Navzdory strachu čpícího z každého póru světlovlásky jí to oplácím klidným pohledem, zatímco překotně jektá, že je v pořádku. Není první ani poslední, pamatuji si na vojína, co popřel rozpárané předloktí i vyražené oko v šoku z toho, čemu byl svědkem. Jen ti, co se setkali v tváří tvář se smrtí dokázali pochopit laskavost poslední pomoci. 
Další vesničanka rozhořčeně štěká než se sebere k odchodu. Přelétnu pohledem mezi ženami a zelenou kůží, která se nezdá, že by se cítila čímkoliv vina. Jejího výslechu se už zhostil Silk a nečekaně Taira, mlčky tak jen naslouchám jejich rozhovoru a nevstupuji do toho. 

"Měli byste je pohřbít nebo spálit dříve než se do nich pustí mrchožrouti," povím ještě k modlící se hnědovlásce. A roztahají je po lese. Není to pěkný pohled, narazit na rozkládající se ožranou mrtvolu. Vím o tom své. 
To už se objevuje i Vesna a jsme tedy všichni, jen Bacho působí na své poměry tak zvláštně zamlkle. Možná kvůli...? Potřesu hlavou a tiše si povzdechnu. Tohle jsou ty chvíle, kdy se cítím tak moc.. Unavená. 
"Nech je jít," dodám ještě směrem k Torinovi dříve, než kolem sebe začne vztekle mávat sekyrou ve snaze ty ženy nějak zadržet, další konflikt by byl zbytečný a nežádoucí. 

Pohledem si stále hlídám okolí, drobně u toho mhouřím oči.

Výslech

Dívající se na tu scénu, která se přede mnou odehrála s menším povzdychnutím. Vážně jsme ztráceli čas nad hašteřením nějakého orka a vesničanek?
Nejzajímavější asi byla práce naší léčitelky, kde její metody asi nebyly tak drastické, jako ty mé. Na konci dne, mne moc nezáleželo na tom, jak tělo skončí. Sice asi nějak takto nedotknuté tělo by bylo jednoduché reanimovat, ale zase o zábavu méně při exekuci.
Prsty přejíždějící přes svou dýku a slovy ptající-se svého tichého společníka: „Nemá smysl plýtvat více energie na něčem takovém, co myslíš?“ Usmála jsem se, můj pohled neočekávající žádnou odpověď. Též se mi žádné nedostalo a já se tak rozešla blíže k té půl-orčici, než začala povídat.

Dřepla jsem si před ní se slovy, která zněly méně, než nezaujatě: „Hledáme princeznu, víš o ní něco? I když je dost možné, že bys vyhrála tento souboj, tak jsme ti zachránili život, ne-li nějaké nepěkné zranění,“ přejela ji pohledem, kdy se za mnou postavila můj dnešní výtvor.
„Nějaký váš spor je mi úplně ukradený… jakmile nám řekneš, co víš, můžeš klidně ty vesničanky pronásledovat a zamordovat…“ řečeno chladně a necitelně. Osud tohoto půl-orka mi byl asi tak ukradený, jako prach na cestě, stejně jako těch vesničanek. Nyní jsme ztráceli čas a pokud nebude chtít mluvit a ostatní nebudou chtít z nějakého důvodu tlačit na pilu? Bude čas na nějaké z mých metod, se kterými nebudou rozhodně souhlasit.

Půlorkyně sleduje hlavně Torina, kterého evidentně vnímá jako největší hrozbu, a když ten najednou ustoupí do pozadí a na její rýpnutí nijak nezareaguje, zatváří se dost udiveně. A jakmile o moment později zabrání cepu setkat se s její hlavou, zmatek zelené válečnice je doslova hmatatelný.
V tu chvíli už ale jedná se Silkem, jen předtím lehce poodstoupí od ozbrojených vesničanek.
"Kdo sakra jste a co sakra chcete?"
zavrčí, zatímco pohledem přejíždí z jednoho na druhého, našponovaná jako struna, avšak zatím se nehybná jak levhart před skokem.

