Andor.cz - Dračí doupě online

Místní nebo cizí?

Cordelia

Dav už se začíná trochu rozohňovat, když se Cordelia rozhodne zakročit. Samson si skutečně nevěděl rady s kapsářem, ale ostatní měli nápadů až dost. Lynčování je skoro taková zábava, jako kejklířské představení.
Když Cordelia přistoupila k Samsonovi a lstí se k neznámému kapsáři přihlásila, pochopil to jak kapsář, tak Samson.
Její ranař jen přikývl, pak se rozhlédl a hlasitě – možná trochu moc hlasitě a nuceně – řekl: „No dobrá, já vám odpouštím.“
Ze Samsona by nebyl dobrý herec. Na tuhle situaci to ale stačí. Kapsáře odvlekla Cordelia pryč. Ten na její slova reagoval jen přidušeně: „Jasný,“ a víc se nevzpouzel.

Během chvilky zapadnou do uličky kousek stranou. Cordelia tak na moment ztratila přehled o svých lidech, ale oni si poradí. Většina pozornosti se vrátila k bavičům a situace se začala uklidňovat.
Kapsář se jí vykroutil, trochu obezřetně, ale neutekl. Podíval se na ní a ona si ho mohla také pořádně prohlédnout.
Byl to mladík, i když z dálky tak mladý nevypadal. To bylo způsobené hlavně starým a docela obnošeným oblečením a zarostlými tvářemi. Jeho neudržovaný vzhled mu na věku přidal. Vypadá spíš hbitě než chytře, ale podceňovat ho by byl špatný nápad.
„Děkuju,“ nakonec řekne. „Co po mě chceš?“ Z výrazu se dá vyčíst, že nějakou vděčnost v sobě má, ale je spíš podezřívavý. „Nikdo nedělá takový laskavosti jen tak pro nic za nic,“ zašklebí se. „Máš jen štěstí, že ten hromotluk si tě taky nevzal do parády.“
Je na Cordelii kolik muži prozradí a jestli ho zkusí nějak zmáčknout nebo naopak k sobě naklonit. Pořád není jisté, jestli spolupracuje s kejklíři nebo jen využil příležitosti. Pokud by byl místní, stálo by za to dozvědět se něco o místním podsvětí. To by se mohlo hodit… zdroj schopných paží, které se ptají jen na výšku honoráře a nikoliv na důvody…
Takoví lidé, jako je tenhle, jsou zvyklí na to, že neví všechno. Dá se s ním mluvit přímo. Pokud bude cítit dostatečnou hrozbu nebo výdělek, odpoví určitě uspokojivě.
Kdesi za ní je stále slyšet představení. Podle všeho ho principál malé tříčlenné společnosti už ukončuje. S kloboukem nejspíš odchází a prosí o nějakou tu drobnost za hezké představení.

Služby rytířům

Delmar

Zkušenostmi s turnaji přijdou Delmarovi vhod. Rychle se zorientuje a za chvíli už sežene pár ochotných paží, které jen čekají na trochu drobné hotovosti, kterou páni tu a tam utrousí. Tarel se vcelku překvapivě dá s některými z nádeníků do řeči. Zeptá se jich na místní trhy a na pár dalších drobností. I když je to očividně snaha mladého rytíře být tak trochu na rovině s prostým lidem, nádeníci je pořád vidí jako pány. Podle toho se k nim chovají. Uctivě, avšak s odstupem.
Velký hovor z toho není. Vezmou si drobné haléře a odejdou, spokojení s platem. V chudších čtvrtích by to mohl být docela slušný výdělek za nějakou hodinku práce…

Naštěstí pro Delmara a Tarela, nejsou tu první a kolem už je víc než dost lidí, kteří pomohou rytířům splnit jejich potřeby. Snadno tak seženou i něco krmení pro koně. Brzy Tarel uvidí i místního pacholka, který už k nim jde se dvěma lahvemi vína a dvěma bochníky chleba. Nejspíš dostal povel od organizátorů.
Není to běžný tmavý chléb, který je v Celestionu častý dokonce i ve vyšších vrstvách. Tenhle má těsto vláčné a měkké, chléb je téměř sladký a rozhodně lahodný. To vše se Delmar primárně dozvídá od překvapeného Tarela, který se ho jal vyzkoušet. Delmar jej samozřejmě zná – na žádné Neustilské hostině nikdy nesměl chybět.
Mladší rytíř si po svačině vytáhne svou vlastní zbroj a začne kontrolovat kožené řemínky a leštit kovové pláty. To ho určitě na chvilku zaměstná.

