„Půjdu ze sebe dostat to svinstvo, kdyby ses mi potom podívala na ta žebra, tak ti budu vděčný, Arielle.“

Společně s Buřtem odejdeme za osadu. Pokud potok již neteče, tak aspoň najít nějakou louži. Tam si pečlivě vyčešu a naolejuji plnovous a taky se celkově očistím od zbytků těl a vozíku. Opatrně si sundám zbroj a zhodnotím, jestli někde není rozbitá a nevyžaduje opravu. Zkontroluji své zbraně. Na závěr prohlédnu Buřta, jestli skutečně vyvázl bez zranění.

„Hergot ty máš ale štěstí, kamaráde. Podívej se, jak jsem dopadl já.“

Poplácám ho s úsměvem po boku. Potom se vrátíme za ostatními. K večeři pro všechny uvařím něco dobrého.

Prohlédnu si Arielle o něco pozorněji a lehce se zděsím tím, co shledám. Natáhnu ruku, jako bych ji snad chtěl pohladit po zádech, ale v půlce pohybu si to rozmyslím. Pořád zapomínám, že tohle nejsou moji lidé na výpravě na konec světa.

"Ještě chvíli odpočívej, prosím tě," poradím léčitelce místo toho a pak se obrátím na Torina. "Co máš se žebry? Možná si taky radši sedni."

Sklouznu pohledem na zbytek skupiny a trochu polknu. Pak se ale rychle otřepu. Konstatování zjevných pravd nikomu nepomůže.

"Víte co?" Na tváři se mi opět objeví obvyklý úsměv. "Měli jsme fakt štěstí. Možná bychom si teď mohli všichni odpočinout. Mě nic není, udělám čaj a něco k jídlu a pak se můžeme domluvit, co dál."

V záchvatu činorodosti hvízdnu na Vraníka, sundám mu sedlo a začnu se přehrabovat v brašnách. Vytahuji nejrůznější pochutiny, nabízím je v plen a chystám nádobí na přípravu vody, jako by vůbec o nic nešlo a my se tu prostě jen zastavili na svačinku během cesty.

"Není se ke komu přibližovat, sám jsi to viděl, odletěli pryč," pokrčím rameny, "a ten jeden vypadal, že to bude mít rychle za sebou, pokud nemá k dispozici vyšší denul nebo jiný zázrak," poznamenám v odpověď Torinovi. 

Mezitím se k nám připojí Bacho, který část rozhovoru zmeškal, a tak jen sotva patrně kývnu hlavou. 
"Nemůžeme pokračovat v cestě, tedy aspoň já ne. Musím se ještě podívat na ta Torinova žebra a pak si budu muset odpočinout, pokud mám být, co k čemu a ne jen mrtvá váha na koni," brouknu ochraptěle. Pořád jsem unavená, hlavu mám těžkou a bolavou, ale Torina vyléčit ještě zvládnu.

Uvážu Styrra ke zlomenému sušáku na kožky kousek od našeho shromaždiště a vrátím se k ostatním.
Po cestě učiním několik pokusů setřást ze sebe alespoň část bahna a písku, ale výsledky jsou nevalné. Ovšem jak přehlédnu naši skupinu, zas tak mne to drtit nemusí. Jednou jsem potkal chlapíka, co o sobě tvrdil, že se v životě nemyl. Nemáme k jeho vizáži zas až tak daleko.

Zaslechnu akorát Torinovu poznámku a souhlasně přikývnu.
"Taky bych řekl, že nejlepší bude jít prostě dál a uvidíme, co najdeme. Teda, pokud se nám podaří někam se dostat."

Trochu se zamračím. Ostatní nebyli za palisádou, takže nejspíš úplně netuší, co na nás čeká. Už jen z představy toho nekonečného přelézání klád nahoru a dolů mne bolí nohy. A nechci vědět, co to udělá s naší cestovní rychlostí...
Ale vzhledem k všeobecné morálce to radši nijak nerozvádím. Odpočineme si, najíme se a všechno bude vypadat líp.

"Jak jste na tom?" Tázavě přehlédnu kolegy. "Myslíte, že všichni můžou pokračovat v cestě? Navrhoval bych tu dnes zůstat, nabrat síly a zítra dál?"

Zamyšleně si hraji s utrženým prstem, zatímco ostatní mluví. Na to, co řekne Silk, se zamračím a prst odhodím někam za sebe.

„Sakra k těm drakům, nebo co to je za potvory, se nepřibližujme. A čekat na královské delegace nám taky v ničem nepomůže. Nějaký velmož z Horní Dolní, který tady na všechny bude dělat ramena, akorát všechno jenom zkomplikuje. Jak já to vidím, tak nejlepší šanci máme sledovat kompas a doufat, že nás dovede k princezně … nebo k tomu, co z ní zbylo.“

"Vím jen to, že by neměli existovat," odpovím na Silkovu otázku s drobným potřesením hlavy. Nad tou druhou otázkou snad ani nechci přemýšlet - nepochybně se brzy dozvíme odpověď... "Stejně je to zvláštní. Ta stvoření musela být po celou tu dobu... V těch horách. Pod zemí? To je..."nenapadá mne vhodný příměr. 
S dlouhým výdechem pootočím hlavu a pohlédnu směrem k místu, kde bývaly ještě nedávno vrcholky hor. 

