Andor.cz - Dračí doupě online

Třetí do trojlístku

Cordelia

Oba lupiči vypadají, že se jim příliš nelíbí, jak s nimi Cordelia jedná. Ten ranař s obuškem se zamračí, ale drží se zpátky. Chlapík s nožem si založí ruce na prsou.
„Tak mi ti nejsme dost dobrý? A ještě k tomu lakota – to moc dobře neudělá…“
Udělá krok vpřed, v té chvíli už to vypadá, že půjde do tuhého. V takové situaci je potřeba se rozhodnout… buď riskovat druhý úder a mít jistotu, že to jinak nešlo – nebo zasáhnout preventivně a mít překvapení na své straně.
Tihle dva mají zbraně pořád ještě skryté. Mezitím schopnosti a výbava Cordelie jí umožní tasit rychle a efektivně nejméně jednoho z nich zabít, než se rozkoukají. Pokud zabije toho „ostřejšího“, ten druhý možná vezme nohy na ramena…

Ten nepěkný a rychlý myšlenkový proces přeruší zahvízdnutí z uličky, ze které dvojice vyšla. Signál.
Cordelia si všimne, že se ve stínech nechala znát další postava. Někdo, kdo tam před tím nebyl. Nebo někdo, koho nedokázala odhalit ve svém prvotním průzkumu.
Nová postava je v šedočerné, s chrániči na loktech a s rukavicemi. Kápě, šátek přes tvář… u pasu dlouhý, úzký nůž. Na zádech je vidět pažba kuše.
Varovné zvonečky se rozezní. Profesionál. Ten je na podobné úrovni, jako pobočníci Cordelie. I ona by s tímhle exemplářem mohla mít problémy.
Hvízdnutí se zopakuje.
Dva lapkové se už při prvním ohlédli. Poznali to hvízdnutí. Ten lapka s nožem si vzápětí na to odplivl směrem ke Cordelii a otočil se k ní zády. Dal se do kroku zpátky do uličky. Ten druhý začal couvat a vracel se zpátky nespouštěje Cordelii z očí. Ona i nadále čeká u kašny. Dvojice lupičů se zastaví u svého druha v uličce. Prohodí s ním pár slov.
Pak se neznámý špeh krátce podívá na Cordelii. Přikývne hlavou. Možná na lupiče, možná na ní. A pak se trojice ztratí. Snad se její zpráva k někomu dostane.

Nyní už by se mohla vydat hledat nějaký nocleh. Má hodně práce a nejspíš by nedávalo smysl vyčerpat se hned první noc… i když nikdo jí nebrání v dalším nočním podniku, sil má ještě pořád dost.
Co se týče noclehu, má vícero možností. Cestou k trhu viděla pár menších putyk, vzpomíná si například na jeden hostinec hned za bránou, očividně pro lepší sortu cestovatelů. A kousek stranou, když se procházela městem, si všimla menší putyky, která nebyla tak frekventovaná, kde se asi shází víc zdejších měšťanů.
Ještě je tu možnost prolézt pár hospod a zkusit najít někoho z jejích lidí – nebo někoho jiného zajímavého. Kolem Dolního trhu jich bylo víc než dost, včetně jedné, která vypadala jako lokál místních žoldáků a ochránců karavan…

Klidná řeka

Lerien

Je to dřina. Nejprve složí náklad z koní a rozdělí si ho mezi sebe. Lerien na to všechno dohlíží – a zatím se nikdo příliš nehádá.
Ondřej kývnul, když se ho zeptala, jestli půjde prozkoumat, kudy to půjde nejsnáz. Zatímco se náklad dělí, on už je ve vodě. Jeden z veteránů ho jistí provazem. Voda nakonec vystoupá výš, než se dalo čekat. V polovině potoka je už Ondřej po pás ve vodě.
V jedné chvíli mu nejspíš sklouzla noha nebo něco podobného. Zavrávoral a klekl si do studené vody. Naštěstí byl proud jen mírný a Ondřej se hned zase narovnal a došel na druhý břeh. Odvázal si od sebe provaz a přivázal ho k jednomu ze stromů. Veterán na jejich straně udělal totéž. Sice to není žádný most a primárně s lanem raději nebudou počítat, ale kdyby se něco dělo, tak to nebude na škodu.
Ondřej zavolá přes potok: „Je to dobrý! Půjde to. Pojďte sem ještě někdo, budem hlídat a obhlídneme okolí. Ostatní se můžou začít brodit – jen bacha, zhruba v půlce je vymletá díra a u břehu je na pár místech dost ošklivý bahno, tak si dávejte pozor. Běžte trochu víc doprava, třeba tak dva, tři kroky. Tam bylo mělčejš.“
Veterán, který Ondřeje prve jistil, překoná potok druhý podle jeho pokynů. Jde trochu stranou a vody má méně, jen nad kolena. Když říčku překoná, vydají se s Ondřejem na krátký průzkum druhého břehu, zatímco ostatní se začnou brodit.

