Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Princova Partie
Družina
| |||
 | Pohled na pevnost Pevnost vypadá tak jako kdysi, ale nečekal jsem, že by se nějak příliš měnila. Víc mě zajímalo jaká jsou bezpečnostní opatření. Samotný kámen je k ničemu když nemáte vojáky, kteří ho stráží, ale tady se ukazuje, že je všechno hlídané. Brána je neprodyšně uzavřená a dostat se tam bude vyžadovat větší mazanost. Naštěstí tohle teď řešit není potřeba. Jsem tady pouze na obhlídce. Nesnažím se tu pevnost ztéci právě teď a sám. A kdo ví, třeba se nějaké nedostatky objeví později. I strážní jsou pouzí lidé a každým problémem ležení je hlídání. Je to hodně nudná činnost a pozornost rychle ochabuje. Odlepím se od zdi o kterou jsem se opíral a jdu se projít po trhu. Jen tak bloumám mezi stánky, nechci nic koupit, ale rozhlížím se kolem a poslouchám o čem si lidé štěbetají. Vím, že tohle je práce spíš Cordelie, ale i já mohu zaslechnout něco podobného. Když už jsem u Cordelie, tak se kouknu zda jí někde nezahlédnu. Případně tu malou cácorku, která se vždycky motá kolem. Nechci s ní mluvit, jenom mě zajímá zda se pohybuje poblíž nebo je natolik dobrá abych si jí nevšiml. | ||
| |||
 | Arargoské panství Rychle si cvaknout toho sladkého tlamolepu. Snad aspoň na chvíli zahřeje. Mokré šaty se nepříjemně lepí na kůži a teplo v nich zrovna dvakrát není. Snad tentokrát nebude mít Eskulap pravdu a nikdo si z této studené koupele neodnese nějakou nemocí. Však nejsme z cukru a musíme něco vydržet... Cesta ubíhá docela rychle a kupodivu bez dalších problémů pokračujeme dále. Možná je to i díky tomu, jak se každý snažil pohybem trochu zahřát, ušklíbnu se trochu pro sebe. "No, rozhodně nechceme rozpoutat žádnou roztržku ani narušit turnaj," krotím nápady, které zde padají. "Myslím, že prozatím bude stačit splynout s davem a potkat se s našimi spojenci...A možná, že Zimarův nápad také není úplně od věci," zamyslím se na chvíli. "Řekla bych, že si můžeme dovolit se na chvíli rozdělit. Něco zjistit a případně získat lidi na naši stranu by asi nebylo úplně od věci, co vy na to?" kouknu po Ondřejovi a Eskulapovi. Ovšem za předpokladu, že na sebe nestrhneš příliš mnoho pozornosti a nebudeš si pouštět pusu moc na špacír. " mrknu ještě na Zimmara. "My bychom mezitím mohli najít naše spojence a zjistit, co se chystá." | ||
| |||
 | Šeptanda a hlášení Špicuji uši, a ostřížím zrakem sleduji své okolí. Tak, jak je mým dobrým zvykem, nasávám atmosféru a dělám si jednu poznámku za druhou. I to, co se nyní může zdát jako nevýznamný detail, se může nakonec proměnit ve velice užitečnou informaci. Taková poslední kapka, stéblo, které zlomilo velbloudovi hřbet. | ||
| |||
 | Šeptanda a hlášení Cordelia Cesta z noclehu k bráně je poměrně nezajímavá, avšak cestou se ke Cordelii dostane určité množství šeptandy. Mluví se o novém kapitánovi stráží, který je podle všeho daleko preciznější, než ten poslední. Z toho důvodu ho počestní řemeslníci chválí a méně čestné existence nejspíš nenávidí. Mluví se také o častých a vzácných hostech, kteří v poslední době přijíždí do města – a také o jakémsi sporu mezi místními kněžími Nejvyššího a současnými místodržícími… nic moc konkrétního. Místní jsou zpravidla na straně své víry a svého města. Všimne si také několika místních figur, cechmistrů a různých bohatších měšťanů. Ještě neví o městě dost, aby z toho mohla těžit, ale později by se některé znalosti – jako kde kdo bydlí, například – mohly projevit jako užitečné… Netrvá to dlouho a je u Alacozské brány. Je tam stejný ruch jako vždycky. Cestou na místo setkání zahlédne Delmara, který kráčí směrem k Dolnímu trhu. Je to jen letmý pohled přes dav – on si jí nejspíš ani nevšiml. Zatím není potřeba, aby se stýkali. V jedné postranní uličce se sejde se svými lidmi. Všichni vypadají v pořádku. Wilbur se Samsonem trochu nevyspalí, Kolba vypadá spokojeně, zase jednou ve své živlu. „Dobré jitro, madam,“ pozdraví za všechny Wilbur. „Mám pro vás naše hlášení, ale obávám se, že toho zatím moc není.