Podzemní otřesy nadále pokračují, po chvíli je dokonce možné určit směr, ze kterého přicházejí. Což pravděpodobně znamená, že se tvor, Bachem nazývaný Zemní Žralok, přibližuje.
A skutečně, netrvá to dlouho a můžete sem tam zahlédnout vztyčenou trojúhelníkovou ploutev, jak si prořezává cestu lesní zeminou v hromádce hrnoucí se hlíny. Tvor se většinou vyhýbá stromům, avšak křoví pro něj nepředstavuje překážku. V takových chvílích se zahrabává úplně a na dřevině není poznat, je ji zrovna "podplouvá" monstrum.
A je rychlý. Netušíte, jak to dělá, ale pohybuje se tempem rychlé chůze.
Držíc se Bachovy rady nejdřív bez pohybu čekáte, doufajíc, že si stvoření jen náhodou jde kolem, a vaší hlavní snahou je uklidňování lehce panikařících koní.
Brzy však začne být jasné, že se pohybuje v kruhu, v jehož středu jste vy.
Každý se tedy připravujete na možnou konfrontaci po svém a opodál na zemi přistane nemrtvý havran a začne skřehotat.
Nebo se o to alespoň pokoušet. Poskakuje tam na místě a vydává zvuky, které vás asi ještě pár dní budou provázet v nočních můrách.
A kupodivu, má efekt. Bestie se ke zdroji hluku neprodleně vydá, načež to bouchne, na všechny strany se rozletí trsy trávy, hroudy hlíny, stonožky a podobná havěť a můžete si jej na okamžik prohlédnout v plné kráse, zatímco letí s nemrtvým ptákem v tlamě vzduchem, než se pak opět zanoří pod zem a pokračuje v kroužení.

Je to asi tři metry dlouhý tvor se čtyřmi mohutnými končetinami a obrovskou tlamou. Barvy je šedé, kůže působí jako povrch kamene. Připadá vám spíš jako pancíř a pokrývá přinejmenším celou horní polovinu těla včetně hlavy.
Nad lopatkami přechází záda do notoricky známého pyramidového tvaru. Krátký, tlustý ocas je též obrněný. K velikosti hlavy malá očka jsou posunutá hodně dopředu na hlavě, skoro až u kořene tlamy. Na tlapách má obrovské, masivní drápy, kterým věříte, že by se prohrabaly kdečím.

I když jsem souhlasil s tím, že tu zůstaneme do dalšího dne a odpočineme si, už po pár hodinách mě všechno svrbí. A to jsem se byl vykoupat hned po Torinovi s Bachem.
První hodinu po svém zázračném uzdravení trávím u koní a se zamračeným výrazem kolem nich obcházím. Zkoumám zem a přemýšlím, jak je sakra možný, že jsou ty mrchy v celku. Ne že bych nebyl rád. Všechno svoje vybavení bych pěšky tahat nechtěl. Ale prostě to nedává smysl. A já nesnáším věci, které nedávají smysl.
Každopádně jsem tím promeškal příležitost. Tůňka byla po těch dvou naprosto nepoužitelná, a tak jsem se vydal proti proudu a našel si něco aspoň trochu vhodného.
Pak jsem se chvíli potuloval po okolí a pak... už bych vyrazil. Neposedně popocházím kolem ostatních. Ale po spěšném obhlédnutí jejich stavu si nechám poznámky pro sebe. Minimálně Arielle s Vesnou odpočinek potřebují.
No... zřejmě se tomu nevyhnu. Abych se nějak zaměstnal, vytáhnu nakonec ze svých zavazadel jehlu a nit, sednu si na spadlý kmen a dám se do vyspravování košile. Jak já nesnáším tyhle přízemní činnosti.

Postup pokáceným lesem další dny byl vyloženě otravný. Jak se blíží konec našeho malého dobrodružství, začínám být neposedný. Čím dál tím víc přemýšlím nad dalšími možnými kšefty a kam se vrtnout potom. Když si pospíším, dalo by se stihnout období dešťů v Lederu. Tamní dámy jsou za kvalitní kabáty schopné utratit majlant. Já prostě zbožňuju obchodování v Lederu... Možná kdybychom si pospíšili...