Hnědovlásku nejdřív Silk s úsměvem nevzal na vědomí a následně trpaslík zahnal mezi ostatní, za což si vysloužil nenávistný pohled. Když to pak ještě dorazil svým povýšeným políčkem, zůstala chvíli stát úplně konsternovaně.
Možná proto si nevšimla, jak černovláska zděšeně zírá na Arielle a její počínání u zraněné ženy. Když se pak léčitelka přišla optat, zda ostatním nic není, reakcí jí byly třesoucí se ruce a strachy jektající brada.
"Nn..nne. Nn... námmm... nic nne...ní."
Blondýnka se rozhlíží kolem sebe a vypadá zmateně.

Netrvá to dlouho, než Hnědovlasá nalezne slova a dá tak hlas svému rozhořčení.
"Kdo si myslíte, že jste? Orkyně nás přepadla, když jsme se vracely domů a začala nás mordovat. Pak jste přišli vy a mysleli jsme, že nás jdete zachránit a potrestat co udělala. Ale vy ne, vy s ní jen potřebujete mluvit. Na nás obyčejnejch drnohryzech vám ani zbla nezáleží!"
hlas jí pomalu přechází z normální řeči po křik směřovaný na Silka s Torinem.
"Takže evidentně uděláme nejlíp, když si půjdeme po svejch, protože se spravedlnosti evidentně nedočkáme. Odcházíme. Díky za záchranu a maucta."
končí s rukama v bok a takovým pohrdáním v hlase, jakého je schopna.
Projde kolem vás a zastaví se u svých padlých družek, kde se na chvíli pomodlí.
Blondýnka za ní civí a evidentně netuší, co má dělat, ale když brunetka kývne, tak se beze slova sebere a jde též.
Černovlasá klopýtá za nimi, všem z vás se snaží co nejvíce vyhnout, jako by se bála, že jí ublížíte. Ve strachu upustila sekyru, která nyní leží na cestě.

"Jen si jděte, ještě se uvidíme."
odplivne si půlorčice a pak se podívá na vás
"Samozřejmě přepadly ony mě, ale nečekám, že tomu budete věřit."

Za vámi se za zatáčkou objevila Vesna (oblečená) vedoucí svého koně.

Kdo válečnici pozorujete pozorně (přinejmenším Torin a Silk) si všimnete, že je zvláštně skvrnitá dvěma různými odstíny zelené. Proto to není moc vidět, ale když se soustředíte, efekt je znatelný. Nikdo z vás nikdy o kropenatých orcích neslyšel.

Silk se přede mě vecpe a začne s míšenkou jednat jak s nějakou městskou paničkou. Možná by ji pozval i na čaj a na sušenky. Ustoupím mu, třeba dostane přes čumák a bude veselo. Popadnu vesničanku, která na něj doráží, a odtáhnu ji k ostatním.

„Neotravuj mého přítele, mladá slečno. Tady si sedni k ostatním, budeme na vás mít taky otázky. Nikdo tady nikoho teď nebude zabíjet.“

Vidím, že Arielle je už hotová s raněnou a jde k nám, tak nechám holky v její péči. Po očku sleduji, co provádí Silk. Jestli orčice začne utíkat, tak po ní vrhnu sekyrku. Pokud možno někam do nohy. Pokud se začne se Silkem rvát, tak do toho skočím taky a zkusím ji znehybnit.

Musím říct, že se mi docela uleví, když uslyším za zády kopyta Arielliny klisny. Umím si poradit s úžehem a pohmožděninami, hadím uštknutím i zlomenou nohou, ale takhle žena přede mnou, co mi krvácí na kalhoty, vypadá jako podstatně vyšší level. Naše věčně zasmušilá rusovlasá společnice ale určitě pomůže. Milerád tedy vyklidím plac, aby měla více prostoru
…A vzápětí se můj úlevný výraz změní na nevěřícně nesouhlasný, když sleduji, jak léčitelce její potenciální pacientka vydechne pod rukama naposledy. A to nikoliv na následek svého poranění, nutno podotknout.
Když se Arielle zvedá od mrtvé, chvíli vypadám, jako že chci něco namítnout, ale pak se ohlédnu po zbylých vesničankách a radši držím jazyk za zuby. Pohled, co jí vrhnu do zad, ale nejspíš mluví za vše. Naštěstí to konsternované téměř znechucení nejspíš nikdo nevidí.
Utřu si ruce do trávy, vstanu a udělám gesto pozdravující Mistra Kápě. Pak už (alespoň na první dojem) klidně a nezúčastněně hvízdnu na svého koně a vydám se k ostatním, abych zjistil, co se tady vlastně seběhlo.

