Vypadalo to, že můj plán zafungoval, i když se Silkovi moc nelíbil. Koutek se mi zkroutil do mírného úsměvu a já jsem dodala: „Nepřirozené možná pro tebe. Smrt a tato magie je to, čímž jsem známá. Mám své metody a styl boje,“ podívám se na něj jedním okem přes rameno a dodám: „Ale chápu, že moje magie dost humanoidům jde proti kůži, šupinám, nebo štětinám. Proto to mělo tížený úspěch a všechny to uklidnilo, nemyslíš?“ Poškrábala jsem se nevinně na tváři a doufala, že se Torin nerozhodne sekat hlavy.

Nepřesvědčená, že je situace ve stavu, kdy by nehrozilo nějaké další vyvrcholení situace. Sice by mohlo vést ke smrti dalších živých tvorů, ale očividně to se mým partnerům moc nelíbilo.

S hlasitým mlasknutím dodám: „Nemáme čas se zdržovat s nějakým sporem mezi vesničany, nebude jednodušší, když toto vyřešíme za jízdy?“ Dodala jsem k mým společníkům a ušklíbla jsem se tak, že bylo jasné, že druhá varianta, kterou chci navrhnout se mi zamlouvá víc: „Nebo můžu z někoho vyrvat jeho duši a uvidíme, co bude vědět,“ tiše jsem se zasmála, slova brána spíše jako vtip, i když realita. Moje metody nebyly tradiční a poměrně bizardní, ale o to více přesvědčivé.
Pokrčila jsem rameny a popošla kousek bokem společně s mým výtvorem, opřená o nohu a čekající, jak se naše skupina rozhodne. Nějaký spor o vypálení vesnice… mohli jsme se doptávat a snažit se toto rozuzlit zde a ztrácet čas, nebo prostě to řešit za jízdy. Ať již s živým individuem, či mrtvým. Oboje možnosti mi připadali jako schůdné, ale pro mé kolegy? Kdo ví.

Bohové! Frustrovaně vydechnu, když mne záhy opouští bezeslov i Bacho, který seskakuje z koně a vbíhá kamsi do lesa. Důstojnická škola, hm? Jestli utíká na průzkum nebo se jen vychcat - kdo ví. Já totiž ne. O tomhle si budeme muset promluvit. Všichni. A spíše dříve než-li později.

Na místo nakonec dorazím takřka poslední, Bacho totiž náhle vybíhá z keře a já chvíli nechápu, jak se mu mohlo podařit mne předběhnout, když jsem se rozhodně k místu neblížila vycházkovou chůzí stařenky o holi. Rychlým pohledem ze svého vyvýšeného místa v koňském sedle přelétnu situaci. Půlorčice, vesničanky, horkokrevný Torin, Taira, Silk... Situace - jakkoliv podivná - se zdá být pod kontrolou. Prozatím.
"Kde je Vesna?"
S nic neříkajícím pohledem se ještě ujišťuji, že jsem nic nepřehlédla než seskočím z Hajtry a rychlým krokem se vydám směrem k Bachovi i vesničankám, přepokládám, že půlorčici zvládnout ukočírovat ti tři i beze mne.

"Nesahej na ni," štěknu na něj, rázně a zostra, abych ho zarazila v tom, co se chystal udělat. "Podívám se na to," dodám o něco měkčeji, jak je hlas náhle zbaven důraznosti, ale to už jsem u nich. Pustím otěže Hajtry, odložím meč a skloním se nad tělem klokotající ženy. Ne, nevypadá to dobře. Rychlou kontrolou a ohledáním se ujistím, zda má cenu tenhle život tahat z náručí smrti nebo ne, v mysli rychle načrtnu symbol dveří, nechám jednotlivé přímky se spojit a protnout, než sáhnu po studeném světle, které umožňuje se ponořit do bolesti jiných.

