Lítostivé kvílení a vypálená osada. Podle Tairy by nás za palisádou nemělo čekat nebezpečí. Přesto si připravím štít a jednoruční sekeru.

„Buďme všichni ostražití. Nechat pár přeživších a připravit past na náhodné … nebo očekávané kolemjdoucí je starý trik.“

S těmi slovy vcházím dovnitř jako první. Pozorně sleduji přístřešky a sruby okolo, truchlícího muže nechám ostatním. Zajímá mě hlavně, jestli se tady někdo neschovává. Ať už další přeživší, nebo nějaká hrozba pro nás. Od ostatních se zatím nevzdaluji.

Ve spěchu jste se sbalili, nasnídali, a pak už nebyl důvod otálet.
Vyšvihli jste se na své oře a v narudlém světle Hodináře pokračovali v honbě za princeznou.
Bacho zvládl sledovat stopy i po té době, v jeho prospěch mluvil hlavně fakt, že Viktorie před týdnem evidentně velice spěchala, a tak se kola kočáru zakousla hluboko do hliněného podloží. Přesto ale stále naléhavěji hledal místo, kde se zbytek delegace utábořil na noc.
Někde kolem by to mělo být, protože je nepravděpodobné, že by rozmazlená dcerka královského rodu byla ochotná jet celou noc v sedle.
Avšak dle stop přesně k tomu došlo. Je tedy otázkou, zda měla v tomto ohledu nějaké slovo.
Ranní oběh skončil a den se zrodil do pošmourného oblačna. Nad horami se stahují ošklivá mračna, která se postupně dál od vrcholů trhají a rozprostírají na jinak šmolkovou oblohu. Oba sluneční kotouče se snaží prorazit skrz, ale paprsků si příliš neužíváte, jelikož jste příliš blízko k epicentru.
Když zbývá zhruba jeden Oběh k poledni, zahlédnete před sebou mezi stromy nahnědlou hradbu z opracovaných kůlů. To vás zarazí, protože nic nenasvědčovalo, že se blížíte k osadě. Chvíli přemýšlíte, jak budete postupovat dál, hlavně kvůli onomu nepříjemnému pocitu, který neustupuje, ale spíš s časem postupně sílí. Může to být něco číhajícího uvnitř?
Nakonec se odvážíte jít dál.
Důvody jsou tři.
Za prvé si Bacho všimnul hejna havranů, v kruzích se vznášejících nad osadou
Za druhé Vesna při průzkumu blíž zjistila, že jsou vrata pootevřená. Nikoliv dokořán, ale bylo viděl alespoň trochu skrz.
Za třetí zaslechnete zevnitř kvílení. Tohle nezní jako šarvátka, spíš jako by někdo plakal. Muž. Má chrčivý, přeskakující hlas někoho, kdo si namáhá hlasivky už nějakou dobu.

Uděláte tedy průzkum v rámci vašich nejlepších schopností a pak se vydáte dovnitř.
Palisáda obkružuje asi 100 metrů dlouhou osadu oválného tvaru, která je z poloviny skrytá v lese a z poloviny z něj vykukuje na pastvinu. V zadní části stojí skutečný zděný dům s kamennými základy, dále napočítáte 5 celodřevěných srubů a zbytek jsou přístřešky či stany. Celkem napočítáte přes 30 obydlí. Všechny jsou pečlivě vyrobené, aby vydržely dlouhodobé používání. Rozhodně fungují jako trvalá obydlí.
Hned za branou je plácek, asi shromaždiště, na jehož okraji je studna. Dál vedou na hlínu vyšlapané cestičky, procházející celou osadou. Na levé straně je cvičiště a terče na lukostřelbu. Napočítáte 7 velkých ohnišť, která evidentně fungují jako polní kuchyně pro více přístřešků.

Po celém sídlišti jsou roztroušená mrtvá těla. Nikde jich není víc na hromadě, většinou se povalují poblíž nějakého obydlí. Kvílení zajišťuje jeden otrhaný, přes 50 let starý muž, který, ve chvíli, kdy jste vstoupili a on si vás všimnul, zrovna jedno z těl zkoušel nadzvednout a přehodit přes svá shrbená ramena. Na špínou šedivém obličeji jasně vidíte růžové cestičky slzavých potoků.
Když vás spatřil, zarazil se a ztuhnul uprostřed pohybu. Pouze vytřeštěným zrakem sleduje každý váš pohyb.

Domlouvání se nechám na Taiře a Bachovi, víc k tomu sama nemám. Nekromantce se to rozhodnutí sice zcela očividně nelíbí, ale všichni musíme přinášet nějaké oběti. Jestli se ona cítí nechrácená, co bych pak měla říkat já? 
Taira, Vesna i Torin mi odpoví na otázku ohledně snu, ale moudrá z toho rozhodně nejsem, protože... To nedává smysl, krom toho, že je na tom něco... Špatného. Samozřejmě až na Torina, jehož vlastní sen působí vedle ostatních tak prostě a jednoduše bez hlubšího poselství. 

