Dobře. Torin zvládá udržet se na nohou, hýbat se, dýchá bez obtíží, takže je dost pravděpodobné, že žebra skutečně budou buď naražená nebo "jen" zlomená bez toho aniž by zasahovala do míst, kde jejich ostré konce nemají, co dělat. Torin tedy chvíli počká.
"Dobře, až najdeme ostatní, podívám se na to. Do té doby, buď opatrný, pokud to je zlomené, mohlo by to při pádu či ráně nadělat ještě neplechu," řeknu směrem k trpaslíkovi, zatímco se vybelhám ze stáje. 

Krucinál... 

Pohledem zalétnu k obloze, podvědomě hledám obří siluety draků, ale... Nikde nic. Hory jsou pryč. Všude jen rozházené kusy masivu a kamení. A... Taira, která se pomocí svého konstruktu hrabe ze... Studny. Je mokrá. Vlasy se jí lepí k bledé tváři. Otrávená voda. Zasyknu další nadávku. 

"Co Silk? Kde byl?" myslím, že se pohyboval někde v osadě, ale... Vykročím směrem k Taiře. Ta má teď přednost. 

"Napila ses? Máš se jak toho zbavit?" ptám se, pro tu chvíli nemyslím na vlastní bolest a zranění. Kdo ví, jak rychle ten jed mohl působit, ale ta smrt nebyla pěkná.

„Asi žebra, nevím, možná je to jenom naražené. To teď není důležité. Vesna a …“

Slova se vytratí do ztracena, když vidím mrtvé monstrum vylézat ze studny. Co když se Taira cestou dolů omráčila a ztratila nad tím kontrolu? Pro jistotu si stoupnu kousek před Arielle a sáhnu po jedné ze svých sekyrek. Pak ale uvidím Tairu zavěšenou za krkem té potvory a trochu se uklidním.

„Vesna a Bacho asi budou někde v lese. Půjdu se po nich podívat.“

Nepřemýšlím nad tím, co dělám. Jakmile podobna velké vodě prolétnu dveřmi do stáje, vrhnu se ke žlabu. Strhnu ho na sebe, abych měla mezi sebou a šutrobitím aspoň nějaký štít bytelnější než vlastní přání neumřít takovým hloupým způsobem jako padající kámen. Těch několik vteřin, co kamení dopadá nemilosrdně na zem jako ztělesnění božího hněvu, mi připadá jako celá věčnost. Srdce tluče, jeden z kamenů dopadá nepříjemně blízko mé hlavy, cítím bolest z toho, jak mne trefil, ale není to nic, co by se nedalo překousnout.

A pak...

Na žlab dopadne něco těžkého. Ta rána, síla nárazu, ze mne vyrazí divoký výkřik. Ruce mi hoří, holeněmi se rozlévá palčivá bolest. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že... Už je po všem. S vypětím vůle a odhodlání ze sebe žlab shodím, zůstanu ovšem ležet na zemi. Zhluboka dýchám. Bolest je jen v hlavě, bolest je jen v hlavě... opakuji si tu mantru. Bolest je dobrá, znamená, že cítíte, žijete. Ale u sta kurev, je příšerná. Nádech. Výdech. Takže... Zlomené to není. Dobře... To je dobře, dlouze vydechnu.

Při krátkém pohledu na neklidné koně, jejichž frkání a ržání protíná nastalé ticho, se rozhodnu snad věřit na zázraky.

Torinův hlas mne vyburcuje k tomu se za bolestného sykání posadit. "Jo, pro Mistra Kápě nejsem zatím stále dost dobrá," zachraptím v odpověď, zatímco se vytahuji na nohy. Mezi zuby drtím nadávky. Dýchej. "Co máš zlomené?" zachytím jeho slova. "Co ostatní?" ptám se jedním dechem dál. Koně nyní nechávám koňmi, nejdříve je nutné zjistit... Škody. Na podlitiny skryté pod oblečením nyní příliš nehledím, je to nepříjemné, ale... Chvíli s tím vydržím. Dokud nebudu vědět, jak jsou na tom ostatní.

To odhodlání mi naštěstí vydrží i přes prvních pár kroků ze stáje ven, kdy jen trpitelsky skřípu zuby.

