Andor.cz - Dračí doupě online

Kradmá dívka

Přemýšlím o jejich slovech. Nějaké nenápadné znamení by nebylo od věci. I kdybychom ho nikdy nepoužili pořád je lepší když nějaké budeme mít kdyby bylo náhle potřeba. Jenom jsem víc zvyklý na troubení polnic a mávání praporcem než nějaké pohvizdování. Jenže zadout na roh se asi příliš nehodí. Nejspíš skutečně skončíme u toho hvízdání.

"Tak mi nějaké signály předveď a uvidíme co zvládnu," požádám dívku. Ještě, že jsme uvnitř a není na nás tolik vidět. Nevím jak moc dobře by působilo kdyby mě viděli jak se tu učím pískat. Nebo napodobovat straku, nebo nějakého jiného ptáka.
Ne, že bych to neuměl, jenom můj jazyk v tomhle není tolik obratný. Možná nějaký popěvek? Ten by také nebyl od věci. Krátký verš by nemusel vzbudit pozornost, ale zřejmě se tolik neponese. Takže nechám rozhodnout naší malou kapsářku.

Dolní trh

Cordelia

Sebevědomí a iniciativnost Cordelie hraje v její prospěch. Mladík rozhodně není dost průbojný na to, aby protestoval, když se ona sama ujme vedení a začne ho táhnout směrem k tržišti.
Kapsář je z toho všeho nějdřív trochu nervózní. Po chvíli se přeci jen pokusí říct jí něco o Arargosu a jeho obyvatelích. Příslib zlata je koneckonců docela silná motivace. Jeden Celestionský zlaťák už je docela jmění.
Začne o městě. Není to žádný strukturovaný výklad, jen zmíní pár zajímavých míst. Dolní trh, na který jdou, je pro řemeslníky a trhovce. Horní trh, který je u pevnosti, slouží služebnictvu a armádě, ale také lepším měšťanům. Ve městě je několik menších tržnic, ale tahle jsou dvě hlavní. Na dolní trhu je pak další dominanta města, vysoký kostel zasvěcený Aileně, patronce Arargosu, která je jednou ze světic víry v Nejvyššího, kterou Neustílie s Celestionem sdílí.
Kapsář pak mluví spíš o tom, co ho trápí na tomhle koutu města, který očividně dobře zná. Stěžuje si na to, že je ve městě příliš mnoho stráží. Zmíní, že je tu poslední dobou hodně žoldáků – někteří s prací, jiní bez práce, ale všichni jsou nepříjemně pozorní a až smutně chudí. Většina jejich mincí se totiž rozkutálí v první putyce, do které zapadnou po výplatě.
Spousta místních je nespokojených. Tady je kapsář zdrženlivější, pořád neví, co je Cordelia zač, tak jen zmíní, že je tu armáda, která vždycky všechny nespokojence srovná do latě. To by mohlo k něčemu vést… proč utrácet peníze za veřejné blaho, když je lepší si s nimi koupit loajalitu vojáků? Každý má k vládnutí jiný přístup, a každý takový styl má své silné a slabé stránky.

Potom už se před nimi otevírá Dolní trh. Mezi stánky se mačká dav lidí, přímo před nimi je stěna vysokého kostelu. Po jejich pravé ruce je vidět ulice za kostelem, nejspíš vedoucí směrem k pevnosti. I ta je velice rušná a tvoří prodloužení trhu. Pokřikují trhovci, mačkají se tu řemeslníci, jen občas to vše přehluší křik stráží, které si skrz lidi tlačí cestu na obchůzce.
V takovém davu by bylo náročné najít kohokoliv. Gallino může být kdekoliv.
„Pojď za mnou,“ řekne kapsář a začne se proplétat davem po levé straně náměstí. Cordelia se svými zkušenostmi není daleko pozadu.
Brzy se dostanou do klidnějšího rohu náměstí. Ústí sem jen pár uliček. Na malé dřevěné bedýnce tady stojí jakýsi kazatel a volá po lidech poměrně útočné fráze. To není zas tak neobvyklé. Tenhle konkrétní je vcelku poměrně nezajímavý a nedělá pořádné představení. Žádná pěna u huby, žádné bičování a žádné pálení knih. Asi i proto má jen omezené publikum.
Kapsář naznačí hlavou ke schoulené postavě skryté v ošumtělé kápi a plášti, která sedí ve stínu malé kašny u jednoho z domů. Vypadá to jako trochu lépe živený žebrák.
„To je on. Ale já vás představovat nebudu – to se nedělá. Za Gallinem musíš sama.“
Zaváhá. Trochu si olízne rty. Rozhlédne se a podívá se na Cordelii
„Pokud mi ten zlaťák nechceš dát – klidně si tu na něj počkám. Ale pokud k němu budem přitahovat pozornost, mluvit s tebou nebude. Hoď mu halíř a třeba budeš mít štěstí.“
Schoulená postava stěží vypadá užitečně. Nesuď knihu podle obalu? Nebo jí vodí kapsář za nos?

