Ležím. Poslouchám co mi říkala Arielle a při každém ďobnutí kdy mi vytáhne třísku s velkým T z těla tak jen setnu zuby k sobě. Až do té doby kdy mi vytáhne tu největší. To bych nejraději křičela na celé kolo, ale hrdost mi to nedovolí a koutek oka mi tak jen zvlhne.

Ale když pak pokračuje ve svém léčení... Její dlaně které vyzařují příjemné teplo, všechna ta pozitivní energie. Je to velmi příjemný pocit. Tohle bych vydržela snad celé hodiny. Ani by mi nevadilo že ty ruce jsou dívčí a ne mužské. Z počátku jsem cítila bolest a svou vlastní krev na svém těle. Postupně to ale všechno, jak bych to jen řekla, prostě mizí.

Když se mnou byla hotová, jen jsem natočila hlavu v bok abych nefuněla do země. Vlasy rozcuchané v obličeji a sice potichu, přesto zřetelně jsem vyslovila jediné slovo. "Děkuji." Ležím. Ještě chvíli. Odpočívám jak to jen jde.

Jsem si ale plně vědoma že takto nemohu zůstat dlouho. Musíme pokračovat nebo přečkat noc tady. A já se musím obléct. Pomaloučku, opatrně se začnu sbírat ze země abych svýma rukama zakryla to co ukazovat nechci. "Musím ke svému koni." Mám tam věci. A udělám první opatrný, trochu nejistý krok.

Odpověď na moji otázku přichází i beze slov, stačí Tairu pozorovat při jejím počínání. Otevírá chodbu, magie, která z ní proudí se náhle manifestuje jiným puchem, než na který jsem zvyklá. Štiplavá vůně mi zalézá do nozder a nutí zafrkat, krk se stáhne a na patře ulpí ta nepříjemný pachuť. Taira se dáví, klasik by řekl, že blije. Rychle se dovtípím, co je účelem téhle brutální očisty a trochu se mi uleví, že se o sebe naše nekromantka zvládá postarat sama. Znamená to, že pokud je schopná manipulace s Chodbou, tak neutrpěla natolik vážná zranění, která by ji omezovala nebo přímo ohrožovala. Navíc Taira svým zjevem už na první pohled říká, že toho patrně vydrží hodně.

Torin se mezitím vydá napříč osadou hledat ostatní. Nenásleduji ho, ne hned - dokud si nejsem jistá, že to Taira má pod kontrolou.
"Ou, dobře," okomentuji to, co ze sebe Taira vydáví, "pokud tě něco bolí, zůstaň sedět, podívám se na to jen co..." má pozornost v tu chvíli uteče jinam, směrem za Bachovým hlasem. Vynoří se zpoza staveb s Vesnou v rukách. Ta je nahá jak prst a krev jí vytváří na těle takřka umělecké vzory.

Vykročím jim v ústrety, aby se Bacho nemusel se svým nákladem trmácet až ke studni. Nekomentuji to, jak vypadá on sám, po pravdě potkat ho večer, asi dříve jednám než mluvím, ale... To teď není důležité. Těžko říci, jestli je nějaká krev i jeho nebo veškerá pouze Vesny ale...
"Polož ji na břicho," krátký, úsečný pokyn. "Ty tedy vypadáš..." okomentuji věcně "bodliny", co z ní trčí. Na první pohled to díky té vší krvi vypadá příšerně, ale viděla jsem už horší masakr, je tak snadné zachovat si klid.
Opatrně si k naší válečníci kleknu, no, tvář se mi zkřiví společně s bolestným syknutím. Na pár vteřin přivřu oči a dlouze vydechnu, než se bolavýma rukama pustím do tahání třísek z ran ven. Činím tak s jistotou i gryfem někoho, kdo něco takového nedělá poprvé a sotva jsou venku, přiložím na ni i své ruce.
"Teď ty rány zacelím, abys neztrácela zbytečně krev," komentuji své další počínání.

