Silkovu zdvořilou žádost kontruji povytaženým obočím, je pro mne samozřejmost, aby v takové situaci náš oheň neplál jako vatra k nebesům. Bacho se mezitím vrhne na stavění přístřechu, mimo to mi i pomáhá s ohněm samotným, což ocením krátkým kývnutím hlavy namísto slov díků. 
"Se mnou nemusíš počítat," brouknu směrem k Torinovi, co plánuje vařit polévku. Ocením spíše maso, byť sušené a jen se suchary, vody mám naštěstí dost, abych to mohla dobře požvýkat a neměla z toho akorát drobky v krku. Čestvé maso by bylo samozřejmě lepší, ale prozatím se bez něj obejdu. V nejhorším si můžu vždy něco ulovit. 

"Hlídky jsou rozumný nápad," souhlasím s Vesnou. "Vezmu si tu, která na mě zbude," dodám vzápětí. Stejně budu mizerně spát, nezáleží mi tedy na tom, kdy budu muset vstávat nebo moci ulehnout. Na průzkum okolí se k ní přidá Taira, proti tomu nic nemám, sama jsem si to tu aspoň v rámci možností prošla. Jen tedy upřímně doufám, že se nevyplní sýčkování Bacha, není mi příjemná jak představa dalšího moknutí, tak toho, že bychom všichni měli pospolu spát pod tím malým přístřeškem. Pohodlné by to tedy rozhodně nebylo. 

A pak se slova chopí Silk - nu, kdo jiný. To, jak se věci mají a nemají řekne vskutku diplomaticky, ačkoliv by se to dalo shrnout do jediné věty - byl to průser hodný bandy zelenáčů, co se nesmí opakovat. A to je vlastně dost slušná verze sama o sobě. 
Nicméně...
Překvapeně zamrkám, když se jeho pohled zastaví na mě a řekne moje jméno a Taira v další chvíli bez okolků souhlasí. To bylo... Nečekané břímě zodpovědnosti. Rozhodovat o životě ostatních, ačkoliv... Dělávala jsem to běžně, jen z trochu jiného úhlu a pozice. Odtrhnu pohled od nemrvého havrana, který zamává křídly a zvedne se do vzduchu a mlčky se podívám po ostatních.

Na Torina v odpověď jen mrknu a pobídnu koně do cvalu. Chci se dostat dopředu. Zkoumat nové cesty a jejich radosti i nástrahy je můj denní chleba a největší potěšení.

Po zbytek dne sledujeme s Bachem stopy. Dávám dobrý pozor a poslouchám jeho závěry. Čtení v hlíně a písku je užitečná schopnost a já rád umím užitečné věci. Snažím se tedy i něčemu novému přiučit.

Jedeme poměrně dlouho. I na svém koni, ačkoliv je to vytrvalé zvíře s dobrou fyzičkou, už cítím patrnou únavu.
Začíná se stmívat a já už chvíli vnímám naprosto bezdůvodnou nervozitu a neklid. Ošívám se v sedle, jako by mě svrběla zadnice a svoje rozpoložení přenáším i na svého koně, který teď každou chvilku popoběhne nebo zatřepe hlavou. Rozhlížím se víc než obvykle. Ale nic podezřelého nespatřuji. Není Hodinář o něco červenější než normálně? Nezapadá nějak pomalu? A je to špatný nebo dobrý znamení?
Vždyť já na znamení ani nevěřím!
Tu poslední hodinu před naleznutím tábořiště nedokážu jet v klidu. Vyjíždím znenadání napřed, zkoumám cestu i okolní lesy. Občas se na pár minut ztratím a pak se vyloupnu z druhé strany, aniž by mě kdokoliv slyšel někde přejíždět. Zkoumám okolí a snažím se najít jakékoliv známky nějakého sledování. Proto se pohybuju nepředvídatelně. Sem a tam...
Ale nic nepatřičného nenacházím a to mi jen podněcuje další neklid a podrážděnost. Vždyť mi moje instinkty jasně říkají, že nás někdo nebo něco sleduje!

