Hnědovláska se na poznámku blondýnky na ni nepřítomně podívá, po chvíli kývne hlavou a otočí se k odchodu.
Poté, co na ně promluví Bacho, tak naprázdno polkne a roztřeseně kývne hlavou.
"Ď...děkujeme, pane. Někoho sem pošleme..."
rukama křečovitě sevře násadu cepu a vydá se za nedaleko zastavenou kamarádkou. Blondýnka se po její odpovědi zatváří udiveně.
"A koho?"
otáže se, ale když ji hnědovlasá zasyčením utne, tak jen pokrčí rameny a jde za ní.

Černovlasou zastavila Vesna s Torinem v plném úprku. Chvíli to trvalo, než se jí povedlo ji uklidnit její v panice rozvášněné nohy, dvakrát sesedla, ale ona jen změnila směr a pokračovala dál. Nakonec se kůň zastavil přímo před jejím nosem, a teprve pak se zarazila. Po ochutnání vína jí dokonce přestala jektat brada a oči se zaostřily na rudovlásku.
Je vysloveně vidět, jak z tváře mizí děs a je nahrazen úlekem či nejistotou (nejde to přesně rozeznat)
Emmm... my... my ..."
zoufale se rozhlíží na všechny strany, až si všimne se blížit ostatní své společnice. Je poznat, jak se jí najednou ulevilo.
"My... no... my se šly projít...
souká ze sebe zmateně

Arielle, Silk a Taira zůstaly spolu s Bachem u půlorčice.
Ta se zrovna mračí na lučištníka, protože zaslechla, co sliboval vesničankám, ale po otázkách ostatních se dál věnuje jim.
"Tady nejspíš žádní orci nejsou, ty nány mě přepadly, když jsem se vracela do vesnice, kde poslední týden bydlím. Ale nečekám, že mi uvěříte."
znova si odplivne a v hlase jí zní hořkost osoby smířené se stavem věcí ve světě.
"Přepad nebyl úspěšný, Viktorie s půlkou ochranky unikla a ujela nám. My se probili ven a následovali je. Kousek tamtím směrem...
máchne rukou na stranu, kam by vás vedla vaše cesta, kdybyste neodbočili
... odbočili ze silnice do leva, je tam z kamení taková nenápadná šipka. Byla jsem se tím směrem podívat, ale stopa vede dál po poli a kolem lesa. Vracím se do Orla pro koně a pojedu za nimi."
s tím se zarazí, zvedne si vlastní ruku před oči a chvíli studuje odstín zelené a zeleně skvrnité pokožky.
"I když podle postupu tohodle neřáda budu do dvou dnů mrtvá... nebo proměněná na čistokrevnou zelenou kůži. Což je asi skoro to samé."
nevesele se pousměje nad tou představou.

K mému neskonalému zklamání půlorčice, zvaná Varka, začne reagovat smířlivěji. I když by nám to moc nepomohlo, tak trochu jsem doufal, že Tairu zadupe do země.
Taiře do rozhovoru zatím nezasahuju a poslouchám, jak se to vyvíjí. Jedním uchem tady, jedním uchem u rozhovoru ostatních s vesničankami.
Až když dopoví poslední větu, pochybovačně se na ní podívám a ztiším hlas.
"Slyšelas, co teď říkaly?" Mluvím tak, aby mě slyšela jen Taira s půlorčicí. Jsem rád, že vesničanky si na starosti vzali ostatní a nejspíš mě z nich žádná nezaslechne. "Cokoliv se tam stalo, má to na svědomí ona... ty slečny nemají o nějakých orcích ani šajnu... nejspíš si tam někdo udělal táborák z navlhlýho dřeva." Ohlédnu se na úzký pruh kouře a zavrtím hlavou.
"Navíc orci přece nevypalují vesnice a nepřepadávají pocestný jako nějací lapkové... Museli se na to připravovat.. viděly jste ty stromy? Ti co přepadli princeznu budou dávno v tahu, nejspíš na její stopě." Jestli skutečně ujela.
Otočím se k Varce. "Tělo princezny jsi nenašla? Jestli se jí povedlo utéct, víš kudy?" Jestli byla u toho přepadu, bude mít informace z první ruky. A nejspíš bude vědět jestli je naše princeznička ještě naživu.

