Chaos mne zastihne s motykou v ruce. Zrovna totiž na místě určeném Kyrilem, kousek od osady u potůčku, strhávám drny, abychom mohli postavit pohřební hranici.
Umím zacházet s polním nářadím (minimálně) stejně slušně, jako s mečem, takže se oháním jako divý, a přitom v duchu dumám, kolik ještě můžeme ztratit času v honbě za princeznou.
Možná proto mě moje intuice varuje až na poslední chvíli.
Zvládnu si tak akorát utřít pot z čela a otočit se kolem dokola. A nic víc.

Rád bych řekl, že jsem v první chvíli dělal něco úžasně hrdinského, jako se pokoušel zachránit ostatní, nebo naopak stál hrdě s hlavou vztyčenou, ale pravda je taková, že většinu času proležím schoulený mezi drny jako zajíc při leči.
Hlavou se mi honí něco ve smyslu:
Tak, teď umřu. To bylo teda krátký! Ale vlastně docela fajn…

Vzhlédnu akorát, abych uviděl draky.
Draci! Navzdory přesvědčení, že toto je moje životní finále, se mi po tváři rozlije nadšený úsměv. Vždycky jsem si přál vidět draka! Jednou jsem v Mrtvých horách našel něco, co možná mohla být dračí šlépěj, ale tohle…

Bohužel jen pár vteřin na to začnou pršet kameny.
V hlavě se mi naprosto iracionálně vybaví kapitola z učebnice vojenské strategie s názvem: Ostřelování. Vidím to tam i s obrázky.
Takže co? Někam se schovat. Sklepy tu mít nebudou, tak tedy do nějaké stabilní budovy pod stůl, nebo mezi futra…

Vzápětí jeden šutrák rozčísne vodu v potoce a mě dojde, že to nikdy nestihnu. První domy jsou moc daleko, bylo by to jako pokoušet se kličkovat v dešti mezi kapkami. Pohled mi padne na veliký vývrat jen pár metrů odemne. Rozhlédnu se, jestli neuvidím někoho dalšího, koho bych případně mohl strhnout s sebou, pro jistotu ještě zařvu: „Schovejte se! Třeba sem!“ A skočím šipku do úkrytu.
Vlezu si až dozadu, nedbaje na hlínu a bahno a pak už se jen modlím, aby na moji improvizovanou hliněnou střechu kromě kamenů nespadl i nějaký ten strom.

Také nějaká hudba

Sehnutá nad mrtvolou, prsty přejíždějící přes tváře, druhou rukou držící dýku v ruce, kterou jsem nadzvedla čelist. Skřípavý zvuk, jak dýka přejížděla přes sklovinu a já zkoumala, jak mohli zemřít. Druhá ruka sjela s tváří a přejela k oku, kde odtáhla víčko, sledující oko.
Chvilka zamyšlení a pak jednoduchý přechod k další mrtvole, kde se proces opakoval. Občas dýka zajela do masa, zkoumající krev anebo stav tkáně… nebyla jsem asi zkušená jako ta, která nás vedla, ale já věděla moc dobře, jak dlouho jsou mrtví. Jejich duše byla již dávno pryč, jak smutné.

V podřepu jsem se začala dívat k horizontu, jako všichni ostatní. Nezvyklé ticho a ten pocit… jako kdyby někdo přejížděl dýkou mezi obratli… vzduch se dal téměř krájet.
Kašel a dušení… vzduch se nedal nadechnout a já vykašlala směsku slin, které jsem potřebovala v krku a znepokojeně jsem se ohlédla po ostatních. Že by si pro nás konečně přišel?

Prudké nadechnutí a následné otřesy dostatečné na to, abych sletěla z mého pokleku na bok. Než jsem se sesbírala tak jsem pozorovala jen to, co se dělo na horizontu.
Drak? Zeptala jsem se sama sebe. Zvíře, které jsem nikdy neviděla, přesto o něm tolikrát slyšela. Dlouhý ocas, křídla… tmavá barva. Co bylo ale i na takovouto vzdálenost vidět bylo to, že měl v sobě zabodnutý kus skály? Bylo to možné?
Druhý drak následující prvního a já si mohla jen asi děkovat, že neletěl tímto směrem, zvedající-se na nohy a již na jazyku nějakou tu suchou poznámku, než jsem viděla prostor mezi námi a horou postupně ničenou salvou ohromných kamenů.
Je čas se schovat, pohled na nedalekou budovu, která se změnila v kůlničku na dříví, když ji jeden kámen srovnal ze zemí. Eh… chvilku přemýšlejíc, že to nemůže být tak špatné, ale když jeden z kamenů doslova proletěl mým výtvorem, jen aby se zabodl kus ode mne…
“Do studny!“ Vykřikla jsem a ukázala na nedalekou studnu, věřící, že ty největší kameny už dopadly a studna nám tak poskytne aspoň částečnou ochranu. Zvedla jsem se a běžela k mému nejbližšímu úkrytu, plánující nechat můj výtvor skočit první, aby nás tam někdo dole chytil.