Kradmá dívka

Delmar

Dívka se na Delmara usměje. Je to poměrně přátelský úsměv, podobně šibalský, jako byl výraz Delmara, když domluvil. Založí si ruce na prsou a přešlápne.
„Krást se jako úkladný vrah mám v popisu práce,“ odpoví. Úšklíbne se a dodá: „Je to tam černé na bílem: „kradení, plížení a všeobecná nedůvěryhodnost, kapsařina v ceně.“ Ale pokusím se nebýt příliš nenápadná a kradmá.“
Pak přidá trochu věcněji pár dalších slov.
„Měla jsem na mysli něco jiného. Nějaký signál, kterým bych vás mohla varovat před nebezpečím, nebo kterým byste vy mě mohl přivolat, kdybych byla na doslech a nebyla na dohled. Často používáme napodobování ptáků na venkově, a různé tónované hvízdání ve městě,“ odříká, skoro jako by se to učila v nějaké škole.
„Něco jako „pozor, nebezpečí.“ Hodí se to nejen jako volání o pomoc, ale i třeba jako pokyn. Kdybych se třeba kradla někde, kde nemám,“ přidá a znovu se ušklíbne.

Ale vzápětí dívka pokrčí rameny. „Jen mě napadlo, že by se to mohlo hodit. V branži mojí velitelky mají většinou všichni reflexy jak natažené pružiny a všude čekají zradu. A častěji nejdřív útočí a až potom se ptají. Zvlášť když se někdo někde nevhodně potlouká a plíží okolo.“
Obrátí se k havranovi, kterého přiláká mlasknutími a trochou semínek, které se jí odnikud objeví v ruce. Havran k ní přiskáče. Děvče ho pohladí po pírkách a přitom dodá: „Nic vám nutit nebudu.“
Zatím Emma neodchází a otálí – možná, že čeká, co jí na to Delmar řekne, ale taky to trochu vypadá, že má něco na mysli. Prozatím však mlčí.

Spěch a spojenectví

Lerien

Zimar už příliš nezdržuje. Jeho bandité doberou lup, který zbývá, a pak mohou vyrazit. Tažné koně naloží výzbrojí a zbožím. Nechají jim ale dost lehká záda, aby nezdržovali a mohli jít alespoň tak rychle, jako bandité. Brzy se i s koňmi vytrácí do lesa. Zůstává za nimi pořádná spoušť.
Šéf banditů si všiml poznámek Lerien, ale zatím na ně nereagoval. Jen na příkaz či snad doporučení, aby sebou pohnuli, kývl a odpověděl: „Jak říkáš, šéfe.“ Ondřej se po něm ohlédl, protože takové prohlášení přímo zavání sarkasmem. Zimarova tvář je upřímnost sama. Kam se podělo lupičské rovnostářství? Bandita sebou skutečně pohnul, jako na rozkaz, a už víc nezdržuje.
Rychle zmizí do lesa, a Ondřej, jakmile se Zimar ztratí, prohodí k Lerien: „Na co si to s náma hraje?“

