naštěstí jsem připravený.

Není to nijak zvlášť dobrá rána, ale na lepší prostě nebyl čas. Spíš mě překvapí, co se stane potom. Nějaké kouzlo? Past, ukrytá v kořisti?
Nemám čas o tom přemýšlet. Založím další šíp.

"Jeste jednou, pozor!"

Bleskově zhodnotím, jestli mi nikdo nestojí v cestě, zamířím o chlup pečlivěji hned za přední tlapu žraloka a vystřelím znovu.

Do plánování ostatních se nevměšuji, své úsilí věnuji uklidňování koně. Necítím se ani nijak zhrzená či nedoceněná, když jsem v podstatě pasována na "koňovoda" a opatrovníka Vesny, bez zbytečných řečí převezmu otěže Styrra, ačkoliv si úplně nedokážu představit jak to bude vypadat pokud se něco nepovede a on se splaší.
A tak si to raději nepředstavuji, jen se chystám na nejhorší, zatímco nemrtvá loutka Tairy začíná tancovat dupáka a ostatní se připravují na lítý boj s tou podzemní bestií.

Jakmile boj započne a ta zemní paryba se vynoří nad povrch zemský, bez váhání pobídnu Hajtru a s důrazným trhnutím otěží mlasknu na Styrra, abych nás všechny čtyři dostala aspoň do nějaké relativní "bezpečné" vzdálenosti, odkud zároveň i uvidím, jak se boj vyvíjí a kolik nohou, rukou či jiných částí těla případně proletí vzduchem nebo naopak zmizí pod zemí.

Tedy, ne že bych jim nevěřila...

... ale naštěstí jsem v ošetřování amputovaných končetin bývala vážně dobrá.