Když ucítím Silkovu ruku na rameni, otočím se k němu a schovám sekeru. Vrhnu na něj propalující pohled. Odpovídám klidným hlasem. Tedy aspoň chci, aby byl můj hlas klidný, ale vloudí se mi tam rozčilený podtón.

„To vážně chceš ty tři nechat jen tak jít? Vypadá to, že toho ví víc než kolik nám chcou říct. Jak to tady vůbec proběhlo? Přepadla je ta orkyně, nebo ony přepadly ji? Jsou vůbec odsud? Ženeme se za princeznou a vůbec nevíme do čeho.“

Koutkem oka ty tři stále sleduji, ale moje pozornost je upřená hlavně na Silka.

Torin si pospíšil a blondýnu srazil k zemi, ať už se k něčemu chystala, či ne.
Žuchla sebou dokonale neelegantně a jak se jí podlomila kolena, tak to vzala čelem přímo do trávy.
Hned se začíná ale hrabat zpět na nohy, zatímco vstává Vesna.
"Nekopej mě! Nic jsme ti neudělaly."
zakřičí divoce, ve tváři se jí zrcadlí rozhořčení nejvyššího stupně a pěsti má zaťaté.
V tu chvíli promluví Vesna těsně poté, co se vyhoupla do sedla svého majestátního oře.
To blondýnku trochu zarazí, pohledem přejede nejdřív na ní a poté na svou hnědovlasou kamarádku, která stále leží na zemi a nehýbá se.
V obličeji se jí objeví zmatek, evidentně neví, co teď dělat, ale agresivního trpaslíka nepustí z očí.
Tím spíš, když posledně jmenovaný přitopí pod kotlem a začne zastrašovat, zatímco kolem sebe máchá sekyrou.
Černovláska v tomto okamžiku padá na zem, schoulí se do polohy nenarozeného plodu, nekontrolovaně brečí a hrůzou u toho hýká.

Když blondýnku na krku pošimrá ocelové ostří, jen trhne poplašeně hlavou, ale jinak příliš nereaguje, podle všeho si příliš neuvědomuje, že krvácí. Očima přejíždí z jednoho na druhého, jak se do situace vkládají Silk s Arielle. Vypadá nerozhodně a zmateně.
Hnědovláska leží na zemi a hlava jí jde z jedné strany na druhou jak při sledování tenisu. Mlčí, tváří se zachmuřeně a rozrušeně. Jediné, na co se zmůže, je krátké kývnutí směrem k Vesně.

"Hodně štěstí," brouknu krátce k flekaté půloorčici, zatímco přemýšlím o všem, co nám dosud řekla. Tak tohle nikdo nečekal, hm? Zcela nevojensky v tu chvíli přemýšlím, jestli je tu něco, o čem se nám při zadávání práci zapomněli zmínit, ačkoliv to na něm samotném nic nemění. Musíme Viktorii najít, tím to začíná i končí, kletby a proroctví ať si řeší povolanější lidi než nesourodá skupina žoldáků. 
Vyhoupnu se zpátky na Hajtru, která nenadšeně zafrká, tuhle výslechovou přestávku si nakonec celkem užila s trsy trávy rostoucí po mýtině. Kdo by ovšem čekal, že tímhle to pro nás končí a jedeme dál...

Pohledem ze svého vyvýšeného místa sklouznu k situaci opodál, k Torinovi, Vesně a vesničankám, která se jak to vypadá... Vyostřila. Dost na to, aby se Silk rozhodl tam naštvaně nakráčet a sjednat pořádek. 
Pobídnu kobylu a následuji Silka s jistým odstupem ve chvíli, kdy štěkně po Torinovi. Jistěže to musí být zase Torin. S trpaslíky byl takřka vždy kříž. 

"Ať řešíte cokoliv, vyrážíme. Hned," nechám se slyšet dostatečně nahlas, aby to slyšeli všichni přítomní.

V odpověď se na Arielle zakřením, a zkusím se řídit její radou. I když mi oči cukají. Jenom bych chtěl ověřit, jestli to ta potvora dělá furt, nebo už kouká jinam!

Potom už mě ale zaujme co se děje u vesničanek a další rozhovor poslouchám už jen jedním uchem. Čím dál tím víc se soustředím na Torina s Vesnou. Vůbec se mi to nelíbí. Ta děvčata jsou vyděšená k smrti. A naši kolegové jim zrovna nepřidávají.
Vesna pak ale začne vstávat, a já to kvituji lehkým přikývnutím. Když se ale Torin na jednu nebožačku vrhne, jako by to byl satan, moje obočí se prudce stáhne k sobě a okamžitě se dávám do velmi svižného pohybu.