Studna

Můj plán nezněl zas tak špatně, ale takovéto chvíle si žádají poměrně rychlé rozhodnutí a kdo ví, jestli by pomalejší reakce neskončila tím, že by mi jeden kamínek proletěl okem a skončil uvězněný v lebce. Ať jsme se mohli schovat kdokoliv, každý se rozutekl, což bylo to poslední, co jsem zaznamenala.
Sama jsem nechala svůj výtvor mne chytnout do náruče ve vizi, že studna bude plná a já budu mít měkký dopad, maximálně mé hračce zlomí nohy. Co jsem ale nečekala bylo to, že dopad následovalo zahučení do vody a mé samotné překvapení mne donutilo si loknout té vody.
Vynořila jsem se z vody a mohla si možná jen poděkovat, že mi zápach rozkladu nevadil. Přesto se mi i z této vody otočil žaludek a já dokázala zadržet mé poslední sousto v krku. Nehrozilo mi okamžitá smrt, ale cokoliv zabilo tyto lidi bylo ve vodě… navíc jejich těla byla též otrávená a bůh ví co jsem všechno spolkla. Jen pomyšlení mne málem donutilo vážně vyvrátit obsah mého žaludku…
Soustřeď se, kdo ví, jestli nejsou všichni ostatní mrtví, řekla jsem a začala se soustředit, aby můj výtvor začal šplhat nahoru.
Což… nešlo úplně tak, jak bych si představovala. Poměrně precizní úkon, kdy se museli drápy chytit něčeho a vyháknout se nahoru… křídla táhnoucí celou abominaci dolů a já jen čekající, co bude rychlejší. Vyšplhat se nahoru, nebo ta vlastní otrava.

Po pár minutách se vynořila z vody ruka a skřípavým zvukem přejela přes kameny, zarývající se do prostoru mezi kameny a začala šplhat vedle mne. Já jsem nebyla atlet ani zdaleka, a tak jediné, co mne napadlo bylo se zachytit kloubů křídel.

I když studna nebyla zrovna nejhlubší, každý metr nás posunul o metr zpět buď kvůli mé snaze nezahučet zpátky anebo tomu, že se výtvor snažil chytit něčeho, kde nemohl.

První se nad studnou ukázalo křídlo, které se přelomilo přes okraj a pak druhé. Drápy následovaly… hlava a pak se už konečně stvoření ukázalo nad studnou, kde jsem z něj doslova spadla vedle studny, přetočila se na všechny čtyři a konečně vyvrátila to málo, co jsem snědla. Možná to byl jed, nebo vyčerpání… nebo kus od obojího, nehledící na Torina, který byl opodál.
Převalila jsem se do sedu, opřená o nohu mého stvoření a kouzlící něco, co mne zbaví toho jedu, než mi odejdou orgány.

Rachot okolo je strašlivý. Vozík nade mnou se rozpadne skoro okamžité a když mě několik kamenů zasáhne přímo, tak už myslím, že jsou moje dny spočítané. Potom ale všechno utichne a já stále žiju, i když dobitý jsem pořádně. Opatrně se zvednu a vyprostím z pod těl. Bolest v žebrech mi říká, že se to neobešlo bez následků.

Zkusím si vzpomenout, kde jsem naposledy viděl ostatní. Arielle vběhla do stájí a Taira skočila do studny. Ke stájím to mám blíž. Obalený zbytky rozšmelcovaných těl se dobelhám ke dveřím a můj zrak jako první padne na naše koně. Jsou v pořádku!

„Díky bohu.“

Zamumlám si, potom se rozhlednu po zbytku místnosti.

„Hej Arielle, jsi tu někde? Žiješ?“

Při zvolání mi bokem projede ostrá bolest a já heknu. Musím se opřít o futra.

„U Mordinova vousu, ono to snad bude zlomené.“

S brbláním se vydám hledat ostatní. Až najdu Arielle, tak půjdu pomoct Taiře ze studny. Provaz by tam snad nějaký měl být.