Delmar se pak obrátí k průzkumu okolí stanového městečka. Už se začíná trochu smrákat, ale ještě je světlo. S večerem podle všeho prostor za hradbami ještě více ožil. Je tu několik obchodníků, kteří s mulou prochází mezi stany a nabízí rytířům všechno možné. Víno, sýry, olivy… zeleninu i maso… cokoliv, co se dá v okolí sehnat.
Nedaleko od stanů účastníků turnaje je také několik barevných vozů, kde nejrůznější charakterové nabízí své služby. Nejspíš se tam věští budoucnost, prodávají lektvary síly, lásky nebo štěstí či zázračné masti… ale také se tam určitě vypráví mnoho příběhů a pějí se tam písně.
Častěji jsou tam vidět panošové a služebníci rytířů… i ti mají co utrácet.
Pro rytíře jsou o trochu dál i serióznější služby. Většina z toho se semknula u malé kovárny hned u brány, která nejspíš slouží cestujícím obchodníkům a také návštěvníkům při podobných událostech. Jsou tam i stlučené stánky, kde se prodává nejrůznější jídlo. Zejména je vidět místní zvěřina, které se pořádný kus otáčí na velkém ohništi. Dá se tu ale sehnat leccos, od kořeněných chlebů z jihu až po teplou medovinu z Nortimberu. Vše je podbarveno exotikou, kterou sem přiváží obchodníci, kteří tudy proudí do Celestionu a dál.
Kolem velkého ohniště pobíhá kuchař, kterému pomáhá jeden nebo dva pacholci. Odhání hladovce od pečeně na ohni a dávají si pozor, aby každý dostal porci jen pokud zaplatil. A k tomu je samozřejmě nedaleko rozložen celý výběr chlebů a pečiv, spolu s vařenými luštěninami a zeleninou ve velkém kotli. To zas hlídá korpulentní matróna, možná kuchařova žena. Podobně jako kuchař se i ona chová k rytířům uctivě a když vidí vyššího pána, vystřihne mu nad kotlem i pukrle.
Je tu velký ruch. Blíží se doba večeře. Vzduch je plný vůní, které sem skoro každého zpoza hradeb. Nikdo se nad dobré jídlo nepovyšuje. Ti nejpovýšenější jsou koneckonců zalezlí někde ve městě…

Informace o turnaji

V Celestionu jsem zažil honosnější turnaje. Velké pitky, zvěřina zadarmo, ale to je kolébka rytířství. Nedá se to srovnávat s ničím a nikde, já však nijak zklamaný nejsem. Pořád je to slušná nabídka pro všechny pány a rytíře. I kdybych tu neměl jiné zájmy rozhodně bych cesty sem nelitoval.
S vyhlédnutým místem na ubytování jsem spokojený. Nemá smysl zbytečně čeřit vodu a stavět se na hlavu jenom kvůli o kousek lepší pozici. Nechám Tarella u našich věcí a jdu vyjednat stavbu stanu. Jdu koupit dřevěné kůly a podpěry na které napneme látku k tomu najmu ještě pomocníky.. Za několik drobných mincí je všude kolem dost ochotných rukou se toho zhostit. Ne, že bych si nedokázal poradit sám, ale proč si to trochu neulehčit. Raději utratím trochu peněz než se tu zbytečně mordovat s klacky a také to bude mnohem rychleji.

Jakmile stan stojí tak si vybalíme. Cestujeme nalehko, takže to jde rychle. Já konečně z ramen sundám zbroj a úlevně u toho vzdychnu. I když se vezete na koni tak se i tak pronese. Rozvěsím jí na stojan a chvilku přemýšlím nad tím zda se rovnou nepřevléknout do něčeho honosnějšího, ale nakonec se rozhodnu že prosté šaty zatím postačí. Ještě potřebuji dohodnout píci pro koně a jakmile je tohle všechno vybaveno je čas se postarat také o vlastní žaludek. Vínem a chlebem určitě nepohrdnu, ale rád bych konečně po té cestě něco pořádnějšího.
Nechám Tarella u našeho příbytku a jdu pořádně prozkoumat celé tohle městečko, které tu před nedávnem vyrostlo. Aspoň tohle je jedna z výhod toho být starší. Nemusím tolik hlídat. Jdu hlavně najít místo kde se vaří a dá se koupit něco k snědku. Taverny jsou ve městě, ale dost podnikavých duší bude mít něco rychle sbitého i tady a to je mým cílem.

