"Bať, ženské."
přikývne beze známky výsměchu stařík na trpaslíka.
"Moc toho o nich nevím, jen jedné jsem obvazoval nohu, když stoupla do ohně a naše felčarka byla pryč. Chuděra rozumu moc nepobrala, ale možná to tak pro ní bylo dobře. Jmenovala se Zlatka, asi podle svých vlasů. Ale ostatní vám nepovim. Holku pod peřinu jsem dycinky dokázal dostat dobrovolně a služku ještě taky nepotřebuju, tak jsme se nevídali. Ale by bylo jasno, všechno to byly ztracený duše, co milostpán Ctirad vykoupil zpod šibenice..."
zarazí se na chvíli a v očích se opět objeví bolest posledních dnů.
"... což se nakonec obrátilo proti nám."
zní zahořkle, což by se dalo čekat.
Když promluví Arielle, zatváří se dědula smutně, zatímco se rozhlédne po okolo ležících tělech. Nicméně neprotestuje, jen kývne hlavou směrem k horám.
"To se teda ženete do pěkný šlamastyky. Takovou bouřku, co se tam teď vaří tu nepamatuju co jsem živ. Nechcete počkat, než se to přežene? Když mi pomůžete s pohřbíváním, tak vás ubytuju na úrovni. Volné pokoje mám."

Ctirad... Trochu se nám to komplikuje, že? prolétne mi hlavou. Ne, nejste únosci, ale držet si tu pár žen na práci a podržení, to je v pořádku, samozřejmě, přichází další, jízlivá poznámka, kterou ovšem nevyřknu nahlas. Ten chlap si už vytrpěl své, nebyl důvod mu ještě více nakládat. Pohledem znovu přelétnu ten hrozivý pohled, ačkoliv... Ne, těžko to ve mne zanechává odpor či smutek, rozhořčení nebo strach... Jsou to zkrátka jen těla. Mrtvá těla. Nedokázala bych spočítat, kolik takových jsem už za svůj život viděla a už dávno jsem nebyla sotva dospělá holka, co se poblila při pohledu na roztrhaná těla magií lederských. 

Do rozhovoru se zapojí Torin. Tiše mlasknu, jistě, drželi si tu krvežíznivé démonky jako kurtizány. Ale asi by bylo pro něj těžké se nad tím aspoň trochu zamyslet.
"Měli bychom pokračovat. Za princeznou, má před námi stále tři dny náskok, navíc bude už jen obtížnější sledovat její stopy. Tady už nic nezmůžeme a ani na to nemáme prostor," ozvu se a neklidně přešlápnu z nohy na nohu. Tady nás už nic dobrého nečeká a na nějaké pohřbívání mrtvých... To je hloupost. Tak leda vykopat mělkou jámu, nanosit smůlu a dříví a zapálit je, jakákoliv pomoc by nás zde zdržela do večera a pravděpodobně i přes noc. Musíme šetřit síly na to, co nás čeká v horách.

Cynické? Ano. Ale jsme tu z nějakého důvodu, ne na špacíru.

Rozhovor poslouchám z povzdáli. Nevypadá to, že by se tady ještě skrývalo nějaké nebezpečí. Co říká stařík mě netěší, ale na druhou stranu ani nepřekvapuje. Už jsem od lidí zažil horší věci. Když vidím, že tělo ženy skládá na zem, radši k němu přijdu blíž. Nevypadá to, že by se k něčemu chystal, ale není důvod být neopatrný. Přece jen přežil, co se tu stalo, a vypadá to, že mu došlo, kdo jsme.

„Starý muži, jedna věc mi pořád není jasná. Ty strigy, které jsi zmínil. To byly nějaké ženy, které tady Ctirad držel v otroctví, nebo skutečně … strigy? Kolik jich bylo a kam potom odešly? Měly nějaká jména? Můžeš nám je popsat?“

Pozorně ho sleduji, připravený reagovat, pokud bude provádět něco podezřelého.

Stařík vyčkává na reakci Bacha i Arielle.
Na nabídku vody jen zavrtí hlavou.
"Vzadu za hradbou je potok. Ty mršiny jsem z něj vytahal už včera. Ale studna je otrávená. Tu vyčistit nedokážu. Navíc nemám čas, kopu hroby a snažím se jim dát co nejdůstojnější odpočinek."
z očí mu ukápnou dvě velké slzy, které hned utře hřbetem volné ruky. V tu chvíli vám dojde, že nevypadá ani tak nemocně, jako spíš unaveně. Umíte si představit, že od rána dře s lopatou.
Pak se na chvíli zamyslí, pohledem přejede z elegantního Silka, přes Torina a Tairu se svým nemrtvým společníkem, na vlka zrovna vybíhajícího z vrat do lesa, než Bachovi odpoví na poslední dotaz.
"Myslím, že Ctirad doufal, že ji sem nevystopujete, ale ve skutečnosti tomu nevěřil.
Aby bylo jasno, nejsme žádní únosci. Co jsem pochopil, tak ta královská holka se do Ctirada zabouchla a přijela za ním. A společně, i s jejím doprovodem a většinou našich chlapů před třemi dny vyjeli do hor.
Proto se ty mrchy odvážily něco udělat, zbyly tu jen baby s dětma a starci neschopní udržet tempo při jízdě."
s povzdechem se skloní a šetrně položí na zem tělo mrtvé ženy, které celou dobu rozhovoru podpíral s její rukou přehozenou přes své rameno.

