Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Princova Partie
Družina
| |||
 | Na návštěvu za rytíři Cordelia Wilbur se pousměje, když mu Cordelia bez obalu řekne, jak rytíře vidí. Přikývne: „Ano. Například jsem přesvědčen, že nesmí být zabit nebo vážně zraněn. Je to zkušený taktik a má reálné bojové zkušenosti z pohraničí. Ale až příliš se obává si tak trochu… ušpinit ruce – a podceňuje ochotu ostatních si je zamazat pro svoje vlastní cíle.“ Kráčí dál a tiše pokračuje v rozvádění svých myšlenek: „Jsem přesvědčen, že jeho přítomnost není úplně nepovšimnutá. My nebo slečna Lerien… jsme více nenápadní. Delmar je zde oficiálně, pod svým vlastním jménem, které ještě nemusí být zcela zapomenuto.“ Dál nepokračuje a nechá pouze ve vzduchu své pochybnosti o rytířově bezpečí. Když dojdou do klidnější části města přiblíží se k bráně, přidá další informace, které pro Cordelii má: „V noci jsem pro vás obdržel ústní od kapitána Halberta. Drží se stále stranou, ale podařilo se mu získat nějaké zprávy od našeho zaměstnavatele. V oblasti Arargosu dle všeho působí jakýsi žoldnéřský kapitán, stylizující se do role šlechtice. Blízký spojenec a pravá ruka Dagoberta. Je znám pod titulem Markýz de Salhento, a náš benefaktor má obavy, že je napojen na západní obchodní státy. Pokud se nepletu, tak s tím jménem už jsme se setkali. Bylo by dobré se rozhlížet po podezřelých západňanech, jestli nebudou nějak zkoušet ovlivňovat turnaj…“ S tím už se blíží k bráně a na moment umlknou. Projdou ven a objeví se během chvilky na turnajišti, mezi zdobenými stany. Na udupaných placech už tu spolu soupeří mnozí rytíři a cvičně spolu šermují. Několik vyšších šlechticů spolu závodí v jízdě na koni a připravují se na klání, která při turnaji proběhnou. Není těžké najít Delmarův stan – není sice příliš výrazný, ale je přesně tam, kde by měl být. Trochu stranou, ale ne tak, aby to bylo podezřelé. Před stanem je štít s erbem Tarela, ale štít Delmara je přetažen bílou látkou ve stylu rytířů, kteří se rozhodli bojovat beze jména, a tím se vzdávají práva na vítězství a slávu, pokud své jméno neodhalí. Před vchodem do stanu spatří Cordelia sedět pouze Tarela, který v potu tváře leští svou zbroj a kontroluje na výbavě každou přezku. Je propocený a vypadá docela vyčerpaný. Cordelia vidí, že když má svůj ocelový kyrys zvednout, zatřesou se mu svaly a musí na to vynaložit skutečně úsilí. Po chvilce se objeví Delmar. Vypadá o dost méně vyčerpaný než Tarel. Nese vědro vody, které u něj položí. Cordelia slyší, jak říká svému mladšímu druhovi: „Věnuješ příliš času péči o zbroj. Meč si zaslouží pozornost vždy nejdřív. Meč tě zachrání, i kdybys měl bojovat nahý. Bez něj, v plné zbroji, tě muž s mečem stejně zabije.“ Tarel pokračuje v leštění zbroje a usměje se na svůj odraz v oceli: „Uvažovat nad bojem bez kousku šatstva můžete uvažovat jen vy, pane Delmare.“ Druhý rytíř se ušklíbne. „Od té doby, co sis koupil ten Neustilský brak, máš příliš ostrý jazyk, chlapče.“ S těmi slovy se otáčí, aby se ztratil do stanu. I řezník zná některé drby… Lerien Řezník Mošta se usměje, když mu Lerien sdělí své jméno. Pokýve hlavou a založí ruce na prsou. „Skoro bych vám to i věřil, s tím jak se dovedete dívat a ohánět s mečem, Lerien. Kdybych vám moh nějak pomoct, stačí říct… ne že by toho teda nějak hodně mohlo bejt.