Zahloubaného v myšlenkách mě vyruší zadunění. Napřímím se v sedle a ustrnu s pohledem vpřed. Přes koruny stromů sice nic nevidím, ale tak nějak automaticky hledám mračna prachu a dalšího draka.
Bacho nicméně pojmenuje mnohem méně mýtické stvoření. O tomhle už jsem aspoň slyšel reálná vyprávění. Ale co ztrácí na mýtičnosti, to dohání svojí blízkostí. A co hůř, ví o nás. Možná bych radši toho draka.
Nehybně zůstávám v sedle, přesně podle pokynů našeho znalce. Jen velmi pomalým pohybem přesunu ruku na jílec dýky. A začnu si připravovat chodbu pro případný rychlý přesun. A vyčkávám.

Arielle mě překvapila svým odhodláním. Většina léčitelů podobné pokusy v minulosti vzdala a s nadávkami, nebo omluvami šli hledat obvazy a mastičky. Ne tak Arielle, která ze sebe dala vše a doslova odpadla do bezvědomí. Následující dny cesty potom vypadá tak vyčerpaně, že se snad každou chvíli musí skulit do nejbližšího křoví. Radši ji po očku sleduji, aby se jí nic nestalo, a jsem všeobecně nápomocný, pokud je k tomu příležitost.

***
Z otřesů země má každý trpaslík přirozený respekt. Většinou to v podzemních síních a chodbách znamená, že je něco hodně špatně. Proto jako první chytím Buřta, aby nikam splašeně neutekl, a rozhlížím se, co se to děle. Propadá se někde půda? Puká nám zem pod nohama? Jsem připravený okamžitě uskočit do bezpečí, pokud je to možné.

Potom začne Bacho mluvit o zemních žralocích a mně chtě nechtě unikne nadávka pod vousy. To to nemohlo být obyčejné zemětřesení? O zemních žralocích už jsem slyšel historky u piva. Ale marně vzpomínám na to, jak velcí a nebezpeční jsou. Radši vytasím druhé ruky sekyrku a vyčkávám, co se bude dít. Bacho s Tairou mají nějaký plán. Pokud na nás ale ta potvora skočí, tak po ní vrhnu sekyrku a potom ji rozsekám na kousky Grimnirem.

Na cestách

Cestování bylo vyčerpávající a poslední noc jsem téměř probděla a neustálé zívání napovídalo, že bych si nejraději ještě trochu odpočinula. Navíc, mnoho z mé družiny nějak bylo vědomo faktu, že za normálních okolností vypadám jako jedna z mých kreací, nyní ale kruhy pod očima, zívání a kývání ze strany na stranu, vypadalo, jako kdybych brzo skončila jak dlouhá, tak široká a usnula, ať to byla zem, nebo nedaleké chroští.

Moje abominace v tomto případě vypadalo o něco živěji než já, hlavně, když aspoň u ní chůze nevypadala, jako kdyby měla každou chvíli zakopnout a rozbít si lebku o nejbližší kámen. Pro klid všech mne však po nějakém to vyvedení z balancu chytilo za rameno a rukou tam už radši ponechalo, nezatěžujíc mne samotnou, přesto jako pojistku.


Pocházejíc ze zemí, kde převažoval písek mne, ale slova Bacha trochu překvapila. Nějak jsem si nedokázala úplně představit co „žralok“ bude, ale podle tónu těch dvou, nervozity jak ostatních a koní mi mohlo být jasné, že to nebude něco, s čím bychom chtěli bojovat.