Další přejde Zimar, který už bere první část nákladu. Hned s ním jde i několik dalších chlapů, vlastně skoro všichni z jeho lupičské bandy, i když pár jich zůstane u koní.
Zatím se zvládnou přebrodit bez úrazu. Na druhé straně se zbaví nákladu a začnou se trochu sušit na sluníčku. Zimar stojí na břehu a pomáhá pár dalším chlapům se vydrápat nahoru.
Jak si Lerien všimne, v tom místě, kde zatím lezla většina, už začíná být břeh docela dost kluzký a rozbahněný.
Koně za Lerien jsou zatím klidní. Zbývá ještě pár lidí a trocha nákladu.

Může vyzvat pár lidí, aby se vrátili bez nákladu, aby na této straně měli plnou sílu na grošáky. Vypadá to, že průchod studenou vodou je docela náročný, protože většina lidí na druhé straně leží na trávě a hřejí se na slunci. Nejspíš to není o fyzičce, spíš o teplotě vody. Ale jde to zvládnout, když se zatnou zuby.
Už se brodí něco kolem hodinky – první přechod a rozdělení nákladu zabralo docela dost času.

K brodišti

Lerien

Mužstvo Lerien přijme její rozhodnutí bez dalších připomínek. Příliš se nikomu hádat nechce a jsou rádi, že ona problém rozetne. Zimar ani Ondřej neprotestují. Společně se vydají podél říčky hlouběji do lesa.
Brzy naleznou první brod. Není to vyloženě nějaké pořádné brodiště, spíš takový mělčí záhyb potoka s písečným dnem. Ale rozhodně by to skrz něj šlo. Na druhé straně je zelený břeh a mýtina. Ale na tu vede pěšina a na trávě tam táboří dvojice vojáků.
Nevypadají přímo ve službě. Zbraně a kroužkové zbroje mají odložené stranou. Přilbice se také válejí u jejich nohou. Mají rozdělaný oheň a na tom si zrovna dělají pár menších ryb, asi k svačině. Vypadá to spíš jako piknik, než hlídací stanoviště.

Nyní už si její chlapy příliš nepovídají. Dávají pozor. Nikdo na sebe navíc nechce zbytečně upozornit. Zatím jsou daleko od vojáků, jenže jejich oddíl je tak velký, že pokud přijdou blíž, určitě si jich všimnou.
Jsou to jen dva muži. Další brod je ještě větší zacházka a podle všeho je tam ještě horší terén na přechod potoka. Ale to bude přechod naprosto nenápadný – a to je to, co Lerien označila za klíčové. Podle jejích předchozích pokynů a pokud je Lerien nezastaví, vykročí všichni dál, k druhému brodišti.

Je to další asi půl hodina chůze vlivem horšího terénu. Sluníčko se zase o něco pohnulo. Brod, ke kterému dojdou, je to jen takový meandr za větší tůní, která vznikla za kratšími peřejemi. Voda se tu trochu rozšířila a rozlila. Je tu oblázkové dno a vysoké, neschůdné břehy plné podemletých kořenů.
Pokud Lerien zkusí vodu, zjistí, že je docela studená. Tyhle potoky takhle zjara napájí tající sníh z hor. Tady už se stihla voda trochu ohřát. Nebude to snadné, ale půjde to.
Podle zkušeností Lerien by tuhle hloubku měli koně zvládnout. Hlavní riziko je, že se splaší, a ublíží sobě nebo někomu jinému. Jediná alternativa je, nechat je tedy, na tomto břehu.
Existuje více způsobů, jak se brodit s tolika lidmi. Mohou se prostě protlačit vodou v chumlu. Vody je tu odhadem jen pod pás a snad to dál v potoku neteče moc rychle pod hladinou.
Mohu vyslat muže bez výzbroje napřed. Natáhnout lano na pomoc. Tak by se dalo kráčet i s výzbrojí a jistili by se lidé proti pádu. Utopit se v téhle hladině by se asi jen tak někomu nepovedlo, ale na ošklivý úraz nebo uplavanou zbraň by to bylo určitě.
Zimar na to vše hledí trochu nespokojeně, ale mlčí. A upřímně se snaží nekabonit. To je docela dobré znamení. Ondřej kývne na Lerien: „Tak, pustíme se do toho? Rád bych stihnul se do toho Arargosu taky někdy dostat… ale teda, opatrnost především, jasně.“
Potok je tu široký jen asi na deset kroků. Brodit by se mohli tak nejvíce hodinku bez koní. A to by bylo opatrně a na jistotu. S koňmi s plným nákladem… možná, že i ke dvěma hodinám. Záleží, jak rozumní budou koně.