Nicméně pokud zjistím, že zranění jsou příliš těžká a záchrana by stála mnoho sil... Poslední pomoc je též pomoc. Jakkoliv to zní krutě. Následně zkontroluji i druhou - nehybnou vesničanku.

Vytřepávajíc si z košile listy a kusy větviček, stanu na kopečku a shlédnu na scénu pod sebou. Naštěstí se zdá, že už je po boji.
V duchu počítám a kontroluji. Torina vidím, stojí vítězoslavně nad obrovským orkem – nebo možná spíš orkyní? Uff, rozhodně jsem rád, že je mistr trpaslík na naší straně. Taira a její děsivý pomocník drží v šachu několik rozkurážených vesničanek, Silk čeká na koni opodál a zdá se nezraněn, Arielle musí být někde za mnou… Zbývá tedy Vesna, po té není ani vidu, zato jsem si ale téměř jistý, že ten zoufalý křik před chvilkou nepocházel od ní. Možná tedy obhlíží okolí.
Přesto se rozhodnu raději podívat blíž. Obtočím otěže kolem hrušky sedla, nechám Vraníka nahoře a seběhnu k mumraji pode mnou.
„Hej, to jsem já!“ Upozorním raději své kolegy, aby třeba někoho nenapadlo, že jsem orčí posila. „Všichni v pořádku?“ Optám se ještě, i když spíš pro jistotu.
Hned vzápětí ale uvidím, co mi předtím bylo skryto za několika třtinovými keři. Tak tahle žena musela předtím volat o pomoc! A hned o kousek vedle leží další… Sakra!
Rozhlédnu se, zda mají ostatní situaci stále pod kontrolou a pokud ano, přeběhnu k té zraněné, co vypadá ještě alespoň trochu mezi živými. Bez zaváhání si kleknu přímo do tratoliště krve a skloním se k ní.
„Jenom klid,“ řeknu konejšivě, přestože moc nevěřím, že mě ještě slyší, „tohle vyřešíme.“ Jednou rukou jí zakloním hlavu a druhou hledám zdroj, abych zastavil krvácení.

Taira začíná rozdávat rozkazy a Vesna poslouchá na slovo, jako trénovaný ohař. Všichni ostatní jsou zkoprnělí a neschopní odporu. Zaměřím proto svou pozornost na ležícího půl-orka.

„Jeden podezřelý pohyb a useknu ti hlavu, čuníku.“

Ostatní se pomalu trousí cestou k nám a ve mně to začíná vřít. Nikdo nevede naše koně. To všichni projeli okolo a nikoho nenapadlo je přivést? Lekl se Buřt té oživlé potvory a utekl někam do lesa? Zatracení čuníci a problémy, které způsobují! Začnu si nespokojeně bručet pod vousy.

„Prosím, udělej nějakou hloupost, potřeboval bych si do něčeho seknout.“

Šlo to ráz na ráz, byla to chvíle... Půlorkyně doslova zajata bez větších potíží. Torin poblíž. Pohled mi padne na ty ženy, na Torina, zpět se skloním k půlorkyni.

Pak však zaslechnu hlas který znám tak sedm nocí a patří Taiře. Když ale zvednu pohled, nevěřím svým vlčím očím. Rozprostřelo se alespoň na malou chvíli ticho, to když všichni viděli tu zrůdu co měla sebou. Čich mi říkal, že to stvoření je dávno mrtvé, přesto chodilo. Z mé tlamy se ozývalo vrčení a srst se mi naježila. Po pár okamžicích bylo ale zřejmé, že má v tuto chvíli sloužit aby všechny Taira umravnila. A mě se to jen pramálo líbilo. Tak či tak, moje úmysly vzaly za své a víceméně byly zhaceny. Viděla jsem i další lidi z naší skupiny, pak ty ženy které ležely na zemi. Věřila jsem, že o ně bude postaráno tak dobře, jak to jen půjde. A pak mě bledá žena požádala zda bych se podívala kolem.