Hudba pro budování napětí

Po slovech Arielle se rozhostí ticho. Kiril jí neodpovídá, ani se nepře, bez mrkání zírá do země a Torin s Bachem si můžou všimnout, jak má zatnuté čelisti. Po tváři se mu kutálí slza. Stařík ji nechá téci, nesnaží se ji před ostatními skrýt a chvíli tam jen tak stojí, než se pomalu otočí k odchodu.
"Jdu... najít místo pro hranici..."
zamumlá cestou.

Vesna se mezitím proběhla kolem celého sídliště. Ve čtyřnohé podobě jí to nedělá žádné potíže, míhá se mezi stromy jako blesk. A nasává pachy a bystří uši kvůli jakékoliv známce nebezpečí. Nic zajímavého ale nenachází. Za kmenem se nikdo přitisknutý neskrývá a stopy, byť štědře poztrácené v podrostu, jsou několik dní staré. Jedinou výjimkou je čerstvý pár, který bojovnici dovede k místu se sedmi nově zaházenými hroby a třemi vykopanými jámami.

Taira se svým okřídleným strážcem mezitím prošla několik nejbližších příbytků a provedla základní ohledání mrtvých těl v okolí. Seznala, že stařík nejspíš nelhal, většina zesnulých nemá žádné stopy po zranění, avšak barva jejich kůže ukazuje na nemoc či otravu. Často se nachází ve stanech či venku kolem ohně na lůžkách, ale tváře posmrtně stažené do bolestivého šklebu ukazují, že ti lidé neodešli v klidu a pokoji, ale naopak u toho silně trpěli. Když prochází během studny, tak ji do nosu uhodí čpící zápach mrtvol shozených před několika dny dovnitř. Této vody skutečně neradno pít. Dvě těla neleží v posteli, ale spíš volně pohozená na chodníčku, a ta byla v obou případech bodnuta zezadu. Jednou nožem, podruhé nejspíš vidlemi.

Silk poměrně hbitě zmizel mezi přístřešky a hned začal šmejdit. Ke svému zklamání zjistil, že co se týče cenného majetku, tak zdejší lidé asi netahali tu nejdelší slánku. Brzy tedy zaměří svoji pozornost na jediný zděný dům v osadě, kde skutečně nalezne neklamné známky toho, že právě zde byla princezna po dobu svého pobytu ubytována. Stále však dává pozor na případné nebezpečí, ale ať namáhá své smysly sebevíc, nijak nezaznamená přítomnost někoho cizího, potažmo skrývajícího se.

Torin, Bacho a Arielle těch několik chvil tráví každý po svém, ať už průzkumem osady, ustajováním a zaopatřováním koní, nebo pomocí s hromadnou kremací pro nepohřbené vesničany. V čemž měla vaše léčitelka asi pravdu, protože se kolem hemží mračna much a těla začínají nehezky zapáchat.
Stále máte ten zlý pocit, který se postupně zhoršuje. Poslední půlden to posilování bylo takové kradmé, ale najednou se intenzita zvedá vysloveně skokově. Skoro adekvátně k převalujícím se bouřkovým mrakům nad blízkým pohořím. Vskutku jste přesvědčeni, že se něco stalo. A pokud ne teď, tak to propukne v nejbližších okamžicích. Chloupky začínají vstávat na pažích a vysychá v krku. Vzduch vysloveně srší energií, až by se zdálo, že při mávnutí rukou by za sebou prsty snad měly zanechávat cestu z jiskřiček. A k tomu je najednou vůkol šero, jakoby v poledne padl soumrak. Ať už děláte cokoliv, na chvíli toho necháte a s údivem sledujete co se děje na obloze. Jako beznaděj tmavé mraky se rozprostřely po polovině oblohy a zastínily oba sluneční kotouče. Jsou husté, a ani paprsek neproniká skrz. Navíc se podivně převalují jeden přes druhý, jakoby Kebule vařil mlhu a trochu se mu připálila. Nad horskými štíty je to nejhorší, barva se dá popsat sotva jinak než uhlově černá, protkaná klikaticemi blesků, k vašim uším začíná přicházet ozvěna vzdáleného hromobití.
Jedna věc je jasná, tohle nevypadá jako přírodní úkaz. Napětí roste a vzduch jakoby houstnul, stále hůř jej dokážete dostat do plic, až nakonec jste zcela bez kyslíku a zoufale lapáte po dechu, zatímco vytřeštěnýma očima sledujete nejspíš konec světa.