Říká se, že v určitých situacích se čas zastaví a člověk má čas kontemplovat a zamyslet se nad svým životem, než projde branou Mistra Kápě. Určitě většina z vás, pokud rovnou ne všichni, se někdy dřív zabývala situací, až budete hledět smrti do tváře, co přesně za vzpomínky vám před očima proběhne.
Někteří už v dané situaci byli, načež zjistili, že mozek v mžiku oka na nějaké přemýšlení nemá čas a žádná scéna hodná bardského zpracování se nekoná a byli tím zklamáni. Pro ty ostatní je to překvapení dnes.

Kamení letí tak rychle, že ho vlastním okem nevidíte. Až když pár prvních vlaštovek prosviští kolem, tak vás osvítí, k čemu za okamžik nutně musí dojít. A všichni do jednoho zareagujete a podniknete nezbytné kroky k tomu, abyste neskončili, jako Kiril, kterého jeden z prvních, jako sevřená pěst velkých šutráků v krvavé spršce rozhodil po okolí, což v tu chvíli ocenil pouze Bacho, který s ním připravoval hranici.

Taira:
Jeden z oblázků to vzal hladce skrz okřídlené monstrum - naštěstí minul páteř, což rozhoupalo bledé děvče k akci. Myšlenkou vydala pokyn a oba se rozběhli k roubení studny, stojící opodál. Včeličky začaly bzučet nebezpečně blízko, takže skočila nemrtvému do náručí a společně zahučeli do studny. Najednou ji tedy pohltila tma, a i když z ní nemá strach, tak padat do neznáma není nic příjemného. Služebník ji měl udržet a zachránit před natlučením si, dost ji tedy překvapilo, když se nad ní najednou zavřela voda. A jak už to tak v podobných momentech bývá, reflexivně se pokusila nadechnout a několik doušků spolkla, než se dokázala sebrat a sevřít rty k sobě. Po chvíli zmateného plácání se jí povedlo dostat na hladinu, kde ji do nosu uhodil odporný zápach rozkladu, načež šmátrající rukou nahmatala nějaké osrstěné tělo, plující na hladině. Nemrtvé monstrum není nikde vidět, ale vzhledem k tomu, že Taira nedosáhne nohama na dno, asi se vznáší ve větší hloubce.
Dobrá zpráva je, že když po chvíli dozněla kanonáda, ani jeden z projektilů nešel skrz, pokud nemluvíme o dusivém prachu a ostrých kamenných úlomcích roubení studny, které pár zásahů rozhodně dostalo.
Kouzelnice je mimo přímé ohrožení, ale odporná pachuť v ústech jí dává najevo, že tahle voda rozhodně nebyla pitná.

Arielle:
Léčitelka nejdřív prohlédla mrtvé, ale na nic moc nepřišla. Těla nemají nějakou specifickou barvu, která by odkazovala na určitý jed, ale vypadá to, že všichni před smrtí zvraceli. Což může být samozřejmě spousta možností, ale alespoň to potvrzuje teorii o něčem ve vodě.
Ve stáji - teda ona to není ani tak stáj, jako spíš svépomocí sbitý přístřešek proti dešti - skutečně leží mrtvá těla koní, která se už pomalu začínají hemžit larvami hmyzu, ale místa je zde dost, tak všechny vaše oře odvede dovnitř, kde mají alespoň trochu pohodlí a od mršin jsou odděleni dostatečným prostorem.
Když to začne padat, skočí dovnitř, byť chatrná střecha neskýtá skoro žádnou ochranu. Hned si ale všimne z masivu vyřezaného, bytelného žlabu. Solidní buk či dub. Nelení, skočí na zem a koryto na sebe překlopí vypouklou stranou vzhůru. Stíhá to jen tak tak, protože kolem začíná peklo. Trvá sice jen asi 10 vteřin, ale všude kolem jsou slyšet tupé rány a praštění, jak si kameny razí cestu skrz cokoliv, co jim stojí v cestě. Arielle má kliku, zatím schytala pouze jeden menší, co se svezl po straně a jako meteor se zabořil vedle její hlavy. Už si myslí, že je hotovo, protože zvuky dopadů ustávají, když žleb schytá přímý zásah něčím velkým. Léčitelka má proti dnu zapřená předloktí a holeně, a ač úder nejde skrz, je dostatečně silný k tomu, aby vyrobil obrovské, fialové podlitiny na obou rukách i nohách. Ač nic není zlomeného, bolí to jako čert.