Malé ryby

Cordelia

Důkladný pohled zkušené Cordelie jí o dvojici prozradí hodně. Jeden z nich má nejspíš pod pláštěm nějaký obušek, druhý dýku nebo něco podobného u pasu. Jsou tedy vyzbrojení. Zbraně mají zatím skryté a nemají je přímo po ruce. Podle její vlastní praxe bývá útok obuškem první – cílem totiž zpravidla není zabít, ale jen omráčit nebo zneškodnit. Většina z těhlech chlapů nejsou chladnokrevní vrazi. Spíš jen obyčejní lupiči. Oloupený cizinec dělá daleko méně rozruchu než nález zkrvaveného těla někde v uličce.
Jenže věci se mohou pokazit. Proto taky ta dýka. Ten, který má nůž, bude asi z dvojice trochu ostřejší a iniciativnější. Mohl by být smrtelně nebezpečný. Ten s obuškem… s tím by si poradila, pokud ho nepodcení.
Zatím to zkouší slovy, po dobrém.

Poznámka Cordelie je pobaví. Zachechtají se. Možná se pošklebují přímo jí a jejímu sebevědomí. Na její řečnickou otázku dál nereagují, ale ten s nožem jí pak odpoví na její druhou, věcnou otázku
„To záleží, kdo se ptá. Co bys zrovna ty mohla chtít?“
Ten s obuškem se zdá trochu znejistěný jejím klidem. Snad nemá tolik zkušeností, ale třeba umí lépe číst lidi…
Lupič se skrytým nožem pokračuje: „Trousíš zlaťáky, jako by se nechumelilo… tak oslíčku, otřes se, a pak se třeba domluvíme,“ dodá a šklebí se na Cordelii.
Z praxe ví, že se jim nedá věřit. Možná, že pokud jim něco dá, nedostane od nich nic, jen výsměch. Možná ještě drzou žádost o další peníze. Ale mohl by to být jediný způsob jak se vyhnout přímému konfliktu.
Lupič s obuškem vypadá trochu jako slabší článek – nechá se přesvědčit trochou sebevědomí. Ten druhý je tužší, i když pokud by byl doopravdy tvrdý, byl by už dávno výš… možná, že se jen snaží si přivydělat. Kdoví, co by se stalo, kdyby se potkal s někým doopravdy tvrdým.

Děvče a Cordelia

Delmar

Děvče na odpověď Delmara přikývne. Zahledí se do noci, směrem ke světlům a ruchu večerních stánků na kraji turnajového tábořiště.
„Hm. To je mi jasné. Tohle není ten typ řemesla, kde se dělají přátelé. Nevím, jak to tehdy bylo. V té době jsem byla jen prcek. Už jsem pro šéfku dělala, ale ještě jsem byla jen prcek,“ zopakuje. „Ale jestli jen tak zmizela, tak to dobře dopadlo! Šťastný konec,“ dodá trochu nesmyslně. Na rtech jí hraje dětinský úsměv.
Není jisté, jestli Delmar pochopí, na co ona naráží. Nijak jí to nezajímá. Zasměje se vtipu, který není příliš dobrý, ale jí se očividně líbí. Zní rozpustile a dodá pár slůvek, které mají znít spiklenecky:
„Víte – jako že – to dobře dopadlo, protože vás nemusela zabít. To je ten vtip.“ Znovu se zasměje a snaží se vypadat jako znalá a světácká, i když teď si to tedy trochu pokazila. Je otázka, nakolik takové chování okoukala a nakolik je upřímné. Rozhodně není příliš vhodné. Nejspíš za tím žádná zlá myšlenka nebyla...