A pak, v jediném okamžiku, struna praskne a napětí povolí. Můžete se nadechnout a s vděčností do sebe nasajete blahodárný doušek života. Magie ze vzduchu zmizela. I blesky nad horami jsou pryč. Jen mraky jsou tam, kde před chvílí. Než se ale stačíte vzpamatovat, země pod vašima nohama se zachvěje. Nejdřív trochu, pak víc, potřetí vás to málem srazí na kolena a místo čtvrtého otřesu vám před očima celé Lavinové pohoří vybouchne jako šrapnel.
Mohutné skalní štíty se v obrovských kusech rozletí na všechny strany do mnohakilometrové vzdálenosti. Pokud jste udrželi zrak na místo činu, spatříte, že to odnesl hlavně střed masivu, zatímco okraje jsou z velké části nedotčené a i v postiženém místě jsou pryč převážně vrcholy a náhorní plošiny. A vy hned zjistíte proč a protřete si oči, zda nesníte, i přes to všechno, co se v posledních okamžicích událo.
Z epicentra výbuchu stoupá k nebi drak. Nebo spíš DRAK. Na vlastní oči jste nikdy žádného nespatřili, ale jste si dost jistí, že by neměli být velcí jako město. Což tento exemplář bezpochyby je. Evidentně byl uvězněný pod skalami a jak se prodral ven, zničil, co mu stálo v cestě. Má tmavě šedou barvu, blanitá křídla, tělo pokryté šupinami a obří tlamu plnou ostrých zubů. Vypadá přesně tak, jak jste si jej představovali. Zajímavé je, že jak se prodral skrz, tak se mu asi nějaký kus hory jako dýka zabodl hluboko do hrudi. Rána vypadá zle, ale ač obr v letu kolísá, ve vzduchu se udrží a odlétá někam na západ. A není sám, v jeho blízkosti je ještě druhý drak, který musel uniknout touž cestou, avšak je mnohem, mnohem menší. Odhadujete to na desítky metrů. Na vzdálenost, co vás dělí, nejste schopni ani určit jeho barvu...

...
a pak začalo pršet kamení.
Nejdřív dorazily obrovské kusy čediče a žuly, velké jako osada, ve které se nacházíte. Naštěstí vás žádný z nich nezasáhl, protože to byste měli všichni po starostech. Následovaly masy velikosti stodoly, a ty už začaly přistávat nebezpečně blízko, jeden dokonce zasáhl vzdálenější část vesnice, kde srovnal se zemí jeden ze srubů a část palisády, pak ale nastává ten správný boj o život, jak vám vstříc letí kameny jako vejce, nebo helma, a taky všechno mezi tím.

Silk bezeslov odchází na toulky po mrtvé osadě, aspoň béknout mohl, když je jindy tak protivně výřečný, napadne mne mrzutě. Možná až přespříliš, ale pořád se mi ke kostem prohryzává ten nepříjemný pocit ježící chloupky na pažích a z celé téhle situace v osadě mám asi všechno, jen ne radost. Avšak Kiril má pravdu, nad hřebeny se sbírá bouřka... Souvisí to nějak? Znovu neklidně přešlápnu z nohy na nohu. Taira nic neříká, Torin již pochybuje o tom, zda bychom měli pokračovat dál a Bacho - samozřejmě že on - pokračovat nechce, dokud nepomůže s mrtvými. Povzdechnu si. Bacho je sice dobrý člověk, ale v tom případě si vybral špatné povolání. 

Nemůžeme ztratit půl dne cesty... Než začne bouřit, zvládli bychom se koňmo dostat k úpatí hor, Bacho už pravděpodobně ne a veškerý postup bychom museli stejně podmínit tomu, že nám chybí člověk.
"Výborně," utrousím tiše, ale můj tón hlasu rozhodně nevypovídá, že bych to myslela vážně. "Věc první. Ty mrtvé nemá cenu pohřbívat a rozhodně to nezabere chviličku. Chápu tvůj smutek a ztrátu, Kirile, ale ta těla musíš spálit, z mrtvého tlejícího masa nevzejde nic dobrého a hromadný hrob taky není zrovna kdovíjaký způsob uctění," vyslovím tu tvrdou krutou pravdu. Protože ne každý si může dovolit být romantik. 

"Ale dobrá. Pokračovat nebudu nikoho nutit, je to ostatně vaše volba. Stáje tu jsou, koně tam můžeme na chvíli nechat odpočinout v suchu  a teple," snažím se na tom najít aspoň něco dobrého. "Počkám, s čím se vrátí Vesna, možná pak vyrazím napřed k horám aspoň jako předsunutý průzkumník," promnu si bříšky palce a ukazováčku kořen nosu. Dříve než nám déšť smyje všechny stopy. 