Sleduji dění kolem sebe a nespokojeně se mračím. Vesničanky nic neví. Silk a Taira se baví s prasátkem. Nechápu, proč s ní jednají tak pěkně. Měla hlídat princeznu a místo toho tady pobíhá po poli a zabíjí vesničanky. Orkové jsou ještě méně spolehliví než lidé. Každý trpaslík moc dobře ví, že dohody s nimi končí dřív či později bodnutím do zad. Vůbec bych nebyl překvapený, pokud by v tom přepadení karavany princezny byla nějaká zrada.

Ze Silka jsem nervózní. Nemyslím si, že bych zareagoval včas, pokud by se něj vrhla. Taira mě ale trochu uklidní. Situaci má pod kontrolou, tak se držím zpátky. Ještě by to skončilo bitkou, kdybych se do toho vložil. I když nemuselo by to být vůbec špatně. Orkové ze všeho nejvíc respektují právě sílu. Potom kolem mě projede Vesna i s Buřtem. Kývnu na ni, možná se i trochu přestanu mračit, jsem rád, že můj koník je v pořádku. Vyhoupnu se do sedla a mlčky jedu za ní. Počkám, až domluví s černovláskou.

„Měli bychom zkontrolovat i tu vesnici. Možná je tady v okolí prasátek víc. Budeme tam za chvíli, když si pohneme.“

Zaujatě sleduji, jak Torin, Silk a Taira zpovídají (půl)orčí bojovnici. Nezdá se ale, že mám zájem se nějak osobně angažovat. Ostatně, všichni hledáme odpovědi na ty samé otázky a jsem si jistý, že tihle tři je dokážou získat. Ať už bude nakonec použitá kterákoliv z metod.
Když žoldačka zmíní přepadení princezny trochu se zamračím. Minimálně týden zpátky? Musíme sebou opravdu hodit, nebo dřív napadá sníh, než tu její karavanu doženeme…
Jakmile zaslechnu za zády klapot kopyt, ostražitě se ohlédnu, ale je to jen Vesna, která se vrací na svém úžasném koni. Přidává se k nejmladší vesničance, která se před chvílí dala na útěk a něco jí po cestě povídá. Kolegyně uprchlice se stále ještě zdržují poblíž, ale vypadají, že nemají daleko k panice.
Po chvilkovém rozmýšlení se vydám k nim. Nejsem ani za mák přesvědčený, že se ten střet odehrál tak, jak prvně vypověděly, ale teď už je to stejně jedno. Jak známo, každý příběh má (minimálně) dvě verze a poučené už jsou nejspíš nadosmrti.
„Nebojte se,“ promluvím k nim z bezpečné vzdálenosti, aby se necítily ohroženě. „Nikdo už tu nikoho zabíjet nebude. Běžte raději domů, podívat se, co se tam děje. Možná ani zas o tolik nejde.“ Pohlédnu na požár. „Každopádně buďte opatrné. Vypadá to, že tu v okolí není moc bezpečno. A…“ Na okamžik zaváhám, ale vzpomenu si na jelena, co jsem jednou skolil poblíž tábořiště a na to, co z něj ráno zbylo.
„Opravdu sem pošlete někoho, kdo se postará o ty mrtvé. Bojovaly statečně a zaslouží si obřad.“

Když už jsem všechno viděla a slyšela, pořád jsem si nebyla jistá situací která zde nastala. Ten půlork... To ona měla dělat ochranku princezně? Ta vesnice ze které šel dým... Viděla jsem černovlásku jak na Tairu vytřeštila oči a utíkala pryč. Další mluvily o tom aby byla pulorkyně potrestána a abychom ji nedovolili zabít i je.

Pokopla jsem svého koně do slabin a přinutila jej zrychlit tempo. Torinova koníka jsem mu nechala poblíž a spěchala za tou prchající černovláskou abych v její blízkosti, až ji doženu, seskočila z koně.

"Neboj se prosím." Snažím se ji konejšivým hlasem uklidnit. "Nikdo ti tady neublíží. Ani ta orkyně ne. Dokud tady budu, nepustím ji k tobě. Mmm?" Pak se podívám na své věci. "Nechceš se napít? Víno vždycky uklidní mysl." Nabídnu ji měch. "Doprovodím tebe i tvé kamarádky do vaší vesnice. Zjistíme co se stalo." Nabídnu ji a dám se na cestu pokud bude souhlasit a pokud souhlasit nebude, tak jako tak se zeptám.

