Čekám, jak se bude Arielle tvářit na můj proslov, ale jako první promluví Torin.

Překvapí mne hlavně obsahem své řeči, doteď rozhodně nevystupoval jako člověk (trpaslík), co byl ochotný řídit se něčími pokyny. Přemýšlím, jestli ho mám upozornit na to, že jeho dosavadní činy byly dost v rozporu s tím, co požaduje, ale než se rozhoupu, vstoupí do debaty Silk.

Alespoň někdo, kdo vypadá, že mi rozumí! Jeho výstup pobaví a trochu prolomí dusnou atmosféru. Úplně mám chuť doplnit to představení nějakou efektní fanfárou na svoji foukací harmoniku, ale s ohledem na okolnosti si to raději nechám ujít. Naznačím alespoň potlesk a nahodím souhlasný obličej. Pokud to prvně myslel takhle, nemám nic proti.

Vesna začne z úplně jiného soudku, ale o nic méně efektivně. Škubnu sebou, když mi ostří prosviští kolem ucha.
"Bravo!" Ohodnotím ten výkon, když se trochu vzpamatuji. Neměl jsem sice úplně příležitost sledovat ji při dnešní šarvátce, ale ostatní mi to později za cesty popsali více než dost. Ani v nejmenším nepochybuji o schopnostech téhle neohrožené divoženky a jsem vážně rád, že je na naší straně. Zvlášť pokud všechno naznačuje, že tohle nebude úplně bezpečná cesta.

Přejedu pohledem zpět k Arielle a zachytím její unavený výraz.
Tohle znám. Něco tě kdysi zranilo, a podle všeho to šlo zatraceně hluboko. I léčitelé potřebují občas vyléčit, jenom se na to zapomíná... A máš to s náma těžký.
Navenek jen spokojeně přikývnu. Hlavně že víme, na čem jsme. "Tak fajn, vzbuď mě." Dodám.

Nakonec se ještě obrátím k Torinovi, který u mne sedí nejblíž. "Silk ti asi nejlíp poví, co ta orkyně říkala... Ta polívka už zatraceně dobře voní. Pálenku?" Nabídnu mu lahev, vytaženou ze svých brašen.

Bacho začne mluvit, Torin se do toho přidá a Silk to všechno zahrne takovým množstvím slov, že není šance se dostat ke slovu, abych Bachovi aspoň v krátkosti sdělila, že mne nepochopil stejně jako představu toho, jak by to mělo fungovat. Vlastně mám v jednu chvíli chuť na Silka zavrčet, ať aspoň na chvíli sklapne - zrovna, když předvádí to svoje "divadlo", ale ovládnu se, byť všem musí být naprosto jasné, že čím déle se řeční, tím méně se snažím předstírat, že řečníkovi věnuji pozornost nebo že mne vůbec baví ho poslouchat. Nechápu, jak v této chvíli tady může takhle tajtrdlíkovat.

Pohledem přejíždím okolí, na chvíli si stoupnu a poodstoupím pár kroků od ohně. Cítím oči, které nás sledují, ale nevidím tělo, kterému by patřily. I to je důvod, proč se nenechávám strhnout rozhovorem - proč to ani nechci. A je to i důvod proto, že se sebou prudce škubnu, jakmile Vesna vrhne sekyrku do stromu, přimhouřím oči a přistihnu se, že mám ruku položenou na jílci vlastní dýky. Nebyl to nejchytřejší nápad, ale zdaleka nemá na její hrátky s ohněm.

Vážně. Vážně?

"Vesno. Schválně jsem kopala hlubší jámu, aby ten oheň nebyl tolik vidět," napomenu ji lehce nedůtklivě, ačkoliv můj tón hlasu postrádá ostré hrany. Vydechnu, prsty si na chvíli stisknu kořen nosu. "Což je vlastně asi stejně jedno díky mistrovi slova, co zahrál velkolepé představení vší zvěři v okolí," doplním.

"Pro začátek bude bohatě stačit, když každý z vás, pokud nebudeme přepadeni, řekne skupině, co hodlá dělat a počká si, zda s tím všichni souhlasí a počítají. Zbytek se doladí cestou," uzavřu to - ze své strany. "Pokud vám něco řeknu, je na každém, zda mne poslechne a bude věřit mému úsudku, nejste můj oddíl, abyste mě museli poslouchat na slovo. Jen prosím. Už žádné zbytečné hlouposti."