Zjistil jsem, co jsem potřeboval a rozhovoru se ujmuli jiní. Jestli to bylo tak, jak popisuje, ještě se tu klidně může některá z těch žen ukrývat a čekat na příležitost zabít jednoho z těch, které nesnáší nejvíc. Zhrzený ženský bez zábran jsou nejhorší. Kroutím hlavou nad tou logikou. Stačilo by si přece platit kurtizány, který by to tu obhospodařovaly dobrovolně. Tihle lakomí velitelé jsou zlo.

Vydám se na vlastní průzkum. Vidím, že Vesna to obíhá z venku. Zaměřím se tedy na vnitřek. Prolézám nejdříve stany a snažím se odhadnout, kde tak asi bydlela princezna. Potom nakouknu i do staveb. Koukám namátkově do skříní, do stolů, všímám si hlavně dopisů a nezvykle rozházených pokojů. S přesuny se zase tolik nezdržuji a když mě nikdo nevidí, přesouvám se pomocí chodby. Dávám si dobrý pozor a jsem stále ve střehu. V ideálním případě bych chtěl zajmout jednu z těch žen, co to tu vyvraždily, nebo najít příbytek princezny, nebo najít nějaký útulný bezpečný byteček, ve kterém by se dnes dalo přenocovat.

Zamyšleně si promnu vousy. Bachův návrh se mi úplně nelíbí. Rozdělovat se teď? Není lepší snažit se zachránit ty, kteří jsou ještě naživu, než pohřbívat mrtvé? Na druhou stranu, kdo ví, jak se tato situace vyvrbí. Pokud budeme Ctiradovi vysvětlovat, co se tady stalo, tak i malé zdržení a trocha pomoci nám může být k dobru.

„No asi to není nic proti ničemu. Nechat koně odpočinout, protáhnout se trochu a pomoct tady Kirilovi…“

Starcova slova mnohé osvětlí.
Alespoň už víme, co byly zač ty ženy, které jsme potkali včera v lese. A Torin měl správný čuch, když se mu na nich něco nezdálo... No, to už je teď stejně jedno...
A také víme, že tu princezna nikde neleží otrávená, což je dobrá zpráva. I když při slovech o osudu mi přeběhne mrát po zádech. Taková proroctví vážně nemám moc v lásce.
Náskok se zmenšuje, ale pořád nám uniká. Měli bychom jet, bez ohledu na počasí. V lese snad bouřkou nějak přečkáme, horší by to bylo někde na hřebeni...
Nejistě si prohrábnu vlasy. Vím, jaký máme úkol. A vím, že nám dochází čas. Ale můj pohled se stejně pořád vrací ke zlomenému muži. Jeho tvář, šedivá únavou. Oči vyhaslé, zarudlé od pláče. Tohle prostě sám před sebou neobhájím.
Otočím se na zbytek výpravy.
"Já tu zůstanu a pomůžu mu," prohlásím odhodlaně a dost nahlas, aby to i starý muž slyšel. "Ne přes noc, máme naspěch, ale alespoň chvíli." Natáhnu ruku, abych zarazil přípdné námitky, které čekám hlavně ze strany naší jmenované vůdkyně a trpaslíka. "Kldině jeďte napřed, jestli chcete. Pokud bude nějaká slota, nedostanete se moc daleko a snadno vás najdu a doženu."

"Kiril."
pronese po chvíli zaváhání stařík, zatímco hledí na Torina stojícího s napřaženou rukou, ale pak mu podá svoji a chlapsky stiskne.
"Ctirad je hejtman naší osady. Bydlí tady."
pokrčí rameny na trpaslíkův proud otázek
"A neodjeli kvůli vám. Nevím moc, o co šlo. Proslechlo se něco o proroctví. A takové heslo - naplnit osud. Nevím, co to znamená. Ten máme všichni daný, nejde mu jet naproti. Každopádně tomu princeznička i Ctirad věřili a tak vyjeli s třicítkou zbrojných do hor, kde se to hemží zelenými."
zavrtí hlavou a každému je jasné, co si o jejich výletu myslí.

„Díky za pozvání, ale asi není rozumné cestu dál odkládat. Bouřka nebouřka.“

Podívám se směrem k horám a zkusím odhadnout, jak nebezpečně počasí vypadá. Hory můžou být velice zrádné, ale zase jsme zkušená skupina a minimálně několik z nás z horských oblastí pochází.

„Myslím, že jsme se nepředstavili. Torin.“

Zasunu sekeru za opasek a podám mu ruku.

„Poslyš, ten Ctirad odjel do hor proč? To kvůli nám? A kdo to vlastně je? On je odsud? Nebo vás tady jenom navštěvuje se svými lidmi?“