"Zaslechla jsem, že nevíte co se ve vaší vesnici stalo. Řekni mi, nevypadáte jako vojáci, odkud jste měly namířeno že máte takové zbraně? Neviděla jsem žádné koně ani vůz. Neber to prosím nějak špatně. Jen se musíme připravit na to co nás ve vaší vesnici čeká." Nepolevila jsem však ve své ostražitosti ať už to bylo směrem k té černovlásce nebo celkově okolí. Jen... Prostě mi něco nesedí, ale nevím co to je.

Varka a orkové

Krátké kývnutí na její slova, přecházející to, že se jedna z těch vesničanek rozeběhla v panickém křiku od nás po mých slovech.
„Dobrá tedy, Varko, pokud jsi ji dělala ochranku a ona byla přepadnuta, tak předpokládám, že víš, jak ten souboj skončil. Byla princezna zajata útočníky, nebo se ji podařilo utéct?“ Podívala jsem se krátce po ostatních a opět zpět na toho půl-orka. Ať nám lhala nebo ne, byla asi jediná, která nám byla schopna dát nějakou použitelnou informaci.
To, že nyní nebyla po její straně bylo nějak jedno. Mohl ji někdo praštit po hlavě a když se probudila, tak princezna nebyla v okolí. Jako žoldák nejspíše mohla dostat zaplaceno každý den, nebo dokonce předem a proč ji hledat a riskovat život, že?

„Ohledně těch orků, jedná se o těch stejných, jako mluvili ty vesničanky?“ Zeptala jsem se chladně a podívala se na naši skupinku se slovy: „I když orkové nejsou ti nejbystřejší, mohlo by to být naše další vodítko. Samozřejmě u nich moc poklidný rozhovor nečekám, takže by bylo asi fajn se domluvit, jak to chceme provést.“ Tón nebyl takový, že bych chtěla Varku nějak diskriminovat nebo narážet na to, že je půl-ork. I s orkem, který znal jen máchání sekery se dalo mluvit. Stačilo dostatek bolesti, informace, kolik kostí můžeme rozdrtit, než umře… a nebo informace, kolik života mu zbývá, než ho má magie zabije. Navíc to, že jsme měli léčitelku v naší skupině byl velký bonus! Přeci někomu rozdrtit končetinu, vyléčit ji a pak to zopakovat? Nejspíše i ten největší držák by se brzo naučil mluvit naší řečí.
Po tom, co ukončila život dané vesničanky jsem nějak odhadovala, že by to mohla být i z jejích praktik.

Válečnice se po vyslechnutí Tairy na ni upřeně zadívá, pak pohled přenese na Silka, poté na Torina a skončí na vesničankách.
Je vidět, že přemýšlí, ale pak souhlasně kývne hlavou.
"To je fér nabídka. Jmenuju se Varka."
dá si ruce v bok a zadumaně pozoruje vrcholky stromů někde za Silkem.
"Dělala jsem ochranku princezně, ale naposled jsem ji viděla před víc než týdnem kus cesty zpět, když nás přepadli orkové. Možná tam ty rozbité vozy ještě stojí."
povídá celkem zčerstva, její váhání je to tam. Dokonce jí na tváři zahraje, sice krutý, ale přesto úsměv, načež probodne hnědovlásku pohledem.
Trojici dam v nesnázích vývoj situace taky neušel, protože stojí pár kroků od vás a chystají se k odchodu.
Černovláska na Tairu vytřeštila oči, a pokud byla do teď vystrašená, tak právě překonala hranici sebeovládání. Dvakrát tiše vzlykla, otočila se a s nepříčetným křikem se rozběhla pryč, zhruba směrem na kopeček, odkud před chvílí dorazili Vesna s Bachem.
Hnědovlasá zbledla jako křída a několikrát bezhlesně otevřela a zavřela pusu, což dalo Torinovi příležitost se do situace vložit se svými otázkami.
"No něco se tam stalo, koukni na ten kouř. A ona šla z toho směru, takže ať to bylo cokoliv, má to na svědomí ona. Určitě tam jsou další orkové. Musíte ji potrestat a nedovolit jí nás zabít...prosííím!"
jektá na trpaslíka lámajícím se hlasem jednu větu za druhou.
Následně jí do řeči skočí blondýnka, která se zamyšleně mračí a pak se celkem klidným tónem zeptá:
"Neměly bychom taky utéct?"
a znepokojeně sleduje utíkající kamarádku.

Na Arielle v tuto chvíli nereagují, protože mají nejspíš jiné starosti.
Vesna se mezitím přiblížila k ostatním na doslech, rozhodně viděla vše, co se dělo.

