Když se přede mnou náhle objeví obří plazovitá příšera, na okamžik si opravdu myslím, že moje životní finále je tady.

Někde jsem musel udělat fatální chybu. Omlouvám se! Ale snažil jsem se, vážně...

Pak mne ještěr mine, nabodne nemrtvého na své čepele a odnáší si ho z dosahu jako masíčko na rožni. Konečně si vzpomenu na Tairu. ohlédnu se na ni a ve tváři mi kmitne úsměv. Tak opravdu nakonec vyvolala něco velkého!

Jistou úlevu z nečekaného pomocníka ale vystřídají obavy o Arielle. Přeběhnu k ní.
Rána je velká, i na tak velké zvíře je velká, a krev už zbrotila pískovou kožešinu a začíná stékat na břicho. Bez nějakých velkých okolků zatlačím celou rukou na protrženou kůži ve snaze zastavit krvácení.
"Hej, Arielle! Prober se!"
Kdybych měl před sebou člověka, asi bych ho v tuhle chvíli pořádně štípl do ucha, nebo dloubl pod žebra, ale u šelmy, co mi jediným pohybem může přerazit vaz, se mi do toho tak úplně nechce. Navíc ze své pozice na ucho nemám šanci dosáhnout. Zkusím alespoň šťouchat do citlivé kůže pod přední tlapou a doufám, že mi to nebude osudným.
"Hej hej hej! Prober se! Krvácíš... docela hodně... Musíš s tím něco udělat! Máme tu spoustu práce!"

Rozhlédnu se po bojišti a když uvidím Torina, jak ustupuje, uklouzne mi ošklivá nadávka. Nemůžu si dovolit tu otálet moc dlouho, nebo už bude stejně pozdě.