"Torine!!!" Hlas jako prásknutí bičem. Má varovat, burcovat, probrat. Zařvu to buď v okamžiku, kdy jsem dostatečně blízko, aby měl hlas ten správný účinek, nebo ve chvíli, kdy se mi podle pohybů zádových svalů zdá, že se trpaslík chystá udělat nějakou hloupost. Po mém obvyklém žertování a sarkasmu není ani stopy, může se tedy skoro zdát, že najednou mluví úplně někdo jiný. "Co si přesně myslíš, že zjistíš? Vždyť ty dámy děsíš k smrti!" Ověřuji rychle situaci. Hnědovláska se pomalu sbírá ze země a černovláska je v absolutní hysterii. Na blondýnu teď moc nevidím, ale z předchozího zkoumání mi přišla prostě moc hloupá na to, aby věděla něco užitečného. Proto jsem se soustředil na orčici. No nemůžu přece být všude!
Mezitím k nim doběhnu. Pokud Torin v průběhu nezareagoval propuštěním zajatce, chytnu ho velmi pevně za rameno.

"Vesnické pletichy nejsou naše starost. Jestli nechceš jít pěšky, tak jí nech na pokoji, odjíždíme." Mluvím velmi důrazně. Když vidím krev na krku blondýnky, ještě zesílím sevření a jsem skoro odhodlaný, že pro další část cesty musíme nechat Torina na vodítku. Najednou mi ta Taiřina potvora nepřijde zase tak špatná!

Chvíli poslouchám vztekající se blondýnu, potom ji zezadu kopnu do kolene. Dostatečnou silou, abych ji srazil k zemi. Přiložím jí sekeru ke krku.

„Nezkoušej žádné blbosti.“

Vzápětí ale s údivem sleduji, jak se Vesna zvedá z hnědovlásky a jde zpátky ke svému koni. To přece nemyslí vážně. Ty holky něco tají a jen to z nich musíme vylomit. Něco, co se týká té orkyně a vesnice. Počkám na Vesnu, až domluví, a potom ihned pokračuji klidným, ale důrazným hlasem.

„Nic takového. Vy tři budete mluvit, nebo budou padat hlavy. Co se děje v té vesnici a proč vám nepomůžou s mrtvými? Mluv!“

Říznu blondýnu ostřím své sekery do krku. Ne moc, jenom aby byla trochu vidět krev.

Kroutila se pode mnou, snažila se. Z hrdla ji vycházely slova která jsem však slyšet nechtěla. Pak mi pohled padl na další ženu, která na mě zvyšovala hlas že tu pode mnou mám nechat být.

Znovu jsem se podívala na ženu kterou jsem držela v sevření. A to sevření jsem po pár okamžicích povolila. Beze slova jsem se zvedla a vyhoupla zpět do sedla svého koně.

Pohled mi postupně přejel po každé z těch žen zvlášť. V mém pohledu byla lítost, zároveň však podpora. Nechtěla bych být v jejich kůži a jít do vesnice z které se zvedal dým. Myslela jsem si, že něco tají. Ale asi jsem se spletla. "Přeji vám jen to dobré." Promluvím k nim nakonec. Podívám se i na Torina. "Měli bychom vyrazit dál na cestu." Pobídnu svého koně a jedu za ostatními z naší družiny.

