"Nevím, kam se poděly."
zachraptí dědula
"Pokud je na světě nějaká spravedlnost, tak si je vzal Mistr Kápě. Jsou pryč dva dny. Tři? Přestal jsem to počítat. Jen pohřbívám."

"Všechny jsou stejný." Souhlasně mu přitakám. A udělám pár kroků jeho směrem, když se chystá otočit, abych udržel jeho pozornost. "Příteli, pověz nám, kam se poděly, kudy se jim můžeme vyhnout?" Ztlumím spiklenecky hlas a nervózně se rozhlédnu.

Stařík na Silkovu otázku vzrušeně kývne hlavou s očima upřenýma do dáli.
"Ať je Poliel sklátí."
roztřese se mu brada, ale ovládne se
"Všechny se vrátily. Otrávily studnu. Pobodaly zbytek... chlapi si je pustili k tělu. Strigy!"
vyhledá Silka pohledem
"Nepusťte si je k tělu. Zavraždí i vás! Zavraždí všechny.
A já vás pak taky pohřbím... jednoho... po druhém... jako Alici... malého Vilíka... všechny...
slzy jako hrachy se mu kutálí po tvářích, zatímco mluví.
Pak si nadhodí tělo na rameni, otočí se a pomalu se s ním šourá někam pryč.

Rozvážně pokývu hlavou. "Dobře, nepít vodu." Automaticky se přizpůsobím jeho způsobu komunikace a začnu používat krátké a jasné věty. "Někdo vodu otrávil?" Rozvíjím jeho vlastní slova a v obličeji mám upřímný zájem a trochu i starost.

Jste obezřetní, a to je dobře. Nicméně ani Taira se svými havrany, ani Vesna nezachytávají žádné známky toho, že by se ve stínech někdo schovával.
Bacho z výše svého sedla prozkoumává nejbližší tělo. Stejně tak vlčice prochází opatrně táborem a hledá vysvětlení, nebo něco vystupujícího z hrozivého standardu, který vidíte všude kolem.
Mrtvoly nejsou jen tak poházené bez ladu a skladu. Uvědomíte si, že většina z nich leží u jednotlivých obydlí v přikrývkách a kolem ohně. Nevidíte na nich žádné zranění, nic, co by prozrazovalo příčinu smrti. Jedno je však jisté. Umírali v bolestech.
Vesna to bere důkladněji a tak skutečně nalezne, co hledá. Něco zvláštního. Dvě těla nejsou v postelích, naopak na chodníčcích. A ti byli zabiti násilně. Konkrétně bodnuti do zad.
Z těch, co jste zatím viděli (nepředpokládám, že se pouštíte někam do hlubin osady), tak padlí jsou ženy, děti a starší muži - kolem padesátky. Dost chybí chlapi středního věku. A obětí není dost na naplnění sídliště této velikosti. Samozřejmě, kdo ví, co je mimo vaše zorné pole.
Ve stání kousek od brány leží mrtví koně. Též bez zranění, s půdou kolem rozrytou vlastními kopyty.

Silk se přiblížil k starci, který na něj zatím bez hnutí kouká a nechá jej se představit. Tedy skoro. Jeho poslední otázku náhle přeruší výkřikem:
"Ne, nepijte tu vodu!"
a ukazuje volnou rukou na studnu na kraji vchodového náměstíčka. Silkovi dochází, že zvolání asi spustil svým posledním krůčkem vpřed.
"Voda je smrt..."
zasípe pak ještě člověk a v očích má prázdno.

Taira s ostatními nešla dovnitř a zůstala hlídat venku.

Nad horami na severu se v nahromaděných bouřkových mračnech ozvalo zahřmění a náhlý poryv větru vámi všechny otřásl zimou.

Jestli jsem se přes noc cítil nepříjemně, ještě to nebylo nic ve srovnání s tímhle dnem. Valí se na mě pocity nejistoty, za každým stromem vidím bubáka a za nepatřičnými zvuky s trhnutím otáčím hlavou, připravený vrhat dýky. Málem jsem takhle Taiře zlikvidoval havrana! Ten nechutný opeřenec si sednul na větev kousek ode mě a větve zapraštěly. Dýku mezi oči neschytal jenom proto, že se bedlivě soustředím. Obvykle v týhle náladě tak zdrženlivý nebývám, ale vzhledem k tomu, že máme v družině vlka, musím se víc hlídat, aby to jednou neschytala Vesna, pobíhající v křoví.

Když dorazíme k palisádě, blbý pocit ještě zesílí, i když už mi to přijde skoro nemožný. Takhle mizerně jsem se necítil ani když jsem tehdy odcházel z Drasnie a to jsem k tomu měl aspoň důvod!
Průzkum okolí nám nějakou dobu zabere. Skoro na nás začínám být hrdý. Vesna čenichá, jako správný vlk, a Torin čeká, dokud není průzkum dokončen. Dokonce ani nikde nevidím nemrtvý monstra od Tairy. Udělá mi to takovou radost, že na svojí tváři vyloudím malý úsměv, dneska asi první.