Když Delmar stočí rozhovor jinam, Emma se nijak nebrání. Vypadá trochu strapněle. Nejspíš v tématu nevidí nic tajného, co by nemohla prozradit, a ráda přejde k něčemu jinému.
„Odkud? Vylezla jsem ze stoky,“ řekne a pokrčí rameny s úsměvem. „Šéfka mě z ní vytáhla. Dřív jsem byla prostě jen děcko. Kapsaření drobáků, kradení jídla a prohrabávání se odpadkama.“
Usměje se. „Šéfka ve mně věřila. Dala mi šanci – a teď jsem její pravá ruka,“ řekne. V tónu má pýchu, zase se přišla pochlubit. Pravdy na tvrzení, že by měla být Cordeliina hlavní pobočnice, rozhodně moc nebude. Pořád je to jen dítě… ale nějaký důvod Cordelia musí mít, aby si jí držela blízko u těla.
Emma sebou zavrtí a začne se zvedat.
„Měla bych jít. Nechci k vám přitahovat moc pozornosti. Najdu nějaký klidný místo, kam si zalýzt. Určitě je tu někde nějaká stáj nebo chlív nebo tak něco.“
Postaví se na nohy a opráší si zašívánou sukni.
„Bylo to fajn. Zítra o sobě zase dám vědět, budu poblíž. Hezkej večer a klidnou noc, pane Delmare,“ dodá na rozloučenou, a chystá se k odchodu.

Nadané dítě

Vyzkoušíme několik popěvků než si konečně sedneme. V pískání nejsem žádný přeborník, ale tohle ještě zvládnu. Ještě to pak zkusím naučit Tarella. Ten třeba takové potíže jako já mít nebude, ale pouze hádám. O pískání jsme se nikdy nebavili. Pak přijde její dotaz na to co je mezi mnou a Cordelií. Pozvednu obočí a zkoumavě se na dívku zadívám. No rozhodně jí nehodlám vyprávět nějaké velké podrobnosti. Na to je ještě dost malá. Navíc je to soukromé a myslím, že ani Cordelie by si to nepřála.

"Už jsme se potkali. Je to tak tři roky? Možná o něco víc. Říkala si tenkrát jinak a pracovala v jednom hostinci a museli jsme spolu trochu jednat. Jednoho dne beze slova zmizela. No teď už vím proč a dává to větší smysl než tenkrát," prozradím aspoň něco. "Na víc podrobností se budeš muset zeptat jí," ušklíbnu se. Vzpomínky se zase vracejí a mám z toho rozpolcené pocity. Zatím pořád nevím jak se zachovat.

"A co ty? Ty jsi se odkud vyklubala, že jsi skončila v jejich službách?" stočím rozhovor jiným směrem.

Setkání u kašny

Cordelia

Posezení v krčmě dodá Cordelii pár informací – nic světoborného. Mluví se o nějakém turnajovém favoritovi ze severu Neustílie, pár krát si lidé stěžovali na extra daně na zaplacení extravagance příštích dnů… a jinak to byly hlavně běžné starosti měšťanů. Ten se cítil ošizen na trhu, tamten nekoupil tu správnou látku, kterou po něm chtěla žena… jednomu učedníkovi uštědřil jeho mistr pořádný výprask, další si stěžuje, že není dobré dřevo k dostání…
Není to tak plodné, jak by Cordelia chtěla, ale nemůže všechno hned vyjít.

V pravý čas stojí u Jezerní brány a prohlíží si situaci. Nakonec jí nezbyde, než se nechat vidět. Zastaví se u kašny, zrovna když zvony dozvonily jedenáct.
Není to až tak velké překvapení, když se dvě existence, skrývající ve stínu uličky, odlepí od stěn a pomalu k ní vykročí. Nesnaží se jí nijak obklíčit ani zastrašit… ale jsou dva a ona je jen jedna. Alespoň, že je ještě celkem hbitá… v nejhorším se může pokusit utéct. Ani jeden z dvojice lupičů nemá žádnou střelnou zbraň… i když vržený nůž nebo kámen může útěk zkomplikovat stejně snadno jako šíp.