Jen Silk, ten užvaněný komediant, je příjemný jako by právě vytáhl řiť z trní. Povytáhnu obočí, ale posléze jen drobně potřesu hlavou a nechám to být. Nevěřím mu. Ale tlačit na něj by ničemu nepomohlo. 
"Trochu veselí, Silku, víš jak se to říká. Do boje jdi vesele, neboť mrtvoly, co se neusmívají, vypadají ošklivě," brouknu směrem k němu a podívám se po Vesně.
"Souhlasím. Je to varování, jen nevím... Před čím," řeknu nahlas. Očima na krátkou chvíli zabloudím k Bachovi se vzpomínkou na náš ranní rozhovor. 

Pak už není důvod příliš otálet, princezna na nás nepočká. Udám směr pomocí kompasu a můžeme nasednout na koně a vyrazit. Hajtra je neklidná, ovšem to já taky, byť se snažím to na sobě nedávat tolik najevo. 

Jen mi to cestou nedá, abych se nezeptala ještě na jednu věc Vesny - věc, co mě zajímá. 
"Poslyš, Vesno, to... Jak se měníš... Co jsi? Převtělenec nebo je to jiný druh magie? Nemusíš odpovídat, pokud nechceš, jen mne to zajímá." A dokonce velice.

Taky už jsem skoro připravený k odjezdu. Ostatním se o svých snech příliš mluvit nechce. Nevidím ale důvod, proč na přímou otázku Arielle neodpovědět.

„Můj sen vyjmenovával různá zjevná fakta o nás trpaslících. Jakože máme krátké nohy a žijeme dlouho. Potom kladl zbytečné otázky. Jako například odkud jsme? Heh. To musel být nějaký zabedněný kouzelník. Každý přece ví, že my trpaslíci jsme tady odjakživa.“

Když mě Arielle přímo osloví, trochu neochotně se otočím s podmračeným výrazem.
"Sen je jenom sen." Prohlásím filosoficky, a trochu káravě se podívám na Vesnu, která mluví o nějakém snovém varování. "Nebylo to nic důležitýho a většinu si už stejně nepamatuju."
A nechci o tom mluvit. Rozhodně ne takhle po ránu. Moje sny jsou prostě moje.
Ale něčeho bych se napil. Sáhnu do svých zavazadel a dám si lok vína. Není to sice o moc lepší, ale horší taky ne.

"Vyrazíme?" Ten divný pocit ze včerejška mě neopouští. Nestává se často, že bych se cítil tak nesvůj a když už se to stane, tak nechci na jednom místě setrvávat delší dobu, než je nezbytně nutné. Jako už stokrát předtím, znova očima propátrám naše nejbližší okolí.
Nesnáším tyhle neopodstatněné obavy. Člověka to vyvádí z koncentrace.

Slova Arielle mne potěší asi tak, jako kdyby mi chtěla namlouvat, že se sama postaví do trajektorie dané šipky. Tudíž, téměř vůbec.
„V možnostech to je,“ řeknu trpce, protože moji magii chtěli využívat všichni jako průzkumnou magii. Magie Mistra Kápě degradována na jakéhosi zvěda. Navíc kdokoliv ucítí nádech mé magie v těchto stvoření se nebude snažit nějak schovat, ale spíše rovnou poběží za námi. Otázka jen a jen pak byla, jestli půjde útok na mne. I já mám své limity… možná bylo na čase si vytvořit nějaké brnění, ať aspoň mohu jeden útok nějak rozdýchat.

Na její otázku ohledně snu jsem si povzdychla, protože mi bylo asi jasné, jak to bude vypadat. „Pro informaci, já sny zas-tak často nemívám, jen aby si tady někteří nemysleli, že cokoliv se mnou je nějak spojeno se smrtí,“ dodala jsem k ostatním, protože mi vážně připadalo, že nejenže nechápou potenciál mé magie a víry, ale berou mne jen za nějakého magora, který je ujetý na mrtvoly.
„Týkalo se to ženské mrtvoly, která se mi smála,“ dodala jsem s pokrčením ramen, odhodlána, že jestli bude mít někdo nějaký blbý komentář, tak jej jedna z mých vran osobně navštíví.

Podívala jsem se na Bacha, který měl aspoň trochu normální dotaz. „Vyšlu je s úkolem se vrátit, pokud něco uvidí. Potom mám své metody, jak se na to podívat skrz ně. Nedokážou mi, ale vzdáleně říct co se děje. Má magie má pořád své limity, a protože tyto tvorové jsou více méně loutky bez duše, nemůžu se s nimi jinými prostředky bavit.“ Dodala jsem a čekala, až nám Arielle poví přesný směr, než řeknu svým výtvorům, že mají letět napřed.