Vhodné tábořiště nalezneme až za tmy. Mám tmu rád. Je to věrný společník a dobrý spojenec.
Když konečně po celodenní jízdě sesednu, stejně jako ostatní, nejdřív se automaticky postarám o koně. I když pro tu zablešenou potvoru nemám žádnou zvláštní slabost, dobře si uvědomuju, že je to nezbytný prostředek k nošení věcí a mé maličkosti.
Potom si důkladně obhlédnu tábořiště. Je zjevné, že se tu lidi zastavují často. Což k mému aktuálnímu rozpoložení moc nepřispívá. Když se pak Arielle pustí do rozdělávání ohně, krátce se k ní skloním, abych jí zdvořile požádal, jestli by mohla vyhloubit trochu hlubší jámu a rozdělat v ní jen menší oheň, aby nehrozilo, že budeme široko daleko vidět. Jen tak pro jistotu.
Potom pomáhám Bachovi s postavením přístřešku, a u toho důkladně zkoumám okolí tábořiště. Když se Vesna vydává pro vodu, podám jí i svoje čutory s prosbou o naplnění. A u Torina se přihlásím o polévku.

Když jsou takové ty běžné úkony kolem nočního tábořiště hotové, je čas v klidu zasednout k ohni. Dneska ale nemám stání. A i když bych nejradši vyrazil na průzkum, ještě je jedna věc, kterou je třeba vyřešit. Měl jsem možnost to promýšlet celou půlku dne a došel jsem k závěru, že jiná možnost není.

"Počkej chvíli Vesno." Vejdu do slabé záře ohně přesně tak, aby mi dramaticky osvětloval obličej.
"Dnešek nám ukázal, jak snadno se necháme rozptýlit a každý fungujeme tak nějak sám za sebe." Udělám dramatickou pauzu, během které přejedu všechny významným pohledem. "To je obvykle skvělý a osvědčený způsob. Ukazuje to, že jsme všichni samostatné myslící bytosti a dokážeme osobitě řešit věci! Takže skvělá práce!" Další pauza. "Ale může to být problém ve chvíli, kdy máme jeden konkrétní cíl a úkol. Proto navrhuji zvolit si pro podobné případy velitele. Musíme umět rychle se rozhodnout jako skupina a ne každý vyrazit tam, kam mu to zrovna přijde nejlepší." Se slavnostním úsměvem se pohledem zastavím na Arielle.
"Jestli souhlasíte s hlasováním, tak za sebe navrhuji Arielle."

Zastavili jsme tam, kde jsme zastavili. Na místě, které vybízí k odpočinku. Vůbec by mi to nevadilo, nebýt toho divného pocitu. Jedna z věcí co mě napadla po rouhlednutí se kolem a kolem bylo, jestli vůbec rozdělávat oheň a ještě víc tak na sebe upozorňovat. Ono ale stejně... Mám takový tušení, že je to vlastně už jedno.

Postarala jsem se o svého koně a než by člověk řekl k čertu s vámi, Arielle už připravovala oheň, Bacho pracoval na přístřešku, Torin se ptal bezstarostně kdo si dá hřibovou polévku. "Já si dám." Přihlásila jsem se s chutí.

Inu, ani já jsem nechtěla zůstat pozadu s nějakou činností a šla jsem si doplnit vodu do nedalekého potůčku. A kdo chtěl, vzala jsem mu měch také. Pak už se ale posadím k ohni abych otevřela svou pusu.

"Měli by jsme držet v noci stráž." Rozhlédla jsem se po ostatních. "Vezmu si klidně první hlídku. Ale ještě bych se šla ráda podívat tady po okolí." A jak jsem si sedla, tak jsem zase vstala. "Půjdete někdo se mnou?" Zeptám se, ale pochopím když se setkám s odmítnutím. Přece jenom po takové dlouhé cestě... "Už se Torine těším na polívku."

Den ubíhá pomalu. Ostatní se nechtějí příliš vybavovat. Nedivím se jim. Události tohoto dne ukázaly určité trhliny v soudržnosti naší skupiny. S ubývajícím světlem začíná být Buřt unavený. Je to sice vytrvalý koník, ale veze těžký náklad a tyhle dlouhé cesty mu dávají zabrat. Každý den jdu část cesty pěšky, abych mu trochu ulevil, ale zase nechci ostatní zdržovat v jejich rychlém tempu.

Jakmile se večer zastavíme a rozbijeme tábor, tak se jako první postarám o Buřta. Když se potom na chvíli otočím, tak vidím, jak se okamžitě hrne k jedné z mých brašen. Nojo, mám tam ještě nějaké zásoby z Krásnodaru. Vytáhnu jedno jablko a rozčtvrtím mu ho. Potom brašnu dobře zavřu.