Dvojice příchazí přímo proti ní. Oba jsou poměrně svalnatí, ale nemají zbytečnou váhu, aby zůstávali hbití. Mají na sobě obyčejné, městské šaty – tunika a kalhoty, nic zajímavého. Přes to však mají kápě a pláště, jednak, aby nebyli poznat, a druhak, protože je pořád docela chladno v noci…
Promrzlá ruka špatně vybírá kapsy…
Dojdou až k ní. Stráže u brány jejich setkání u kašny nevěnují žádnou pozornost… možná je proti světlu ohně vůbec nevidí.
Dva místní lupiči se postaví před ní a jeden z nich jí osloví. Nijak se neschovávají.
„Slyšeli jsme, že se poptáváte.“
Neřeknou, po čem se ona měla poptávat. Neřeknou ani, kdo jsou.
„To může bejt dost nebezpečný,“ dodá druhý. Tradiční chlapácké řeči.

Odhad Cordelie je poměrně dobrý… se svými schopnostmi by měla být schopná oba dva muže zneškodnit nebo zahnat, pokud by je překvapila a pokud by neměli žádné posily nebo triky v rukávech. S tím je vždycky dobré počítat. Vypadají jako průměrní béčkoví ranaři nebo lupiči, které nejspíš nějaký místní šéf zaměstnává na hrubou práci a vyhrožování. Sama takových lidí nemá málo, ale jsou to všechno malé ryby.
Na druhou stranu, zdání klame. Žebrák na Dolním trhu také nevypadal příliš zajímavě…
Instinkty Cordelii napovídají, že by bylo zvláštní a podezřelé posílat dva hloupé ranaře za někým kdo trousí zlato žebrákům… ale zdejší poměry a mravy ještě nezná. Možná, že si jí jen chtějí oťukat a někdo tohle celé sleduje. Někdo lepší. Možná taky ne – a místní jí jen hluboce podcenili.
Určitě se nyní rozhoduje, z jakého je Cordelia těsta. Tón, který nyní nasadí, udá další jednání.

Večerní procházka

Cordelia

Když se Cordelia oddělí od kapsáře a vykročí k neznámu žebrákovi, nezaznamená ani od jednoho větší reakci. Ani na měďáky, ani na nabízených chléb muž nejprve nereaguje. Teprve když Cordelia zašeptá pár slov, zvedne žebrák jednu ze svých upracovaných dlaní a chléb si vezme. Beze slova jej začne žvýkat.
Vzal si chleba i s mincí. Není tak obratný jako kapsář, aby si toho Cordelia nevšimla. To snad ale nebude potřeba. Ruku schová do kapsy, spolu se zbytkem chleba – a zlaťákem.
Žádnou další odpověď Cordelia nedostane. Kapsář se vcelku moudře nepokusí vymáhat svůj plat za vykonanou službu, a také se ztratí, pokud mu Cordelia nezabrání.

Zbytek večera využije Cordelia k poznávání svého okolí. Udělá si poměrně dobrou představu o městě a podaří se jí za pár drobných usmlouvat i náčrt městského plánku, který se jí bude hodit. Něco málo věděla už z dřívějška, nebo to zaslechla cestou na tržiště od kapsáře. Víc informací se však bude hodit.
Ještě se tu nevyzná jako v některých městech Celestionu a nezná ani žádné zkratky nebo něco podobného. Nyní má šanci se zorientovat, pro chvíli, kdy to bude potřebovat. Může předpokládat, že ostatní z její skupiny dělají totéž. Mají domluvený sraz u Alacozské brány příštího rána…
Kapitán Halbert se rozhodl držet trochu stranou celé operace – dle svých vlastních slov je příliš snadné jej spojovat s princem… bude k dispozici za hranicemi města, ale jinak plně důvěřuje schopnostem Cordelie a Delmara.

Brzy zapadne slunce a zvonění na věži kostela světice Aileny nejprve odzvoní desátou a poté půl jedenáctou…
Když zvoní jedenáctou, Cordelia už je poměrně daleko od dolního trhu, a slyší zvony menších kaplí spíš než velké tóny od matky města Aileny.
Vyzvědačka stojí u Jezerní brány, nejmenší z významných bran, která je také klidnější a trochu zastrčenější. Zde žijí chudší ač poctiví měšťané. Nejsou to ani zdaleka žádné slumy… jen je vidět, kde bydlí všichni ti trhovci, řemeslníci a drobní obchodníčci.
Brána je na noc zavřená. Hlídá jí jen dvojice znuděných stráží u koše s ohněm. Večery jsou pořád ještě chladné, takhle zjara. Ale to, že se nudí, neznamená, že jsou slepí.

