Ohlédnu se, když za sebou zaslechnu rychlé kroky a přeci jen trochu zvolním při pohledu na Tairu kráčící v mých stopách. Nadšená z toho příliš nejsem, ale přeci jen se přes všechny ty jiskřivé pocity i myšlenky rozhodnu pro cestu nejmenšího odporu. Zatím. Vzápětí toho tak trochu lituji, tohle není rozhovor, který bych nyní chtěla vést - pokud vůbec nějaký. Chtěla jsem jen chvíli o samotě, abych si mohla všechny ty věci srovnat v hlavě. Teď ten prostor nemám, neubráním se tak příkrému pohledu, když nekromantka spustí. 

"Za co mě máš, Tairo?" zamračím se. Ta slova zachroustají podrážděně mezi mými zuby. "Dělejte si s tím tělem, co uznáte za vhodné, kdo jsem abych vám říkala, co máte dělat," odbudu ji. Na tohle nemám náladu. "Ale nepočítejte, že se toho budu účastnit. Celou tu věc, ten kontrakt... Jsem stejně nikdy nebrala pro peníze," odmávnu to. Ne. Jen jsem potřebovala být v pohybu, něco dělat - cokoliv. Celé ty dlouhé roky.

"Nevím," trhnu rameny, "jak jsi řekla. Jsme jen skupina žoldáků. A co jsem zde měla splnit, to už jsem očividně splnila. Nebo spíše ne," ušklíbnu se a potřesu hlavou. Mé pohyby i slova jsou prudké - ostré. Pryč je ta tichá klidná Arielle, ne, nyní to ve mně kypí a cítím neklid jiskřící pod kůží jako by nic z toho náhle nešlo zadržet a předstírat, že to není.

Pohled na Arielle a Torina, chvilka zamyšlení následující odpovědí pro trpaslíka: „Za několik týdnů bude pořád poznat, o to se neboj, jen nejsem si jistá, jestli vám nebude vadit zápach, který s tím je tak trochu spojený. Můžu ji ovládnout svou magií, ale bylo by asi fajn se o tomto pobavit se všemi… aneb…“ podívala jsem se po ostatních s pokrčenými rameny: „Je to odměna pro nás všechny a nechci, abyste mne pak probodávali očima v momentu, kdy nám král nedá nic, protože jsem si z jeho dcerky udělala loutku,“ mírně jsem se usmála, protože se mi ta myšlenka i tak trochu líbila.

Na to se Galdur snesl k zemi a okolo toho všeho bylo dost křiku, navíc, pohled a jednání Arielle mne donutilo si povzdychnout a rozejít se za ní rychlejším krokem, abych ji dohnala.
„Chápu, že se ti tato situace moc nelíbí Arielle ale ber to tak, že jsme několik žoldáků a pořád chceme zaplatit. Je tu tedy nějaká varianta, která tě nedonutí nás otrávit při následující večeři, abys mohla Princeznu pohřbít či s ní udělat cokoliv myslíš, jako vhodný konec?“ Ruce jsem měla za hlavou a nějak čekala, že se na mne osočí… ale pokud tak udělala, dle mého pohledu a kruhy pod očima ji muselo být jasné, že i kdyby na mne vrčela ve své čtyřnohé formě, tak to se mnou moc nehne. Strach jsem z některých věcí měla, ale smrt to nebyla.
„Pořád čekám, že budeš cestovat nějak zpět s námi, nebo se vydáš někam pryč sama?“

Galdur leží na zádech, oči zavřené a na Bacha ani Torina nereaguje.
Když s ním prvně jmenovaný zkusí zatřepat, zjistí, že jaghutovi ramenem probíhají jemné třasy, jako při zimě, nebo křeči.
Jinak není vidět žádný očividný problém, nekrvácí, dýchá.
Pokožku má drsnou, na mnoha místech posetou něčím, co ze všeho nejvíc připomíná bradavice, sálá z ní chlad, až je obtížné ruku nechat přitisknutou.

Vykročím pryč, přesto na chvíli zpomalím, když Galdur začne vyjmenovávat, co se dozvěděl díky balíčku draků. Napínám sluch a mračím se. Celé je to moc velké na to, aby to bylo určeno pětici neznámých žoldáků. Nebo snad ne? Co my s tím? Co já s tím, když jsem ji odmítla? Jak by to vypadalo, kdybych zabila lva... Potřesu hlavou. Opět natáhnu krok a myšlenkami se raději přesunu k Vesně. Neočekávám, že by byla v lepším stavu než když jsme ji opustili...

Trhnu sebou, když se ozve trpaslíkův křik.

Na okamžik se zastavím na místě a ohlédnu se.