Pohled Arielle následovalo zívnutí a já dodala: „Sice to umí létat, ale i vznesení do vzduchu by to nejspíše vyprovokovalo. Pokud se to ale přiblíží, doporučuji vaše koně otočit a začít utíkat… i když to má pevnou kostru, kdo ví, jestli by to dokázalo cokoliv před námi jen tak zabít, podívala jsem se na nebe a z nebe sletěl jeden z havranů, který přistál v místech, kde jsem nějak čekala, že by ten žralok mohl být, směrem od nás a začal skákat a vydávat jakési hlasité skřípavé zvuky, které měli připomínat asi to, co uměl zaživa. Tak, stačí, aby to snědl a moje magie se postará o zbytek… sníst kus něčeho, v čem mám magii? Navíc mít nějaké nemrtvé stvoření jako je toto by se mohlo hodit, ne? I když jsem se usmála, další zívnutí mne téměř vyvedlo z pozornosti.

Můj kůň je vycvičený k následování, vezmu si proto dobrovolně hned na začátku pochodu na starost Vesnina Styrra a snažím se, aby svůj křehký náklad někde po cestě nevyklopil.
Je to náročný úkol, jak fyzicky, tak mentálně a už toho začínám mít právě tak dost. Zrovna přemýšlím, že tu to zvíře pitomý prostě nechám stát a ponesu rusovlásku radši opět v náručí, ale je mi jasné, že Vesna se určitě každou chvíli probere a kdyby zjistila, že jsem jí ztratil koně, nakrájela by si mě na nudličky.
Takže se dál snažím provést hřebce kolem pařezu a jen na něj lehce frustrovaně bručím.

„Tak pojď, chlapče, hot, hot, no tak… Hot, vpravo, VPRAVO, ty trubko, jak to, že neumíš žádný normální povely! Já bych tě nejradši…“

V tom mi dojde, že Styrr nestávkuje jen proto, aby mě přivedl k šílenství. Něčeho se bojí. A pak to ucítím taky. Země se otřese.
Polekaně vzhlédnu.
Pak se neméně polekaně podívám na zem.
A když si všimnu šedého stínu mezi borůvčím, srdce se mi rozbuší a záda poleje studený pot.

Ale ne!

Otočím se ke Stryrrovi a oběma rukama se mu pověsím na ohlávku.
Pak se ohlédnu na ostatní, ve tváři výraz nehraného děsu.

„Zemní žralok.“

Snažím se mluvit dost nahlas, aby mě všichni slyšeli, i když se obávám, že ti, co zůstali vzadu, nemají šanci.
Rozhodně ale nehodlám řvát, hlasité zvuky prý tyhle potvory přitahují a už jsem slyšel pár nepěkných historek o překousnutých koních, celých polknutých ovcích a podobně. Jeden námořník mi vyprávěl… No, to je radši jedno.

„Všichni zůstaňte v klidu. Třeba nás nechá.“

Určitě nás nechá. Lidi nejsou hlavní potrava žraloků. Jenom se přišel podívat. A pokud ho přesvědčíme, že nejsme kořist...