“ Je to její hlavní organizátor. Ostatní nechají mluvení na něm. Dva zbývající muži hlídají, aby je nikdo neposlouchal nebo nešpehoval. „Pánové Kolba a Samson se trochu porozhlédli po městě. Podle všeho je tu nemálo lidí, kteří by za správnou částku zvládli cokoliv.“ Pousměje se. „Jako v každém větším městě. Ale co jsme zjistili, tak na ně tvrdě dopadá vláda nového pána. Za poslední roky místní zloděje a hrdlořezy zahnal do koutů. Z toho by rozhodně šla udělat pěkná páka… pokud ty roztroušené živly dokážeme zase vytáhnout ze skrýší a šatlav.“ Odkašle si. „Já jsem se pokoušel sledovat toho rytíře, jak jste mi řekla.“ Trochu zaváhá. „Bohužel to bylo nakonec nad mé síly. Jeho stráže ho hlídali a nechtěl jsem, aby mě odhalili. Ale zdá se, že je to nějaký šlechtic. Jeho pozice je mi záhadou. Není to žádný místní generál ani velitel, ale přeci ho místní vojáci často poslouchají nebo s ním o něčem mluví. Jeho strážní vypadají jako žoldáci, žádné erby nenosí. Víc jsem zatím nezjistil.“ Pak pokračuje spěšně dál, snad aby zakryl své nevelké úspěchy. „Také jsem chtěl připomenout, že můžeme očekávat, že se během dnešního rána vrátí pan Hollintz. Vezl tu depeši k jezeru, za šlechticem Ranfisem, známým pána Delmara.“ Podívá se na ní. „Jak se dařilo vám?“ Pohled na pevnost Delmar Po ranní hygieně a občerstvení, se Delmar vydá do města. Tarel ještě vyspává včerejší zábavu, ve městě už mezitím začal nový den. U brány se mačkají kupci a cestovatelé, kteří dorazili na turnaj. Delmar si všimne několika strážných a celníků, kteří se snaží to všechno korigovat. Jeho samotného nechávají na pokoji. Nevypadá jako pašerák ani obchodník. Chvíli se jen potlouká po městě a užije si něco málo z jejích chutí a divů. Na trhu získá i něco malého k snídani, než dorazí k pevnosti. Není těžké si k ní najít cestu. Impozantní citadela přitahuje pozornost. Kroky k ní samy táhnou. Citadela vystupuje z hradeb vnitřního města. Kromě mohutných věží a impozantních strážních domků v městských hradbách, je to ústřední prvek opevnění. Nedobytná bašta. Má trojici věží, dvě vysoké dál od města a jedna na západním rohu, zakrytá střechou. Dále má také vlastní velkou bránou a k ní příslušející strážní domek. Za tím vším je ještě veliký blok kamenného vnitřního hradu. Sídlo místního pána, nedobytná pevnost v nedobytném pevnostním městě. Frontální útok by vyžadoval dvojnásobnou nebo trojnásobnou převahu a velmi dobré vybavení. Nebo něco chytřejšího, než je frontální útok. Nyní je citadela je uzavřená. Ocelová mříž, dubová vrata. Není příliš přívětivá. Je před ní ale rušné náměstí. Část z něj slouží jako shromaždiště, na kterém právě stojí oddíl vojáků v barvách místního vládce. Nedaleko od západní hrany náměstí a hradby stojí honosný hostinec, který nejspíš nyní slouží i pro hosty turnaje a o kterém už Delmar slyšel. „U Pána“, ho nazýval ten mužík na turnajovém poli. Ve štítu má skutečně baronskou korunku, což by jen tak nějakému podniku nepovolili. Je tu další, podobně honosná budova, avšak ta má na sobě několik rudých vlaječek a dlouhých rudých kousků látky, které symbolizují, že za správný obnos splní tento podnik všechna přání svých hostů. Žádný nevěstinec… tohle je luxusní podnik s vzdělaným personálem zkušených kurtizán. Jak si Delmar brzy