Výraz v mé tváři na chvíli ustrne. Na práci a na používání. To je odporná představa, krutá a zlomyslná jako zdejší obyvatelé osady. Dlouze vydechnu, náhle ten masakr kolem chápu. Pomstily se na těch, kteří jen přihlíželi, zabili muže i ty ženy a jejich děti jako trest. V mé tváři se zlomený muž nedočká pochopení ani lítosti, ba ani zlosti či opovržení. Můj výraz je prázdný, dokonale prázdný. Mohly to být ty ženy, které jsme potkali? Začínám si myslet, že ano - dávalo by to přeci smysl. 
"Hm," vyjde zpoza mých rtů ten neurčitý neosobní zvuk.

Potřesu hlavou, už na tom nezáleží. Máme úkol, na ten je třeba se soustředit. Pohledem zachytím, že Vesna mizí pryč. Nechám to být, ostatně - co bych s tím teď stejně udělala? 

Ano, princezna...

Vrátím svoji pozornost k muži, kterého osloví Bacho. To je to jediné, co nás doopravdy zajímá. Vůz tu zůstal, tažní koně jsou mrtví. Pokud tu princezna neleží někde v té hromadě - a já doufám, že neleží, tak musela jít koňmo nebo pěšky ještě před tou tragédií. 
Musela by mít namířeno někam, kde se nejde pohybovat s vozem... Nebo spěchala a nemohla se nechat zdržovat. Pokud by si nemohla vzít vůz, znamená to, že by pokračovala do hor? Tolik otázek...

Ruce si opírám o hrušky sedla a zamyšleně poslouchám slova starého muže. Jak tak odpovídá na otázky, moje tvář je zachmuřenější a zachmuřenější.
Když se zmíní o otrávené vodě, vzpomenu si na svůj sen a ruka mi mimoděk sklouzne k čutoře.
Měli jsme velikou žízeň... Ale ne, tady mám ještě vody dost. A v záložním měchu taky. S tím by se určitě dalo vydržet pár dní, kdyby bylo třeba...

Koutkem oka zahlédnu Vesnu, jak odbíhá. Všechny nás to tu skličuje. A ten chudák je tu sám, nejspíš už několik dní.
Přesto mne nepadají žádná slova, kterými bych mu mohl pomoci vybřednout z bažiny zoufalství. I když... Něco přece jen udělat můžu.

Sáhnou ještě jednou pro láhev, pak seskočím z koně a vydám se k poslednímu přeživšímu.
"My máme spoustu dobré vody," nabídnu mu.
"Nechcete se napít?"
Abych prolomil jeho případné podezření, trochu před ním upiji a pak mu čutoru podám.

"Princezna už tu tedy není?" Zeptám se ještě, jakoby mimochodem.

Zjistila jsem co jsem chtěla či měla. Má cesta po čtyřech tlapkách dnes byla u konce. Slyšela jsem i nějaké otázky Silka a Arielle a odpovědi toho muže. Z přemýšlení a dalšího čenichání kolem mě však vytrhlo zahřmění z bouřkových mračen a ten poryv větru. Až se mi všechny chlupy na těle naježily.

Princezna je nechala osvobodit a odjela. Ony se vrátily. Otrávily vodu a... I do vlčích očí se dokáže dostat smutek. Vždyť ty děti... Nevinné, měly celý život před sebou. Zaplatily nejvyšší cenou za něco, co nemohly ovlivnit.

A koho ty strigy neotrávily, prostě je zabily. Ať už tady byly předtím z jakéhokoliv důvodu... Tohle přece neměly udělat. Měly si to vyřídit s tím, kdo za to jejich prokletí mohl. Seděla jsem zády k tomu rozhovoru a z tlamy se mi obnažily tesáky a z hrdla se ozvalo zavrčení. Vůbec ne kvůli tomu, s čím sem nakráčela Taira, ale kvůli tomu, že bych nejraději pomstila nevinné.

Pohled jsem zvedla k nebi abych se podívala jak rychle tady bude déšť. Kolik mám času... Vím kde mám svého koně a své věci. Vím kde jsou všichni ostatní. Přesto ten pocit... Ty mračna... Nevěstu to nic dobrého. Je jen otázkou jak jsou daleko a kolik jich je.