Okrajově vnímám "rozhovor", hrubý ženský hlas patřící půlorčici i pískání rozrušených vesničanek. Starosti mám v tu chvíli ovšem trochu jiné, tohle jsem už viděla... Tolikrát. Rychle tak odhalím, co vesničanku trápí a moc dobře vím, že na rozhodnutí nemám žádný čas. Srdce mi poskočí, ale jen krátce, ten pocit hned pomine a z prstů sálá chlad, když sáhnu po jílci dýky, kterou bez známky zaváhání plynule hrotem přiložím ke krku umírající a nechám studené štíhlé ostří projet kůží až k páteři. Pod tím správným úhlem je to stejně efektivní jako podříznutí.
Zamumlám pár tichých slov, když dýku vytahuji a chvatně otírám než se přitočím k druhé vesničance. Ta už to má za sebou, pravděpodobně to bylo rychlé. A neskutečně bolestivé.

S tím se narovnám a chytím otěže Hajtry dříve než ji napadne nějaký hloupý koňský nápad.
"Vy jste v pořádku?" promluvím k vesničankám, "jsem léčitelka. Co se stalo? Hezky... V klidu, popořadě. Jí se už nemusíte bát," zkusím na sebe upoutat jejich pozornost, když je Silk odhání, zatímco Torin se svojí sekerou tváří stále sveřepě jako kdyby ho něco tlačilo mezi půlkama.

"Hou hou hou..." zvednu pobouřeně ruce, abych ukázal, že nedržím žádnou zbraň a že její osočování je zcela zcestné. V tu chvíli ke mě přiskočí vesničanka a obličej mi odvrátí. Usměju se na ní, ruce jí stáhnu zase dolů a střelím podrážděným pohledem k Torinovi. Jak tu má pak člověk pracovat!
Pokračuji k půlorčici. "Přišli jsme si jenom promluvit, není v našem zájmu dmýchat spory, nikdo z nás ti neublíží. Tady dámy teď půjdou domů, aby se mohly postarat o svoji vesnici..." povzbudivě kývnu na vesničanku, která u mě stojí nejblíž, jakože by už měla vyrazit.
"A my tak budeme mít čas na výměnu informací. Co ty na to?" Dokončím zase k zelené dámě.

"Jen do toho. Beztak se na nic lepšího, než sekání do neozbrojenejch, nezmůžeš."
zaskřípe na trpaslíkovo hudrování půlorkyně. Dál ale leží na zemi, zatímco dorazí Bacho s Arielle a naopak ten velký, nepřátelsky založený vlk se sebral a zmizel v lese.
Trojice vesničanek poulí oči a pomalu přelétávají pohledem z jednoho na druhého, jak se postupně objevujete na scéně. A přitom se vlastně nic neděje. Trpaslík hrozí, další dva řeší zraněné ženy... a monstrum jen stojí a nic nedělá.
"Usekni jí hlavu, na co čekáš? Orci jsou zlí a něco provedli u nás ve vesnici, vidíš ten kouř? Nic jiného si nezaslouží!"
křičí hnědovláska na Torina, ale ten jí alespoň zatím nevěnuje příliš pozornosti.
Pozorný přihlížející by si mohl všimnout, jak se jí stáhla ústa do úzké čárky nad svoji nemohoucností a nad nespravedlností, že ta zelená kůže stále žije.
Černovláska však zlostně vykřikne a cep v jejích rukách spustí, avšak Torin, možná spíš reflexem, než že by se jednalo o úmysl, se švihnutím rukou sevře ratiště a úder zastaví v půli letu. Pak se na útočnici zamračí, až jí úplně odejde barva z obličeje a roztřeseně ustoupí zpět.
"Musí být potrestaná, zaslouží si to."
vykřikne nešťastně, ale pod dojmem právě proběhnuvších událostí to nemá průbojnost hnědovlásčina zvolání.
Tak jako tak, k žádnému dalšímu útoku prozatím nedochází.
Silk seskakuje z koně a rychle kvačí ke skupince ve snaze jednat dřív, než některý z úderů zasáhne zamýšlený cíl.
Půlorčice ruku odmítne a pomalu se postaví vlastním přičiněním. Pak vás všechny přejede zamračeným pohledem a několika rychlými gesty ze sebe opráší největší marast. Potom se Silkovi zadívá do očí a než odpoví, odplivne si stranou.
"Nechápu, proč bych vám měla cokoliv říkat. Přepadli jste mě zezadu, když jsem bojovala proti přesile a jak tak vidím, nechcete nic jiného, než svou práci dokončit. No, už je vás tu na mě dost, to byste mohli zvládnout."
o krok ustoupí a celá se napruží. Je vidět, že očekává útok.
"Nebavte se s ní, zamorduje vás, jako zamordovala naše dvě kamarádky."
přiskočí hnědovlasá k Silkovi, chytne mu obličej do dlaní a otočí ho jemně k sobě, zatímco na něj hovoří. Zní to úpěnlivě.
Mezitím blondýnka se rozhlíží kolem a vypadá notně zmateně.