Podívám se k Bachovi.
"Souhlasím, promluvíme si o tom při noční hlídce," dodám směrem k jmenovanému.

Ač se debaty ohledně toho, kdo by nás měl na starosti nijak neúčastním... Neúčastním. Nejsem taková abych ze sebe chrlila slova, měla před sebou publikum a já si je získala na svoji stranu. Možná vlastně ani to řečnění tak nějak svým způsobem nemusím. Samozřejmě dovedu ocenit ty, které tomuto umu vládnou, ale nedokážu snad ani tak dlouho udržet pozornost. Vlastně když probíhá slovní válka a přednášení argumentů, přistihnu se jak jsem si sedla k ohni a podepřela dlaní bradu a oči mi jezdili z jednoho na druhého, právě na toho, kdo zrovna mluvil.

Ať je to tak či tak, vidím, že Silkovou zbraní budou slova. Chvíli na něj hledím, možná déle než je zdrávo. Je to nějaký rádce, mudrc, herec či bard? Těžko říct.

Když ale řekne abychom si řekli, co kdo umí...Nemám nic proti. Vlastně budu ráda když se dozvím víc, na koho se v jaké situaci mohu spolehnout. S úsměvem na rtech se zvednu od ohně abych se i já ujala slova. Možná tedy činu. Vzala jsem svou sekerku abych se podívala na Bacha a než by člověk řekl švec, prudce jsem ji se vší silou a obratností vrhla kolem mého spolubojovníka který byl nominován Torinem na vůdce. Aby sekera proletěla vedle něj. Opisovala oblouk za obloukem a stala se skutečně smrtící zbraní a zasekla se do kmene stromu, který byl opodál.
"Umím se o sebe postarat. Ať už s jednoručními zbraněmi nebo v boji bez nich." Otáčím své dlaně nahoru a zase dolů. "Jestli chcete, můžeme poměřit síly beze zbraně." Můj další úsměv věnuji Bachovi. "Omlouvám se za to před chvílí, ale musela jsem to dokázat." Jak tak otáčím dlaně tam a zpět, dám v tom momentě dlaně k sobě jako kdybych v nich chtěla uplácat sněhovou kouli. Žmoulám je kolem sebe. "Jednou vám možná řeknu svůj příběh. Kde jsem se učila, co jsem dělala." V tu chvíli mi z dlaní začalo prosvítat světlo, postupně začínalo žhnout a mělo stejnou barvu jako oheň který nás hřál. Dala jsem dlaně od sebe abych v jedné z nich měla malou ohnivou kouli která mi tancovala v dlani tam a zpět. Trvalo to jen pár okamžiků než jsem ji hodila do ohně aby byla co nejvíc neškodná. Po jejím dopadu sice oheň zvětšil svůj objem a řádně to tam zapraskalo, ale... Oheň je oheň. Za okamžik už byl zase náš oheň takový jaký měl být.

"Možná trochu znám stopování nebo jak najít vodu. Jak se k sebe postarat v přírodě. A příroda... Má možná tak trošku ráda mě jak jste už dneska viděli."

Nakonec se zhluboka nadechnu abych zase vydechla. "Jak jsem vás tady poslouchala, tak na mé volbě se nic nemění."

Musím uznat, že mě tahle skupinka začíná bavit! Taira provede volbu, jako bychom se bavili co si dáme k snídani, a zase si vyvolává nějakou příšeru. Reakcí je jen mé zdvižené obočí, ale nijak to nekomentuji. Předpokládám, že umí zařídit, aby tomu nesvítily oči a neprozradily nás na sto honů.

Slova se chopí Torin a já pokýváním respektuji jeho volbu. Navenek to nedávám najevo, ale vnitřně se tak nějak zkroutím. Vedení lidí se úspěšně vyhýbám už nějakou dobu, a nemám v plánu na tom nic měnit. Uznávám, může to přinášet jisté výhody, ale zápory těžce převažují. Navíc se považuji spíš za rádce a průvodce, než velitele. Brr.

Mezitím provede volbu i Vesna a začne mluvit Bacho. Nadechuji se k odpovědi, abych mu všechno vysvětlil, nicméně se do toho vloží Arielle a tak ještě chvíli čekám. Chápu její argumenty, ale chápu i Bacha. Mým údělem je chápat všechny. Poslouchám a všechny informace si třídím a zařazuji a vyhodnocuji a přemýšlím.
Nechám domluvit Torina. Jeho poznámce o orcích se zakřením. Nemáš ani tušení, co bych provedl s takovým velkým zlým orkem. Zajiskří mi oči.

