Ze své elegantně položené otázky plynule přecházím do předklonu a obnažuji svůj žaludek na zemi. Cože se to právě stalo? Vždyť mě jenom bolí hlava! Se slinou v koutku chci všem vysvětlit, že mi nic není, když mě to obrátí podruhé. To už je ale vážně směšný.
Cítím, že mě někdo přidržuje a chci se ohradit, ale vyjde ze mě jenom ne úplně zřetelné: "ech e ejt.. em v oho."

Pak se mi do zorného pole dostane Arielle. Zorničky se mi rozšíří a i když nechtěně, vybaví se mi její včerejší léčitelská praxe. "Nic mi není!" Zaskuhrám nepřesvědčivě. Hlavou mi prolétne, jestli by jí odradilo, kdybych jí pozvracel. Ale ani to se nepovede. Jakmile mi její ruce přistanou na spáncích, tak nějak podvědomě se přikrčím a křečovitě zavřu oči. Teď to přijde. Magie. Bude to bolet? Je to nepřirozený. Nenechá mi to v hlavě nějaký bordel? Co když to ovlivní moje schopnosti? Třeba mě to zabije!
Třeba...! Opatrně se nadechnu, když najednou ruce zmizí. Otevřu zvědavě nejdřív jedno oko, pak druhý. Bolest přešla. Ohmatám si opatrně hlavu. Boule zmizela. Překvapeně zamrkám. Zaklepu si na čelo důrazněji. Nic. Ani se mi už netočí hlava. Uznale našpulím pusu.
"Dost dobrý. Děkuju!"

Pořád se ale cítím tak nějak divně. Mám neodbytný pocit, že by mi právě teď rozhodně nemělo být takhle dobře. Občas zatřepu hlavou, jenom abych vyzkoušel, jaký to bude mít efekt, a jestli se motání nevrátí. Je to... nepřirozený. Ale musím uznat, že poměrně užitečný!
"Takže... co teď? Doneseme špatné zprávy tatíčkovi králi?" Nadhodím do placu otázku a zvědavě zkoumám, jaký efekt tyhle události na ostatní měly.

Když položím Vesnu na zem a ustoupím, zažívám jakýsi nepříjemný pocit déja vu. Rozum mi říká, že už jsme si to s Arielle vyjasnili a i kdyby, naší seveřance od ní určitě žádné nebezpečí nehrozí, ale přesto se radši odvrátím a rozhlédnu se kolem, co bych ještě mohl udělat. Taira mi se svojí poznámkou o koních nahraje na smeč.

"Půjdu se tam podívat," zahlásím a rovnou vyrazím k přístřešku.

Zdálky minu Torina se Silkem. Trpaslík vypadá, jako by se vyválel v tom, co zbylo v masných krámech po zavíračce na podlaze, a Silk se o něj opírá spíše zoufale, než bratrsky, ale oba se tváří živě a zdá se, že dorazí ku pomoci i bez mého přispění.

Když uvidím z trosek stáje vyčuhovat koňské zadky, zaraduji se. Všichni naši čtyřnozí miláčci jsou živí a kupodivu i nezranění, i když se tváří dost otřeseně.
Nejprve zajdu ke svému Vraníkovi, který, ač by měl být na podobné věci cvičený, se celý třese a kolem huby má pěnu. Poplácávám ho, dokud se neuklidní a pak vytáhnu z brašen na jeho hřbetě kus chlebové placky a podaruji s ní všechny koně. Něco dobrého je na uklidnění vždycky fajn.
Odvážu svého koně a po chvilce váhání i Vesnina Styrra. Protože hřebec nevypadá, že by mě chtěl rovnou sežrat, opatrně ho vezmu za otěže a vedu směrem ke studni. Vesna určitě ocení, že se nemusí trmácet jak jí pánbůh stvořil až sem. Vraník mě následuje navolno, v uctivém odstupu.

Silk ve vleku Torina vypadá všelijak, jen ne tak, jak snaží tvářit a ta hraná bohorovnost mu také příliš nejde. Zvláště když svůj bonton zakončí šavlí, za kterou by se nemusela stydět ani Taira. A pak ještě jednou. Na čele se mu vypíná hrdá boule a krev tekoucí z ucha také vypovídá o ledasčem. Přistihnu se, že na Silka konsternovaně hledím, ve tváři směsici zamyšlení, starostí i únavy.
"Zůstaň sedět. Ať zůstane sedět," povzdechnu si - ve stejnou chvíli, kdy zakročí i Torin se stejnou úvahou, zatímco v duchu skládám priority. Silk s tou hlavou bude k ničemu, protože není nic zbytečnějšího než zvěd, tajtrlík a mluvka postrádající schopnosti udržet obsah žaludku i vlastní tělo ve stabilní vodorovné poloze. Torin se svými žebry působí funkčněji, Bacho vypadá v pořádku, Taira se sama o sebe již postarala a...

... bolest rozlévající se v končetinách se mění v natolik úpornou, že mi i během přemýšlení křiví tvář i myšlenky. Na nohách mne drží jen síla vůle a drilu, co se nezapomíná, avšak nedokážu ani pořádně zatnout prsty v pěst a při jakémkoliv napětí ve svalech se mi ruce i nohy třesou jako sevřené zimnicí. Udělat víc jak pár kroků navíc bez podpory, upadla bych. A k čemu je léčitel, který sám potřebuje péči?

Dobře, tak nejdříve já.

Znovu sahám po Denul, je to jednodušší než léčit druhé, když nechávám své tělo zaplavit šimravou energií tančící pod kůží. Pocit náhlé úlevy, kterou to přináší, se rovná málem euforii. Je to znát zejména na mém držení těla, které se pozvolna uvolní, postoj nabude jistoty a ruce se přestanou třást. Lepší. Mnohem lepší.

