Hotovo, portál bezpečně zavřený, naši protivníci rozdrcení v prach a to vše beze ztrát. Jak ze mě opadá bojové nadšení, začínám čím dál víc cítit utržené šrámy. Rána na krku nepříjemně bolí, určitě bude potřeba ji minimálně vyčistit a zašít. A na různých místech po těle cítím popáleniny. Podívám se na Galdura a přikývnu.

„Dobrý boj, pokud nabízíš léčení, neodmítnu jej. Ale možná by sis první měl odpočinout. My trpaslíci jsme notoricky odolní vůči kouzlům. Nerad bych, abys nám tady odpadl. Vždyť se sám sotva držíš na nohou. Půjdu mezitím najít své zbraně.“

Někde by se na bojišti měly nacházet tři vrhací sekyrky, které jsem použil. Pokud jsou stále v použitelném stavu, vezmu si je zpátky. Potom zamířím ke stěně, kde monstrum Tairy rozcupovalo nemrtvého šermíře. Zajímalo by mě, jestli z něj něco přežilo, například kus hlavy.

Nervózně popošlapuju na místě, zatímco Galdur bojuje s portálem. Ovzduší praská nabitou energií a množství magie ve vzduchu mi nedělá úplně dobře. Vnímám to tím spíš, že zrovna nemám nic zvláštního na práci, kromě zjišťování škod po boji. Jelikož se nikdo nezdá být vážně zraněný, ani není potřeba někoho zachraňovat. Třu si paže ve zbytečné snaze se trochu zahřát.
Když začne lebka mluvit, nedůvěřivě rozhovor sleduji. Jasně, Galdur nejspíš nebude žádný svatoušek, ale rozhodně mu fandím víc, než mluvícím kostem. I přes Taiřinu očividnou snahu navyknout nás na podobné kreatury, se v blízkosti čehokoliv mrtvého, co projevuje známky života, necítím úplně ve své kůži.

Galdurovi se portál nakonec přece jen podařilo zavřít, i když za cenu šrámů a oděrek z ledového výbuchu. Ale vzhledem k odolnosti našich protivníků se vlastně pořád divím, že jsme z toho vyvázli tak lacino. Skoro to vypadá, že jediný, kdo má nějaký vážnější šrámy je Torin, jinak jsme všichni v pořádku. Zkoumavě sleduju Arielle. Byl jsem přesvědčený, že jí ten kostlivec provrtal skrz naskrz. Ale možná jsem špatně viděl.

Přesunu se blíž ke Galdurovi. "To docela ušlo." Posadím se na jeden z kamenů a začnu kontrolovat naleznuté dýky, jestli nemají zuby. "Takže, co teď?" Nahodím otázku do prostoru a dál se věnuji svým dýkám.

Je po boji. A my jsme pořád tady. Všichni. Živí.
Tedy, ne že bych tomu od začátku nevěřil. Ale stejně...
Moje tělo je toho názoru, že po tom všem vypětí by bylo nejlepší sednout si někam do hospody a povyprávět celou historku kamarádům. Nemůžu s tím než souhlasit, ale vzhledem k okolnostem se k sednutí nabízí tak maximálně nejbližší balvan. Vyberu si jeden pěkný, posadím se na něj a trochu otupěle se rozhlédnu po ostatních.
Horský lev se promění zpět v Arielle. Je to vlastně docela uklidňující, vidět ji zase v lidské podobě. Minimálně asi nehrozí, že by se na nás v nějakém afektu vrhla. ...I když bude určitě chvíli trvat, než zase pozapomenu na tuhle její temnější stránku.
Taira, stále stejně nevzrušená a nad věcí, si povídá se svým monstrem. Tahle neživá příšera, jakkoli nám všem určitě zachránila život, mě vlastně taky dost zneklidňuje svou nepřirozeností. Ty čepele místo tlap... Doufám, že nepůjde s námi.
Ale Torin by se mnou na pivo určitě zašel. Usměju se při té představě a sklouznu pohledem na trpaslíka. Bez jeho zarputilosti a neuvěřitelné odvahy bychom asi taky nevyhráli. I když nakonec nevyšel nezraněn vypadá, že si z rány na krku nic nedělá a pro případnou pomoc si dojde sám.