„Moc nedupejte,“ zasyčím dozadu. „A neutíkejte… Hlavně, prosím, neutíkejte.“

Torin koupel potřeboval jako sůl. Kanonáda na něm rozprskla jednotlivá těla, která už v té době začínala nepříjemně zapáchat a hemžit se červy. Zůstala na něm spousta mazlavých tělesných zbytků, že by si jeden řekl, zda lidé skutečně obsahují tolik druhů tělních tekutin. Nejhorší situace byla u vousů, které zamotané kousky zacuchaly do ošklivých, žmolkovitých hrudek. Rozčesávání nebyla žádná slast.
Nakonec se ale vrátil, no, poznali jste jej jen díky zbroji a číru.
Mezitím se ostatní, kromě Vesny, pustili do rozbíjení tábora a starání se o koně.
Oři jsou skutečně všichni zcela nezraněni. Nemají jediný škrábanec, jakoby tu v době výbuchu vůbec nebyli. Pokud se nad tím zamyslíte - a nevěříte na osud, tak vám to přijde prudce nepravděpodobné. Přesto důkaz stojí přímo před vámi, přežvykuje a občas se ožene ocasem po ovádovi.
Po krátkém zhodnocení jste usoudili, že místní zděný dům představuje nejlepší šanci na pohodlí široko daleko. Několika dírami ve střeše na vás sice kouká modrá obloha a nábytek je z části rozházený, z části rozbitý, ale nebude zde foukat a nejspíš ani nezmoknete, kdyby se rozpršelo.
Vyklidili jste část podlahy, nanosili a dali dohromady nějaké matrace z postelí a peřiny a vypadá to, že vás čeká nejpříjemnější nocování od odjezdu z Krásnodaru.
Vesna magické léčení nedobře nese. S vypětím sil na sebe oblékla nějaké svršky, aby zakryla základní nahotu, ale přes vesnici k nocovišti jste jí museli pomoci. Na místě lehla jak padla, nehýbe se, pouze třesavka napovídá, že ještě žije. A také občasné skřípění zubů. Arielle ji samozřejmě prohlédla, ale neshledala problém. Rány jsou zahojené. Občas tělo na vnější sílu nereaguje dobře a je třeba mu dát čas, aby se rozhodlo, zda to zkousne, či nikoliv.
Bacho jediný přežil kamenopad bez úhony, tak se hlavně stará o pohodlí ostatních, ale po Torinově návratu si uvědomil, že vypadá, jako bájná bahenní stvůra, co se právě vyhrabala ze svého zatuchlého brlohu. Odebral se tedy k potoku, kde definitivně zneprovozuschopnil tůňku, kterou místní asi používali ke koupání.
Arielle se pak, v klidu, pustila do práce na trpaslíkových žebrech A okamžitě pochopila, že tohle napne hranice jejích schopností až k maximu. Po všem tom léčení byla docela vyčerpaná a Torin skutečně měl 4 zlomené a dalších asi 5 naražených. Což by normálně i v tomto stavu bylo zvládnutelné. Nicméně jakmile do sebe nabrala sílu chodby Denul a zkusila ji nasměrovat ke zraněnému, něco uvnitř něj se začalo vzpouzet a rvát s přívalem magie. V tu chvíli jí blesklo hlavou nešťastné poznání, které si neuvědomila - asi proto, že v armádě trpaslíci skoro nebyli - že jejich rasa je odolná proti působení kouzel. Ale protože hlavní bijec skupiny musí být funkční, a připravený ostatní chránit, zaťala zuby a použila všechny své rezervy k nápravě. Bylo to jako když losos táhne proti proudu, musela překonávat nápor za náporem a každý coul posunu vpřed si vyžádal svoji daň. I přesto, že Torin očividně s léčením souhlasil, jeho tělo vykonávalo, k čemu bylo při narození naprogramováno.
V jednu chvíli, když už ji držela čistě jen síla vůle, Arielle napadlo, jak slýchávala zkazky o medicích, kteří se kouzly dokázali vyčerpat až k smrti. Vždy to považovala tak trochu za báchorky, ale dnes poprvé jí došlo, že podobné zprávy vůbec nemusí být přehnané.
V jednu chvíli jí tělo vypovědělo poslušnost a ona se zhroutila na zem, bez hnutí, přerývaně oddechujíc v blaženém bezvědomí.

Zbytek skupiny ji a Vesnu přikryli a nechali spát, připravili si jídlo, rozdělili hlídky a brzy odešli na kutě. Do hovoru se nikomu nechtělo. Každého tížil přízrak draků, i hrozba, že princezna mohla být v tu chvíli někde poblíž.
Jak vám možná na začátku přišlo zadání úkolu zvláštní - přivést princeznu a hlavně i včetně její královské korunky, najednou se druhá možnost zdá přinejmenším stejně pravděpodobná.

Noc byla, kromě neustálých zvuků lámání a praskání z lesa kolem, klidná, a všichni se po dostatečném spánku cítíte odpočatě.
Kromě Arielle, zažívající trápení zbitého psa, jen s námahou vstávajíc z postele.
A kromě Vesny, která je na tom dost podobně jako včera.
Torinova žebra byla nakonec spravena dostatečně, takže nezažívá nic horšího, než lehké nepohodlí, jako pozůstatek souboje jeho trpasličí podstaty s kouzly.