Dlaně mám překvapivě horké, plné ztvrdlých mozolů. Dlouze vydechnu a znovu přivírám oči. V temnotě za víčky tvořím obraz, představu protínajících se přímek v jednoduchém obrazci, který s každou další přímkou a kružnicí získává další - nový rozměr, symbol otevírajícího se okna, ze kterého proudí syrová energie Denul. Rty se mi neslyšně pohybují, ačkoliv z nich nevyjde ani hlásky, slova nejsou důležitá, to úmysl vetknutý do přízračného pera píšícího litanii kolem dveří, ředícího tu sílu do pouhých pramínků, které snáze protékají mojí myslí i tělem.
Představuji si hojící se tkáně, zatahující se maso tlačící z ran zbytky třísek a nečistot, které by jinak mohly v uzavřených ranách začít hnisat. Není to těžké, nechávám tu energii proudit pod kůží Vesny a pouze ji soustředím do míst, ze kterých prýští krev a bolest, kterou cítím stejně jako tu vlastní. Znovu spojit porušené, povzbudit tělo k tvorbě ztracené krve. Vesně nepochybně zůstanou čerstvé růžové jizvy, které se budou muset zahojit již samy - snad ne proto, že bych nedokázala vyhladit její pleť do neposkvrněnosti novorozence, ale musím šetřit síly i na ostatní.

Zatímco se sápeme nahoru a dolů skrz polom, Vesna se trochu probere. Navzdory situaci mě její poznámka rozesměje. Jestli mi zvládne takhle vyhrožovat, nebude to s ní tak špatné.

"To je fakt to poslední, na co teď myslím." Funím v odpověď. "A vydrž ještě, už tam skoro jsme."

Sesunu se z posledního kmenu. Dvířka v palisádě visí na nitce, kopnutím je dorazím a jsme uvnitř.
Už zdálky vidím Arielle a Tairu poblíž studně. Zamířím k nim. Na příhodném místě odklidím pár kusů suti a opatrně položím Vesnu na zem.
S rukama opřenýma o kolena pak vzhlédnu a konečně si pořádně prohlédnu obě ženy. Shledám, že také nevypadají úplně nejlíp. Taira sedí schoulená a z oblečení jí kape voda, léčitelka i pod nánosem prachu vypadá bledě a ztrhaně.

"Arielle, prosím, můžeš sem?" Zeptám se opatrně. "Bude tě asi potřeba."

Nechám naše dvě čarodějky u studny, ať si navzájem pomůžou, a vyrazím do zadní části osady. Tím směrem, kterým odcházel Bacho s Kirilem. Než ale dojdu k brance v palisádě, všimnu si Silka stojícího u kamenného domu.

„Ty vypadáš, jako by tě někdo přetáhl po hlavě kladivem. Můžeš chodit? Ukaž, pomůžu ti zpátky k bráně. Je tam Arielle. Ta to rozhodne, jestli je ti ještě pomoci, nebo tě předá rovnou Taiře.“

Pokud si Silk nechá pomoct, podepřu ho a odvedu zpátky za naší léčitelkou.

Nechala jsem se od Bacha vzít a nenamítala půl slova. Nevšímala jsem si té spoustě okolo... Jen občas ve mě projela ostrá bolest. Chvilku jsem měla oči zavřené abych si chvilku odpočala, pak jsem se zase podívala kde jsme. Přesto všechno jsem se snažila komunikovat.

"Jestli ti sjede ruka kam nemá, tak ti ji useknu." Přesto všechno jsem se pokusila o vtip a na tváři se mi objevil krátký křečovitý úsměv. Byť jen na okamžik.

"Už mě někde polož a vytáhni to ze mě."

Vesna je skutečně celá od krve, po přeměně do lidské podoby je vidět, jak ji zmasakroval proběh lámajícím se lesem.
To, co schytala, šlo do hřbetu, takže nyní ji z boků a zad trčí devět třísek zabodaných skrz kůži až do masa.
Jsou to ty delší, co měly dostatečnou hybnost, menší kousky dřeva se po vlčí kožešině neškodně svezly.
Ze zabodnutých, některé jsou dlouhé jako prst, další jako tužka, až nakonec jedna z nich je skoro velikosti úzké dýky. Naštěstí jsou z měkčího materiálu, takže nejsou tak hluboko, jak jste se báli, rozhodně nečekejte propíchané orgány, ale krve proudí dost, aby dokázal být divák vystrašený. Pokud by byla ve své lidské podobě, skončila by mnohem hůř.