Když mě nikdo nepotřebuje, asi by bylo záhodno, zajít si pro svoje šípy, ale pořád nějak nemám energii vstávat. Utřu si alespoň ruce do kalhot a při tom si všimnu, že jsou celé poseté tajícími kousky ledu. Fujky! Začnu se velepečlivě ometat, přičemž narazím ve vnitřní kapsičce na placatku. A hele, to by se taky mohlo hodit! Rovnou si dám pořádný lok a hned se cítím více při smyslech. Hmm, lepší... Rozhlédnu se kolem, komu dalšímu bych mohl případně nabídnout.

Moji pozornost upoutá hlas Tairy, která se akorát akorát dokončila čáry kolem toho... Toho. Zároveň s ní se pohne i ještěr, což mne přinutí se drobně zamračit a přimhouřit oči. Je to stále to stejné pnutí, co cítím pod kůží, neklid tančící pod kůží. Teď, když se svět na chvíli zase zastavil, se mé myšlenky rozlétly do všech stran, k věcem, které... Dost. Soustřeď se, okřiknu v duchu sebe sama a mimoděk sevřu v dlani medailon, který... Který... Merikhu... 

"... nakonec..." zopakuji po nekromantce a svírajíc medailon v dlani udělám mimoděk pár kroků stranou. Dodala bych ještě něco, ovšem namísto toho si přetáhnu přes hlavu tenký řetízek a přívěšek na něm visící rychle skryji na hruď pod oblečení. Příjemně hřeje na holé kůži. 

"Jak dlouho to vůbec vydrží?" zeptám se nakonec ještě Galdura a kývnu hlavou k portálu.

Nechávala jsem situaci nějak vyvinout a přestala ovládat ještěra více, než bych chtěla. Stačil mi jako loutka a cokoliv byl předtím mne nesmělo ovlivňovat… ať se mi tato kreace nelíbila jakkoliv, pořád jsem ji brala jako dar od svého mistra a zahodit ji by mi mohlo příště stát život.
Na druhou stranu vidět svého Mistra by bylo též zajímavé, pomyšlení nad možnou smrtí, které se Arielle vyvarovala, kdy krátký pohled byl darován jí, než krystal explodoval a ještěr hlasitě dupl asi metr přede-mnou, aby většinu úlomků zablokovala jeho masa.

Ruka byla připojená ale podle toho, jak se hýbala a jaké zvuky vytvářela jsem věděla, že toto dlouho nevydrží. Nevěděla jsem strukturu svalů jako u ostatních výtvorů, a tak jsem si nahlas povzdechla: „No, najít o tobě nějakou informaci a ideálně strukturu těla nebude tak jednoduché,“ zvedla jsem se ze země, poplácala ještěra po boku a rozešla se k ostatním: „Nakonec to nedopadlo tak špatně… všichni jsme přežili…“ krátce jsem se protáhla též, kdy za mnou udělal několik kroků ještěr… jednoduchý pokyn následovat a chránit bylo něco, čemu rozumělo každé tělo.
Stojící poměrně blízko Arielle, bez jediného škrábance či pozůstatku z bitvy. Přesto jsem si nedělala hlavu z toho, že ji ještěr přizabil… jistě tušila, že moje snaha nebyla ji zabít, a proto má důvěra spočívala v tom, že i když jsem byla na dosah ruky, tak už není proměněná a… tak to nebere asi tak špatně. Samozřejmě, omluva byla tak trochu mimo mísu…

Hlava šamana bez varování promluví, ovšem tohle mě po tom všem... Už jen těžko překvapí. Zamručím, ten zvuk připomíná chroustání železa mezi zuby. Zločinec, vinný, nevinný, nezáleží na tom. Teď už ne, protože v okamžiku, když započal tento boj bylo o stranách již rozhodnuto. Vzdálím se od Galdura a jeho mrazivé aury, ani přes hustý kožich to není kdovíjak příjemné, mráz zakusující se pomalu až ke kostem. Krátký rozhovor mezi Galdurem a nemtvým lovcem pak nezmění už vůbec nic, akorát z něj vyvstane více otázek než odpovědí...