Nicméně přišel čas na uklidnění vášní. Po Torinovi smířlivě vztáhnu ruce v uklidňujícím gestu. Věnuji pohled jak Bachovi, tak Arielle, jako hlavním aktérům vzniklého sporu.
Jako první promluvím k Arielle. "Nerozumíte si." Kouknu i na Bacha a Torina. "Bacho to jistě nemyslel tak, že se budeme domlouvat během akce, ale že by bylo dobré ujasnit si naše cíle a schopnosti, než se do něčeho pustíme." Přesvědčím se, že mám ode všech plnou pozornost a pak pokračuji, koukajíc teď na Bacha.
"Řeknu ti, jak si to představuji..." dramatická pauza, jemný úsměv. Mluvení k davům je jedna z věcí, ve které vynikám a jsem si toho dostatečně vědom. "Máš samozřejmě pravdu, potřebujeme o sobě vědět, kdo je v čem dobrý. Potřebujeme vědět, koho v případě střetu chránit, kdo půjde do střetu hned, kdo bude útočit ze zálohy... kdo bude při vyjednávání mluvit, kdo se tvářit nebezpečně... máme na to celou noc." Zase pohledem všechny obsáhnu a pokračuji. "Dneska jsme se mohli domluvit, že Taira nebude hned tahat nemrtvé, že se tam Vesna půjde nejdřív podívat a dá vědět co se děje, aniž by se ukazovala. Pak jsme tam mohli jít všichni najednou. Za předpokladu, že by orčice do té doby neumřela, bychom je od sebe rozdělili... Já bych mluvil, Torin by se tvářil nebezpečně a s Bachem by stáli před Tairou, která by v případě ohrožení tahala nemrtvé z kapsy, aniž by se bála vyrušení, protože by její zdatní ochránci odpálkovali všechno, co by se přiblížilo víc než na čtyři sáhy. Ale jsou situace, které neodhadneš dopředu.."

Další dramatická pauza. Hlas potemní a nabere nádech tajemna a napětí. "Arielle, stojící těsně u Tairy, sleduje okolí. A támhle vidí pohyb! Ze zálohy se na nás řítí skupina orků. Jsou nezvykle potichu, a jelikož jsme všichni ostatní zaujatí něčím jiným, nikdo si jich nevšímá. Arielle křičí... přepadenííí! Taira tahá nemrtvé z klobouku, Torin s Bachem chrání Tairu, já se schovávám a útočím ze zálohy, Vesna se mění a útočí... Arielle vyhodnocuje situaci, a pomáhá do bezpečí civilnímu obyvatelstvu. Léčí případné raněné. Taira vytáhla nemrtvé a boj se otáčí v náš prospěch! Arielle vidí nebezpečnou situaci, která se žene na civilisty... a řve... Silku, vlevo! Protože ví, že se tam dokážu dostat nejrychlejc. Silk zasáhne a zneškodní orka, který se už už napřahoval k poslední ráně!

Boj utichá. Arielle ošetřuje drobná zranění... A díky tomu, že každý věděl, co je třeba udělat a díky koordinaci od Arielle, dopadá vše v náš prospěch."
Během svého malého divadelního představení široce máchám rukama, abych svá slova podpořil. Zvyšuji a snižuji hlas, dávám mu patřičné kadence na správných místech. Chci zaujmout publikum a nechat je ponořit se do příběhu, aby zapomněli na předchozí při a koukali na to bez zbytečných rozvířených emocí. Slova podporuji vhodnými výrazy a využívám i stíny vrhané ohněm pro co nejlepší efekt.

Nakonec vyseknu drobnou decentní poklonu, narovnám se do plné výšky a ještě normálním hlasem dodám: "Nenavrhuji Arielle na post diktátora, to nemá v povaze." Podívám se na Bacha. "Ale na post koordinátora vyhrocených situací, ve kterých se snadno ztrácí přehled. Ujasněme si teď cíl mise, čeho chceme dosáhnout a řekněme si naše schopnosti, a pak se chovejme tak, abychom cíle co nejefektivněji dosáhli."
Na znamení, že jsem skončil, se stáhnu z přímého světla ohně, které mi do teď osvětlovalo obličej, a sleduju, jaký efekt má řeč měla.