Od svítání bojuji s touhou odjet co nejrychleji, takže mám sbaleno za chvíli. Než oheň dohoří, strhnu přístřešek, pak poliju popel vodou z potůčku a zahladím ohniště tak, aby sotva bylo poznat, že tu někdo spal. Nemusíme za sebou nechávat zbytečné stopy.

Během činnosti poslouchám debaty o snech. Vypadá to, že každému se zdálo něco zapamatováníhodného, ale nevidím v tom žádnou souvislost. Každopádně bude určitě rozumné zachovávat maximální opatrnost.
"Tairo, jak daleko se ty tvoje... výtvory.. mohou vzdálit?" Napadne mne, když Arielle zmíní nemtvé havrany. "Mohly by letět napřed a podívat se, jak vypadá cesta?"
Ne že bych nevěřil Vesně a jejím schopnostem, ale proč ohrožovat živé, když je může zastoupit něco, co už stejně jednou zemřelo?

Už jsem nachystaná na cestu. Já i můj hřebec Styrr. Než se však vyhoupnu do sedla, rozhodnu se rozmluvit více. Torin zmíní kouzelníka, Arielle že to může dávat smysl. Může mít pravdu!

"Běžela jsem ve sněhu a pronásledovala svoji kořist. Ten sníh byl nádherný. Bílý, neposkvrněný ničím. Vločky, každá jiná mi dopadala na mou srst a hrudky čerstvého sněhu se zvedaly ze země při každém mém došlápnutí. Další dva vlci z naší smečky byli opodál. Čekali. Nakonec i já jsem zastavila. Znejistěla. Jestli naše kořist nebude moc velkým soustem pro tři vlky." Vypověděla jsem svůj sen. "Nevím co mělo být tou kořistí."

Pohlédnu Arielle do očí a na malou chvíli se odmlčím. "Souhlasím s tím, jak bude potřeba, prozkoumám okolí ve vlčí podobě." Jsem si sama sebou jista, že to dokážu. Že ať nás sleduje cokoliv, má proměna bude bezpečná.

"Ty sny nás před něčím mají varovat."

Vesna odpovídá otázkou, Taiře nepřipadají detaily důležité a Silk pro jistotu neřekne ani slovo, i když je jindy doslova k nezadržení. Krásné ráno, vskutku. Aspoň Torin svojí přímočarostí nezklame.
"Na detailech vždy záleží," opravím Tairu a potřesu zlehka hlavou. "Chápu, proč se tak cítíš, věř mi. Ale byla bych raději, kdybys spíše vytvořila více těch nemrtvých havranů nebo něčeho malého, drobného a hlídala jejich pomocí naše okolí, aby nás nikdo nepřekvapil. Pokud je to tedy v tvých možnostech. Případně může Vesna podezřelé úseky cesty nejdříve proběhnout ve vlčí podobě, nebo to udělám já," dodám po krátkém zamyšlení. 

Pohledem kmitnu k Vesně. "Každému se zdálo očividně něco jiného. Mně o postavě padající do propasti, Bachovi o světle. Vám? Třeba to dohromady bude dávat nějaký smysl. Torine, o jakých divných věcech ten hlas mluvil? Co ty, Silku?" ptám se dál, zatímco se chystáme společně k odjezdu. 
Kontroluji zbraně a vybavení, které nakládám na neklidně frkající Hajtru. Pro jistotu kontroluji i kompas, zda nás povede stále stejným směrem či se něco změnilo.

Noc byla nakonec klidná. Nepříjemný chlad zahnala Vesna svou magií a hlídka proběhla taky bez problémů. Až na tu mrtvou vránu, která mi klovla do nosu. Ráno jsem se probudil odpočatý a plný sil. Ostatní vypadají jako mátohy. Kruhy pod očima, nevyspalí, rozmrzelí. To bude zase den.

Ranní úkony provádím rychle a v poklusu. Zkontrolovat Buřta, umýt se u potoka, poděkovat Bachovi za čaj, nasnídat se. Potom se s předstihem začnu soukat do zbroje. Škoda, že s námi necestuje další trpaslík. Ve dvou a se vzájemnou pomocí je to vždycky rychlejší. Mezitím se rozproudí debata o snech, zajímavé…

„Taky se mi zdál netradiční sen. Tajemný hlas mluvící o divných věcech. Není možné, že se nám cpe do hlavy nějaký kouzelník? Dá se tomu nějak bránit? Kdo ví, co Varka a ty tři holky vykecaly. A komu. Řekli jsme jim toho dost o našem úkolu.“