"Dobře, teď ty, Silku. Podívám se na tu hlavu, ano?" nyní se už zvládnu klidně k Silkovi i kleknout bez toho aniž bych se u toho svíjela a ošívala. Dlaně mu přiložím na spánky než se znovu ponořím do světa přímek a kruhů, do proudu chodby poskytující útěchu. Ačkoliv jak komu. Polykám hořké sliny, jak se i mě obrací žaludek z motající se bolavé hlavy, zatímco nutím lebeční kost opět srůst a růžovou houbu uvnitř se upokojit a vzpamatovat z té šlupy, co otřásla jejím těsným světem.

A když je po všem...

Kůže probodaná třískami. Ošklivě obražené ruce a nohy. Prasknutá lebka a otřes mozku.

Musím se posadit. Aspoň na chvíli. A tak to i udělám po pár krocích bokem. Oddílový léčitelé obvykle neměli dlouho životnost... Je snadné pomyslet si - proč asi.

„Ten zábavný okamžik nás všechny málem … pohřbil.“

Trochu se zadrhnu ve svém komentáři, když musím uhýbat Silkově náloži.

„Sakra chlape sedni si tady, než se vyvrátíš.“

Přidržuji Silka, ať sebou nepraští někde o zem, a doufám, že to naše léčitelka nějak vyřeší.

Poté, co Silk nonšalantně zhodnotil situaci jako zábavnou náhle zezelená, otočí se bokem a vyzvrací na zem.
Bylo to tak rychlé, že si ani nestihnul odběhnout někam do soukromí.
Šplíchlo to a zasmrdělo, jako obvykle. Když se opět narovná a pokusí o omluvný úsměv, opět se zatváří divně, načež si můžete opět užít mlaskání vyhozených žaludečních šťáv.
Arielle si všímá, že má na čele velkou bouli a z ucha mu vytéká tenký pramínek krve.

Jak se tu tak opírám, zahlédnu malou siluetu. Jen co zaostřím, poznám Torina. Ha! Známá tvář a je živá! Zvedne mi to náladu natolik, že se osmělím vzdálit na krok od stěny.
V reakci na Torinova slova se zašklebím. "Nic mi není." Udělám dva vrávoravé kroky a zastavím. Ztrápeně koukám na dlouhou cestu před sebou, která se podivně motá a kroutí.
"Možná bych se přece jenom opřel.." Řeknu nakonec a použiju Torinovo rameno jako opěrku. "Ale Arielle to nemusíme vůbec říkat. Nerad bych jí nějak zatěžoval." Dodám ještě s veselým úsměvem. Nejspíš se potřebuju jenom vyspat. Hlava mě nemůže bolet věčně.
Pak už se nechám odvést, občas částečně odtáhnout, za ostatními. Vážně mi udělá radost, že jsou všichni na živu. Snažím se odhadnout, jak špatně na tom jsou, ale nepřipadá mi, že by byl někdo zraněný vážněji. Proto se pokusím vnést trochu optimismu do tohohle stanového města, najednou plného trosek. "Byli jsme svědky vzácného okamžiku, přátelé. Byla to zábava, co říkáte?"

Dlouze vydechnu, když od Vesny odtahuji ruce a mimoděk se ošiju, potlačím nutkání si sáhnout na vlastní záda, abych se ujistila, že z nich žádné třísky nikdy netrčely. Je to reflex, nutkání trvající sotva chvíli, než se tělo vzpamatuje z té fantomové bolesti a uvědomí si, co je a není skutečné. S polknutím se vytáhnu do stoje, dál už Vesně dopřeji prostor, který ve svém nahém stavu zřejmě i potřebuje.

Její děkuji ocením jen kývnutím hlavy, dále to nerozmazávám, je to moje "práce".

Pohledem střelím po Taiře.
"Koně jsou v pořádku ve stáji, budou mít možná pár škrábanců nebo ranek, ale asi nic vážného," odpovím. Tedy, doufám, přiznám se, že příliš pozornosti jsem jim nevěnovala jakmile jsem zjistila, že se nikde neválejí rozsekané koňské kýty.

Říct, že to, k čemu jsem byla dohnána, bylo něco, co bych chtěla opakovat by byla asi dost velká lež. Nebylo to poprvé a ani naposled, i tak jsem si tímto nerada procházela. Bylo to více méně vypuzování samotné podstaty toho, co jsem ovládala z mého těla. Ne, že bych částí byla mrtvá, ale tahat jed z mé krve a dostat jej pryč nějakým způsobem, co by byl přijatelný nebylo tak jednoduché a příjemné. Možná byla lepší varianta si rozříznout ruku a zkusit vypudit jed mou krví, ale protože část stále byla v žaludku, bylo to vážně jedno.

Vyzvracela jsem ten zbytek jídla a k tomu i ten chomáč, který mi nepatřil do těla a s trpkým úsměvem si utřela bradu. „Jsem v pořádku, jen fyzicky vyčerpaná,“ řekla jsem trochu znaveně, protože to lezení ze studny mne trápilo více, než samotné kouzlení a následné vyzvracení toho, co mi tam nepatřilo.


Konstrukt se ohnul a já využila ruky, abych se zvedla na nohy a řekla: „Je zázrak, že jsme všichni přežili,“ poznamenala jsem, opírající se o svůj konstrukt. Ještě nyní je mi blbě z toho šplhání…
"Otázka je, jestli to přežili naše koně," řekla jsem trošku stroze na slova Vesny. My jsme se schovali, ale oni buď utekli, nebo také z nich mohly zůstat jen cucky.