Představení

Cordelia

Wilbur se ohlédne a hned pochopí, koho Cordelia myslí. Ztratí se v uličce a jde zkusit něco zjistit. Realita je však taková, že není příliš dobrým špehem v poli a proto je výsledek nejistý. Lidí však Cordelia víc nemá.
Jeho šéfka se mezitím otočí k davu kolem kejklířů a protlačí se skrz několik mačkajících se měšťanů do popředí.
Dostane se až na kraj volnějšího prostranství. Vidí tam Samsona, který stojí uprostřed prázdnějšího kruhu lidí. V ruce drží za límec neznámého muže menší postavy, štíhlé kompozice a dozajista hbitých prstů. Odhad Cordelie nebyl špatný. Otázka je, co se tady událo…
„Dej ze mě pracky pryč, ty opičáku!“ křičí chycený muž, kterého obr Samson drží několik palců nad zemí a se zájmem sleduje.

Baviči se pokouší dál upoutat pozornost na sebe, kejklíř žongluje ještě rychleji a polykač ohně pokračuje se svými triky s loučí. Jen jejich principál se snaží situaci urovnat.
„Povídám, pusťte ho, vždyť vám nic neudělal, dobrý muži,“ opakuje trochu nervózně.
Samson se tváří nechápavě a svým velmi jednoduchým způsobem konstatuje: „Chtěl mi vybrat kapsu.“
Chycený kapsář se vzpouzí: „Nesmysl! Nemáš na to žádný důkaz, hromotluku!“
Principál se od toho začíná pomalu ale jistě distancovat a snaží se, aby se publikum věnovalo jeho umělcům… po chyceném kapsáři ale pořád hledí.

Existuje více vysvětlení. Možná, že upřímně nechce, aby se na jejich představení něco semlelo, zejména protože je to okrádá o pozornost a přízeň publika. Stejně tak je možný cynický odhad, že s nimi kapsář spolupracuje. Dokonce se i mohlo stát, že se ho principál zastával jen z dobroty svého srdce… ale ve dnešním světě se něčemu takovému nechce věřit.
Když se Cordelia rozhlíží, vidí i Kolbu, který se mezitím proplétá davem. Ona sama to příliš nezvládne sledovat, ale podle všeho se pověsil na šlechtice, který se zamíchal do davu měšťanů a zkouší se táhnout co nejblíž za ním. Právě teď se ale zastavil a dívá se, jestli nebude potřeba zasáhnout ve prospěch Samsona.

Vzniká tu problém. Čím déle je Samson ve středu dění, tím spíš si ho někdo zapamatuje. Je to docela obr, který v davu vynikne. Mohlo by to přilákat nežádoucí pozornost.
Skupina bavičů tu dle všeho nemá žádné další spojence nebo podporovatele. Pokud by se postavili proti nim, nebylo by těžké rozpoutat rvačku nebo na ně poštvat místní. Stačí jeden správný výkřik nebo další obvinění. Vzniklá skrumáž by mohla dát příležitost prohlédnout pár kapes… nebo se dostat ještě blíž k tomu postaršímu šlechtici… a to by mohla být ta správná kořist.
Avšak je také vidět, že baviči jsou schopní a umí na sebe přitáhnout pozornost jako nikdo. A takoví lidé mívají i mnoho dalších talentů. Umělce už Cordelia používala dřív… mívají nebývalou schopnost vyvléknout se z každé potíže a proniknout do libovolné společenské vrstvy…
Nálada se proti nim začíná obracet. Kapsáři sice nejsou nic zvláštního, ale místním stačí málo, aby se postavili proti neznámým cizincům. Asi už jich mají ve spojitosti s turnajem plné zuby.
Cordelia si také všimne, že větší shromáždění davu už přitáhlo pozornost stráže u brány. Dva vojáci s halapartnami sem pomalu kráčí a dělají si cestu skrz dav, aby zjistili, co se to tu děje…