Vcházíme. A mě se trochu uleví. Všude kolem jsou mrtvoly, ty už nikomu neublíží. I když... vrhnu varovný pohled po Taiře.
Co se tu stalo, bylo rozhodně ohavný. Ale už je to pryč. Jeden živáček tu ale přece jen zbývá. Zachytím pohled od Arielle. Postřehnu drobné pokývnutí. Zahřeje mě to u srdce. No prosím. Stačil jeden rozhovor a už se chováme skoro jako sehraná jednotka!
Zaměřím svůj pohled na staříka a snažím se odhadnout jeho rozpoložení a úmysly. Zastavím se ve vzdálenosti dostatečně pohodlné pro mluvení a zároveň dost daleko na to, aby ho to neděsilo.
"Zdravíme tě, dobrý muži." Pozdravím s chmurně staženou tváří a na malý moment se odmlčím, hodnotíc jeho reakce. "Jsem Silk, a tohle jsou mí přátelé." Obsáhnu rukou naši malou skupinku. "Těšili jsme se, že tu svlažíme hrdlo v dobré společnosti a místo toho..." Hlas se mi zlomí přesně na tom správném místě. Následuje už jen tichá otázka. "Co se tu stalo?"

Sedla jsem si napřímeně dál od toho muže kterého jsme tady našli. Přesto v dohledu, doslechu a pohledem od ostatních. Dávala jsem na odiv svou srst do které se tu a tam opřel drobný vánek a oči jsem měla přihmouřené.
Neproměnila jsem se zpět do své lidské, přirozené podoby. Ač tahle podoba mi dávala přirozenou volnost, taky mi propůjčovala smysly. Sluch a čich. To byly nyní mé přednosti které jsem se naplno rozhodla využít.

Jedno je jisté, to co se tady stalo... To připomíná průnik vlků do kurníků. Pohledem jsem hledala jestli tady bude jiná mrtvola. Jiná v tom slova smyslu, která sem nemá patřit. A pak...

Zvedla jsem se abych si tady obtlapkala okolí a poposedla zase o kousek dál. Krytá před případným nebezpečím a přesto abych vše slyšela. Abych cítila úplně všechno. Krev, spáleniny, mrtvoly a taky něco dalšího co by mě zaujalo.

Cestujeme rychle, avšak s obezřetností. Stále očekávám nebezpečí, to něco zlého, co se na nás podle vyřítí z křovin, ze skal a stále nic takového nepřichází. Během těch hodin v sedle tak docházím k názoru, že ten nepříjemný pocit drnkající o instinkty šelmy není to, co podvědomí řve, že to bude. Žádný přepad, nic takového. Musí to souviset s princeznou - s tím, že se k ní blížíme. Rozhodně mne to ovšem neuklidňuje, ty sny byly znamením - varováním před tím, k čemu se blížíme a co najdeme.

A pak narazíme na osadu.

Zpoza palisády zní nářek, ale tentokrát se nikdo z nás nehrne vpřed.

Průzkum odhalí scénu, která zosobňuje zmar a smrt, ačkoliv se nezdá, že by nás tam čekalo nějaké přímé ohrožení. Není to pěkný pohled a už vůbec ne radostné zjištění. Seskočím z Hajtry a zatímco jednou rukou svírám otěže, tak druhou položím na jílec meče.
"Teď je ta správná chvíle tvé čáry," povím směrem k Taiře, pohledem kmitnu k Torinovi, který promluví. "Souhlasím. Budeme se držet pohromadě, musíme být připravení na nejhorší."

Vcházíme skrze vrata za palisádu. Zamračím se, na okamžik stisknu rty. Bacho si prohlíží mrtvé a já též k jednomu opatrně přikročím blíže, ačkoliv sotva si všimnu přeživšího, který se očividně snažil mrtvé tělo odtáhnout... Vypadá zuboženě. A mne přejíždí mráz po zádech z představy masakru, který se zde udál. Bránili se? Měli vůbec šanci? Co se tu stalo? Tohle rozhodně nevypadalo jako obyčejný mord... Ten pohled mi přináší do úst nepříjemnou pachuť vzpomínek na věci, o kterých se nemluví.

Kmitnu rychlým pohledem k Silkovi a sotva patrně kývnu hlavou.

Tohle je jeho práce.

Vždycky jsem míval rád dopoledne, takový ten čas, když je člověk už úplně bdělý a probuzený, ale den je ještě před ním.
V poslední době ale začínám měnit názor, vypadá to, že nemine jediné, aby nás nepotkala žádná lapálie.

Tahle se alespoň zpočátku tváří docela nevinně.
Když spatříme na obzoru osadu, nejprve se zaraduji.
Tak sem princezna tak hnala! Bezpečné místo pro přespání a ošetření raněných, to dává smysl...
Teprve po chvíli si uvědomím, že není slyšet žádný štěkot psů a nad stromy se nevznáší žádný kouř. Jen hejno vran.
Tak, třeba tam jenom chcípla jalovice. Celé stádečko jalovic...
Poslední naděje zhasnou, když se k nám vrátí Taiřin špeh se zprávou, že uvnitř jsou všichni mrtví. Na okamžik uvíznu ve staré vzpomínce.
Všichni mrtví... Ale alespoň tam jsou... Poplácám Vraníka po pleci a dotyk mastné, zaprášené srsti mne přenese zpět do přítomnosti. Vesna se vydá na průzkum a vrátí se s tím, že brána je otevřená. Její schopnosti jsou opravdu obdivuhodné!

Torin se vydává na průzkum jako první. Opatrně pobídnu koně za ním. Hradby ze dřeva působí svíravě, mám mnohem radši otevřený prostor. Otevřu alespoň vrata na maximum, abychom měli dost prostoru pro útěk. Kdyby náhodou...
Přeživší je od nás zatím daleko a nevypadá nebezpečně, ale zůstávám ostražitý, ruku na jílci meče... Prohlížím si bedlivě okolí, všechny stopy. Zastavím se u nejbližšího z těl, ale k koně neslezu.
Co je zabilo? Nějaký útok, napadení? Magie? Nebo... nákaza? Nikde nevidím žádnou krev. To je znepokojující.