Brzy už jdou v řadě skrz lesy a dohání Eskulapa. Než se jim to ale povede, Zimar přijde k Lerien. Srovná s ní krok a osloví jí, i když se snaží mluvit tak, aby to ani Ondřej, který jde hned za nimi, neslyšel.
„Hele, já vím, že se ti to nelíbí, ale teď máme trochu jinej režim, ne? Ty zbraně jsme potřebovali. Já viděl ty tvoje hošky z polí. Neříkej mi, že si myslíš, že by se nerozutekli, kdyby před nima stál pořádnej voják, a pořádná výzbroj udělá se sebevědomím divy. Jasně, máš pár dobrejch chlapů,“ ohlédne se směrem k veteránům, ale hned zase mluví. „Ale to stačit nebude. Musíme sebou pohnout, jaks řekla.“
„Nebudu ti do toho kecat, jen ti chci pomoct – a i když se ti třeba způsob, jak na to půjdu, nelíbí, zaručuju ti, že to jinak nepůjde. Já si chci sáhnout na to celestionský zlato, a moji chlapy taky. Ale musíme bejt rychlý, protože jestli budem pomalý, tak nás ti Celestionci sežvejkají úplně stejně snadno jako Dagobertovi hoši. Takže musíme brát každou příležitost, která se objeví.“
Olízne si rty. „Přemýšlel jsem vo tom. Ještě ty tvoje kamarády neznám… ale nechci zaspat. Tak co? Budem držet pospolu nebo se na mě budete s Ondřejem kabonit za to, že se snažím myslet o trochu napřed?“
I když to z jeho povídání nemusí být patrné, v podstatě nabízí Lerien spojenectví. Má sice trochu pokroucený pohled na svět, ale i on si všiml toho, že by se z nich velmi snadno mohli stát jen loutky ve větší hře. A Zimar rozhodně nevypadá jako někdo, kdo by chtěl být loutkou.
Taky je spolu s Ondřejem jediný, kdo by mohl vyzývat její vedení. Jeho dobrovolná a ochotná spolupráce lecsčemu prospěje. Za předpokladu, že nemá svoje vlastní plány… a že je nějakým svým „myšlením napřed“ nedostane do problémů.
Alespoň se zdá, že je nikdo z obchodní stanice nepronásleduje.

Mapa Arargosu

Cordelia, Delmar, Lerien

Večerní klid

Nejdřív havran a pak dívka. Při pohledu na ptáka přemýšlím zda ho měla před lety také. Nevšiml jsem si, ale to nic neznamená. Umí se dobře přetvařovat a skrývat skutečnost. Navíc jsem tenkrát měl oči jinde a nejspíš bych si ho neviděl ani kdyby mi přistál na nose. Ale to je jenom prázdné přemítání, které k ničemu není.

"Zatím nemáme žádní velké novinky," pokrčím rameny, jedině, že bych jim poslal láhev vína. "Stan máme zde, zápis proběhl bez potíží takže vlastně čekáme pouze na začátek turnaje a trochu se tu rozkoukáváme." Možná čekali něco jiného, ale popravdě ani nevím co by to mělo být. Nejsme špehové. Jsme rytíři. Možná zítra si s někým pohovořím, ale není jisté, že to bude něco důležitého.

"Ohledně znamení nevím co máš na mysli. Má to být něco jako zvolání o pomoc? Pro nás nebo pro vás?" zeptám se jak by to mělo probíhat neboť mě napadají pouze vojenské povely a ty se příliš nehodí.
"Ohledně tvého potulování kolem by neměl být problém. Stačí když se tu nebudeš krást jako úkladný vrah a všechno bude v pořádku," šibalsky loupnu po dívce očima.

Informace od kapsáře

Cordelia

Kapsář si vyslechne slova Cordelie a zachytí hozenou minci v letu. Jen se zaleskne v jeho ruce a zmizí. Zdá se, že to už je kapsář na jistější půdě.
„Jo? No, pokud je toho víc tam, odkud přišlo tohle, tak ti možná můžu pomoct,“ zašklebí se. Zatím také ignoruje otázku Cordelie, zdali patří ke kejklířům nebo nikoliv.
Tváří se sice trochu mazaně, ale netlačí moc na pilu. Možná, že v něm přeci jen je trochu vděčnosti, protože začne povídat dál, i když nedostane víc zlata rovnou.

Rozhlédne se a kývne si pro sebe. „Jo, můžu pomoct.“ Na chvíli se zamyslí. „Je tu… je tu chlap, kterému říkají Gallino. Jako slepice, ale Atmorijsky.“ Zarazí se. „Ale neptejte se ho, proč mu tak říkají. A rozhodně mu neříkejte, že víte, že to znamená slepice.“
Zdá se, že mladík je trochu ukecaný. K tématu se nakonec dostane.
„Je to…“ zarazí se. Zvažuje, co prozradit. „Chlap, kterej ví,“ dodá neohrabaně. „Ví o všem, včetně šéfů. Víc nemůžu říct, jinak by mi vyřízli jazyk i s mandlema,“ dodá s klidnou jistotou člověka, který ví, že něco takového je reálná hrozba.
„Nezaručuju, že vás někdo taky cestou nekuchne. Gallino bývá na velkém trhu. Ne tom vojenském, ne pod pevností – myslím horní trh, tady nedaleko Alacozský brány,“ dodá a kývne směrem k bráně, kterou špehové do města vešli.
„No, ten vám všechno řekne. Pokud s vámi bude mluvit. Pokud mu zaplatíte.“
Neřekl jí toho mnoho. Jeden člověk, který nejspíš ani nebude moc vysoko postavený… nejspíš je to nedůvěrou. Peníze sice udělají hodně, ale svého šéfa prodat lacino nemůže. Zatím neřekl nic, co by ho mohlo kompromitovat nebo někoho přivést do potíží… snad až na to ho Gallina.
Vypadá to, že se jen třese, aby odsud zmizel. Asi jediný důvod, proč ještě čeká, je šance vydělat si další zlatou minci. První, kterou dostal, byla ta místní. Ražená v Alacózu. Bylo by mu možné hodit jiný zlaťák, Atmorijský, Nortimberký nebo Celestionský… pro případ, že by chtěla Cordelia rozjet šeptandu nějakým směrem.
Možná, že by se jí tenhle chlapec mohl hodit. Zatím jeho důvěru nemá. Tu může získat, pokud mu řekne své jméno (pravé nebo ne) a slíbí mu další zlato… takoví kapsáři často slouží jako uši hned pro několik pánů najednou. Může na něj zkusit zapůsobit i nějak jinak… nabídnout mu permanentnější práci… ale ani ona neví, jestli se mu dá věřit. Zatím se neukázal jako žádný mistr kapsář…