Odběhla jsem. Ne snad proto abych splnila tuto žádost, protože jest jsem zde nikoho po cestě sem neviděla, ale proto abych tou samou cestou jako sem jsem přišla se dostala zpět ke svému koni. Ke svým věcem které jsem u něj zanechala. Abych byla ráda, že ty ženy nemohou tušit kdo jsem a nikdo si mě tak na první dobrou nespojí s tím ohavným mrtvým stvořením.

Až když jsem byla zpět na místě své prvotní proměny... Až potom jsme se proměnila zpět do lidské podoby. Hned na to si začla rychle oblékat suknici i další svršky. Sbírat své zbraně abych došla ke Styrrovi a poplácala ho. "Hodnej kluk." Vyhoupla se zpět do sedla a pomaličku ho pobídla vpřed.

Vesna se propletla mezi křovinami jako blesk a jako šedá šmouha hladce doběhla orkyni do zad.
Pak se odrazila a dlouhým skokem zkusila přistát na jejích zádech. Trojice bojujících žen na ni vrhla zděšený pohled, ale nějak se nestačily rozhodnout, co si počnou, kromě vysoké, asi dvacetileté poměrně pohledné blondýnky, která pustila nůž a zavřeštěla, až to zabolelo. Zelená kůže si dokázala dát včas dohromady dvě a dvě a pokusila se otočit, ke své smůle zvolila (celkem logicky a s tím Vesna počítala) obrat po směru hodinových ručiček, takže její pravice se zbraní vyběhla vysloveně vlčím čelistem vstříc, a jak byla v pohybu, tak trhnutí na druhou stranu, když zvíře dopadlo, bojovnici strhlo na zem. Ruka se štítem sebou nekontrolovatelně trhla a jeho hrana nekompromisně našla orčí čelo, do kterého se zaduněním narazila.
V tu chvíli dorazil s dupáním Torin právě včas, protože zbývající dvě ozbrojené vesničanky (obě pěkné a celkem mladé - tipujete 17 letá malá černovláska a 30 letá hnědovláska s bujnými vnady) zavýskly a okamžitě by zelenou dorazily (a možná i včetně jistého vlka), kdyby je nezastavil.
V tu chvíli si Torin s Vesnou (a poté každý, kdo se dostane blíž a kdo už je někdy potkal) uvědomí, že povalená je půlork - napůl ork, napůl člověk.
Následuje několik desítek vteřin dlouhá strkanice, kdy trpaslík brání vesničankám v přiblížení a kontroluje, zda má Vesna pod kontrolou bojovnici, která, ležíc na břiše, se přiomráčeně snaží vymanit ze sevření vlčích tesáků. Nakonec to ale vzdá, když jí do ucha skápne slina zuřivě vrčící šelmy.

Pak už dorazí Silk, Taira a její mlčenlivý společník.
Všechny tři holčiny naráz zmlknou a oči jako talíře upřou na nemrtvou postavu ve výrazu zděšení, slova jim uvízla v hrdle a na čele vyrašil pot.
Bojovnice vidí jen boty, a nejspíš se už trochu dala do kupy, protože od země jen pohrdavě zavrčí:
"Kolik přesně vás musí být, abyste to považovali za férový zápas?"
nicméně dál leží na zemi, dokud se vlk nevzdálí od jejího krku.

Když se rozhovoří Taira, nikdo ani nedutá. Vesničanky na ni strnule zírají a vypadají, jako by zapomněly lidskou řeč, ale najednou ta hnědovlasá promluví. Tedy, vlastně zakřičí tak náhle, že by se jeden leknul.
"Je to fér! Ta suka vypálila naši vesnici!"
a roztřesenou rukou ukazuje na tenký proužek černého kouře vznášející se nad stromy.
"Ano..." "...ano, je to tak!"
přidávají se okamžitě obě zbývající, ale prozatím mají přílišný strach z přítomného monstra, aby začaly sahat po zbraních.
"Blbost."
ozve se od půlorčice nakvašeným hlasem.

