Galdurova slova, že věštba ještě neskončila, mě zarazí v půlce kroku. Asi jsem špatně přečetl situaci. Sakra takto nás napínat. Zvědavě se otočím, abych se podíval, co se bude dít. Vidím kartu, jak dopadá na kataflak a potom už jenom výbuch, který mě srazí na zadek jak pytel brambor. Podruhé dneska.

Pomalu a s nespokojeným brbláním se zvedám na nohy. Na půl ucha při tom poslouchám vysvětlení věštby.

„Zase ten zatracený trůn. Toho nám byl čert dlužný, do čeho jsme se to zase zapletli. Až se vrátíme do Korálu, tak nás akorát král všechny nechá popravit. Místo jeho dcery mu přivezeme mrtvolu…“

Rozhlídnu se, jestli někde kolem uvidím Tairu a křiknu na ní.

„Hej, Tairo, dokázala bys něco udělat s tím tělem? Aby se nám nezkazila cestou zpátky? Taky bysme možná měli udělat nějaká nosítka. Ať princeznu vezeme s trochou důstojnosti a ne v pytli přehozenou přes rameno.“

Když nás poslední karta srazí k zemi, nerudně se na Galdura zamračím. Jasně, já nejlíp ze všech chápu, co je to dramatičnost. Ale každý dobrý herec by měl poznat, kdy je to už trochu moc. Když jste melodramatičtí až přespříliš, publikum akorát otrávíte. A tohle publikum už mi přijde rozladěné dost. Na jeden den už toho bylo prostě moc.
Až potom začne odpovídat na otázky. Ale jeho výklad spíš vzbuzuje další otázky, než že by odpovídal na ty položené. Že bychom žili v nějaké chodbě? Nesmysl. Tam to přece vypadá jinak. A nejdřív říká, že se všechno děje kvůli trůnu stínu, a teď že ten vlastně neexistuje. Někdo se snaží dát něco dohromady, aby se trůn objevil. Ale aby řekl kdo a co?
A jako třešničku po nás chce, abychom varovali jeho lid, který je už nejspíš dávno fuč. To se nás přece nijak netýká. Máme svůj úkol. Vzápětí ale Bacho skoro slíbí, že přesně to uděláme. Mě teda jedno setkání s nemrtvýma kostlivcema bohatě stačilo.

Než stihne slíbit ještě někdo něco dalšího, podívám se zase na Galdura.
"Je to všechno? Nebo z toho vyčteš ještě něco?" Najednou mi to celé připadá jako ztráta času. Výklady karet jsou prostě nepřesný a nespolehlivý. Myslel jsem si to vždycky, ale je fajn si čas od času teorie ověřovat.

S poněkud sveřepým výrazem se hrabu na nohy, mnu si loket a přemýšlím, jestli by bylo moc od věci dát si ještě pár loků ze své zázračné placatky. Už toho začínám mít fakt pro dnešek dost.
Opřu se o karafalk a podívám se, co se tak urputně tlačilo na svět. Poslední vyložená karta ale moc nadějí na nějaký šťastný konec nedává. Promnu si obličej s hlubokým povzdechem.

Ale dobrý. Pořád jsme tady a všichni v pořádku. Vrátíme se ke koním, uděláme oheň, něco sníme...

Moje myšlenky na zvěřinu přeruší Galdurův pád. Vrhnu se k němu.
"To už stačí," utnu jeho věštění rázně. "Řekl jsi nám toho dost. Odpočiň si trochu."
Zpražím Silka varovným pohledem, aby ho náhodou nenapadlo pokládat nějaké další otázky, které se mu teď určitě derou na mysl.
Zároveň mrknu i po Arielle, ale neodvažuji se jí požádat o léčitelskou pomoc napřímo, když mám ještě pořád v živé paměti (jakož i na rukou), čím si před pár okamžiky prošla. Nepochybně taky potřebuje sílu a energii pro sebe.
Ale Galdur opravdu vypadá, že by se mu nějaká odborná pomoc šikla.

"Určitě se můžeme pokusit varovat ostatní." Dodám k němu konejšivě. "I když nikoho jako jsi ty, jsem ještě v životě nepotkal, a co se týče ostatních orků..."
Na okamžik se odmlčím a přemýšlím, jestli mám zabředávat do tajů mezidruhového soužití má tomhle světě. Možná by mu to nejlépe vysvětlila Varka, kdyby se tu teď objevila... A nebo radši ne.
"Viděli jsme jich spoustu opouštět hory." Uzavřu to nakonec neutrálně. "Nevypadali, že by nám byli ochotni naslouchat."