Večerní klid

Delmar

Od usměvavé matróny koupí Delmar dvě pořádné porce jídla za trochu drobných. Z vařené zeleniny se vznáší libá vůně bylinek, které vyplňovaly Delmarovo dětství. Když se k tomu přidá ještě pečené maso přímo z ohně se svou kouřovou chutí, je to opravdu jídlo hodné králů… navzdory tomu, že se na žádných hostinách něco takhle prostého nikdy neservíruje.
Tu a tam se kolem Delmara proženou lidé, divže mu jídlo nevyrazí z ruky. Je až s podivem, kdy se může šermířský um a schopnost udržet si rovnováhu hodit. Obě porce se podaří dopravit až ke stanu.
„Co je to za úžasnou vůni?“ ptá se mladší rytíř. Společně se do jídla pustí. Nejsou to vlastně zas tak neobvyklé bylinky, jen rozmarýn, bazalka, tymián a něco trochu dalšího… možná, že ta úžasná chuť je daná prostě tím, že se tu dají sehnat čerstvé.
Když dojedí, Tarel vypadá velmi spokojeně. Na poznámku Delmara se usměje a zvedne se.
„Dobrá, nechám vás hlídat pevnost, Delmare. Rád vaší nabídku přijmu. Tohle je opravdu zajímavé místo,“ dodá ještě, než se ztratí za svůdnými děvčaty, která zrovna prošla kolem.

Delmar zůstane sedět u jejich stanu. Po chvíli se začne noc prohlubovat. Ruch se přesune dál směrem k bráně a mezi stany nastane klid. Jen tu a tam je slyšet nějakého opilce, který mezi stany zabloudil. Někdy zachrastí nějaká zbroj, když se nějaký rytíř ukládá k spánku.
V nastálém tichu si Delmar uvědomí zvuk – šustění, letmé kroky. Někdo se hýbe za stanem. Instinkty se nastraží, chloupky za krkem se zježí. Problémy?
Zvuky přehluší něco jiného. Krákání. Na vrcholu stanu se usadil havran. Chvíli mává křidly a poté se snese na zem před stanem. Začne tam hledat brouky, drobky a semínka. Jeho zobák párkrát dopadne na udupanou půdu mezi skomírající trsy trávy.
Z bezpečné vzdálenosti zpoza stanu se ozve slabý dívčí hlas.
„To jsem já.“
Ze stínu se vynoří Emma, děvče Cordelie. Když si je jistá, že o ní Delmar ví, přijde blíž a pozdraví ho.
„Přišla jsem se dohodnout. Mám poslat nějakou zprávu madam? Ohledně místa vašeho stanu a tak. A taky bych ráda domluvila nějaké znamení – aby se nestalo, že po mě vy nebo pan Tarel vyskočíte, když půjdu náhodou okolo. Nerada bych přišla o hlavu tím vaším sekáčem,“ poznamená a hlavou pokyne k Delmarovu meči.
Stojí před stanem, jednu ruku v bok a druhou volně podél těla. Dívá se na Delmara zpříma, což je možné jen protože rytíř sedí.