„Nepřeháněj to Buřte, jedno stačí, víš, jak ti je špatně, když jich sežereš víc.“

Stejně jako každý předchozí večer nechám Buřta volně se pást. Ještě nikdy se nestalo, že by se zatoulal, nebo způsobil nějakou neplechu. Bacho staví jakýsi přístřešek, tak mu pomůžu nasekat pár větví. Když máme dost dřeva na založení ohně, tak začnu přemýšlet nad večeří. Vytáhnu svůj kotlík, pár mrkví, sušené houby a další kuchařské potřeby. Potom se otočím na ostatní.

„Žádný čerstvý úlovek dneska nemáme, tak bych to dneska viděl na hřibovou polívku se zeleninou. Kdo všechno si dá taky?“

Uvařím přiměřené množství podle toho, jaký bude zájem. Aby bylo pro všechny. Při tom se nebráním si s kýmkoliv popovídat.

Krásný večer! ...A jestli tu mám z něčeho špatný pocit, nedávám to na sobě ani náznakem znát.
Možná že vybrané místo na táboření prohlédnu o chlup pozorněji, než ta předchozí, ale zmíním se jen o tom, že v okolí není ani stopa po zvěři ,a tak nejspíš budeme muset ujíst ze svých cestovních zásob.
Hned zkraje se věnuji tomu, kdo mne celý den vláčel na zádech. Odsedlám, prohlédnu na Vraníkovi každý chlup a dokonce ho párkrát přejedu improvizovaným kartáčem ze suché trávy. Na krk mu pověsím - evidentně k tomu účelu připravený - provaz s malou rolničkou. Nakonec sundám i uzdu a nechám ho, ať si sám najde vodu a pastvu, bez náznaku obav, že by mohl utéct, nebo obtěžovat ostatní koně.
Pak se rozhlédnu a když uvidím Arielle, kterak vleče mohutný kus soušky, bez váhání se k ní připojím. Bude fajn mít připravené palivo, než padne úplná tma. Při sběru dřeva se rozhlížím, a když objevím vhodnou dvojici tisovců, s rovnými kmeny, rozhodnu nadhodit nápad, který mi vrtá hlavou už od dopoledne.
"Nejsem žádný odborník na počasí", začnu zvolna, "ale tyhle mraky se mi moc nelíbí." Mávnu směrem k obláčkům, co se začínají sbírat nad hřebeny. "Možná z toho nic nebude, ale taky by mohlo v noci zase sprchnout. Když mi někdo pomůžete, můžeme postavit přístřešek, do kterého se vejdeme všichni... Jen pro přesun v případě nouze, spát můžeme normálně venku." Dodám rychle a s jistým pobavením, když si přestavím naši nesourodou družinu namačkanou pod jednou (improvizovanou) střechou.

Podkreslení k cestě

I vydali jste se opět na cestu a roztržku mezi domorodci nechali za sebou. Bacho vyrazil napřed a ostatní následovali v rychlém sledu.
Po návratu na rozcestí jste odbočili vpravo (z tohoto směru jste před chvílí přijeli zleva) a pokračovali po cestě, která vás vede poslední dva dny.
Váš průzkumník mezitím našel na severní straně šipku nahrubo postavenou z kamenů - byla schovaná tak, aby ji náhodný kolemjdoucí nespatřil, ale pokud věděl, co hledá, tak označené místo nepřejel. A tam jej také ostatní zanedlouho našli, jak šmejdí po okolí. Po krátké poradě jste se rozhodli, že tedy následujete značku a ze silnice odbočíte na sever - směrem k lesu a horám z něj vyčnívajícím. Důvody pro toto rozhodnutí byly dva. Za prvé Arielle zkontrolovala svůj kompas, který po chvíli zmateného chrastění ukázal týmž směrem. Za druhé Bacho před vaším příjezdem našel neomylné stopy větší skupiny jezdců a hlavně vozu s roztečí kol totožnou s vámi stíhaným. Stopy se evidentně někdo snažil u cesty zamaskovat, navíc je to týden a dost pršelo, ale kousek dál už jsou dvě hluboké rýhy v blátě docela zřetelné.