Odpověď Arielle mi udělá radost, konečně jí něco vytrhlo z unavené letargie. Potlačím nutkání se usmát, mohla by si to vyložit špatně. Bacho, na druhou stranu, svými teoriemi překvapí. Nesouhlasně se zamračím, a když domluví, okamžitě se do toho vložím.

„V tomto jsem za jedno s Arielle a Silkem. Měli bychom mít velitele. Jsou situace, kdy se můžeme společně domluvit, a jsou situace, kdy by to skončilo katastrofou. Pokud by teď z křoví vyskákali orkové a vrhli se na nás, tak není čas na nějaké rozpravy. Někdo by se rozhodl zůstat a bojovat, někdo by radši ustoupil a někdo by je pozval na čaj.“

Loupnu pohledem po Silkovi.

„Výsledek by byl chaos a naše efektivita, jako ozbrojené skupiny, by šla do háje. Všichni musí vědět, kdo v takové chvíli rozdává rozkazy. Taky by si velitel měl zvolit svého zástupce. Pro případ, že by se mu něco stalo.“

Poškrábu se ve vousech.

„A ohledně toho, co se dneska stalo u Orla, nenechávejte si to pro sebe. Taky by mě zajímalo, jak to bylo se zraněnými a co jste zjistili od té Orkyně.“

Já věděl, že to máme nechat až po večeři.

Nemohu zastřít, že mne břitká odpověď Arielle zaskočila. Uznávám, ta moje poslední věta byla tak trochu provokace jejím směrem, ale až takovou pohromu na svoji hlavu jsem zase nečekal. Vždycky vypadala tak nezúčastněně a nad věcí… No, zdá se, že Silk není jediný, komu se naše předchozí eskapády nelíbily.

„Já se nechci hádat,“ namítnu rychle a ukážu rusovlásce otevřené dlaně, aby viděla, že neskrývám žádné, byť ani pomyslné, ostří.
„A rozhodně si nemyslím, že bys chtěla jen rozkazovat – nebo plánovat vraždění civilistů. Spíš jsem chtěl říct…“
Prohrábnu si vlasy a v duchu si vynadám, že jsem se ve škole více než hodinám rétoriky věnoval nácviku stojek ve cvalu na kasárenském dvoře. „Všichni tu máme nějaké zkušenosti,“ začnu nakonec ze široka, “Všichni jsme zvyklí rozhodovat sami za sebe. Nemůžu mluvit za ostatní, ale já asi prostě nedokážu svěřit odpovědnost za svůj život někomu, ke komu nemám stoprocentní důvěru.
Neber si to osobně, Arielle,“ řeknu skoro omluvně, „Ale tohle přece není nějaká dětská hra, kde se na jednoho ukáže, ten je šéf a ostatní poslouchají. Viděla jsi ty hroby v lese? Ty mrtvé vesničanky? Může nám jít o život.
Souhlasím s tím, že bychom měli táhnout za jeden provaz.“ Pokračuju už směrem k ostatním. „Ale raději bych se poradil a rozhodoval sám za sebe, než věřit, že někdo, koho sotva znám, dokáže správně odhadnout moji motivaci a ví, co je pro mne nejlepší.
A pokud už někdo takový má být, nemůže prostě čekat moji stoprocentní loajalitu. To je to, co jsem chtěl říct.“

Odkašlu si. Tak dlouhý projev jsem neměl možná od doby, kdy jsem se snažil opilému kamarádovi v Korálu vysvětlit pravidla karetní hry Sedmá bere.

Podívám se na Arielle a dodám ještě o něco tišeji, směrem k ní. „A co se týče toho druhého… Ano, máš pravdu. Vadilo mi, co jsi provedla s tou zraněnou ženou. A předpokládám, že tobě zase vadilo ledacos na mě. Tak to prostě chodí.“ Udělám omluvné gesto. „Pokud si to chceš vyříkat, můžeme, ale nerad byc tím teď ostatní obtěžoval. Jestli souhlasíš, můžu si vzít hlídku po tobě a až tě v noci přestane bavit čučet do tmy, probudíš mne a můžeme to probrat.“

Tenhle rozhovor je přesně tím, nač nemám úplně náladu. Ten divný pocit mne neopouští a i nyní jsem jako na trní... Prsty si poklepávám o stehno a tvář mi brázdí chmury. Ne, že by mě Torinův protest překvapoval, rozhodně ne po tom, co se stalo a co si opovážil na mě štěknout. Pamatuji si to, ač jsem neměla potřebu se k tomu ohrazovat.
"Připadám ti tady snad jako na výletě, Torine? Že to neberrru dostatečně vážně?" obrátím se na trpaslíka. Mluvím tiše, leč rozumět je každému mému slovu. Lehce se u toho předkloním ani neuhýbám pohledem. Jen oči mě prozradí, že mě jeho smýšlení o mne samotné podráždilo. Do hlasu mi na okamžik pronikne něco, co tam nepatří. Hrdelní zapředení velké šelmy, které zmizí stejně rychle jako se objevilo. 

