S každou uplynulou vteřinou je mé probouzecí naléhání urputnější, až by se nezasvěcenému pozorovateli mohlo zdát, že mi to nebohé zvíře způsobilo nějakou příšernou křivdu. Moc mi také nepomáhá, že se zároveň snažím sledovat, jak vypadá boj.
Najednou se z trhliny v realitě kousek od nás vynoří Silk, popadne obří meč a vrhne se Torinovi na pomoc.
Ach, miluju tě, kamarade!
Když kolem vzápětí produsá i Taiřina příšera, přestanu dokonce na chvíli nadávat jako dlaždič. Jestliže tenhle ještěr zvládl vyřídit jednoho nemrtvého, určitě si poradí i s druhým. ...Nebo ho alespoň zdrží.
Protože já teď prostě nemůžu Arielle pustit.
Krev, která mi stále kape mezi prsty, by tekla proudem, kdybych netlačil na ránu a i když nemám tušení, kolik ji takový lev může mít v zásobě, nekonečně to asi nebude.

"Arielle... sakra už... Spousta lidí tě tu potřebuje. Prober se!" Protože se stejně nezdá, že by mě někdo slyšel (nebo poslouchal) a obvyklé motivační kecy už mi došly, přejdu prostě k tomu, co mi slina na jazyk přinese. "Hele poslouchej... Vzpomínáš si, co jsi slíbila na hlídce? Že dalšímu beznadějnému případu dáš šanci? Tak se na to nevykašli!" Natáhnu se, co to jde, a zatahám lva za ucho. "Na umírání máme ještě dost času. Nic nám neuteče. A nedozvíš se, jak tohle všechno dopadlo!"

A nic.
No dobře. Na zlomek okamžiku mi přeběhne po tváři rezignovaný výraz.
Samozřejmě, nejsem úplný hňup a mám oči. Vidím, co se tady děje...
Ale prostě ne. Nevzdám to. Ne teď. Dokud je víra, je naděje, a já jsem ochotný věřit na zázraky do posledního dechu.
Zrovna já jo.

Bacho se snaží probudit Arielle, ale nedaří se mu to. Ať dělá, co dělá, šelma se ani nehne. Jen z boku jí stále vytéká proud krve a chrčivý dech na pyscích praská jednu rudou bublinu za druhou. Tělem sem tam proběhne drobný třas, ale byť mužem vždy proběhne naděje jak blesk, pokaždé je marná. Nepřichází k sobě.
I bez znalostí medicíny mu začíná být jasné, že zející rána je smrtelná a Arielle nejspíš zavřela oči nadobro..

Mezitím Silk vyskočil z portálu a porozhlédl se po nějaké zbrani. Zamrkal, když vedle padlého lva spatřil pazourkový obouruční meč. Rychle k němu přiběhl a oběma rukama zvednul. Kamenný žabikuch má délku stejnou, jako mladík sám, ale překvapivě neváží tolik, jak se Silk obával. Se svojí novou hračkou v dlaních se rozběhl obloukem za nemrtvého šermíře, počkal na správný okamžik a zákeřně zezadu zaútočil.
Čepel hvízdla a zakouzla se hluboko do nohy, úder prošel skrz lýtkovou kost a zastavil se dobře v poloviny tloušťky holeně. Na víc bohužel Silk nemá páru, přeci jen je jeho oborem spíš preciznost, než hrubá síla.
Nicméně soupeř se po ráně do nohy zakymácel, na okamžik ztratil koncentraci a na to Torin čekal. Po zaváhání zaútočil, v letu protočil čepel naplocho a spodním bodcem ji zahákl za spodní bodec jeho sekery. Následovalo trhnutí a cizí zbraň odlétla šikmým obloukem pryč.
Šermíř nicméně nezaváhal a využil své druhé zbraně. Kontroval do odkrytí rychlým sekem a pazourek ošklivě zaskřípal o ocelovou zbroj.
Trpaslíkem projela ostrá bolest, jak nepřítelova čepel přinejmenším někde prošla skrz, a rána jej srazila na zadek. Dopadl těžce, jen zázrakem udržel svoji sekyru v ruce (díky prozřetelnosti za poutko na rukojeti) a začal se hrabat do obranného postoje, ale bylo mu jasné, že to nestihne. Protivník je prostě příliš zkušený, než aby nevyužil jeho výhodné pozice. Avšak konečný úder nepřišel. Když Torin zvednul zrak, všiml si, že se kostěj otáčí stranou, odkud se na něj nesmyslně rychle řítí obří nemrtvý ještěr.
Čepele místo rukou se hladově zaleskly, jak překonaly poslední úsek ke svému cíli.
Avšak šermíř poodskočil a mávnul rukou. Jeho meč zaskučel vzduchem, mistrovským sekem hladce uťal netvorovi paži a zároveň vykryl meč na ní přidělaný. Nabízí se představa, že kdyby měl stále obě své zbraně, dokázal by Taiřina mazlíčka odzbrojit zcela. Kvůli obouručáku v noze však nedokáže dost pohotově uskočit, a tak mu druhý břit proráží hrudník a ještěr jej ve svém zběsilém úprku odnáší ke stěně, kde jej trhnutím žduchne na stěnu, a pak do ní v plné rychlosti narazí.
Ozve se zapraskání, ze kterého běhá mráz po zádech a kolem se rozletí nashromážděný prach, který vám brání ve výhledu.

Silkův přepad na chvíli odláká pozornost nepřítele. Pohled na něj v boji na mě zapůsobí, smrtícím útokům kostlivého válečníka uhýbá na poslední chvíli a při tom sám hledá příležitosti pro protiútok. Nejsem si jistý, jestli je to talent a tvrdý výcvik, nebo má víc štěstí než rozumu. Možná trochu od obojího. Vzápětí ale mizí ve stínech a já mám opět co dělat, abych neskončil nabodnutý na pazourkové čepeli.

Později koutkem oka zahlédnu, jak Silk neslyšně přibíhá k válečníkovi zezadu. Dávám si velice pozor na to, abych ho neprozradil pohledem očí. Načasuji svůj výpad společně se Silkovým podražením nohy a přitom zbavím válečníka jedné z jeho zbraní. Ať už useknutím ruky, nebo tím, že zaháknu Girmnirem jeho sekeru a vytrhnu mu ji.