Znovu zamručím, tentokrát to zní netrpělivě. Já jsem netrpělivá. Přešlápnu z nohy na nohu a ocas několikrát kmitne prudce vzduchem. Led kolem portálu vybouchne, a tak uskočím stranou. Několik krystalů si podobny střepům najdou svoji cestu, ale nic si z toho nedělám. Mělké šrámy v mém kožichu se hojí takřka před očima. Je to zvláštní pocit, ovšem rozhodně ne nepříjemný.
Nedůvěřivě pak sleduji krystalový sloup vyrůstající kolem portálu nebo skrze portál? Tak či tak se mi to příliš nelíbí, možná se cítím i trochu podvedená... Myslela jsem, že portál zavře. Trvale. Tak, aby zmizel... Tohle... Vidím žlutou záři, jak to druhá strana nevzdává a snaží si prorazit cestu. Vydrží to? Hm.

A pak je po všem.

Pocítím drobný osten zklamání. Pod kůží se mi hemží síla, štiplavá energie, která nemohla být vypuštěna. Pohledem sklouznu po všem přítomných, znovu nespokojeně zachroustám zuby a...

... začnu se měnit zpátky, ačkoliv velice nerada. Mohutné tělo šelmy obalí opět houšť míhajících se stínů, které se pomalu přeskupují a zase slábnou, zvolna se vytrácejí pryč. Trvá to jen chvíli. Místo horského lva tam stojím už zase jen já. Nezraněná. A na rozdíl od Vesny zcela oblečená, vlastně úplně stejná jako před proměnou. Zkusmo se protáhnu a vykročím stranou, abych zvedla ze země svůj meč, který jsem před proměnou upustila.

"Myslím, že Torin ho bude potřebovat..." zachraptím, musím si odkašlat. Já... Já se tentokrát do žádného léčení nehrnu. Snad bych to mohla zkusit, ale po pravdě? Nemám odvahu, ne, když v hlavě stále slyším ten odměřený hlas. Jaké zklamání...

Na slova šamana nikdo nereagujete, a proto nic nebrání Torinovi, aby postoupil skrz mráz a podal Galdurovi lebku. Ten ji pevně uchopí do ruky a upřeně se na ni zadívá.
"Náše zklamání nic neznamená. Přijdou další, a ti dílo dokončí."
pronese najednou hlava a její oči žhnou, jak se vpalují do jaghutovy tváře. Ten se zhluboka nadechne a obličej mu zbrázdí hněv, pak se nadechne ještě dvakrát, než začne křičet v odpověď:
"Proč nás pronásledujete? Co jsme vám udělali? Zabíjíte ženy a děti. Kvůli pár jedincům? Jste šílení a všichni za to zaplatíte. Tvoje duše nakrmí portál, chápeš? Stálo ti to za to?"
působí najednou úplně nepříčetně, jakoby v něm praskla struna a ven se derou čiré emoce.
Magie kolem, která už předtím působila přehnaně silně, ještě nabrala na intenzitě a donutila vás ustoupit další dva kroky.
Kusy lišejníků mezi kameny černají a umírají, ve vzduchu se objevují sněhové vločky a víří kolem v lokální vánici. Bouře pulzuje s Galdurovým křikem, a jak se stupňuje jeho rozčilení, sílí i ona.
Skoro ani neslyšíte poslední slova lebky, než je nashromážděná energie vypuštěna.
"Je to nezbytné... pro bezpečí všech..."
hlas se vytratí do neznatelného šepotu, pak kost praskne a rozdrolí se na popel, který je odnášen větrem.
Led kolem portálu vybouchne a do kůže vás zabodají rozletivší se kousky, kromě oděrek ale nejste vážněji zraněni. Ovál průchodu do druhého světa během několika okamžiků zaroste do sloupu podivného, namodrale průhledného kamene, který, zatímco se zvětšuje, do sebe nasaje všechnu magii, která se u jaghuta budovala.

Najednou je ticho, přerušované pouze Galdurovým sípavým nadechováním (a případně i vaším). Pozvolna se vrací klasické zvuky okolí, jako chřestění kamínků, kapání vody, cinkání zbroje.
Materiál, ze kterého vyrostl sloup, vypadá jako led, ale na jeho udržování evidentně není potřeba žádná přidávaná energie, byť žluté mihotání zevnitř ukazuje, že druhá strana se stále snaží prorazit.
Jaghut se sesune na kolena a rukama opře o zem. Jeho kůže už není sněhobílá, vrací se do původní šedo-zelené, a kde se hne, tam z něj opadává námraza. Vypadá k smrti vyčerpán, popálen a zdevastován, ale to netrvá dlouho.
Po minutě se s námahou postaví na nohy, obhlédne bojiště i vás a pak si o sebe opráší ruce:
"Přežili jsme. Díky za pomoc. Potřebuje někdo léčení?"
rozhlíží se zvědavě kolem a jen u toho námahou mhouří oči.