Vydechnu. Klidná jako líně tekoucí voda v potoce.

Vesna řekne moje jméno.

Silk. Taira. Vesna.

Jsem překvapená, nepočítala jsem s tím, že by moje jméno mělo padnout. 

Slova se ujme Bacho, absolvent důstojnické školy. Já viděla, co z ní obvykle vylézalo za oficíry, ačkoliv o Bachovi nemůžu říci půl špatného slova. Tedy, spíše nechci, pro všechny by bylo nejlepší dnešek smazat a zítra začít znovu, zvláště když dosud se nám cestovalo společně nečekaně dobře. 
"Nestačilo, Bacho, protože to neuděláme a příští situace dopadne úplně stejně. Nejsme sehraní a neznáme se, nakonec se vždy zachováme tak, jak nám to přijde nejlepší. Nejsme oddíl, aby každý znal své místo a věděl, co má dělat," obrátím se k němu. "Být velitelem není zdaleka jen o tom rozkazovat, co kdo bude dělat, ale ptát se a zjišťovat, dát společnému postupu ten správný směr, kterým by se každý měl ubírat," odmlčím se, ale ne dost natolik, abych dala komukoliv prostor mi do toho vstoupit.

Jsem unavená. Cítím se unavená. O to více kvůli Bachově poznámce.

"Jak si to představuješ? Že bych vám dala pokyn vraždit civilisty?" povytáhnu obočí. "Víš, co jsem se naučila mezi vojáky, Bacho? Nejen poznat, když je má pomoc zbytečná, ale především, že když mi něco vadí na mém druhovi ve zbrani, musím mu to říct. Klidně se s ním pohádat, porvat, nebo si to jen vyříkat, nezáleží na tom, výsledek je stejný. Vol tedy raději slova a ne významné pohledy," dodám. Snad skoro zklamaně. 

Kde jsem to skončila.

Jsem unavená.

Přestože jsme se přes den jako tým nepředvedli, večer se zdá, že každý je ochotný přiložit ruku k dílu. Poprosím Torina, aby se svou sekerkou skácel pár menších soušek a Silkovi ukážu, jak proplést větve, tak, aby vznikla střecha. Společnými silami to máme za chvíli. Nebude to asi extra pohodlný nouzový úkryt, ale za nepropustnost ručím, a navíc je v dolíku mezi křovím, takže tam budeme pěkně schovaní, kdyby… No, kdyby něco.

Jakmile jsme hotoví, doběhnu Vesnu u a alespoň trochu se u potůčku umyju. Po cestě jsem zaprášený až to hezké není a někde pod tím nánosem špíny budou ještě zbytky krve té nešťastné vesničanky. Bůh ví proč si najednou vzpomenu na mrtvá těla na paloučku… Snad se jejich kamarádky nějak vzpamatovaly a zařídily včas pohřeb.

Torinovu nabídku večeře kvituji s povděkem, bude fajn dát si po cestě něco teplého a pan trpaslík se ve vaření vyzná, to už jsme měli možnost okusit předchozí dny. Nabídnu mu ze svých zásob nějakou pohanku a sušenou zeleninu, abychom ho dočista nevyjedli.