všimne, náměstí je poměrně dost… světské. Hlavní chrám stojí na trhu, který je v srdci města. Zde se jen krčí prastaře vypadají dóm, který je sice překrásně zdobený, ale svou velikostí se s pevností a jinými budovami, jako je například městská radnice nebo cechovní domy, nedá srovnávat… Je možné, že Delmar dříve znával někoho z místního měšťanstva – možná cechmistra, některého z místního kléru nebo důstojníka stráží. Mohlo by stát za to nějakou starou známost oživit… nebo dát do pohybu jiné plány. Arargoské panství Lerien Po krátké úvaze Lerien rozhodne, že musí zatnout zuby a dát se do pochodu. Její muži nepříliš vesele ale poslušně pokývou hlavami. Lupiči jsou ještě trochu remcavější, ale ty zas srovná do lajny Zimar. Je pravda, že se brzy objeví několik menších lahví s místní pálenkou. Není to žádná pochoutka. Sladký a hutný nápoj, s výraznou bylinkovou chutí a hořkou pachutí… ale lepší, než některé levnější lihy, které se běžně v téhle bandě pijí. Jeden z veteránů nabídne lok i Lerien. Rozproudí to krev. Jejich sýček Eskulap nevypadá přesvědčen, že z toho nakonec nebude nějaká nemoc, ale jejich malý oddíl kráčí odhodlaně dál i s koňmi a se svým nákladem. Postupně začnou trochu usychat a nálada se začne zlepšovat. Podaří se jim dostat zpátky na cestu a nyní, když už jsou na panství pána Bernarda z Arargosu, by je až do města neměly čekat žádné další problémy. Přibližně kolem poledne se začnou blížit až ke svému cíli. Ondřej, Zimar a Eskulap se přijdou poradit s Lerien, jak budou pokračovat dál. Ondřej začne: „Už tam brzy budem. Až na ten zatracený potok to zatím jde dobře. Ale měli bysme si ujasnit co tu vlastně chceme. Zkusme najít princovi spojence a dohodnout se s nimi.“ Zimar pokrčí rameny a přidá také pár slov: „No, myslím, že času je zatím dost. Jdeme sem kvůli nějakému tomu jejich turnaji, ne? Pokud si pamatuju, co jste mi řekli, tak jde o to, trošku se v tomhle kraji ustavit. Já bych se začal rozhlížet po okolí. Po vesnicích a tak. I u nás bylo nemálo nespokojenců, pár řečí v těch správnejch hospodách a i tady určitě vykouknou… dejte mi pár hochů a já jim najdu kamarády.“ Eskulap je přeruší. „Pořád ale platí to, co řekl Ondřej. Čeho vlastně chceme docílit? Sebrat lidi? Rozvířit nějakou nespokojenost? Najít spojence? Nebo narušit ten turnaj? To je základní otázka. To je třeba rozhodnout,“ dodá. Všichni čekají, zdali k tomu Lerien nebude chtít také něco přidat. Nejspíš to bude na delší diskuzi. Je možné, že tu Lerien sama někoho zná… třeba nějakého obchodníka nebo povozníka – nebo nějaké kolegy lupiče, z tohoto kraje… ale její lidé určitě budou mít návrhů víc než dost. | ||
| |||
| Na druhém břehu | ||
| |||
| Ranní vstávání Probudí mě tradiční ruch, který se pojí s táborem. Hlasy, cinkání zbroje, frkání koní, stejně tak je tu nezaměnitelná vůně. Otevřu oči a nějakou dobu to jenom vychutnávám zabalený do vyhřátých přikrývek. Ovšem tělo má své potřeby a dřív nebo později musím opustit pohodlí ve kterém jsem. Zívnu, protáhnu se a vezmu na sebe další vrstvu oblečení. Tarella nechám dál spokojeně spát a jdu se také opláchnout ke studni. Kývnutím pozdravím pány, kteří tu jsou, naberu plné vědro a pořádně si v něm vymáchám obličejem. Takto osvěžený jdu zkontrolovat koně jak přečkali noc. Po té co se o naše oře postarám mám čas na sebe. Tábor jsem už trochu prozkoumal a je na čase podívat se konečně do města. Brány jsou otevřené a já se vmísím mezi další příchozí, kteří tam míří. Sám nemám příliš konkrétní cíl. Chci se tu hlavně trochu porozhlédnout, ale stejně mě kroky dřív nebo později dovedou pod pevnost. | ||
| |||