Silk:
Mládenec má z vás situaci asi nejlehčí. Po ruce zděný dům se šindelovou střechou. Zapluje tedy do něj a čeká, že to za chvíli přejde. A skutečně většina kamenů pouze neškodně bubnuje zvenku, což je dobře, protože luxus sklepa zde nevyužili. A pak se zapraštěním velký valoun proletí skrz a udeří do skříně u stěny, která s unaveným zavrzáním ztratí rovnováhu a svalí se na překvapeného Silka. Ten stačí na poslední chvíli uskočit, ale už je bezbranný, když se dovnitř podívá další meteor a rozstřelí na kusy stůl. A jedna z jeho odlétajících nohou zasáhne čelo, až to hvízdne.
Naštěstí další kameny už se nekonají, protože Silk má na hlavě velikou bouli a je celý malátný, obraz se mu rozplývá a před očima skotačí hvězdičky.

Torin:
Schovat se pod trakař s mrtvolami není zrovna ta nejlepší ochrana, ale na druhou stranu Torin skutečně nic lepšího po ruce nemá.
Je až s podivem, jak se mu podařilo v tak krátkém čase na sebe všechna ta těla navalit a ještě se vozíkem přikrýt jako dekou, ale jako rozzuření sršni kolem bzučící kameny s tím mohou mít co do činění. A pak to spadne jako konec světa. První úder rozbije na třísky trakař, další rozcákne jedno z mrtvých těl a na konci dorazí zlatý hřeb programu jako rána perlíkem na kovadlinu, a kolem se opět rozletí utržené údy.
Na konci leží na trpaslíkovi, zakutém do hlíny, jen jedno tělo v celku ze čtyř, ostatní se válejí kolem po větších či menších kouskách. Kdyby Torin neměl svoji zbroj, nejspíš by už nevstal, tím si je poměrně jistý, se schytáváním ran má bohaté zkušenosti.
Nicméně několik žeber má naražených, pokud ne rovnou zlomených. To takhle nejde z voleje rozeznat. V hrudi mu to skřípe, jak se jednotlivé chrupavky posouvají na místech, kde by se rozhodně posouvat neměly.

Vesna + Bacho:
Vlčice se pokusila o trik, kterému se říká "tanec mezi kapkami deště", ale bohužel schopnosti, které vypadají zcela proveditelně při něčím povídání, postaveny čelem realitě většinou neobstojí. Nebo alespoň tento možný není.
Ani se zlepšenými smysly nebylo možné předvídat, kudy to v nejbližším okamžiku hvízdne, takže se bojovnice rozhodla prostě, co nejvíc krytá kmeny stromů, přebíhat a hledat místo, co by ji skrylo. Kolem to bzučí a sviští, jak nebohé stromy dostávají další a další zásahy uraženými kusy skal, a ačkoliv žádný z nich ji netrefil přímo, další a další dřevěné třísky vyštípnuté jednotlivými dopady si hledají cestu do měkkého kožichu a zabodávají se do masa, jako sadistické pletací jehlice. I přes stoupající bolest ale pokračuje, a pak posledním rychlým skokem zapluje do vývratu, za kterým se schovává Bacho.
Ten se zde krčí, zabořený v bahně co nejvíc u paty vyvráceného kmene, jehož hlínou obalené kořeny skýtají úkryt, a vrstva zeminy je tlustá a měkká, takže pod údery drží. Jen s každým dalším se kus té mazlavé kaše uvolní a spadne přímo jemu do vlasů, takže na konci, když vše ustane, vypadá jako močálová příšera až na kůži nacucaná hnědou břečkou smrdící zatuchlinou.

Ať už jste na tom jakkoliv, všichni ve svém úkrytu zůstáváte dlouho poté, co poslední kameny přistály. Jen pro jistotu, co kdyby zrovna vy jste dostali tím posledním opozdilcem do šišky. Nakonec se ale vysoukáte ven (kromě Tairy).
Osada je v dezolátním stavu, většina stanů a přístřešků je stržená, jeden srub srovnaný se zemí, ten druhý je tak divně nahnutý na stranu. Dům na druhé straně vesnice stále stojí a vypadá nepoškozeně (ačkoliv Silk by s vámi asi nesouhlasil). V lese okolo obrázek podobný. Spoušť. Stromy polámané, očesané, v hlíně vyryté krátery, keře vytrhané, spousta ptáků ležících na zemi zcepenělých.