Zraněného? Koho? Jedině Galdura, který si dost možná po náročném boji tím výkladem ukousl větší sousto, než čekal. Zamračím se, chvíli se to ve mně pere než...
S tím já stejně nic neudělám!" křiknu na zpět a rozhodím rukama. Možná předtím. Teď už ne. Navíc... Ne, něco ve mně se nechce ke Galdurovi už znovu přibližovat. Pořád mne mrazí ze vzpomínky na jeho řev. Na to, co jsem z něj cítila.

A tak se otočím a pokračuji dál.

Odpověď Tairy mě nepotěší. Během našeho rozhovoru mi neujde, jak ošklivý pohled na mě Arielle vrhla ještě před tím, než odešla. Co jí sakra přeletělo přes nos teď? Otočím se zpátky na Tairu.

„Ale proč by měli … chápu, je to pro tebe riziko, tak zkusme najít jinou cestu. Sem jsme jeli několik týdnů. Za tu dobu ani nebude poznat, co to vezeme. Nemůžeme si cestu zpátky zkrátit přes nějakou chodbu? Další možnost je prostě ji někde tady pohřbít a jenom se vrátit s korunkou. Co myslíte?“

Otázku směřuji na i na ostatní, ale Bacho i se Silkem jsou zaměstnaní rozhovorem s Galdurem a vůbec mi nevěnují pozornost. Potom jenom sleduji, jak se Galdur sune k zemi, a veškeré princezny a mluvící lebky jsou zapomenuty. Rychle k ostatním přiskočím a snažím se rozpoznat, co se stalo? Galdur vypadal po souboji unavený, ale ne až na smrt. A zranění si hned potom vyléčil. Provedl mu něco Silk? Celé mi to nejde do hlavy, ale otočím se směrem, kterým odešla naše léčitelka, a z plných plic zařvu.

„Ariééél! Zraněnýýý!“

Snad ještě není moc daleko a uslyší mě.

S nelibostí sleduji Silka, jak klade další otázky, nedbajíc na cokoliv.
Jestli jsme chtěli vidět Galdura mrtvého, mohli jsme utéct hned na začátku a nechat ty kostry, at si s ním samy poradí. Ušetřili bychom si spoustu nervů.

Naštěstí to vypadá, že jaghut už se nechystá dál vykládat z balíčku Draků. Ovšem ani tak nevyhlíží zrovna dobře.
Rád bych mu nějak pomohl, ale podprahová ostražitost mě drží zpátky. Místo toho se znovu ohlédnu na Arielle, že které ale už zahlédnu jenom záda, jak rázuje do kopce. Trochu si povzdechnu.

Jo, Vesna určitě taky potřebuje péči, jenže..!

Otočím se zpátky, akorát když se Galdur sesune k zemi.

Ale tak sakra už!

Tentokrát přeci jen překonám přirozenou xenofobii a přiskočím k obřímu tělu. Dneska už jsem se válel po horském lvovi a prošlo mi to, tak snad budu mít štěstí i nadále.

"Galdure?" Opatrně položím jaghutovi ruku na rameno a trochu s ním zatřesu.
Spíš trošku než trochu, připadám si jako vlček, co se snaží odtáhnout losa. "Jsi v pořádku?"

Galdur se na vás dívá, jak se připravujete k odchodu. Vlastně jen Bacho mu naslouchá a i ten vypadá, že by raději dělal úplně jiné věci.
Celý se tak nějak schlípne a schoulí do sebe, najednou tam vypadá jako hromádka neštěstí. Tedy spíš hromada. Pořád je ho pěkný kousek.

"Přesto vás prosím, abyste to zkusili."
pokusí se na stopaře usmát, ale moc se mu to nedaří.
Pak do toho vpadne Silk s pro něj netypickou neomaleností. Jaghut chvíli sedí a dívá se na karty rozházené kolem. Balíček se rozsypal jak vypadl z ruky. Pomalu kýve hlavou ze strany na stranu a ze zvednuté dlaně mu pomalu k zemi padají sněhové vločky.
"Na vašem místě bych si z vykládání vzal tato poznání:
Královna smrti zabila princeznu.
Váš svět existuje v kusu rozbité Starší chodby stínu.
Toto sbíhání má pravděpodobně na svědomí Vládce života.
V budoucnu se má někdo další stát Heraldem Života.
Cílem hry je sešití Kurald Emurlahn a ovládnutí Trůnu Stínu.
Tlann Imass našli Útočiště a všechny živé bytosti jsou ve smrtelném nebezpečí.
A smrt princezny vrátila život Poslovi války."