Taira mezitím využila situace k upletení opravného kouzla pro svého ještěra.
Je třeba říct, že to je provizorní. Podobného tvora nikdy neviděla, natož zevnitř. Je tak hrozně jiný... cizí, že pochopit, jak funguje a z čeho je tvořen, je nad její možnosti chápání. Magie ale nejde přesně cestou lékařské vědy a tudíž je výsledek uspokojivý. Paže je opět upevněna. Asi nebude tak silná jako dřív, ani výdržná, na základní fungování je to až až. Než Galdur dořešil portál a dal se dohromady, už nekromantka dočarovala, obhlédla své dílo, a relativně spokojeně vstala, plně připravená k čemukoliv.

Na chvílí se zarazím a poslechnu si slova šamana. Teď budou vyjednávat, když už je po boji? Pravdou je, že mnoho prostoru jsme jim nedali a všechny informace máme jen od Galdura. Je možné, že pomáháme někomu, kdo jen využil naši neznalost. Na druhou stranu teď už se zastavit nemůžeme. Není čas na zjišťování, kdo mluví pravdu a kdo nám jenom lže. To by nás jen vydalo na milost Galdurovým pronásledovatelům.

„Promiň lebko, už jsme si zvolili.“

S těmi slovy hlavu podávám Galdurovi. Jsem při tom i trochu ostražitý vůči svým společníkům, pro případ, že by je slova šamana nalomila.

Na Galdurův pokřik se začnete sbíhat s různými kusy poražených protivníků.
Je to hezké gesto, tím spíš, že jakmile se přiblížíte, zakousne se do vás lezavý mráz, který sílí s tím, jak se blížíte.
Jaghut má kůži zcela bílou a pokrytou jinovatkou, která praská, kdykoliv se pohne, a následně opět srůstá. Vlny té neznámé magie z něj vychází v tak mohutných návalech, že máte pocit, že je dokonce vidíte - ve skutečnosti vaše oči zaznamenávají proud částeček jinovatky a ledu, který se s vlnami nese.
Pokud přijdete až k němu, chlad pálí jako oheň, z očí kanou slzy, které se ihned mění na ledové krupky, kůže se odkrvuje a bledne, jak tisíc žhavých nožů krájí maso pod ní. Nikdy jste nic takového nezažili, jste naučení, že ledu se je třeba za každou cenu vyvarovat, a počasí ani v zimě zdaleka nedosahuje podobných extrémů.
Galdur k vám obrátí zrak a bradou jasně ukáže na Torina s lebkou.
"Podej mi ji!"
zavyje a pootočí se trupem trochu na vaši stranu, zatímco jedna z jeho rukou se pootočí dlaní nahoru, aby mohla předmět přijmout.

"Bráníte zločince."
pronese najednou lebka v Torinových rukách, čímž ho, v emočním vypětí okamžiku, vyděsí tak, že ji málem upustí, ale nakonec ji vybalancuje a chytí oběma rukama.

Nespokojeně se zakřením, když zjistím ztrátu jedné dýky. Budu muset sehnat náhradu, ale takhle daleko od civilizace si nebudu moct úplně vybírat, což prostě není ideální.
Galdur mezitím příčinlivě zavírá portál. Občas po něm hodím očkem, ale nějak mě nenapadá, čím bych mu mohl pomoci, a tak jenom portál kontroluji, jestli na nás nevykoukne zase nějaké překvápko. Jakmile se začne požadovat duše, zpozorním. Copak tu teď někde nepoletují tři? Vždyť říkal, že to zavře některou z jejich.
Zatímco Arielle v podobě lva táhne jednu mrtvolu ke Galdurovi, popadnu další z nejbližších koster a táhnu jí naopak k portálu. Kdyby jí náhodou potřeboval mít tam. Může si pak vybrat, která se mu bude zamlouvat víc.