Prostranství je tu menší, v podstatě jen křížení tří ulic, z nichž dvě se táhnou podél hradeb. Uprostřed je velmi prostá kašna plná vody. Tentokrát ten, koho ona hledá, u kašny není. Ba dokonce se nezdá, že by byl kdekoliv v okolí.

Je tu několik skutečností, které Cordelii přesto upoutají. První z nich je velmi očividná lhostejnost strážných, která kontrastuje s přísnými vojáky u Alacozské brány. Mohou být uplacení. Mohou jen být méně motivovaní, a zároveň je oslňuje světlo ohně, takže is svého okolí ani nevšímají.
Dále si všimla, že u brány je několik polorozpadlých stavení, nejspíš starých stájí. Když sem přicházela, viděla nějakého žebráka do nich vcházet. Nebyl to ale její člověk.
Poslední a nejzajímavější skutečnost, je dvojice zahalených postav, která postává v jedné z uliček. Nejsou moc vidět. Možná, že jsou to lupiči, kteří na někoho číhají. Pro necvičené oko by byli nezpozorovatelní, ale ona si jich všimla, protože by si to místo sama vybrala. Kdyby tedy plánovala sama sebe přepadnout. Ani jeden z nich nevypadá jako žebrák z dřívějška.
Mohlo by být nebezpečné se promenádovat přímo po náměstí. Mohla by to být i příležitost, jak se s některými z těch živlů seznámit. Podsvětí většinou zkrátka vypadá, že má zrovna něco za lubem…

Nadané dítě

Delmar

Děvče stráví několik plodných chvil předváděním nejrůznějších ptačích zvuků Delmarovi. Někdy je až překvapen, protože Emma jednou zní jako vrána, pak hned jako pěnkava a nakonec udělá i obstojného sýčka. Většinu z toho dělá očividně spíš pro zábavu – nebo možná, aby se pochlubila.
V té chvíli z ní trochu vykoukne duše dítěte, která jinak moc vidět není. Zvuky ptáků předvádí s hrdostí malého dítka, které si poprvé vyřezalo píšťalku a chodí se s ní chlubit po celém podhradí… je v tom něco nevinného. Možná, že pro některé lidi i něco krásného.

Brzy se ale trochu ukázní a dodává pár dalších věcných slov: „Každopádně, nejjednodušší pro město je pískání. Stačí třeba jen hvízdnutí. Dva vyšší krátké, a jeden nižší, dlouhý tón,“ řekne Emma a předvede. Zní to velmi nenápadně – a navíc je to podobné, jako začátek jednoho lidového popěvku, takže ani poměrně silné zahvízdání by nemuselo vzbudit příliš pozornosti.
„Něco unikátnějšího bývá lepší, normálně tedy,“ dodá Emma. „Něco, co by si nikdo jen tak nepohvizdoval – ale tohle rozhodně jako nenápadné upozornění stačí.“
Když je ukázka dokončena, a signál dohodnut, dívka stále otálí. Nakonec dodá několik váhavých slov.
„Všimla jsem si, že mezi mojí šéfkou a vámi je historie,“ nadhodí opatrně a pokud možno šetrně. Pokud jí zpraží pohledem, víc to nerozvádí. Nepřidá ani žádný přímý dotaz – nechá ho mlčet nebo neodpovědět. Na to, že je tak mladá, je s jazykem docela obratná… a nejen při hvízdání.
Na druhou stranu je i vidět další její vlastnost, která by mohla být na škodu. Je zvědavá, strká nos do věcí, do kterých jí nic není, a nedělá si nic ze společenských rozdílů a zákonitostí… co se dá od pouličního děvčete čekat.

Cesta do Arargosu

Lerien

Když Lerien odpoví Zimarovi, on se také usměje. „Tak výborný,“ řekne spokojeně. „My se vobrat nenecháme…“
Během jejich další cesty už se k tomu Zimar nevrací a dělá poměrně dobrého pobočníka. Rozhodně to s ním jde nyní lépe, než na dřívějších společných akcích. I když většina z dnešního dne je jen pomalá chůze, nic, co by vyžadovalo větší kooperaci. Alespoň nijak nepodkopává její autoritu. Nemá hloupé kecy.
Ondřej nevyzvídá, o čem mluvila se Zimarem. Nejspíš jí prostě zcela věří – vždyť také nemá důvod, aby to cítil nějak jinak.