Hodnej a zlej

Pár půlorků už jsem potkal, s několika jsem mluvil... a podezření, že nepatří zrovna k nejbystřejším, se mi s každým dalším setkáním potvrzuje víc a víc. Jak rád bych si zase s někým poklábosil, jak se tak říká, na úrovni! Drobný náznak tady, lehká výhružka tam, sarkasmus, lest, a výhra! Šermování se slovy bylo vždycky zábavnější než s meči, ale holt oboje má svůj vlastní účel.

Už se nadechuji k odpovědi, když nám do toho skočí Taira. Cosi uvnitř mě právě zemřelo.

Usmívám se. Možná trochu škrobeně. Ale pro běžného pozorovatele zcela upřímně. Během Taiřiny řeči si představuju, jak ta zdechlina za ní vezme klacek. Nějaký hezky špičatý. A napíchne jí na něj. Hezky od hlavy až po paty. Jako když propíchnete dětskou panenku pletací jehlicí. Určitě by se jí to líbilo, má přece ráda voodoo. A pak by přišel Torin a úplně stejně by napíchnul mrtvolu. Možná je na to trochu nedorostlý, ale při troše snahy by to určitě zvládnul. Bouřlivě bych mu fandil. Pak bychom je dali na nějaký vysoký strom a sledovali, jak se snaží vyprostit.
Jo... prostě vážně nemám rád, když mi někdo narušuje vyjednávání.
Ale jinak je to fajn holka.
Když zapomenete na tu úchylku s mrtvolama.

No co už. Musím přiznat, hodně neochotně, že to nezkazila zas tak moc. Však jsem něco podobného chtěl říct taky! Samozřejmě trochu uhlazeněji. A trochu přátelštějším tónem. A asi bych nezmiňoval, že může zamordovat vesničanky, když jsou vesničanky v doslechu. Je to takové... hrubé. Mám raději vyjednávání v naoko přátelském duchu. Pak nikdo nečeká, že mu vrazíte dýku do břicha a že teda tu odpověď fakt chcete. Musíte vzbudit dojem, že vás má v hrsti a pak otočit! Tak je to největší zábava. Ale jinak na začátečníka dobrá práce! Je to jen otázka jiného stylu.
Rozhodnu se nakonec nic nedodávat a jen se tvářím přátelsky. Musíme udržet alespoň falešné zdání, že jsme sehraný tým, neskáčeme si do řeči, a děláme tohle každý den. Hodnej a zlej strážník funguje vždycky.
Takže si počkáme, jak bude reagovat na zlýho, a kdyžtak pak zase nastoupí hodnej.
Jsem to ale hlavička!

Poslouchám hnědovlásku, jak se vzteká. Možná bych jí měl dát pár pohlavků, ať se uklidní. Utrousím pod vousy:

„Drnožrouti, hehe.“

Arielle nevypadá, že by se jich na něco chtěla vyptávat. Bacho všechno jenom sleduje. Ostatní se věnují prasátku. Počkám, až se bude muset nadechnout, nasadím svůj hospodský hlas a vlomím se do jejího monologu několika otázkami.

„Co se stalo ve vaší vesnici?“
„Jsou tam další orkové?“
„Otravují vás často?“
„Odkud jsme? Z Korálu.“
„A co tahle? Neukázala se tady před týdnem?“

Pokud mě budou ignorovat, tak to nebudu dál hrotit a nechám je jít.

Byla jsem právě v sedle svého koně a ujeli jsme sotva pár sáhů, když jsem se otočila za sebe. Věděla jsem totiž přibližně jaká je přede mnou za zatáčkou situace a byla z toho mírně nervózní. Neslyšela jsem žádný hluk ani křik a tak se dát předpokládat, že se nic nezměnilo.

Proto jsem se rozhodla panu trpaslíkovi přiblížit jeho koníka. Přece jenom by musel udělat spoustu kroků než by se pro něj vrátil. A takto bude mít určitě radost.

Vzala jsem za uzdu i jeho koně a vedla jej vedle svého. Jela jsem pomalu, rozvážně se pohupovala v sedle a sledovala dění před sebou. Ještě jsem zahlédla záda těch žen, které měly namířeno zpět k jejich vesnici. Tedy těch žen, které zůstaly naživu.

Nad tou půlorkyní právě stáli někteří z našich. Z našich... Silk a Taira. Tamto určitě ne. Torin a Arielle byli ještě poblíž těch žen. Bacho? Kde je?

Mlčky jsem jela k všemu tomu dění.