Silk sedí na koni a čeká opodál.
Arielle se objevila v zatáčce a pomalu (možná rychle) přijíždí blíž.
Bacho vedoucí koně za uzdu sešel z mezi křoví a vystoupal na vrchol malého kopečku vedle cesty, odkud vidí celou scénu a docela pěkně okolo, samozřejmě kromě míst skrytých rostoucí zelení. Z rozhovoru slyší pouze křik tří vesničanek.
Na zemi ležící zraněné se už skoro nehýbají. Ta čerstvě bodnutá vypadá jako mrtvá, z díry v spodní části zad vytéká jednolitý pramínek krve.
Vedle se nachází ta, co jste ji slyšeli křičet. Drží si ruce na zkrvavené hrudi a kolem je půda uválená a rozrytá, jak bojovala o život. Nyní je bez pohybu, jen jí občas proběhne záškub a z úst vytéká pulzující, karmínový pramen.

Cirkus

Upřeně na Tairu zírám s neproniknutelným výrazem. Jistě si musí dělat srandu, tak hloupá být nemůže.
"Trpaslík je trpaslík, vlk je vlk. Nepředpokládám, že se bude proměňovat na veřejnosti." I když co já vím. První komplikace po cestě, a to ještě ani nevíme, jestli to je vážně komplikace, a půlka družiny už ztrácí rozum. " Takže jediný nápadný a nepřirozený zůstává... tohle. Chceme jenom najít princeznu, nejdeme do války." Zabručím ještě nespokojeně.

Koně vedu o trochu rychleji, než jak Taira jde. Chci tam být dřív než ona. Vjedu do zatáčky a rozhlížím se. Vesničani, orčice... Kouř stoupá mnohem dál. Že by ta vesnice, na kterou ukazuje cedule?
"Odvolej to, jsou to jenom vesničani." Prohodím polohlasem Taiře, než se vyloupne zpoza zatáčky i ona.
Ale ta snad vůbec nepřemýšlí a i s tím svým monstrem si klidně napochoduje mezi lidi. Stisknu pevně čelist i otěže, jak kolem mě prochází a klidním koně. Kam jsem se to zase dostal.

Jelikož orkyně je už v obležení vlka a trpaslíka, a vesničani z nás budou už tak vystrašení dost, zůstávám na koni opodál a nijak zatím nezasahuju.

Mezilidské spory

Chvilku nevnímající Silka, dívající se po mnou oživeném těle, prsty přejíždějící po těle se slovy: „Takovýto exemplář by si snad i zasloužil duši… dost často se mi nepodaří nic lepšího, než nějaký malý humanoid…“ usmála jsem se sama sobě a podívala se na toho, kdo měl rýpavé komentáře.

„Cestuješ se skupinou, kde se ti jedna osoba proměnila ve vlka a trpaslík, který by nejspíše rád všechny zabil… vážně si myslíš, že moje magie tomu nějak uškodí?“ Zasmála jsem se, dle tónu mohl tušit, že jsem si jeho slova nebrala moc k srdci.
„V nejhorším to dokážu vždy odvolat…“ řeknu trošku trpce, protože jsem byla vyloženě nadšená s mým výtvorem. Rozešla jsem se směrem k té scéně.