Co se ležících týče, tak nehybná žena bodnutá do zad je mrtvá. Bodec prošel nízko nad pánví ledvinou a není nic, co by bylo možné pro ni udělat.
Druhá, s hlínou kolem sebe rozrytou bojem o život, byla zasažena do hrudníku, trochu zespoda. Hrot probodl plíci, která se naplnila krví, stejně jako její dýchací cesty a ústy vytéká ven. Vzhledem k tomu, že tuto jste slyšeli vykřiknout na začátku, a že se skoro nehýbe, ač už několik minut nemůže dýchat, nejspíš je též téměř na konci své cesty.
Na vyléčení by bylo třeba nějak uvolnit dýchání a i tak je možné, že by už bylo pozdě.

Polední dýchánek

"Běhá po lese..." odpovídám na otázku Arielle, když se k nám přidá. "Necítí se ve své kůži." Dám na poslední tři slova zvláštní důraz a pro sebe se zašklebím.

Situace začne být zajímavá v okamžiku, kdy v orčici poznám půlorčici. Jelikož mám co do činění s horkými hlavami, sesedám rychle z koně a doufám, že jí mezitím nikdo nezabije. V tý ochrance má i polovičního orka. Asi byla fakt zoufalá... dobře si pamatuju slova jednoho cápka ze žoldnéřského cechu.

Ale vypadá to dobře. Torin jenom bručí, naši léčitelé léčí, Vesna je pořád někde v čudu a Taira povídá nesmysly. Všechno se zdá být v pořádku. V rychlosti uvážu svého koně k nejbližší pevné větvi. V přítomnosti mrtvol a orků by se snadno mohla stát nehoda a já velmi nerad ztrácím svoje věci.
Pak už přejdu k Torinovi, který, řekněme si to na rovinu, není zrovna mluvící typ. Poplácám ho bodře po rameni. "Torine, mohl bys prosím na chvilku zabavit zdejší dámy? Zdají se být trochu rozrušené." Kývnu hlavou směrem k vesničankám, které nemají daleko k hysterii.

Sám se skloním k půlorčici, nabízejíc jí ruku.
"Bylo by možné si promluvit, drahá dámo?" Ono oslovení mi ze rtů splývá bez jakékoliv pochybnosti a ve vší vážnosti, beze špetky výsměchu. Zároveň ale kontroluji, že její zbraň je skutečně odkopnutá v dostatečné vzdálenosti a že nemá žádnou další. Jsem v bezprostřední blízkosti a jsem připravený se vrhnout okamžitě k zemi, kdyby náhodou měla v plánu po mě jít holýma rukama. Znám každopádně charakter orků a tak jdu rovnou k jádru věci, bez svých obvyklých kudrlinek.
"Sháníme jistou princeznu. Mohla bys nám povědět něco o tom útoku, půl dne odsud zpátky?" Jako vždy působím uvolněně a snažím se navodit atmosféru příjemného rozhovoru s poledním čajem. Bohužel bez čaje a s pár mrtvolama za zády. Ale to se tak holt už někdy stane.