Hledání Zimara

Lerien

Po krátké domluvě vyrazí z místa srazu Lerien a Ondřej hledat Zimara, který se nedostavil tak, jak byli dohodnuti. Spolu s nimi jde ještě pár veteránů a zbytek chlapů vyráží dál, s Eskulapem. Felčar se moc netvářil na to, že se mají rozdělit, ale nakonec se nechal přesvědčit. Rozumným argumentům ustoupil.
Chůze lesem k obchodní stanici není příliš dlouhá.
Nakonec až k ní nedojdou. V jedné chvíli kříží cestu do Arargosu a tam si všimnou několika prchajících lidí, kteří běží směrem ke stanici. Zmizejí jim z cesty. Když běží kolem, nikoho z nich nepoznávají – vypadají jen jako vozkové nějaké obchodní karavany.
Na základě zdravé úvahy, že tam, kde jsou potíže, bude nejspíš i Zimar, vyrazí po cestě na opačnou stranu, směrem k Arargosu.

Když zajdou za další zatáčku, najdou několik vozů a kolem nich vícero mrtvých těl. Nedaleko od nich pak brzy začnou poznávat členy Zimarovi bandy. Muži si tu svižně rozdělují lup – berou peníze, cennosti a koření a nakládají to vše na koně, kteří táhli vozy.
Brzo si jich všimnou, ale Lerien poznají a pozdraví několika povzbudivými výkřiky plnými sebevědomí. Není nikdo spokojenější a sebevědomější než lupič po dobrém úlovku.
Objeví se i Zimar. V ruce má kuši a druhou má zavěšenou na zádech – očividně lup od strážců karavany. Není jediný. Mnozí bandité si berou těžší výzbroj, kterou najdou u pobitých žoldáků a obchodníků. Byl to velký náklad. Tři vozy, možná dvacet strážců. Zimar tu má celou svojí bandu, skoro dva tucty mužů. Jinak by na to nestačil. Musel to být docela boj.
Pozdraví Lerien a Ondřeje pokývnutím hlavy: „Chtěli jsme se ještě trochu dovybavit. Pomozte nám s tím,“ dodá a mávne rukou k mrtvým strážcům. Někteří mají kroužkové košile nebo helmice. Pár lapků už je hbitě sundavá a balí.
„Podřezávali jsme krky – tak, aby se zbroj nepoškodila,“ dodá Zimar pragmaticky. Pak se podívá na slunce, trochu se zamyslí a dodá poměrně nevzrušeně: „Vomlouvám se za zpoždění. Ale koně a zbraně se budou hodit.“
Ondřej stojí mlčky vedle Lerien. Nevypadá příliš spokojeně. Nakloní se k Lerien: „Takový útok přiláká pozornost, musíme vypadnout co nejdřív.“
V nedaleké obchodní stanici není sice příliš mnoho vojáků… ale i tak by z toho mohly být nepříjemnosti.

Karavana je nejspíš Atmorijská, což je trochu nezvyk. Běžně cílí přímo na dodávky pro místní šlechtu. Na cizí obchodníky sahají jen když jde do tuhého nebo jen v malém, sem tam nějaký osamělý vozka. Tohle musel být docela riskantní podnik, ale vyšel. Jsou tu zbraně, zbroj a koně. To by mohlo přijít vhod. Samozřejmě, koně nejsou vyloženě nenápadní, i když poskytují větší rychlost. Rozhodně má tato akce svá pro a proti, které snad Zimar zvážil… snad.
Alespoň, že při tom přepadu o nikoho nepřišel. Musel je dočista překvapit.

Služby rytířům

Kvůli tomuhle ruchu takovéhle sešlosti miluji. Spousta nových lidí, které můžete potkat. Zajímavé historky, předměty, zážitky. V jednu chvíli se přistihnu, že se usmívám pod vousy. Raději toho nechám aby si nemysleli, že se někomu pošklebuji, ale i tak jsem pookřál na duchu.
Zajdu koupit dvě misky vařené zeleniny a trochu pečeně pro lepší chuť. Obojí odnesu k nám do stanu. Ať si i Tarell zaplní břicho. Bude potřebovat sílu na turnaj.
K tomu si dáme místní víno na které mám jenom samé dobré vzpomínky. Je to takový poklidný večer, že se mi až nechce věřit, že se schyluje k válce, ale ze zkušenosti vím, že takovéhle pocity jsou zrádné. Před bouří bývá největší klid, jenže to neznamená, že si tu chvilku nemohu pořádně užít.
Z dalších míst k nám doléhá různorodý halas. Smích, pokřikování, řinčení zbraní, dokonce i nadávky. Prostě běžná směska tábornického života.

Drknu do Tarella loktem abych upoutal jeho pozornost na několik holek, které procházejí kolem. Nejsou to žádné noblesní dámy, ale to ničemu nevadí.
"Jestli chceš tak se běž porozhlédnout kolem trochu si povyrazit," pobídnu mladíka. "Já zůstanu tady."