Začnete se pomalu chystat k odchodu, což se setká s překvapeným Galdurovým pohledem, protože, ač vrávoraje, se čtením ještě neskončil, což vám vzápětí i poví:
"Se čtením jsem ještě neskončil."
odkašle si a vrátí se ke katafalku. Napětí ve vzduchu se vznáší kolem jako neviditelná, dusivá síla připravená vyrazit a zničit vše stojící jí v cestě.
"Přinejmenším jedna karta se dere ven."
mávne rukou, papír zasviští vzduchem a pleskne sebou na katafalk, přičemž rozhodí vyrovnané sloupky karet na všechny strany a sám zůstane ležet uprostřed.
Naakumulovaná moc v tom jediném okamžiku vytryskne na všechny strany a silou, jako po nárazu kramářovým vozem, vás shodí k zemi, včetně Galdura. Sokl a vše na něm zůstane netknuté.

Každý svým tempem se postavíte na nohy, zatímco si počítáte otlučené kosti. Galdur stojí u katafalku, opírá se o něj oběma rukama a třesoucím se hlasem zasípe:
"Menší zlo."
Na kartě je zlatá, dvojramenná váha, zdobená reliéfy a leptáním. Drahý, starožitný kousek. Jedno rameno zatěžuje svérázně naskicovaná lebka v kruhu (obecně známý znak smrti - ne nutně boha, ale spíš stavu jako takového) a druhé něco co vypadá jako všestravující plameny.

Když se jaghuta začne ptát Silk, vezme do ruky dvě karty a ztěžka žuchne na zadek. Oči má podlité krví a malý pramínek mu teče i z levé nosní dírky. Přesto štístkovi odpovídá, i když z něj slova lezou pomalu a obtížně.
"Trůn stínu neexistuje. Kurald Emurlahn, neboli Starší chodba stínu, byla před eony věků rozbita na cáry a trůn se ztratil. Ten, jenž na něj usedne, mu bude vládnout. Je jako tapiserie na této kartě, ale zatím nesešitá. A v jednom podobném rozpáraném kousku je tohle vaše Útočiště. Žijete v útržku mrtvé chodby. Přesto, na kartě je tapiserie zacelená. Možná se někdo snaží dát jednotlivé kusy dohromady ve víře, že se trůn opět objeví.
poposedne si a dlouze zasípe. karty mu padají z ruky, která se celá třese. Navzdory tomu ale pokračuje v povídání, oči se horečnatě vpíjející do Silka.
"Tento svět stvořili jaghuti jako enklávu, útočiště před Tlann Imass, kteří se je snažili pobít. Opředli jej ochrannou magií a ukryli. Sám jej hledám deset tisíc let. Nedávno něco ty obrany porušilo a nepřítel se dostal skrz. Zde jsme je spolu zastavili, ale určitě budou další. Zachraňte je. Varujte můj lid. Tak málo nás zbývá, jak jednoho za druhým dostihují ti nemrtví řezníci."


Do Galdurova výkladu lebka nezasahuje, ale když se jí Torin zeptá na jméno, tak odpoví:
"Mé jméno je Dak Rabath a jsem ..."
"...bezcitný vrah!"
přeruší ho zpovzdálí jaghut tónem svědčícím o hluboké studnici zášti, ze které čerpá. To však nemrtvého nikterak netrápí, protože ihned pokračuje dál
"Za vně torny budu vděčný. Čeká mě věčnost vyplněná sledováním místa, na kterém mě necháš. Jakékoliv oddálení je vítané.

Sleduji chvíli výsledek věštby a pod vousy se usmívám. Nesnažím se ani předstírat, že rozumím tomu, co věštba znamená. Baví mě ale, jak lebka, kterou jsem před chvílí vyhrabal ze sutin, vyvedla Galdura z rovnováhy. Přechytnu si ji v ruce, není to úplně praktické, pořád takto držet něčí hlavu.

„Máš nějaké jméno, válečníku? Mně říkají Torin Rudovous. Asi to bude chvíli trvat, než dojdeme někam s výhledem. Mám vymyslet, jak tě připevnit na batoh? Předpokládám, že nechceš celou cestu strávit v pytli.“

Potom se pomalu vydám k Bachovi, abych mu pomohl připravit tělo princezny na převoz.

Výkladu karet zpočátku nevěnuji moc pozornosti. Mnohem víc mě zajímají zuby na mých dýkách, a tak se snažím napravit co jde.
Nicméně i já cítím, jak se mění atmosféra. Něco je zase cítit ve vzduchu. Stejně jako to nekonečné napětí, než sem portálem vtrhli kostlivci. Neklidně se rozhlížím a zvlášť zamračený pohled věnuji lebce v Torinově ruce, která pořád něco žvatlá. Není to přirozené.
Galdur vykládá karty, ale moc moudrý z toho nejsem. O významu karet nic moc neprozradí, jenom říká, co otáčí. Nakonec mě zvědavost přemůže a dojdu se podívat až k podstavci.