“ Chvilku mlčí a přemýšlí. Vypadá, že se upřímně snaží vymyslet nějaký způsob, jak by mohl Lerien vrátit její dobrou službu. „Už tu skoro nikoho neznám, spousta lidí odešla na venkov. Teď jsou tu samí západňani. A v boji vám k ničemu nebudu, je mi líto.“ Poškrábe se na bradě. „No, je tady jedna věc… pokud jde o pravdu a tak. A o to, kdo a jak se dostal na jakej trůn. Než jsem přišel o místo v radě, znal jsem městskýho kronikář.“ Eskulap zaváhá, v ruce má vatičku s léčebnou mastí, ale teď pozorně naslouchá. „Mě to totiž moc nepřekvapuje, víme, slečno? Vaše jméno. Jednou, těsně po tom velkým chaosu po smrti starýho hraběte, se mi do ruky dostalo pár dopisů. Nejsem žádnej čtenář, ale ten kronikář k nim nějak přišel a vykládal mi, že v nich bylo něco… no, nepamatuju si to přesně. Ale bylo v nich vaše jméno. Vím, kam si tyhle ulitý dopisy schovával, aby mu je žoldáci novýho hraběte nesebrali. Kdybyste mě dostali do radnice, možná bych je ještě zvládnul najít. Bylo by to nejmenší, čím bych vám moh pomoct.“ Eskulap se vážně podívá přímo na Lerien. Ondřej zase hledí zpříma na Mošnu. Řezník si otře čelo kapesníkem a pousměje se: „Můžu vám říct, kde to je, ale nevím, jestli to najdete. Navíc to už dávno může bejt pryč.“ | ||
| |||
 | Řeznický krám | ||
| |||
 | Nový den, nové úkoly Emma začíná být skutečnou profesionálkou. U kohokoliv jiného bych to považovala za přetvářku, možná hru, ale ona to bere skutečně vážně, a já nepochybuji, že svému slovu dostojí. Vím, že riskuji, když jí do nevěstince posílám, jak mi následně naznačí i Wilbur, ale já věřím, že je připravená. Nemohu ji neustále schovávat za svoje sukně, a zadávat jí jen práci pro poslíčky, když vidím, že má talent. Řekla bych, že nějak takhle si kdysi lord Horatio vyhlédnul mě. | ||
| |||
| Nový den, nové úkoly Cordelia Na náměstí se rozdávají úkoly pro společnost Cordelie. Emma přijme svůj větší úkol – nejprve zůstane hledět s ústy plnými chleba, a poté zhluboka polkne celé sousto najednou a vážně kývne. „Můžete se na mě spolehnout, madam. U nás doma vždycky bývalo hodně úklidu – to tam hned zapadnu. Budu mít hlavu dole a uši nastražené.“ Svůj úkol na obhlídku Černého Sametu přijala s tou nejlepší ukázkou serióznosti, kterou zvládne, ale z úst malé dívky to pro leckoho může znít zvláštně. Je to koneckonců její hlavní výhoda… nikdo si jí nevšimne, a ten kdo se na ní náhodou podívá, jí za očima nevidí nic než čisté, ač trochu rošťácké úmysly… do jisté míry má snad větší herecký talent než mnoho dospělých špehů. Holintz a Samson dostanou svůj vlastní úkol: Poskytnout podporu na mostě… a do té doby se dál orientovat po městě. Když pak dojde na Wilbura, ten jen přikývne na poznámku Cordelie ohledně obou rytířů: „Ano, myslím, že by to bylo vhodné, zvlášť s ohledem na to, že se od nich Emma odpojila. Rád bych šel s vámi a trochu se porozhlédl po turnajišti… napadlo mě, že tu nejsme jediní, kteří ten turnaj bedlivě sledují. Stálo by za to se ujistit, že se našim rytířům něco nestane. Oba jsou velice schopní a někteří lidé se neštítí ničeho,“ řekne pobaveně s nevinným úsměvem. Úkoly jsou rozdané. Skupina se opět rozejde. Samson se drží u Holintze, což je rozhodně lepší, mohl by se jinak dostat do nějaké nepříjemnosti. Emma se ztratí směrem k nevěstinci, Kolba odešel už dřív a Cordelia s Wilburem kráčí směrem k městským branám. Zatímco jdou po ulici, pronese tiše Wilbur pár slov: „Přiznám se, že se trochu obávám o naší mladou společnici. Takový podnik… mohla by skončit v rukách nějakého pasáka… ti si mezi sirotky rádi vybírají…“ Jedním dechem však dodá: „Nepochybuji o jejích schopnostech. Jen mi to přišlo na mysl.