Oheň už se pěkně rozhořel, dotáhnu si k němu své brašny – jednak se na nich dobře sedí a jednak tam mám zbraně. A lžíci a další důležitosti. Uvelebím se a poslechnu si, co Vesna navrhuje. Hlídky zní rozumně, a rozhodně se taky rád připojím.
Než ale stačím něco říct, předstoupí Silk se svým plamenným projevem. Očekával jsem, že s něčím takovým přijde, když jsme spolu mluvili během cesty, bylo zřejmé, že je z dopoledních událostí dost rozmrzelý. Překvapí mne spíš to načasování, já bych tedy ze zkušenosti žádné ožehavé téma nenačínal, když jsou po cestě všichni unavení a hladoví. Ale já rozhodně neumím svá slova tak citlivě zaobalit. I když… nepřehání to trochu s tím přednesem?
Trochu pobaveně se podívám na Arielle, co tomu návrhu říká, ale podle očekávání se netváří nijak nadšeně. Ani nijak nenadšeně, nutno říct.
Taira vzápětí souhlasí, i když u ní si nějak nedovedu představit, jak poslouchá cizí rozkazy. Zato havraní pomocník vypadá úctyhodně a nejspíš se i bude hodit, přestože jeho zahnutý zoban a nemrtvé oči působí dost zlověstně.
Torin vypadá zpočátku stejně zaskočeně, jako já, ale rychle se vzpamatuje a přednese vlastní názor. Tím mne překvapí ještě víc. Je to od něho hezké, ale…
Předpokládám, že se očekává, že teď něco řeknu já. Přiložím do ohně pár suchých větví, abych získal trochu času na rozmyšlenou. Mezitím se vyjádří i Vesna, takže už je to jasné.

„Díky za důvěru, Torine.“ Usměju se přátelsky na trpaslíka. „Pokusím se jí nezklamat.“ Pak přesunu pohled na toho, kdo tuhle debatu začal. „Nejsem si úplně jistý, jak si to s tím velením přesně představuješ, Silku,“ trochu se zamračím. „Formálně jsme přece všichni na roveň. …A v krizi stejně všichni poslouchají toho, kdo má největší přirozenou autoritu. Možná by stačilo, kdybychom se dohodli, že příště dáme hlavy dohromady a domluvíme si postup, než se vrhneme do akce.“ Pokrčím rameny. „Jestli na tom ale trváte, klidně si můžeme zvolit někoho, kdo bude mít v rozhodování hlavní slovo. Nemám ani problém s tím, přenechat tuhle zodpovědnost Arielle.“
mZadívám se na posledně jmenovanou. „Ale za sebe rovnou musím říct, že nehodlám respektovat příkazy, které jsou v rozporu s mým morálním přesvědčením.“ Můj výraz jasně říká něco ve smyslu: však víš, o co jde.

Už už bych byla na cestě společně s Tairou a jejím nemrtvým havranem. Musím říct, že její nápad na další oči navíc se mi zamlouval a ten havran, když bych se na něj dívala z dálky... Tak by snad vypadal i poměrně normálně. Zblízka to byla jen taková malá obludka která mi však nevadila. Než jsem se však stihla nadechnout a cokoliv říct, vzal si slovo Silk. Sakra ten chlap ale umí mluvit! On by snad vymámil i tele z jalovice. Naslouchám jeho slovům.

Jeden hlas Silka pro Arielle jako naší vůdkyni. Druhý hlas Tairy pro Arielle. Torin navrhuje Silka. Myslím si, že dávám třetí hlas pro Arielle a její vítězství ve volbách je blízko. Nepředpokládám že by Bacho byl pro sebe samého a zároveň Arielle pro Bacha. Misky vah jsou proklatě blízko k rozhodnutí.

"I já jsem pro Arielle." Rozhlédnu se po ostatních a Torinova slova nechám bez odpovědi. Pak mi pohled padne na Bacha. Znovu na ostatní. Už to chci mít rozhodnuto.

Krájím zeleninu, kotlík s vodou se pomalu zahřívá. Když ucítím vůni hub, začnou se mi sbíhat sliny. Potom Silk začne mluvit a okamžitě mě přejde chuť. To vážně chce takové věci řešit před večeří?

„No, máš pravdu Silku, měli bychom si v tom udělat jasno. S tvojí volbou ale naprosto nesouhlasím. Velet by měl někdo víc aktivní. Nejsme tady na výletě. Náš úkol je přivést zpátky princeznu a rozhodnutí by měla směřovat hlavně k tomu. Určitá míra rizika je přijatelná. Navíc, pokud se skutečně semele něco nebezpečného, tak Arielle bude mít plné ruce práce se zraněnými.“

Přejedu při tom pohledem po ostatních, potom pokračuji.

„Moje první volba je Bacho. S důstojnickou školou by pro něj neměl být problém zvládnout naši skupinu. Druhá potom Silk. I když se spolu na některých věcech neshodneme, tak se nebojí do toho vložit a sjednat si pořádek.“