Arielle, Bacho, Silk, Taira

Na Silkovu poznámku se na něj Varka jen dlouze zadívá. Je to onen pohled, při kterém si představíš, jak protáčí oči v sloup a mumlá "Jak někdo může být TAK tupej.", i když ve skutečnosti nic podobného neprovádí. Přeci jen tam její lidská část asi někde je. Jinak dál pokračuje ve sbírání svých věcí a přípravě odchodu. Když jí Bacho podá kus kování štítu, které patrně odpadlo po zásahu cepem, se sevřenými rty mu kývne a dokonce se pokusí trochu usmát, i když je evidentní, že smích je to poslední, na co má zrovna náladu.
"Něco si s tím udělám v Orlu. Bojování dnes nebylo v plánu, tak se mi rozhodilo hojení."
prohodí nepřítomně k Arielle, ale pak aspoň zkusí utáhnout přezky na zbroji, aby jí seděla pevněji na trupu. Moc jí to nejde, protože jsou na bocích a evidentně jí dělá problém otočit tělo do boku, to už vidíte všichni. Chvíli s tím bude zápolit a pak toho s povzdechem nechá.
Je připravena k odchodu.
Ještě se zastaví, protože má Bacho další otázku, ale je vidět, že chce vyrazit.
"Viktorie je šestnáctiletá holka, co utekla z domu, když byl král mimo město. Netušíme, kam jela, ale co jsme posbírali za karavanou za útržky dopisů, tak vyrazila za nějakým nápadníkem. Hlavu plnou romantických příběhů. A spousta jak lidí, tak orků, už za to zaplatila životem."
přehodí si přes jedno rameno tlumok, přes druhé štít a vydá se po cestě dál. K situaci kolem Vesny a Torina se zdá kompletně indiferentní, i když je ze svého úhlu má jako na dlani. Rozhodně nevypadá, že by se tím směrem plánovala pustit.
Po deseti krocích se ještě otočí:
"Pokud potkáte ty velký černý orky, utíkejte. Na zabití jednoho jsme byli čtyři a stejně jsme to skoro nezvládli."
než pokračuje dál svou cestou

Torin, Vesna

Vesně se její manévr povedl, svoji oběť dokonale překvapila a následně chvatem poslala na zem jak pytel brambor. Zatímco na ní sedí a pouští hrůzu, vypadá to, že hnědovlasé konečně povolily nervy. Zkouší se se seveřankou prát, ale cep jí vypadl z ruky a v žádném případě se své soupeřce nerovná jak v síle, tak v umění boje. Vlastně kolem sebe pouze bezduše tluče přesně tak, jak by to udělala jakákoliv selka z vesnice. Žádná rafinovanost. Vesna tedy nemá problém se na ní udržet a všechny útoky s přehledem odráží.
"Nic nevím, já nic nevím, nech mě být!"
ječí stále hlasitěji, jak postupně ztrácí sebekontrolu
"Na cestě jsme nikoho neviděly a tu zeleou taky neznáme. A princezna tady žádná není, nic vám nezatajujeme. Tak se mnou přestaň třást a pusť nás pryč."
v pohledu, který upírá na Vesnu, je nyní směsice strachu z nenávisti.

Blondýna vytřeštila oči, když hnědá skončila na zemi a jak situace eskaluje, tak i její klid konečně začíná dostávat trhliny. Stále víc zaujatě a popuzeně stojí za seveřankou a lehce zvýšeným hlasem na ni mluví, Torina si vůbec nevšímá:
Nech ji být, nic ti neudělala, tak ji nech být. Nic ti neudělala. Pusť ji vstát, nic ti neudělala. Nech ji, je to moje kamarádka. Slez z ní, nic ti neudělala. Nech ji být, je hodná...
ten přechod z klidu do afektovanosti je u ní pomalý, jako když probudíte želvu. Evidentně není zvyklá se tak chovat, ale pohled na hnědovlasou lapenou pod Vesnou v ní rozdmýchává hněv. Jinak ale nevyvíjí žádnou činnost, jen stojí a mluví a zatíná a znovu otvírá pěsti. Dýku má schovanou za pasem a nechává jí tam.

Černovláska vše sleduje ještě vyděšeněji než předtím. Pod dojmem Vesnina chvatu a tasené Torinovy sekery se celá sesype. Je na ní vidět, že by hrozně moc chtěla začít utíkat, ale neodváží se, protože trpaslík vydal povel. Z očí jí kanou slzy a ruce se třesou. Stále těká pohledem mezi účastníky scény a stále víc se propadá sama do sebe.