“ Vzápětí přidá další, delší poznámku, aby snad schoval své předchozí pochyby: „Jinak myslím, že máme dobře rozehrané karty. Dle mého odhadu, jakmile budeme mít připravenou půdu a proběhne turnaj, můžeme se pohnout dál. Naše cíle prvního průzkumu a prvních kontaktů tu vlastně budou brzy splněny. Hlavní část turnaje začne, pokud vím, za tři dny. Hry budou trvat celý den a den poté bude oficiálně ohlášen vítěz, který dostane nabídku přidat se k osobní družině pána Bernarda, bez ohledu na původ či majetek. A samozřejmě pozvání na turnaj vyšší šlechty na oslavu svatby dcery pána Dagoberta…“ Tím shrnul i některé z informací, které se Cordelia rovněž dozvěděla již dříve… ale je dobře, že je má na paměti. Pokud se Tarellovi nebo Delmarovi bude v turnaji dobře dařit, mohlo by jim to dát nevídané příležitosti… Řeznický krám Lerien Mošta se srdečností stiskne ruku Lerien a rázně s ní potřese. Ušklíbne se na poznámku Eskulapa o tom, že bude hůř, a pokrčí rameny: „Za to dát jim jednou pořádně za vyučenou… za to mi rozhodně stojí.“ I ostatní se mu pak představí, včetně Ondřeje. Po rychlých zdvořilostech se Mošta začne zvedat a opře se u toho o hůl. Ještě je trochu zadýchaný, i když sílu na to, aby šel sám, rozhodně má. „Pojďte – pojďte, hned tady mám krám, můžete mi tam pomoct dojít a tak. Už ho radši moc neotevírám, jen tam dělám zakázky pro pár starých, věrných zákazníků…“ Hned je dovede ke dveřím, u kterých ho skupinka přepadla, otevře je a pozve je dovnitř. Provede je poloprázdným krámem, kde je stále ještě cítit prasečí krev a syrové maso, i když žádné zboží tu nemá. Za domkem je slyšet pár zvířat, která nejspíš čekají na porážku. Projdou až do malé světnice za krámem, která je téměř prostá zápachu a ze které vedou do nějaké zadní uličky. Jsou pečlivě zavřené na závoru, ale jsou tu. Vždycky je dobré vědět, že tu je úniková cesta… Tam si Mošta sedne na rozviklanou židli. Pár veteránů zůstane v krámu a v okolí, aby hlídali, kdyby se blížily potíže. Ondřej a Lerien jsou u Mošty, spolu s Eskulapem, který se pustí do ošetřování nějaké té rány, kterou řezník přeci jen dostal. On přitom mávne rukou a ukáže na další nábytek v místnosti – jsou tu jen vyhaslá kamna, prázdná kredenc, lavice, další židle a malý stůl. „Je to bída s nouzí, pohostinství vám moc nenabídnu… ale alespoň vám můžu odpovědět na otázku.“ Oddechne si. „Jsem bývalý cechmistr cechu řezníků. V jednu dobu jsem byl městskej radní – ještě za starýho pána Alfréda. Pak se začaly měnit poměry. Spousta lidí odešla – nu a já tu zůstal. Už mi nezbylo nic, snad jen ta pravda. Jdou po mě, protože nemám rád lži – je mi vlastně jedno, jak přišel k čemu nějakej Dagobert nebo nějakej Bernard… ale nebudu mít zavřenou hubu a říkat, že k tomu přišli právem, když to tak není,“ řekne urputně a pohlédne vzdorovitě na své hosty. „Noví radní jen přikyvujou. Já bych je hnal… jenže mě už nikdo neposlouchá. Jeden z těch radních, novej cechmistr řezníků, můj vlastní učedník! No jeho syn mě teď takhle trápí. To byl ten, co si na vás nejvíc otevíral hubu. Prohnilý jablko z prohnilýho stromu.