Informace o turnaji

Delmar

Když se oba rytíři představí, seržant se nezdá příliš zaujatý. Nejspíš brzy zapomene, odkud Delmar s Tarelem přichází. V případě Tarela si zastupující komoří zapsal jméno, panství a udělal poznámku – Celestion. To se dozvěděl Delmar rychlým pohledem přes jeho rameno. Kromě toho si stihl všimnout, že tu nejsou jediní cizinci z Celestionu a jiných vzdálenějších končit. Místní rytíři však převažují.
Seržant poté naváže.
„Dobrá, sire, pán Bernard chce, aby každý na tomto turnaji reprezentoval rytířský ctnosti a přednosti. Takže vás musím upozornit, že pokud budete páchat věci proti místnímu pořádku, budete mít co do činění s náma, s městskou stráží. Šlechtickej soud tady drží pán Bernard a my máme od něj právo sebrat každýho potížistu... v tomhle městě chce pán pořádek.“
Rychlý pohled na pár dalších členů městské stráže, kteří stojí dál za zapisovatelskou dvojicí. Jsou to ve směs svalovci, se zkušenostmi… i když s menším množstvím disciplíny. Rozhodně tvrdší, než průměrná milice. Kvůli své pozici na hranicích si město udržuje víc než jen pár strážníků…
Komoří přeruší seržanta a vysype něco jako pohostinnou nabídku jako protiváhu:
„Ale pán Bernard je zároveň pohostinný, a dokud jeho pohostinnosti nezneužijete, což se jistě nestane, postará se o vaše pohodlí. Pokud chcete tábořit ve stylu rytířských tradic, můžete zde na cvičišti rozbít stany. V takovém případě vás pán Bernard poctí lahví vína na každý den až do turnaje a bochníkem bílého chleba z nejlepší Neustilské pšenice. Pokud by vám bylo milejší pohostinství našeho krásného města, nabízí vám ubytování jeho jménem v hostinci pod pevností, který je zván „U Pána“, neboť i sám pán Bernard je jeho častým hostem.“
Stěží se při tom proslovu nadechl.

Je trochu cukr a bič… nedělat potíže, a pak má účastník turnaje v podstatě vše zajištěno. Mohlo by to souviset s tím, že tento turnaj často slouží i pro chudší pány. Pevnost stále potřebuje schopné muže, víc než jen pány bohaté…
Turnaj je nejlepší příležitost, jak takové muže najít.
Pokud setrvají u svého rozhodnutí zůstat za hradbami, páže po boku komořího jim ukáže volný prostor u stanů dalších rytířů. Je více či méně obklopen stany. Kdyby se utábořili o nějakých padesát kroků dál, nejspíš by se dalo odcházet a přicházet bez toho, aby si „sousedé“ všimli. Mohlo by to ale nějak zamíchat pořádkem místních organizátorů.

Oba rytíři se také doví, kdy turnaj začne (mají ještě čas několik dní) a jak bude probíhat. Nejprve budou klání rytířů, která proběhnou nejprve na koni s dřevci a poté na zemi s meči, přičemž poražený musí od vítěze „vykoupit“ svou zbroj a koně. To je ale jen tradice. Cenu výkupného určuje poražený. Příliš nízká částka je však považována za neuctivou a haní čest jména rodu poraženého.
Tradičně budou nejprve bojovat nejmladší z rytířů. Bojovník vstoupí na klání v momentě, kdy se cítí připraven, a vznese výzvu. Tu přijme některý z jeho soků, buď pokud je vyzývající osobně jmenuje, nebo kdokoliv patřičného původu, pokud bude výzva všeobecná.
Tyto jednotlivá klání budou probíhat v průběhu celého dne s ohledem na množství účastníků. V poledne bude mezi kláními krátká přestávka pro občerstvení dam, které budou turnaji přihlížet. Dle všeho má být i bavičské představení.