Taira se v sedě začala mírně pohupovat a rukama s prsty v neobyčejných gestech črtat ve vzduchu neobvyklé obrazce.
Jak jste ji viděli dřív vyvolávat své společníky, najednou jakoby užívala jinou magii. Kolem to ani moc nesmrdí chodbou Mistra kápě, spíš...až desinfekční čistotou. Ze začátku si mumlá nějaká nesrozumitelná slova, ale postupem času začíná polykat, nejdřív trochu, pak stále víc a víc, až už evidentně mluvit nemůže a polykání se mění na navalování ke zvracení.
Kolem je příšerně cítit chlór, který jakoby vyzařoval přímo z kouzelnice. Ač jí evidentně není dobře, brání se dávivému reflexu, co to jde. Úsilím se jí na čele zrcadlí pot a zbledla ještě víc, než obvykle. Ruce stále obkružují podivné vzory ve vzduchu, až najednou ustrnou ve dvou statických gestech a Taira, přemožena nevolností, se vyzvrací před sebe na zem. Šplíchne to a ohavná tekutina s natrávenými zbytky snídaně jí ohodí nohy, avšak ona zůstává bez pohybu a jen se začíná usmívat, vida, že v kouřící kalužce leží i malý, uhlově černý chuchvalec.
Pach desinfekce se pomalu vytrácí.

Kde si stojíte:
Arielle, Torin a Taira jsou u hlavní brány, na náměstíčku se studnou, kde se normálně asi srocovali jezdci před odjezdem.
Silk stojí opřen o roh zděné budovy na druhé straně osady, dobrých 80 metrů daleko. Pokud spolu normálně hovoří, tak je neslyší, pokud by volali, tak ano. A tam jej po chvíli najde Bacho s Vesnou v náručí, který se do vesnice dostal vedlejší brankou v palisádě, kterou mu předtím ukázal Kiril.

Jsem ještě pořád napůl mimo, takže si sotva všimnu, že se přímo pod mýma rukama Vesna - vlčice změnila zpět na Vesnu - ženu.
Zato zaregistruji její stížnosti na hrubé zacházení. Hlas má plný bolesti.
"Jo, promiň," zafuním, "akorát vylezu a pomůžu ti."
S námahou se vyhrabu z úkrytu. Ven to jde o dost hůř, než dovnitř. Otočím se zpět, abych podal Vesně ruku, a strnu.
Nejde o to, že na sobě nic nemá.
Jde o to, jak vypadá.

Tohle není dobrý. To vůbec není dobrý.

Je mi jasné, že v takovém stavu musí zraněné každý pohyb způsobovat utrpení, a tak ji prostě chytnu pod rameny a pod koleny a (bez ohledu na případné protesty) vytáhnu ven v náručí.
Les kolem vypadá jako po vichřici. My oba vypadáme jako po útoku ghúlů.
Možná Vesnina zranění nejsou až tak vážná, ale její krev je všude a na všem, a co hůř, nemám u sebe absolutně nic, čím bych ji ošetřil.

Arielle. Potřebujeme Arielle.

S nadějí se otočím směrem k palisádě. "Donesu tě do osady," rozhodnu se. "Tam bude nějaká pomoc."
Rovnou začnu přelézat první popadané kmeny. Nejde to zrovna snadno a Vesna je také pořádný kus ženské, ale adrenalin a odhodlání mi dodává sílu.
Jen na chvíli se zarazím, když si všimnu zmasakrovaného Kyrilova těla mezi stromy.

Ale všichni od nás jsou v pořádku. Schovali se do té kamenné budovy. Budou tam. Určitě. Určitě?

A přece se točí!

Člověk už dneska nikde není v bezpečí. Ani na poctivý zděný barák už se nedá spolehnout. Dovnitř vlítne balvan a já stihnu uskočit padající skříni. Poplácal bych se po rameni, kdyby mi vzápětí do čela nenarazilo jakési další cizí těleso. Stihnu jenom syknout a hroutím se k zemi, do obranného klubíčka, co nejvíc ke kamenné stěně.

Mezitím si ohmatávám čelo a zjišťuju škody. V ležící poloze mi je docela dobře, a tak v ní ještě chvíli setrvávám.
Kolem je najednou skoro až děsivé ticho. To mě nakonec donutí zvednout hlavu, shodit ze sebe pár třísek a oklepat prach.
Ještě jednou si ohmatám čelo. Žádná krev. Jenom pulsující bolest. Ale to se dá vydržet. Žiju. Pohoda.
Spokojeně vstanu.
Abych zase slítnul zpátky.
Místnost se se mnou točí. Bolest najednou nabírá na intenzitě. Zatřepu hlavou. Chyba. Zavírám oči. A ještě jednou ohmatávám bouli na čele. Na pohmat to působí prostě jako fakt velký beďar. Ale jenom z představy, že bych to zkusil vymáčknout, se mi udělá špatně.