A, což tedy vidí pouze Arielle, ostatní až se dostanou poblíž, přístřešek pro koně děrovaný jak nějaký exotický sýr, netušíte díky jaké vyšší moci ještě stojí. A pod ním, nespokojeně pohazující ocasem, vaši koně. Živi a zdrávi, bez jediného škrábnutí.

Zrovna dokončuju obhlídku princeznina majetku, z nějž si většinu nejspíš odvezla s sebou, protože tu nic zajímavého nenechala, když se začnu... dusit? Třepu hlavou, jakoby to měl být jenom nějaký špatný pocit. Člověk se přece nezačne dusit sám od sebe! Vyklopýtám rychle ven... snad abych zjistil, co se děje, nebo sehnal pomoc... ale na vzduchu nejsem o nic moudřejší, protože je vzduch sice všude kolem, ale mým plicím se furt tak úplně nedostává. Ještě mě stihne napadnout, že princezna musela zabezpečit svůj majetek nějakým kouzlem, protože vodu jsem přece nepil a otrávený být nemůžu, když dojde k nejzajímavějšímu představení mého života!
S povděkem přijmu, že u toho už zase můžu dýchat. Takže zatímco lapám po dechu a opírám se o budovu, na obzoru exploduje hora. A z ní se řítí drak. A druhý! Tentokrát držím dech dobrovolně, jakoby to ode mě mohlo odvést pozornost. Až jakmile se obrovské hlavy otočí na druhou stranu, úlevně se zhroutím podél stěny.
Můžeme se vrátit domů.

Chystám se jít za ostatními a sdělit jim své závěry, když začne kamenobití. Trochu se orosím. Na támhleten kus skály by se úplně pohodlně vešlo náměstí Korálu. Vstup do chodby už mám zavřený, a kdyby se nějaké jiné náměstí nebo osada rozhodly blíže se seznámit, byl bych v loji. Ale mám kliku. Netuším, jak jsou na tom ostatní, ale nejsem u nich dost blízko, abych to mohl zjišťovat. Urychleně zapluju zase zpátky do nejspíš jediné kamenné budovy v okolí. Pokud najdu ještě schody dolů, zamířím do sklepa. Pokud ne, sednu si prostě na zem a čekám, až rány ustanou.

Kývnu, když i naše velitelka svolí s krátkou zastávkou. Rychle ustájím Buřta, popadnu nejbližší vozík dostatečné velikosti a začnu do něj nakládat mrtvoly. Beru to poklusem, takže za chvíli mám naloženo a se supěním si to dupu i se svým nákladem po cestě k bráně v palisádě. Potom si všimnu Arielle s Tairou a zarazím se. Sleduji, jak se potácí a lapají po dechu. Taky začínám cítit úzkost a nemůžu se nadechnout. Sakra to je špatné, nakazili jsme se něčím od těch vesničanů? Zhyneme tady v křečích a bolestech?

Potom přijde prasknutí a úleva … a zděšení. S vytřeštěnýma očima sleduji, jak nejbližší hora doslova zmizí v oblaku kamení a z něj vylétá obrovský drak, a ještě jeden malý. V hlavně mi proběhne několik možností, co dělat v této situaci, která se naprosto vymyká všem situacím. Žádná zpevněná budova či sklep v mém nejbližším okolí není. Skákat do otrávené studny se mi taky zrovna dvakrát nechce. K palisádě, za kterou bych se mohl schovat, je to ještě docela daleko. Chvíli zvažuji, že bych prostě zůstal na otevřeném prostranství a zkusil uhýbat přilétajícím balvanům. Když ale vidím, jaká smršť se na nás řítí, tak jenom rychle zalezu pod vozík s mrtvolami a modlím se ke všem horským bohům, aby mě netrefilo nic velkého.

Pokud to přežiji, tak jako první poběžím do stájí zkontrolovat Buřta. Mám o něj docela strach. Snad jenom kdybych cestou viděl některého z mých společníků v problémech, tak bych si to rozmyslel a pomohl jim jako první.