| Nocleh v putyce Strávila jsem klidnou a poměrně příjemnou noc v jednom z menších podniků. Jsem zvyklá spát s jedním okem napůl otevřeným, ale prozatím nepříjemnosti neočekávám. Zatím jsem jen škrábla povrch, a i když už jsem zachytila pozornost místních existencí, cítím se poměrně bezpečně. | ||
| |||
| Nocleh v putyce Cordelia Poté, co se náměstíčko uklidní, vykročí Cordelia směrem k místům, kde si všimla vývěsního štítu nějaké menší putyky. Tady na kraji města je klid – a s trochou štěstí si jí nikdo nevšimne a nebude jí obtěžovat. Když Cordelia vejde dovnitř, nenajde nic, co by nečekala. Malý podnik. Pár řemeslníků tu tiše popíjí u pultu po práci, asi štamgasti. Skupinka nádeníků se dohaduje kolem jednoho stolu v rohu, rozdělují si hrst mincí. Uprostřed místnosti se nějaký chlapík s rychlýma rukama snaží obrat v mariáši tři chasníky. Ti se krčí za svými kartami jako by to byla jediná hradba mezi nimi a soudem božím. Nejspíš jim to nepomůže. Cordelia si hned všimla jedné karty, kterou má podvodníček schovanou v rukávu, a druhé, kterou právě vytáhl z body, když předstíral, že mu spadla mince na zem. Je to hra, kterou hraje i ona. Je to klidná putyka. Cena přiměřená, k večeři korbílek světlého piva a porce z velkého hrnce jižanského guláše, který vaří statný šenkýř se snědou tváří a pár nehezkými jizvami. Hospoda čistá a míra dobrá, takže se mu ta šerednost dá odpustit. Putyka, jak si Cordelia všimne, se jmenuje příznačně. U tmavý hlavy. Nejspíš dříve žert, ze kterého si hostinský udělal dobrou reklamu. Pokojík je malý. Jen komora za hostinskou místností. Krysy tu ale nemá, a štěnice taky ne. Slamník je čistý. Cordelia usne, stále trochu s pozorem, oko napůl otevřené , ale jinak se jí tu spí vcelku spokojeně. Ráno jí zastihne poměrně příjemně. Cizácký hospodský vaří jakýsi tmavý, hořký nápoj k snídani, který příjemně probouzí, a k němu přidává pár kousků chlebových placek s medem, které chutnají docela jinak než pšeničný chléb, na který je zvyklá. Zajímavá zkušenost. Výsledná cena je potom trochu vyšší, než by se dalo očekávat. Snad to odpovídá službám… možná, že je to také kvůli nějaké turnajové dani… Jinak se před Cordelií otevírá celý nový den. Ráno by měla dojít na sraz se svými lidmi. Má před tím ještě trochu času, takže by mohla například projít jedno z místních tržišť a porozhlédnout se po věcech a lidech hodných zájmu. Další možnost by byla podívat se k pevnosti a využít čas i k troše vojenské špionáže. Dobrý náčrt místní obrany by se později mohl hodit… Když pohlédne do váčku, který dostala od kapitána Halberta, zjistí, že zatím utrácela střídmě. Zbývá stále víc jak tři čtvrtiny jeho obsahu. A to zahrnuje i menší dělení s jejími lidmi, aby měli na drobné úplatky a kupování informací. Promáčenci Lerien Zimar popožene pár svých chlapů a spolu s nimi se na příkaz Lerien vrátí do vody, aby pomohli s koňmi. Pak už se můžou začít brodit. To je ještě náročnější než s lidmi. Koním se do ledové vody nechce. Trhají sebou a protestují. Jsou to jen tažná zvířata a na takovéhle věci nejsou přímo zvyklí. Na druhou stranu, vody tu není tolik, ani si nenamočí břicho. I tak dokážou řádit. Po pár minutách je Lerien mokrá od hlavy až k patě, podobě jako ostatní převaděči. Z vody se první koníci vyškrabou spokojeně a rychle. Podkovy rozedřou břeh, ale zvířata se dostanou na suchou zem. Tam ho uklidní další mužstvo. Popošli kousek stranou, takže do vody žádný z nich zpátky nepadl. Dostat všech šest koní přes vodu je dlouhá a náročná práce. Zabere to další hodinu, zhruba tak, jak Lerien odhadovala. Když se pak Lerien a poslední z chlapů vyškrábou z vody, jsou promočení a mají mizernou náladu. Jeden z veteránů se unaveně