Potřebovali jste ale pokračovat, hlavně Bacho nabádal ke spěchu řka, že postup polámaným lesem bude přinejmenším obtížný.
Takže jste vysadili Vesnu na koně, trochu ji přivázali v sedle, aby nesklouzla, a vydali se k horám.
Ukázalo se, že váš stopař měl pravdu. Pokácené stromy, žádné cesty, všude větve, kořeny, díry. Člověk si musel stále dávat pozor, aby si ve vývratu nezlomil nohu, a navíc musel hledat cestu pro koně, kteří byli ohrožení stejně, jako vy. Na jízdu v sedle jste rovnou zapomněli a i vedení za ohlávku šlo jen s nejvyššími obtížemi. Za celý den jste ušli asi 5 kilometrů a na konci byli zcela vyčerpáni. Jízdní zvířata jste nejdřív chtěli někde přivázat, ale Taira s pomocí jednoho ze svých havranů trvala na tom, že polom se bude časem zmenšovat, což následně potvrdil i Silk, který vylezl na nejvyšší stojící strom v okolí a dohlédl na trasu vaší zítřejší pouti.
A skutečně, k večeru začaly spadané stromy a vyorané brázdy řídnout a rychlost vašeho kroku se zvedla. Protože jste byli na polovině cesty k horám, pomalu se země začíná zvedat a postupujete mírně do kopce. Našli jste si tedy vhodné místo, ze kterého se ve spánku neskutálíte, rozbili tábor, dali si večeři, rozdělili hlídky a šli na kutě. Dnes jste všichni spali jak zabití.
Ráno vás překvapil déšť a zima, určitě kolem v noci prošla zimní zóna, protože jste po snídani našli opodál kruhové místo, kde se napršená voda okamžitě změnila na roztomilé ledové kapky obalující trsy trávy. Opatrně jste vycouvali a pokračovali dál - se sněhem a ledem nechcete mít nic společného.
Jak dnes Taira, Silk ani Torin nevypadají, že by si extrémně odpočinuli, Arielle vysloveně pookřála. Její organismus si už poradil s vypětím, které musel předevčírem vynaložit a cítí se opět ve formě.
Vesna je dál v letargii. Den a půl nic nejedla, sem tam do ní vpravíte trochu vody a děsíte se okamžiku, až bude potřebovat na záchod.

Je asi dva oběhy Hodináře od rozednění. Postupujete pomalu lesem, koně vedete za otěže za sebou. Najednou vás zarazí otřes půdy pod vašima nohama. Hrozně se leknete, že se bude opakovat ta šílenost z minulých dní, ale výbuch se nekoná. Jen otřes po chvíli přijde znovu. A zase. A zase.
Tentokrát není pocit, že se třese celý svět. Působí to menší, lokálnější. Bližší. A připadá vám, že jde z různých míst v zemi.

Kmitnu pohledem k Bachovi, který ustrne uprostřed pohybu - no, spíše se zarazí. Na krátkou chvíli drobně povytáhnu obočí, ale nakonec stejně jen nepatrně kývnu hlavou. 
"To přesně mám v plánu. Dalo mi to zabrat trochu více než jsem čekala," brouknu v odpověď. Tu slabost stejně všichni vidí, tak proč se k ní rovnou i nepřiznat. 

"Domluveno," podívám se po Torinovi, který odchází se dát trochu dopořádku. Možná bych také měla, ale... Ne, není to tak hrozné, počká to, než si odpočinu. "Čaj a něco do žaludku zní výborně," dodám ještě zpátky k Bachovi a slabě se pousměji. Nejsem jediná, komu prospěje doplnit síly. 

Bachovi se nijak nepletu pod nohy ani do příprav, akorát si dojdu pro své věci, abych se napila a zkontrolovala, zda je vše v pořádku včetně Hajtry. Jakmile se Torin vrátí ze své "očisty", podívám se na jeho žebra a pokusím se s tím něco udělat. Ostatně... Myslím, že dneska se mi bude dobře spát i bez dýmky a všeho kolem, jak moc budu vyřízená.