Mezi stromy, mezi korunami stromů jsem prohlédla k nebi. To když jsem koutkem oka zbystřila stín jako hrom. Chvíli jsem přemýšlela jestli je to skutečně to, co si myslím. Drak! Z dalekých bájí severských jsem už o tomto stvoření slyšela. O ledovém drakovi který byl sám sobě pánem, avšak dokázal stejně tak věrně sloužit, když někdo věděl jak a stejně tak dokázal rozsévat skázu kolem sebe. Slyšela jsem legendu i o zlatém drakovi. Dobrosrdečném drakovi, který se však taky uměl nazlobit když bylo potřeba. Nemyslím si ale, že by toto měl být některý z nich.

Ve vzduchu ale bylo cítit nebezpečí. Doslova smrt vysela na vlásku. A pak to přišlo. Začínalo pršet kamení a já své nohy rozkmitala jak nejrychleji jsem to uměla. Zůstala jsem mezi stromy... Rychle jsem se schovávala za ty největší kmeny které jsem tady našla. Tu za jeden, tam za druhý. Snažíc se najít úkryt pod nějakým převisem pokud to jen bude trochu možné.

To ticho, které nastane po mých slovech, vydá za křik tisíce hlasů - v mé hlavě zcela určitě. Neumím... Nedokážu ten pocit popsat. A tak se o to ani nesnažím, plamen, co by měl hořet už dávno jen doutná, a já se tak jako vždy uchýlím do bezpečí cynického pragmatismu. Ta těla se musí spálit, pohřbívat mrtvé je luxus, na který Kiril ani nikdo další z nás nemá čas. Tak prosté to je. A bude.
Sama se nepřidám k likvidaci toho zmaru, namísto toho - abych se zaměstnala - postarám se o koně. Odvedu hajtru do stáje, pokud tam taky netlejí mršiny zvířat, v tom případě ji zkrátka uvážu na bezpečném místě a trochu ji odstrojím, přinesu vodu z potoka. Prohlédnu si i pár těch mrtvol ve snaze zjistit, co to mohlo být za jed, který ty ženy nasypaly do studny, zajisté neměly zase tolik možností, které by ve zdejších podmínkách mohly použít. 

Nemám chvíli stání, nejraději bych se rozeběhla pryč. A utíkala tak dlouho, dokud by mi nedošel dech a oheň ve svalech bych nesnesitelný. A to celé směřuje jen k jednomu jedinému okamžiku. 

Co to je? strnule hledím k obloze. Magická bouře? Dál se ve svých myšlenkách nedostanu. Lapám po dechu, jako by vzduch nahrazovala čirá energie, která se nedá dýchat. Kašlu. Sípu. Před očima tančí hvězdičky... Plop. Jako když praskne bublina. Vděčně vtáhnu do plic doušek vzduchu, držím se za hrdlo a lehce se třesu. Žaludek se mi stáhne úzkostí a krkem nahoru vystoupá žluč.
Udělám pár kroků, více nestihnu. Netřesu se jen já. Ale i zem. Dopad na kolena sotva vnímám. Místo toho jako ve snách sleduji obzor. Oblohu. Celé to vypadá tak neskutečně, sureálně. Zamrkám. V očích mě štípe, ale nedokážu od toho odtrhnout pohled. Pohoří je pryč. Prostě pryč. A to, co se z jeho útrob dere ven...

U mramorových koulí Mistra Kápě na kovadlině...

Nemám slov. Čas zmedovatí, svět se na chvíli takřka zastaví. 

PRÁÁÁÁSK!

Návrat do reality je krutější než rána mokrým hadrem přes břicho. Ohromná masa kamení dopadá na zem, následovaná šutrobitím. Taira křičí, Bacho křičí, každý se vrhá jiným směrem. Studna. Vývrat. Já jsem v pohybu taktéž, ale nezdržuji se řvaním očividného. O zlom krk se vrhnu zpátky ke stájím, u kterých jsem stála. Nemyslím si, že by mě chatrná střecha měla zachránit, ale s trochou štěstí se zvládnu schovat pod žlab, kolečka na vyvážení hnoje, sedla, cokoliv, co by vytvořilo aspoň nějakou další vrstvu mezi mnou a kamením. A vím, že to bude bolet. Hodně bolet. 

Třeba... To bude aspoň rychlé.