"Co myslíte, osvobodila je... Princezna? Najednou ta slova o proroctví... Nezní zase tak bláhově," poznamenám polohlasně.

Bezvýrazně sleduju Tairu. Skoro už začínám pochybovat o vlastním duševním zdraví. Nepoznamenala mě ta rána nějak víc, než měla? Přece normální člověk nemluví o smrti pokaždý, když otevře pusu. Nebo to přijde divný jenom mě?
Odvrátím pohled, když promluví Arielle a dám jí za pravdu. "Můžeme tu dneska zůstat, zjistit škody, odpočinout si, a zítra brzo ráno vyrazit. Hm?" Zalétnu pohledem i k Torinovi a Taiře, jestli souhlasí všichni.

Potom se zadívám k horám na polámaný vrchol. Nedá se říct, že by se mi tam úplně chtělo, ale na druhou stranu mě svírá zvědavost. Opravdovej drak! Jak asi vypadá hnízdo? A má jejich odlet něco společného s princeznou?

Postavím se na nohy, oklepávajíc ze sebe prach. Bez motající se hlavy můžu jasněji přemýšlet. Právě jsme viděli bájný stvoření... Co má asi v plánu? A dokáže přemýšlet nebo je to prostě jenom zvíře? A kde se tu tak najednou vzali? "Víte o dracích něco?" Přejedu pohledem všechny přítomné, i když to je dost zbytečná otázka. "Kolik toho taková mrcha asi sežere..." Zbytek myšlenky nechám nedokončený a koukám trochu nepřítomně na oblohu. Jestli šli na lov... co budou lovit?

"Budu si muset odpočinout tak či tak," odpovím Torinovi, "ale... Pokud se s těmi žebry zvládneš nejdříve umýt, tak s tím léčením počkám a připravím se na to," kývnu hlavou.
Změkla jsi. A dost možná i zestárla, osmnáct mi už nějakou dobu nebylo, dokonce ani dvacet a mladé tělo i mysl zvládaly přepínání mnohem lépe. Nebo spíše... Jeho následky.

"Možná ještě jedna věc... Tohle rozhodně muselo vidět více lidí než jen my, nemluvě o těch... Dracích... Dost možná sem pod zástavou krále zamíří další, takže bych odsud tak rychle zatím nepospíchala," dodám ještě.

„To ti budu vděčný. Ale sama vypadáš, že každou chvíli odpadneš. Nechceš si první chvíli odpočinout? Víš, jak je to s námi trpaslíky, s magií to bude sakra těžké. Půjdu ze sebe mezi tím dostat ty sračky.“

Zatímco mluvím, vylovím ze svého plnovousu kus něčeho, co vypadá jako utržený prst. Potom se otočím na Silka.

„Jestli chceš zpátky do Korálu podat zprávu, tak ti bránit nebudu. Ale taky myslím, že bychom měli jít dál. Zjistit co nejvíc o tom, co se to sakra stalo.“

Chvíli prostě jen sedím, dýchám a odpočívám. To je to nejlepší, co v téhle chvíli mohu udělat... Zachytím Silkova slova díků, ale reaguji na ně jen úsporným kývnutím hlavy. A pak padne otázka, kterou zatím nebyl prostor řešit... Ó ano, princezna... Tolik otázek a přitom žádná odpověď. Pohledem zalétnu k Taiře, která k nám přišla blíže. Trochu mě udiví kompas v jejích rukách, nevybavuji si... Huhm, to je jedno. Mávnu nad tím imaginární rukou, ta opravdová odpočívá. 

"Nemyslím si, že by král ocenil svoji dcerku přivedenou zpátky v podobě tvého nemrtvého mazlíka, ale... Co se s ní stalo bychom měli aspoň zkusit zjistit," souhlasím s Tairou tak napůl. Informace... Ty chceme všichni. Draci, byli to opravdoví draci a vylezli z útrob té hory. To bylo prostě...

"Nyní jen těžko. Vesna a Silk si musí ještě odpočinout, já také. A pokud má Torin něco se žebry, tak po jeho vyléčení odpadnu úplně, tahle magie si na mě vybírá daň," zavrtím hlavou. Byť jen nerada. "Nevíme, co bude v horách - jestli ti draci jsou všechno, co se vydrápalo na svět z hlubin, takže budeme Torina potřebovat v kondici," podívám se po trpaslíkovi. "Pokud tedy chceš, abych se na tvá zranění podívala a zkusila s tím něco udělat."