Po zbytek cesty se snaží držet trochu stranou a zůstávají mimo cesty. Všeobecně usilují o to, být nenápadní a docela jim to jde. Koně s lupem to trochu ztežují, ale není to nic, s čím by si skupina zkušených lapků nemohla poradit.
Je přibližně poledne, když už se přibližují k hranicím panství pána z Arargosu. Nechají za sebou rozkouskované země, které dříve spravoval rod Lerien, a čekají je vzkvétající obchodní žíly Neustílie…
Za Cordelií, Delmarem a kapitánem Halbertem mají přibližně jen den zpoždění. Avšak ještě tam ani zdaleka nejsou.

Staví zrovna na kratší přestávku, když se objeví Ondřej s vážnou tváří a osloví Lerien.
„Mluvil jsem s chlapy, kteří nám dělají hlídku vepředu. Už budeme brzo u Arargosu, ale máme tu první překážku v cestě.“
Povzdychne si, ale než začne mluvit, Eskulap odtuší, co myslí: „Mýtnice.“
Ondřeje to trochu překvapí. Vítr z plachet mu to nesebere. Přikývne. „Ano. Mýtnice a celnice. Je tu pár říček, které stékají do Noiveny, která teče Arargosem… a pán z Arargosu je vhodně rozšířil a doplnil o pár zdí a hlídačů. Bojují tu proti pašeráctví. Já a pár chlapů by se dostalo skrz hned, jsou tu hlavně sváteční vojáci, bez zkušeností a znudění – ty by nebylo těžké obejít.“
Eskulap, který zamyšleně sedí na kameni, přikývne. „Problém, řekl bych, je s koňmi. Už jsem nad tím přemýšlel cestou. Koně je těžké tiše přebrodit a i nízkou zídku můžou mít tihle tažní grošáci problém přeskočit. Všimne si jich také každý.“
Na chvíli je ticho. Ondřej si dovolí blísknout očima po Zimarovi. Ten si toho všimne a vyloží si to po svém. Hned se ozve:
„No počkat, já za to nemůžu. Navíc, pokud jsme už jen kousek cesty daleko, můžeme tu koně nechat, ne? Můžeme alespoň rozdělit výzbroj a výstroj.“
Ondřej se zamračí: „O to pomalejší a nápadnější bude brození…“

Bude to asi delší diskuze. Lerien ještě dostane pár slov od jejich zvědů, poté co se ti vrátí.
Většinu cesty šli podél jedné z důležitějších silnic. Ta se nyní napojuje na hlavní Neustilskou obchodní stezku, Kaminu, jak jí říkají. Pokračuje dál po malém můstku přes potok.
Na můstku je jednoduchá celnice – něco přes tucet mužů, z toho tak desítka vojáků. Zbytek jsou obchodníci a místní úředníci, kteří kontrolují zboží a přebírají peníze za použití mostu a cesty.
Nedaleko odsud je mělký brod, který není špatně skrytý. Bohužel, toho si všimli nejspíš i Arargoští, protože podle slov druhého zvěda z řad veteránů, si tam udělali tři nebo čtyři vojáci malé tábořiště. Asi mají za úkol to tam hlídat – možná trest za špatné chování.
Ještě dál je další brod, který není hlídaný. Občas jsou tu také různé kamenné zídky a podobné překážky, ale ty budou až za tímto potokem, který je nyní nutné překonat. Budou je řešit, až k nim dojdou. Další nejbližší most bude asi vypadat stejně, jako ten u kterého teď jsou.
Pašeráci běžně celníky uplácí. V jejich počtu by bylo možné je i zastrašit nebo dokonce se na druhou stranu probít. Také není jisté, jak moc jsou vojáci motivovaní. Na každého platí ta správná slova.
Lerien se může zeptat svých druhů na jejich vlastní návrhy, přičemž je téměř jisté, že každý přijde s něčím jiným a až na Eskulapa nejspíš nebudou příliš rozumní v debatování – to nebývá u Ondřeje a Zimara silná stránka…