“ Povzdechne si. „No, víc k tomu asi říct nemůžu. Říkám vám to tak, jak to stojí a běží, já si nerad vymýšlím. Pokud s tím máte problém, tak jste mě od těch holomků vůbec nemuseli zachraňovat. No, pořád vlastně nevím, proč jste to dělali,“ řekne a usměje se. To, co říká, se shoduje s tím, co o něm říkala Hygia, Eskulapova přítelkyně, která je sem poslala. Ale na starém muži je něco odvážného… a navíc to skoro vypadá, jako by pro svá slova měl i nějaké důkazy. Jenže pořád je to vlastně jen obyčejný řemeslník, který dnes už žádný vliv nemá. | ||
| |||
| Pouliční rvačka Boj je docela rychlý. Sice se hoši snažili a rozhodně se nehodlali jen tak vzdát. Nakonec ale stejně stáhli ocas a ztratili se v uličkách. Výhrůžné pohledy nás prozatím nemusí příliš zajímat, ale pokud se tu budeme zdržovat déle, bude je třeba vzít v potaz. Teď se ale raději více soustředím na Moštu. Vypadá to, že je v pořádku a snad i docela potěšen tím, že ti floutci taky jednou dostali za vyučenou. Jen v Eskulapovi se nezapře jeho vždy střízlivý pohled na věc a musí jeho radost hned poněkud uzemnit svou věcnou poznámkou. Sice má pravdu, ale stejně si tu poznámku mohl aslepoň v tuto chvíli odpustit. Stisknu nabízenou ruku a trochu se usměju: "Lerien a rádo se stalo. Tihle panáčci potřebovali ochutnat svou vlastní medicínu, i když náš starý přítel má pravdu, že si to asi nenechají jen tak líbit." na okamžik se odmlčím a pak pokračuji. "Můžeme vás třeba ještě někam doprovodit?" navrhnu s vidinou, že bychom si mohli třeba trochu promluvit na poněkud klidnějším místě, než je někde uprostřed ulice. "Možná by nás zajímalo, proč si tihle panáčci zasedli právě na vás." | ||
| |||
| Zase do práce Noční odpočinek byl příjemný a i přes drobné vyrušení považuji noc za klidnou. Posilním se řídkou polévkou v jedné zapadlé putyce, a vydám se na místo srazu. Obhlédnu okolí, a pak se skryju pod kápi, zapálím si dýmku a vyčkávám příchodu svých společníků. | ||
| |||
| Pouliční rvačka Lerien Boj je poměrně rychlý. Ač jsou hoši přečíslení a nezkušení, rvou se s odhodláním, které Ondřejovy veterány na moment překvapí. Ti mladíci by samozřejmě neměli šanci vyhrát, kdyby šlo o boj na život a na smrt. Tak to ale není. Dohoda zněla vyhnout se krveprolití. Mladíci využijí příležitosti a krátkodobou výhodu k tomu, aby se stáhli a dali na útěk. Jejich vůdce se ještě za běhu otočí a vrhne nepřátelský pohled na Lerien. Tebe si budu pamatovat. A pak zmizí za rohem. Mezitím Ondřej podepře bývalého cechmistra a společně se ztratí v uličce, ve které dříve čekali. Tam si Mošta znaveně sedne na kamenný práh jednoho z bočních vchodů. Párkrát se nadechne. Eskulap, který sedí vedle, mu nabídne láhev s vodou. Bývalý řeznický cechmistr se vděčně napije. Pak se zvedne, opřený o hůl. „Netuším, kdo jste… ale děkuju vám. Rozbít těm holomkům hubu byl krásnej pocit.“ Eskulap, který vše z povzdálí sledoval, poznamená: „Teď po vás půjdou ještě víc.“ Mošta se zarazí a zlomyslná radost se změní v obavy. Párkrát přikývne. Ohlédne se na Lerien. Zaváhá a napřáhne k ní svou velkou paži. „Jsem Mošta. Chtěl bych znát vaše jména.