Zatímco se naši vyptavači vyptávají, zkontroluji svému hřebci kopyta, jestli si nezadřel kamínek nebo se mu neuvolňuje podkova. Je fajn na to čas od času pamatovat, a když stejně stojíme... Rozhovor zpovzdálí sleduji jen napůl ucha. Dohadování, kdo si s tou šarvátkou začal, mne moc nezajímá, beztak je jasné, že minimálně jedna strana alespoň trochu kecá.
Ještě si vytáhnu ze sedlových brašen čutoru s vodou a přemýšlím i o nějaké svačince, když rozhovor přejde k princezně. To je o poznání zajímavější a tak se vmísím mezi ostatní, čutoru stále v ruce. Zvlášť pasáž o přepadení a orčím šamanovi je zajímavá, i když nijak potěšující.
Zdá se, že je mi Varky skoro líto, dokonce se tázavě podívám na Arielle, co ona na to. Třeba by si dokázala s prokletím poradit, je to vlastně trochu něco jako nemoc, nebo? I když podle toho co jsme zatím viděli, by se tady půlorčice stejně záchrany nenadála. Tak teda asi nic. Nakonec se Varce dostane alespoň rady z jiného medicínského soudku, což kvituji se souhlasným pokývnutím. Rozhlédnu se, jestli se na bojišti ještě neválí něco, co by mohla orčice postrádat a případně jí to podám.
Nevíš náhodou, kam měla princezna původně namířeno? Napadne mě ještě doplňující otázka. A proč se vlastně vydala do téhle pustiny?
Pochybuju, že by se následnice trůnu svěřovala s takovými informacemi zrovna své ochrance, ale alespoň přibližný cíl výpravy by třeba Varka znát mohla.

Pozorně Varku sleduji, v jednu chvíli nakloním hlavu lehce ke straně a drobně pozvednu obočí a nezdá se, že by to bylo v reakci na něco z toho, co nám právě řekla. Ačkoliv to rozhodně neznamená, že by ty informace nebyly znepokojivé. Způsob, jakým se zdánlivě snadný úkol začal zamotávat do balastu informací, byl rozhodně nečekaný. Přímá mysl vojáka ovšem tíhne především k cíli. Musíme princeznu dostihnout a najít. Jen tak můžeme rozmotat klubko téhle záhady - pokud to ovšem chceme udělat. V zadání téhle práce totiž nic o kletbách, osudu orků ani ničem takovém nepadlo ani slovo. 

Pokud ty vesničanky nejsou vesničanky... Kdo nám lhal, ona nebo ony? Tohle se mi ani za mák nelíbí. Nelíbí se mi, co se děje na dohled od nás, kdy Vesna pravděpodobně přišla na nějaký rozpor taky, protože jinak by neskákala po jedné z nich. Napnu se, ale nikam neběžím, nekřičím, nic. Torin a Vesna by tohle měli zvládnout, pokud ne, nemají tady, co dělat. Ani jedna z těch ženštin nepůsobila jako kdovíjaký zabiják. 

"Měla by sis stáhnout ta žebra, než do Orlova vyrazíš. Pokud tam dostaneš další ránu, riskuješ něco mnohem horšího než jen bolest," pronesu směrem k Varce. Silk ani Taira s ní už nechtějí dál mluvit, vlatně je chápu. Na hraní si tu ohledně nějakých výslechů nemáme zrovna prostor. 

"Když se na tu věc nebudeš dívat, Silku, nebude ti vadit, jak se dívá ona na tebe," drobně se ušklíbnu k našemu městskému švihákovi. Osobně mě pohled na tu příšernost, co Taira stvořila, zanechává v klidu. Je to mrtvé a na naší straně. Na tom jediném záleží.

Blehh. Jak začne půlorčice mluvit o šamanech a jejich kouzlech, pochybovačně si znova prohlídnu její skvrny. Orci a jejich šamani... nemám rád tyhle nezvratné kletby a osudy. "Jsi si jistá, že to není jenom vyrážka?" Zeptám se zdvořilým tónem. "Nemůžeš být třeba na něco alergická?"

To už se ale zpoza nás ozývá křik a nějaký hlomoz, tak se ohlédnu a nestačím se divit. Vesna leží na vesničance a Torin mává sekerou. U Meanasova vousu to je člověk vážně nemůže nechat chvilku bez dozoru?
Z Taiřina návrhu mi běhá mráz po zádech, ale k mému neskonalému údivu má ta její věc na lidi zvláštní působivost. Skoro jako by se toho vážně báli, než aby byli znechucení. Zvláštní představa.
Nicméně když zachytím pohled toho tvora a ten tvor natočí hlavu, jakoby čekal, co řeknu, sevřou se mi všechny útroby... opětuju jeho pohled jenom chvilku a pak se odvrátím, kroutíc hlavou. "Je to nepřirozený." Mumlám si spíš pro sebe.
Pak se trochu oklepu. "Udělej, co považuješ že nutný. Ale ať se na mě ta věc nekouká TAKHLE, PROSÍM!" Řeknu už směrem k Taiře a na poslední dvě slova dám zvláštní důraz.