Vědoma si této scény a toho, že vedle sebe mám svůj výtvor se podívám po těch lidech a té, s kterou bojovali. „Co kdybychom přestali bojovat, nemyslím si, že nyní je důvod bojovat s jednou nebo druhou stranou…“ řekla jsem s povzdychem a má abominace popošla pár kroků dopředu, připravená zaútočit, ale spíše jen snažíc se ostatním nahnat hrůzu, aby zapomenuli na boj.
„I když bych vaši kamarádku viděla ráda umřít jako další, bude lepší, když ji pomůžete. Do vašich sporů nám nic není, ale pět na jednoho není moc fér…“ odkašlala jsem si a pohledem přejela přes Vesnu a Torina. Bylo mi jasné, že chtěli jedné nebo druhé strany nějak pomoct, ale orkyně byla inteligentní stvoření a lidé snad též. Navíc… hrozilo, že by nám chtěl někdo zdrhnout.
„Vesno, můžeš zkontrolovat, že tu není ještě někdo, kdo chtěl využít této situace?“ Zeptala jsem se poměrně unaveně s tím, že nějaký mezilidský spor řeší půl tuctu těch nejlepších dobrodruhů, co dokázali sehnat.

Vesna se kolem mě prohnala jak severní vítr. Vrazila mi do ruky svou sekeru a prý ať na ni počkám. Co si o mě myslí? Že jsem vousatý stojan na zbraně? Zaháknu její sekeru za jedno z ok na svém opasku a běžím za ní. Je to divně tvarovaná zbraň, dělaná pro lidské ruce, úplně ji v boji nevěřím. Vzápětí vidím, že z té rudovlasé čertice padá oblečení a mění se v obrovského vlka. Zabručím si pod vousy: „Hmpf, čarodějka jedna z hor!“

Proběhnu zatáčkou a následuji zvuky boje. Teď už je to jasné. Několik holek z vesnice tam bojuje o svůj život a zkušený orčí zabiják jim dává krutou životní lekci. Jenom zbraně a odvaha z nikoho válečníka neudělají. Jedna z nich se na mě dokonce otočila. Husa! Pokud to přežije, tak snad takovou chybu znovu neudělá.

Zrychlím tempo a připravím si sekyrku k vrhnutí. Potom si to ale rychle rozmyslím. Vidím vlčici, jak přibíhá k orkovi zezadu, je to Vesna? Vrhat sekery do takového chumlu by mohlo být nebezpečné. Ještě se tomu čuník vyhne a trefím někoho jiného. Vesna tam bude o pár momentů dřív než já. A co to dělá? Proč jí jde po ruce, a ne po krku? To si myslí, že z ní dostaneme nějaké užitečné informace?

Sprintuji plnou rychlostí a zuřivě přemýšlím. Je pravda, že orci by mohli věděl něco o tom přepadení princezny, bleskne mi hlavou. Pokud to bude mít Vesna pod kontrolou a srazí tu orkyni k zemi, tak jí pomůžu ji odzbrojit, znehybnit a odehnat ty zdivočelé vesničanky. Ale při jakékoliv známce problémů jsem připravený to ukončit dobře mířeným seknutím do hlavy.

Vidím to zcela jasně. Orkyně která bojuje proti pěti... čtyřem... třem ženám. Nemusím si dávat dvě a dvě dohromady aby mi bylo zcela jasné co má nyní přijít. V jedné ruce štít, v druhé zbraň kterou rozsévá smrt těch žen. Zbroj. Přikrčeně, nahrbeně... Udělám dva kroky vlevo, dva zase doprava a rychle si měřím kudy to bude nejlepší. Tak či tak... Jedna z těch stran by nám mohla přinést důležitou informaci. A věřím tomu, že ta zelená.

Nebojím se jí. Proč taky. Rozběhla jsem se vší rychlostí co jsem jen mohla abych vpadla do zad orkyni. Abych se v dostatečné vzdálenosti odrazila a mohutným skokem přistála ze zadu až na ní. Můj cíl nebyl ji zabít, ale zastavit. Věděla jsem o Torinovi a věřila že jako bojovník ví, kdy přijde jeho chvíle.

Rozevřela jsem tlamu abych se jí vší silou zakousla do ruky v které drží bodec. Donutit ji aby ho pustila a strhnout ji svou vahou podpořenou rozběhem a skokem... Strhnout ji na zem.