“ Městské intriky nejsou přímo pole působnosti Lerien a jejích mužů, v jejich oboru platí, že pokud se někde nějací lapkové spojí proti vojákům, jediné, čeho zpravidla docílí, je že příště vyrazí ještě větší patrola. Většina lapků se pak buď rozprchne jinam nebo se skryje zkusí najít nějaký způsob, jak těžké časy překonat. Ne každý to tak ale může vidět. Tak jako tak… výborný způsob, jak si dělat přátele, je mít společného nepřítele. Zase do práce Cordelia Skupina Cordelie se rozpustí – doslova se rozplynou do tmy. Sraz je dohodnutý a je lepší, aby se všichni drželi dál od sebe. To platí i pro Emmu. Je koneckonců plnohodnotný člen jejich týmu a dovede se o sebe postarat. Většina z lidí Cordelie se pousmívala, když se rozcházeli. Byl to den a noc plné dobře odvedené práce. Noc je příjemně klidná. Cordelii se podaří si najít zašité místo za jednou z městských stájí. Během noci jí sice vyruší jeden rádoby lupič… ale k popisu její práce patří spát s jedním okem otevřeným. Není těžké muže přesvědčit, že si vybral špatný cíl. Stačí jen ostrý nůž… Když se začne rozednívat, má za sebou Cordeliina skupina nějaké čtyři, možná pět hodin spánku. Žádná sláva, ale rozhodně dost na to, aby zvládli fungovat. Potkají se na Dolním trhu za kostelem světice Aileny. Po městě se rozlévají první paprsky slunce. Už nyní je ve městě čilý ruch. Řemeslníci, dělníci a trhovci… všichni vyrážejí do práce hezky časně. Jen skutečně bohatí mohou vyspávat. Naopak zloději a lupiči se pomalu ukládají k spánku, protože jejich pracovní den právě skončil. Nevděčná je práce špeha, který nemá volno ve dne ani v noci. Kolba se ukáže jen na moment. Je první a jen se nahlásí, že se mu v noci nic nestalo a že nastupuje ke svému úkolu. Vytratí se směrem k domu překupníka. Určitě z něj Kolba nespustí oči. Poté se sejde zbytek skupiny. Stranou, aby jim nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Emma vesele pozdraví Cordelii. Vypadá čerstvá a spokojená. Ústa má plná bochníku chleba, který je skoro tak veliký jako její vlastní obličej. Bez nějakého studu z něj vesele ukusuje obří sousta. Hlad rostoucího dítěte. Wilbur a Samson se samozřejmě chovají profesionálněji. Podobně jako Holintz a Kolba jí jen přátelsky kývnou na pozdrav. Ze své pozice pobočníka a zástupce si Wilbur odkašle. „Dnes by nás tedy mělo čekat menší představení. V poledne máte schůzku na mostě, trochu dál od ruchu a zvědavých očích. Kromě toho jsou tu naši rytířští přátelé za městem… a samozřejmě Lerien, která má nepochybně také svou práci.“ Je částečně i jejím poradcem a může jí i doporučit, co by dnes mohla podniknout. Jinak však její lidé očekávají její rozkazy. | ||
| |||
| Hlášení z nevěstince Vždy ucítím drobnou úlevu nad tím, když se naše skupinka celá, v pořádku, shledá. Už jsem v životě pár dobrých špehů ztratila a ten strach je ve mě zakořeněný tak hluboko, že se ho zřejmě nikdy nezbavím. Moje společnost je malá, ale o to bližší máme k sobě vazby. Nahlas by to nikdo z nás neřekl, ale je mezi námi něco víc, než co je mezi šéfem a jeho podřízenými. | ||
| |||
| Po zlém | ||
| |||