Tak jste vyrazili. Odpoledne pomalu přešlo do večera. Stopy nakonec do lesa nešly, ale stočily se opět na východ podél hranice stromů. Večerem se míní poslední oběh Hodináře před západem za obzor, kdy se oba kotouče, jsouc nízko na obzoru, začnou měnit do karmínova. Zlaťák je v tomto ohledu jako Slunce, ale Hodinář, který svítí načervenale stále, získává během této doby skutečně krvavě rudou barvu. Celý svět je rázem trochu jiný, protože přestáváte vnímat zelenou barvu, která se mění na béžovou, či šedou, podle odstínu a svět přechází v karikaturu černobílého filmu prohnaného červeným filtrem. Mraky nad Lavinovým pohořím jakoby zprůsvitněly a můžete se kochat jejich vnitřní strukturou, která neustále bobtná, jak se jednotlivé oblaky prolínají a mísí. Stejně tak lze vidět hluboko do vody, protože veřerní odstín světla proniká mnohem dál od hladiny a je možno tak spatřit život v padesátimetrové hloubce.
Jak se sluneční kotouče blíží ke konci své dnešní dráhy, ve vzduchu mezi vámi a nimi se rozsvítí tisíce malých, pohybujících se světélek. Jsou to roje hmyzu, který znáte i z Korálu, jenž využívá večera k bláznivému tanci námluv. Je jich tu skutečně mnoho, takže se je možné kochat různými fantaskními tvary a variacemi a zapomenout, že co se vám zdá jako umělecké dílo, je ve skutečnosti brutální boj o život a velká část z nich se noci nedočká. Avšak to je prostě pomíjivý život jepic. Aspoň že nesají lidskou krev, naopak žerou komáry, takže dnes budete spát v klidu a bezpečí před bzučícími upíry. Světélka jde vidět pouze proti slunečním kotoučům, na druhou stranu není poznat nic, i když hmyz samozřejmě tancuje ve všech směrech. Jejich světlo, byť žluté, nějakým způsobem odráží a láme paprsky jimi procházející, aspoň tak vás to učili ve škole.
Toto všechno pro vás samozřejmě není žádná novinka, více méně to zažíváte každý den, ale hlavně pro ty, kteří tráví většinu času ve městě, může být dnešní scenérie něco výjimečného.

Když padla tma a bílý Lios se šedým Emurem vykoukli zpoza stromů, našli jste tábořiště, a to vás přimělo se zastavit na noc. Pokračovat dál by znamenalo riskovat, že si koně zlomí nohu v syslí noře, a ti z vás, kdo nejsou se svým zvířetem sžití, už cítí v sedle značené nepohodlí pramenící z bolavé zadnice. Určitě už zde někdo nocoval, nejspíš i docela často, nicméně po prohlédnutí okolí Bacho usoudil, že princezna s doprovodem se tu nezastavovala. Každopádně je tu několik křovin do půlkruhu na základní ukrytí ohně (jste stále na hranici mezi loukou a lesem, udělat táborák jen tak by vás ohlásilo široko daleko) a nedaleko zurčí potůček s pramenitou vodou.
Galan dnes není vidět, protože má černou barvu a na obloze jej ukazuje jen podivná světelná korona (to jste nikdy neviděli), zítra bude nejdelší den v roce - lidově nazývaný "Nejvíc zlata", a všichni kromě Torina máte takový divný pocit. Dá se popsat jako bezdůvodná nervozita, nejistota, chlupy na ruce samy od sebe vstávající, nebo situace když na vás někdo kouká. Netušíte, co se děje, ale začalo to asi hodinu před zastavením.

Pokyvuji hlavou, asi to dává smysl. Určitě s námi poslali aspoň jednoho vyjednavače, který se vyzná v lidech. A Silk je na to rozhodně ukecaný dost.

„Dobrá, pokud se příště dostaneme do podobné situace, tak je svážu do kozelce a s otázkami počkám na tebe.“

Loupnu po něm pohledem.

„A co jsi od té orkyně zjistil? Patřila k doprovodu princezny? Co se stalo při tom přepadení a proč nepokračovala s princeznou dál? A proč se tady sakra bila s nějakýma vesničankama?“

Zase koně zpomalím, když Torin spustí svou řeč. Střídavě se mračím a zvedám obočí, jak trpaslík dokončuje svoje myšlenky.
"Drahý Torine, když ti někdo něco nechce říct po dobrém, tak jsi to udělal špatně. Obecně nemá smysl se bavit s takhle hysterickým člověkem, taková osoba nepřemýšlí." Vážně se na něj podívám. "Taky záleží s kým mluvíš... Sekera u krku má jiný efekt na vesničanky nepolíbené bojem a představivostí, a jiný efekt na někoho, kdo ví, co se s takovou sekerou u krku dá dělat."
Trochu blahosklonně se na něj usměju. "A není tak těžký poznat kdo mluví pravdu. Chce to jen trochu cviku." Oči mi zajiskří. Mám rád tyhle slovní hry. "Já třeba naprosto přesně vím, kdo z nich mluvil pravdu." Zazní možná trochu samolibě.