Zase si sednu. A tentokrát mnohem opatrněji vstanu. Opřený o stěnu tak chvíli setrvám a fascinovaně sleduju hvězdičky, pokrývající celou místnost. Vůbec mi to nedělá dobře. Kdybych aspoň věděl, že tomuhle stavu předcházela dlouhá noc s vínem, byla by to trochu útěcha. Ale tohle je tak potupné.

Když vidím, jak to vypadá uvnitř, o to míň se mi chce ven. Koukám na ty kameny, co sem propadly... taková spoušť kvůli dvěma malým prckům. "Styďte se." Zamumlám na jejich účet a odvrátím znechuceně hlavu.
Nechce se mi ven a čelit odhalování, kdo všechno to nepřežil. Ale už tu nemám co dělat a nesnáším nečinnost. A kdyby mě tu někdo našel, jak si povídám s kameny, musel bych až do smrti chodit kanálama.

Vymotám se na denní světlo, jedním ramenem neustále přilepený na nějakou zeď. To světlo bolí. Mhouřím oči a s rukávem přes pusu a nos se ploužím podél zdi. Po té kanonádě se mračna prachu usazují jen pomalu a já teď rozhodně nemůžu kašlat.
Dojdu až na kraj budovy a tady se zarazím. Není tu žádná další pevná opora a nejsem si jistý, jak daleko zvládnu ujít. Vím, kde jsem ostatní nechal, ale teď mi to přijde jako moc velká dálka. A použití chodby v tomhle stavu nepřichází v úvahu.

Frustrovaně sleduju usazující se prach, vehementně ignoruju bolest hlavy, špicuju uši, jestli něco nezaslechnu, a tak nějak přešlapuju na místě. Zatím nejsem ochotný opustit jediný pevný bod v okolí.
Možná za chvilku, až se to přestane všechno točit!

Když je po všem... Už to není potřeba a nevím, zda někdo z nás umí léčit zvíře. Těžce oddychuji, během několika okamžiků už se vedle Bacha neleží zraněný vlk, ale zase já. Vesna. Nic to ale nemění na tom, že takřka funím.

Nějaké třísky které jsou ve mě zapíchnuté... Čert je vem, sama bych je vyndala a šla dál. Bylo ve mě ale i pár větších. Ruku ani nemám na boku nebo na boku břicha nebo odkud to jde, kde cítím největší bolest. Až bych řekla že to je snad celý prkno. A taky stehno! Cítila jsem jak se těch míst Bacho dotkl a rozpatlal mi tam krev, moji.

"Nestrkej do mě." Na tváři se mi objeví krátký, křečovitý úsměv. "A pomoz mi raději ven." Neohrabaně se snažím vylézt sama, ale jak se pohnu, bolí to. Dost.

Kameny duní, země se třese, na hlavu mi padají přepršky hlíny a bahna.

AťužtopřestaneAťužtopřestaneAťužtopřsetane... Jaah, co to je?!

Přímo do mého úkrytu hupsne něco velkého a chlupatého. Medvěd?! I když je to s podivem, vmáčknu se ještě víc dozadu, vsáknu se mezi kořeny. Srdce mi buší jako splašené.
A pak to přestane.

Ticho. "To je neuvěřitelný," zamumlám po chvíli, ještě napůl otřeseně. "Už zase se to pove-" Zmlknu v půlce slova, když mi dojde, že jen pár desítek centimetrů odemne leží dravá šelma.
Polekaně se podívám na medvěda. Ne, není to medvěd, ale vlk. Velký, veliký...
"Vesno?"
Přijde mi, že se zvíře souhlasně pohnulo, a tak zariskuji a dotknu se hrubého kožichu.
"Vesno, dobrý? Jsi v pořádku?"
Když ruku odtáhnu, mám ji mokrou, ale těžko říct, jestli je to bahno nebo krev. Je tu tma.
"Polez ven, jestli můžeš."
Dokonalá skrýš mne najednou děsí svou stísněností. Začnu nadzvedávat a strkat tělo, co mi blokuje východ a snažím se být při tom tak opatrný a jenmý, jak to jen jde, když někoho potřebujete vykopat z díry.
Venku na světle a vzduchu uvidíme víc.