| Hlášení z nevěstince Cordelia Dívka se spokojeně usměje, když jí Cordelia pochválí. O chvíli později se zase snaží trochu víc ovládat. S emocemi má koneckonců každé dítě občas trochu problémy… a i když by to Emma za žádných okolností nepřiznala, pořád je dítě. Její úspěch jim dal možnost trochu nahlédnout do toho, jak je místní podsvětí schopné… a pro dnešek získali informací víc než dost. I za cenu toho, že by někdo Emmu mohl v nevhodný okamžik poznat… snad vypadá jako dostatečně tuctová chudá dívka. Společně vyrazí za ostatními, kteří měli své vlastní úkoly. Sejdou se na smluveném místě, přičemž se objeví i Holintz. To je dobré znamení. Jeho večerní návštěva nevěstince neskončila žádnou potupou, kdyby zapomněl na své úkoly a svěřené peníze promrhal, a ještě teď vyspával. Jsou v plné sestavě. Holintz podá krátké hlášení o svém úkolu. „Madam, předal jsem zprávu, jak jste řekla. Objednal jsem si nejdražší kurtizánu – peníze od vás více než stačily. Dívka vypadala, že dostala téměř strach, když jsem v ložnici zmínil Černého Petra. Celá zbledla. Jen vážně kývla… myslím si, že zprávu předá. Ztratil jsem a ani se jí nedotkl.“ Odkašle si. Očima sjede stranou a zahledí se na Emmu. Váhá jen chvilku. Pak naváže. „Rád bych ještě řekl, že ten podnik má… skutečně dobré zaměstnankyně. Je plný pozlátka a ženy, které v něm pracují, jsou inteligentní a distingované společnice, řekl bych. A krásné. Dovedl bych si představit, že je to chlouba Čerňákova podnikání.“ Wilbur se pousměje. „Pýcha je slabost. Pokud by s ním někdy začaly být problémy… šlo by využít toho, že je na svůj podnik hrdý a nechce o něj přijít. Pokud to tak skutečně je.“ Je hluboká noc. Ještě mohou stihnout pár hodin rychlého spánku… a pak opět do práce. Zatím se únava projevuje spíš zvýšeným pocitem činnosti a aktivity… vyčerpání se dostaví až v přikrývkách. Po dobrém či po zlém Lerien Když Lerien vykročí z uličky, mladíci kolem Mošty jí nevěnují žádnou velkou pozornost. Teprve až když se začnou přibližovat, věnují jí jeden rychlý pohled. Mošta se na Lerien a její muže také ohlédne. Jen pevněji stiskne svojí hůl. Když Lerien promluví, Moštův výraz je překvapený. Vzápětí svojí pozornost přenese zpátky na mladíky, aby ho nepřekvapili. Ti zaváhají. Lerien má pět mužů i s Ondřejem. Mladíků je také pět. Vyrovnané se to může zdát jen velmi špatnému počtáři. I kdyby někdo udělal tu chybu, že by Lerien nepočítal… pořád tu stojí pět urostlých bývalých vojáků proti pětici statných ale rozhodně méně zkušených a o dost méně rozložitých hochů. Skupinka se obrátí ke svému vůdci. Ten na sobě cítí pohledy svých vrstevníků. Nehezky se na Lerien ušklíbne. Pokrčí rameny a kývne. „Pan Mošta má kamarády… to je fakt krásný,“ řekne. „Ale tohle není město pro nějaký hrdiny, kteří strkají nosy do toho, co nemají.“ Udělá rychlý krok dopředu s přesně mířeným výpadem na Moštu. Zastihne Lerien a její muže nepřipravené. Bývalý cechmistr stěží zvedne hůl, když ho pěst udeří do tváře. Zapotácí se a opře se o stěnu. Rukou si otře tvář – ale hned zvedne paže, připravený se rvát. To už se vpřed vrhne Ondřej a jeho pravička potká vůdce, který jen tak tak uskočí. Zatnutá pěst proletí vzduchem – a pak se vpřed vrhnou i veteráni, zatím bez holí. Mladíci se spíše obrací nebo uskakují. Mošta si nenechá ujít příležitost a vezme přes hlavu jednoho z nich, který se přiblížil trochu moc blízko k němu. Moštova ústa jsou pořád soustředěně semknutá. Lerien je toho všeho součástí – může své muže víc rozohnit, trochu přitáhnout uzdu nebo nechat věcem volný průběh… | ||