Po proslovu lebky a Galdurově výbuchu na něj koukám o poznání ostražitějc. Přidali jsme se k němu docela rychle. Vlastně o něm nic nevíme. Přišel sem stejně jako kostry z druhé strany. Co my víme co je zač.
Ostatní už chtějí jít a já se jim vlastně vůbec nedivím. Ale když už to je vyloženo... Pečlivě zkoumám obrázky, jestli mi náhodou něco nebude povědomé. Opakuju si v hlavě Galdurova slova a snažím se najít nějaký smysl.
"Říkáš, že se všechno děje kvůli Trůnu stínu... co je sakra Trůn stínu?" Vůbec nic mi to neříká.
"Taky říkáš, že nahoře je příčina a pod tím důsledek..." Zamyšleně koukám na karty. "Víme, že drak zabil princeznu. To by mohlo být tohle... Herald Života byla princezna, takže Královna smrti je drak?" Prstem poukážu na obrys křídel na pozadí karty.
Kouknu nespokojeně na Galdura. "Co znamená ten zbytek?" Nebaví mě tohle chození kolem horký kaše. Určitě ví víc, než co nám říká. Když už se pouští do výkladů, měl by to dělat pořádně, no ne?

"Nejsou, ale ty vykládáš. Ty si musíš ta pravidla stanovit, nikoliv někdo z nás, to nám nepřísluší," trhnu rameny v reakci na Galdura, který se v další chvíli pustí do pokračování ve výkladu. Nejsem z toho po pravdě příliš moudrá, jisté souvilosti tam vidím, ale jen bohové ví, co přesně to znamená. Příliš tomu nepomáhá ani ten nepříjemný pocit, který by mi ve zvířecí podobě zajisté ježil srst a nutil uši sklopit k hlavě, cvakat kolem sebe zuby a obcházet kolem katafalku. Nedělám ovšem nic z toho. Jen nehybně stojím, příliš nehybně, dech se ve mne tají a chloupky na pažích a zátylku se staví do pozoru jako nastoupená rota vojáků. 

A pak - pak se do toho vloží nemrtvý válečník. 

Z jeho slov mrazí. Ale není to nic ve srovnání s reakcí Galdura. Škubnu sebou a ruka mi cukne ke zbrani, to že neuskočím dozadu je spíše náhoda než úmysl. Pud sebezáchovy totiž velí jediné. Uteč, uteč, UTEČ. Hned. Dříve než bude pozdě. Ale já tam přesto stojím. Tisknu k sobě čelisti tak silně až mi z toho skřípou zuby, zatímco mi svaly tuhnou napětím. 

Ostře se nadechnu. Galdur zavrávorá a... Náhle je něco jinak. Karty jsou jiné. Zamračím se. Pohledem zůstanu viset na Vládci života, na vyobrazení sošky Soliel, kterou jsem držela ještě nedávno ve svých rukách. Polknu. Ne, ne, soustřeď se... V tu chvíli se ozve Bacho. Trhnu sebou a střelím k němu pohledem. 

"Stačí. Půjdeme," souhlasím bez okolků. Chci odsud pryč. 

Ač se původně stavím k vykládání karet dost netečně, nakonec mi to očividně nedá. Nebo už prostě nemůžu vydržet jen tak nečinně sedět. Něco je ve vzduchu.
Ošiju se, vstanu, a přiblížím se ke katafalku. Z uctivé vzdálenosti si prohlížím karty. Můj pohled dlouze ulpí na Heraldovi života a potom sklouzne ke Trůnu. Zamyšleně se podrbu na hlavě, ale jestli mám na výsledek věštby nějaký názor, nechám si ho pro sebe.
Když se Galdur málem neudrží na nohou, trhnu sebou, jako bych mu chtěl pomoct, ale přeci jen mě jeho cizost drží zpátky. Podívám se znovu na kamenný stůl a polknu. Měli bychom to přestat pokoušet, než se opravdu něco stane.

„Nestačí to už?“ Zamumlám do ticha. „Musíme jít… Máme úkol.“
Učiním pár kroků k princezninu tělu, jako bych chtěl pozornost ostatních zaměřit tím směrem.