vyjmenovává jednotlivé části věštby a zatímco mluví, odpočítává jednotlivé položky na prstech. Nevypadá, že by se chtěl zvedat a jeho stav je stejný, jako v posledních několika minutách. Hlas se mu třese, stejně jako zbytek těla. Vysílením, bolestí. Je popálený a zbitý. Ze všeho nejvíc připomíná figurínu na cvičišti, na které si rekruti cvičí základní seky. Ale přesto vám ho není tak líto, jako by na jeho místě byl jeden z vás. Na to je prostě takový... cizí.
Jeho poslední věta vás však možná překvapí, protože nic podobného v kartách explicitně řečeno nebylo. I jemu to vrtá hlavou, protože ji na jazyku převaluje jako žvýkací tabák. Vysloveně vidíte, jak se mu v mozku otáčejí kolečka.
"Život darovaný za život sebraný."
"Život darovaný za život sebraný."
pronese nakonec zároveň s Torinovou mluvící lebkou, na kterou se kvůli tomu zaškaredí, povzdechne si a ze sedu přepadne do lehu na zádech.

Otázka Torina je zodpovězena pokrčením rameny: “Moje magie se specializuje spíše na urychlení procesu rozpadu než jeho zpomalení. Mohu nejspíše do těla vpustit mou magii, což by stabilizovalo rozpad a zastavilo jej, ale,“ tiše jsem se zasmála a dodala: „Stačí jeden mág, který dokáže vycítit mojí magii a budu hned nařčena z toho, že jsem Princeznu zabila já a udělala si z ní nemrtvého služebníka. Kdyby tělo mělo ještě duši, mohla bych donutit duši vysvětlit, co se vlastně stalo,“ v ruce se mi ukázala dýka spojená s touto praktikou a já ji s otočením na dlani vrátila k mému boku: „Ale protože toto tělo již duši postrádá, ani to není moc něco, co bych mohla udělat, navíc,“ podívala jsem se směrem k Arielle, která odcházela: „Nemyslím si, že jakákoliv z mých praktik by se Arielle líbila, již nyní mám pocit, že můj nynější výtvor v ní vyvolává trochu znechucení, když ji to tak trochu přizabilo,“ opět jsem pokrčila rameny s menším zívnutím, zakrytý pravou rukou: „Ale to asi tak nějak ve všech z vás… moje magie není něco, na co si dokážete zvyknout očividně během pár dní. Být v přítomnosti posla Mistra Kápě má prostě své výhody a nevýhody,“ poplácala jsem ještěra po boku, který mne následoval k tělu princezny, kdy jsem se na chvilku zamyslela.
„No… můžu vyvolat něco, co princeznu ponese. Bude to asi tak trochu k ničemu v boji, ale asi lepší, než když tělo přivážeme k tělu ještěra na zádech… nebo…“ chvilka zamyšlení a pohled na ještěra: „Nebo můžu vytvořit jakýsi postroj pro ještěra, na kterém tělo ponese. Jen v případě boje to bude poměrně nepraktické,“ zamyslela jsme se jak a kolik kostí a nemrtvých částí bych musela přetvořit ale… možnost to byla též.

Výklad karet pokračuje a celé je to... Čím dál nepříjemnější. Nebylo to úplně to, co jsem od Galdura očekávala, když nám to nabídl. Celé to bylo... Zvláštní. Neviditelná síla mocnější než kdokoliv zde nás srazí na zem. Klopýtnu dozadu a dosedu na zadek, nicméně se nechám silou toho pohybu vynést znovu na nohy, když přejdu plynule do parakotoulu vzad. Zamračím se. Oči se mi lesknou. O čem to Galdur mluví? Jaká Enkláva? Jaká Chodba? Mlčím, snažím si to srovnat v hlavě a nechat věci zapadnout do sebe. Ovšem to se nestane. Celé to plodí zase a jen další otázky...

Ovšem tím to šílenství nekončí.

Torin si povídá s lebkou nemrtvého jako by šlo o jeho dobrého známého. Trhnu hlavou, když vidím jak si ho přivazuje k tlumoku. Ve zvířecí podobě bych se celá naježila. Vážně ho bere sebou? Vážně? Odtud očima těknu k Taiře a její odporné nemrtvé bestii, která taky nevypadá, že by se chtěla rozpadnout v zapomnění. Bacho po mě vrhne krátký pohled, který v tomhle moři chaosu ignoruji ač tuším, co znamená. Jde to samo, zvláště když padne otázka týkající se těla princezny.

Pohled, který Torinovi věnuji není vůbec pěkný.

Opravdu ti blázni chtějí...

... ne.

A tak udělám to jedné rozumné, co v danou chvíli můžu.

"Jdu zkontrolovat Vesnu," neptám se, oznamuji. Můj hlas zní nakřáple, úsečně. V dalším okamžiku se rychle otočím a energickým krokem někoho, kdo za sebou nemá vůbec žádný boj a dokonce ani fakt, že prakticky zemřel, se div nerozeběhnu pryč. A možná tam na vás i počkám, prolétne mi trpce hlavou. Potřebuji být sama.