podívá na Lerien. „Hele, šéfe,“ začne rovnostářsky tak, jak je zvyklý z jejich lupičského působení. „Ublížil by malej vohníček? Sem smáčenej jak prádlo v neckách…“ Ondřej už se před nějakou dobou vrátil z průzkumu a s koňmi pomáhal také. Před tím se spokojil jen s poznámkou, že je okolí čisté, ale teď přidá víc informací. Rozhodují se kudy a kam dál. „No, čím dřív vyrazíme, tím líp. Nevím, jestli tu nechodí nějaký patroly. Ale co jsem viděl, bylo čisto. Budem muset jít ještě chvilku lesy… ale pak se můžeme vrátit na cestu. Uvidíme, jak daleko dojdem, než nás zase někdo nebo něco překvapí.“ Do toho se vloží Eskulap, který trochu popotáhne. Starý lékař se třese zimou, ale nedává to zvenčí vůbec znát. Neřekne ani slovo stížnosti, jen přidá věcně: „Doufám, že mokrá výprava nebude příliš podezřelá… a také doufám, že se z toho nevyvine nějaká nemoc. Chlad trubkám v člověku nesvědčí. Případně znám recept na výborný odvar z plicníku a heřmánku,“ dodá mimoděk. Lékař a bylinkář se nezapře. Ranní vstávání Delmar Po krátkém hovoru se Delmar rozloučí s Emmou, která se vytratí do tmy. O hodnou chvíli později se vrátí i Tarel. Nejde úplně jistě, ale vypadá, že na sebe dával pozor. Všechen svůj majetek má, nic nikde neprohrál a nenechal se oloupit. A nevrací se ani se zlomeným nosem nebo vyraženými zuby. Pozdraví Delmara, pokud je druhý rytíř ještě vzhůru, a poté sám jde spát. Nejspíš se nemají čeho bát. Nikdo je nehledá. Nejsou tu nejbohatší a rozhodně vypadají, že by za ty problémy nestáli. A navíc, stejně budou mít lehký spánek a dávat si pozor na vetřelce. Možná spíš Delmar, než Tarel, ale i tak. Noc je klidná. Proberou se do chladného jarního rána, vzduch kolem příjemně dýchá rosou a na trsech trávy, které ušly zdupání, je nemálo lesknoucích se kapek. V táboře je o poznání menší ruch ráno než večer. Většina šlechticů si nejspíš ráda přispí. Není těžké zpozorovat jednu skupinku, která se tomu vymyká. Na kraji udupaného turnajového plácku stojí několik rytířů v kabátcích s meči. Dávají si brzké ranní cvičení. Stojí trochu dál, ale i tak slyší Delmar třeskot oceli. Tihle cvičí s ostrou, nahou zbraní – snad vědí, co dělají. Je vidět pár mladších rytířů a jeden starší, který jejich cvičení podle všeho řídí. Možná, že je to nějaká šlechtická mládež z jedné odnože se svým patronem. Právě k nim přichází nějaký jiný muž, není to bojovník. Vypadá spíš jako sloužící a pouští se s nimi do řeči. Možná, že si stěžuje na hluk. Kromě toho prochází nedaleko poměrně velký oddíl strážných v uniformách města s erbem pána Bernarda. Tu a tam se skupinka vojáků oddělí, aby se zastavila u některého ze stanů a promluvila s jeho obyvateli. Někdy by měli hosté dostávat své darované víno a chléb, ale tihle nevypadají jako průvod nesoucí milé pozdravy. Tarel zatím ještě vyspává. Delmar si všimne, že nedaleko je malá studna, nejspíš primárně pro zvířata. Je u ní ale dvojice mužů, kteří se nejspíš navzájem neznají, i když si oba u ní omývají obličej. Voda tam tedy bude snad dobrá. Letmý pohled mezi stany směrem k městským hradbám prozradí, že brány už se pomalu po noci otevírají a vpouštějí dovnitř první obchodníky, takže i procházka po městě je možná. Možností a příležitostí bude plný celý den… | ||
| |||
| Přes řeku | ||
| |||
| Třetí do trojlístku Situace se velice rychle vyostří. Napnu svaly, připravená vyrazit do boje. Dýku bych dokázala vytasit dřív, než se muži vůbec k něčemu zmůžou. Jsem si jistá, že minimálně jednoho, toho drsnějšího, bych dokázala zabít. Ten druhý by pak mohl změnit názor. A nebo bych se potom musela popasovat i s ním. Rozhodně ho nepodceňuji, jen proto, že není tak průbojný. | ||