Galdur si poslechne vaše názory, na Arielle se zatváří trochu jako by kousnul do šťovíku. Torinovo prohlášení mu však rysy opět projasní.
"To nejsou žádná jasná pravidla, ale chápu z toho, že vás zajímá závislost jednotlivých karet v minulosti a jak ovlivnily přítomnost."

rozhlédne se po kamenné desce a chvíli zkoumá obrázky na něm již položené. Něco si pro sebe šeptá, potřásá hlavou, ruce v bok. Evidentně nad něčím přemýšlí. Každých pár okamžiků se mu výrazem mihne překvapení, trhne dlaní s balíčkem draků a na moment se na něj podívá, než se vrátí k zadumání. To se děje asi minutu, stále častěji. Jakoby jej karty rušily.
Není se co divit. Ono napětí, ze kterého vstávají vlasy hrůzou, totiž nezmizelo, a začínáte pociťovat stále větší naléhavost. V krku vysychá, čelo se potí.

"Dobrá. Zahraji čtyři karty, které by měly být vztaženy k těm už ležícím. Nad ní leží příčina, pod ní důsledek. Zajímá nás minulost po přítomnost."
pronese nakonec, a také se mu nervozitou zadrhává řeč.
Mávne rukou a čtyři obrázky se rozletí vzduchem a dopadnou na katafalk. Bez ladu a skladu zůstanou ležet každá jinde, viditelně nepatříc k žádné z již vyložených karet.
"Vládce života, Zabiják ledu, ... Kamenník."
začne jaghut číst karty, ale před třetí se zarazí a chvíli trvá, než ji identifikuje. Je viditelně otřesen.
Než stačí pokračovat, ozve se opět hlas z Torinovy ruky. Chladný a bezemoční.
"Nyní o to víc lituji, že jsme tě nedokázali zastavit, Kamenníku. Kromě tvého odsouzeníhodného původu jsi zde navíc s nějakým posláním. A doufáš, že ti budou přítomní smrtelníci věřit, že výklad, který nabízíš, je pravdivý? Že s nimi nehraješ hru ve snaze ulehčit svému úkolu? Co oni pro tebe jsou? Jen pěšáci na jedno použití. A ty je použiješ. Bez milosti. Bez lítosti. Bez..."
Galdur lebku během jejího proslovu propaluje očima, ve kterých nejdřív doutná, pak hoří hrozivý, nekonečný vztek. Ruce se mu třesou, poté se svírají do pěstí. Míra emocí v jeho tváři hrozí, že provede něco nepředloženého. Než ale stačíte zasáhnout, přeruší Imasse výbuchem emocí, kdy ze všech sil udeří do kamenné desky, až rozložené karty povyskočí a rozletí se na všechny strany.
"MLČ!!!!!"
zařve nepříčetně mohutným hlasem, a vy se najednou cítíte hrozně malí a bezvýznamní proti tomuto 10 000 let starému tvorovi a dobře si uvědomujete, že byste mu v jeho hněvu nechtěli čelit ani všichni dohromady. Něco podobného možná cítí i prostořeká lebka, protože několik okamžiků taktně mlčí.
"Nyní jsem spokojen."
pronese po chvíli, zatímco jaghutův vztek beze stopy mizí, a je nahrazen úžasem. Zírá na katafalk, kde jsou karty najednou rozloženy ve zcela jiném postavení, než před výbuchem. Polkne a dokončí čtení.
"Útočiště."
ustoupí zpět, abyste se ke katafalku dostali a mohli si rozmístění prohlédnout. Lze si všimnout, že u toho zavrávorá, ztratí rovnováhu a málem spadne na zem. Naštěstí se stačí zachytit kraje desky.

Popisy karet:
Kamenník - Ledová tabule, uvnitř které září oranžový kruh uzavřený uvnitř.
Zabiják ledu - Obrázek je vyplněný plameny, ze kterých nenápadně vystupují rysy kostěného obličeje.
Vládce života - Dřevěná soška vyřezaná do podoby starší, přísné ženy. Dílo není nijak podrobné, ale nemůžete se zbavit dojmu, že vás pozoruje.
Útočiště - Zelené lesy a pole, uprostřed kterých v dálce leží rozlehlé město. Těžko říct, které to je, ale dokážete při podrobném zkoumání nalézt Obsidiánové čtyřvěží - velice unikátní stavební prvek královského hradu v Korálu.

Výklad probíhá bez komplikací. Nervózně se rozhlédnu kolem sebe. Mezi lidmi jsem věštbu, skutečnou věštbu, zažil již několikrát. Ne vždycky to proběhlo bez komplikací. A Galdur zdá se nějaký talent má. Karty, které skončily na katafalku, nevypadají náhodně. Herald života, válka, královna smrti, nic nečekaného zatím. Trůn stínů je překvapivý. Znamená to, že to způsobil? Nebo že z toho bude profitovat? Nebo obojí?

Arielle navrhne, jak věštbu dokončit. Dodám k tomu jenom krátce:

„Ta karta u heralda života. Mohla by nám říct, kdo za tím vším stojí. Kdo sem tu holku poslal na smrt.“