Možná že teď budu trochu sobecká, ale byť jen na několik okamžiků co by pár zrnek v přesýpacích hodinách propadlo jsem se rozběhla ven z osady. Nemuselo to být nutně tou cestou kterou jsme přišli, pokud si všimnu jiné. Můj cíl je jasný. Provětrat všechny čtyři nohy tak rychle jak to jen jde. Jen kousíček od osady. Jen v tom hlubokém lese zjistit, jestli to nebezpečí není blíž než by si kdokoliv mohl pomyslet. To, že jsou pryč dva nebo tři dny nic neznamená. Pro dobrého lovce to není nic složitého, počkat si na kořist takovou dobu.

Poté, co na něj promluví Arielle, se odcházející stařík zastaví a otočí, aby na ni viděl.
Odpověď na její otázku promýšlí, ale je poznat, že s ní přinejmenším váhá.
Ticho visí ve vzduchu pár vteřin, když otevřenými vraty projde Taira, následovaná dalším ze svých mlčenlivých společníků.
Děda několikrát rychle zamrká, když stvoření spatří, ale pak si povzdychne a zakroutí hlavou. A kupodivu, přestože zdráhavě, se pustí do odpovědi.
"Asi se chtěly pomstít. Hejtman je tu měl na práci a pro chlapy k používání. Aby nechali na pokoji naše ženské."
na chvíli se odmlčí s očima upřenýma na vrány na větvi poblíž
"Ochranka té fajnové princezny trvala na tom, aby byly propuštěné. A tak se stalo.
A ony se pak vrátily a pomstily na ženských a dětech."
domluví a stočí pohled přímo Arielle do obličeje. Mlčí a čeká na její reakci s výrazem, ze kterého ze všech možných emocí čiší pouze smutek.

Můj úděl prozatím byl asi nějak jasný a já mohla aspoň nějak informovat skupinu před tím, co se vlastně děje za horizontem. Byla to moje preference? Ne. Většinou jsem prostě brala to, že jsem radši byla připravená jednat hned, ať to bylo, jakkoliv než dělat zvěda. Pokud nás chtěl někdo přepadnout, tak byla větší šance, že si nás takto všimne ale… povel byl takovýto a já nějak doufala, že pokud mi někdo trefí šípem do krku, tak mne Arielle buď vyléčí, nebo mne aspoň ušetří dušení ve vlastní krvi.

Nakonec se ale dostaneme na nějaké sídliště plné mrtvol roztříštěné všude okolo. Pach Smrti je zde více než přízračný a já tak dokonce dostanu povolení, že mohu kouzlit. Kdyby na nás to cosi zaútočilo, tak by to taková pohoda nebyla, že? Pomyslím si a seskočím z koně, kterého upoutám k nejbližšímu sloupu a dám se do kouzlení: „Lin nyisi mi ma'vh zyen I ret ressti dh zaerr aetna'!“
Země pod rukama popraská a již vyprahlá země se přemění na popraskanou půdu. Ruka vytrhne tělo z kruhu a já vidím, jak dvě mé vrány jednoduše trefily nejbližší strom. Nebudu je potřebovat, pomyslela jsem si s tím, vědoma, že jsou nyní stejně k ničemu. Pořád jsem měla ještě jednu, kdyby náhodou naše družina měla v úmyslu cestovat dále bez nějakého dalšího z mých výtvorů.
„Sissti di a'tri etv naerr ha'oi vaei!“ Tělo se vyhoupne na nohy a já se na to krátce podívám s zamyšlením: „Očividně to umělo lítat…“ pokrčím rameny a jdu se podívat na nejbližší mrtvolu, ze které zůstalo jen torso… občas i styl smrti je důležitým aspektem, hlavně, když zbytek skupiny šel zpovídat poslední živoucí duši. Můj výtvor stál nade-mnou s příkazem mne bránit, kdyby se to cokoliv, co tohoto ubožáka zabilo rozhodnout mne využít jako nášup.

Se zamračeným výrazem ve tváři naslouchám rozhovoru Silka se starým mužem. Myšlenkami samozřejmě sklouznu k těm ženám, které jsme potkaly, ale kdo ví... Kdo ví... Otrávená voda vysvětluje ten masakr i těla, i když z toho celého mám zvláštní nepopsatelný pocit. Dva nebo tři dny... Nebo déle? Pohledem sklouznu k tělům, abych viděla v jaké fázi rozkladu se nacházejí.

"Je mi líto tvé ztráty," řeknu, ale jsou to jen prázdná slova. Nezáleží na nich.

Odmlčím se, ale jen krátce, je tu jedna otázka, na kterou se Silko nezeptal, ačkoliv mně vyvstanula na mysli hned.

"Proč to udělaly?"