Druhý den začne ranní přehlídkou pánů a jejich následným střetem ve dvou skupinách – jedna z praporců místních šlechticů pod vedením pána Bernarda, a druhá složená z rytířů-hostů. Bojovat se bude do vyčerpání jedné ze stran nebo do soumraku. Při turnaji je zakázáno zabíjet, mrzačit, hanit cizí čest nebo okrádat jiné pány o jejich vybavení – jediná forma kořisti, která je přijatelná, je uloupení „výkupného“ podobně jako v případě jednotlivých klání. „Výkupné“ je získáno, poté co je jiný rytíř odzbrojen či se vzdá po čestném souboji.
Ve své podstatě jsou to více nebo méně standardní pravidla, která jsou na všech turnajích skoro stejná. Kromě přítomností neurozených členů městské stráže není na turnaji nic výjimečného.

Zápis

Chladně si změřím úředníka, který se stará o turnaj. Také se mi nelíbí jak s námi jedná, ale udržím se a nezačnu žádnou scénu. Je to dáno hlavně tím, že bych určitě nebyl prvním. Jeho chování si jistě vysloužilo mnoho námitek a přesto je pořád tady. Křikem a spíláním ničeho nedosáhneme a navíc není potřeba si proti sobě pobouřit stráže a ostatní.

Na Tarellův němý dotaz přikývnu. Není potřeba se nijak skrývat. Nic tím stejně nezískáme. Jsme tu v oficiální záležitosti a můžeme na turnaji vystupovat s hlavou hrdě vztyčenou.

"Rytíř Delmar," nechám se zapsat i já. Nemyslím, že by mu dělalo potíže přiřadit mě k dalším potulným rytířům, kterých je tu okolo víc než dost a slétají se sem jako vosy na med.
Nechám si pak říci podrobnosti pokud je ten chlapík ochotný se o ně podělit. Kdy je začátek, zda máme přidělená místa na ubytovaní a další drobnosti bez kterých se to neobejde.

Zápis

Delmar

Jízda mezi stany dá Delmarovi příležitost pozdravit několik rytířů, které pozná. Není jich málo, ale Delmar je také překvapen, kolik vidí nových tváří. Nebyl pryč tak dlouho, aby se mohla narodit a dospět celá generace nových šlechticů… nejspíš se do popředí dostaly jiné rodiny než ty, které on znával.
Zatím nenarazil na nikoho příliš vlivného nebo někoho s kým by mu užší přátelství dávalo důvod se pustit do řeči. Navíc stejně spěchá, aby se přihlásil do turnaje. Je tu pár lidí, ke kterým by se mohl vrátit, pokud bude čas.
Když osloví Tarela se svou otázkou, mladý rytíř se nezdá příliš spokojený a také to řekne.
„Je to všechno takové… polní. Víte, co myslím? Turnaje v Celestionu jsou honosnější. Více barev, více hudby… více zábavy. Alespoň myslím. Poslední dobou se u nás konaly spíš menší slavnosti… tohle je velká událost. Ale všechno mi tu připadá hodně vojenské. Třeba to ve městě a při turnaji samotném bude jiné.“

Jeho obavy přetrvávají i k zápisu, na který společně čekají.
Seržant právě domluvil s jiným rytířem a Delmar s Tarelem k němu mohou přikročit. Po ruce má seržant menšího muže, nejspíš někoho ze správy Arargoského dvora. Seržant naznačí uctivou úklonu. Příliš srdce do toho nedal, ale je to jen voják. Optá se jich:
„Vaše jména, blahorodí? Předpokládám, že jste přijeli na turnaj…“
Tarel se zdá být trochu zaskočen, možná i uražen tím prostým zacházením. V Celestionu se zpravidla organizace turnajů koná docela jinak. Bývá to formálnější, dvorní záležitost. Tady to vypadá, jako by se rekrutovalo do armády.
„Jsem rytíř Tarel z Horowitz a přijel jsem se skutečně účastnit turnaje. Je tu nějaký komoří pána z Arargosu nebo...“
Menší muž, úředník, přikývne a skočí Tarelovi do řeči.
„Ano, já jsem zástupce komořího, nejvyšší komoří je plně zaměstnán službami u dvora.“ Odkašle si a pohlédne na Delmara, kterého nechá, aby se také představil. Poté poznamená: „Horovice? Jak se to píše, mladý pane? Předpokládám, že jste přijel z daleka, protože mi název toho panství nic neříká...“
Tarel, už tak znejistěný tímto nestandardním zacházením, pohlédne na Delmara. Nejspíš neví, nakolik má mluvit pravdu o tom, odkud je a do jakých zabíhat podrobností.

Neznámý šlechtic

Cordelia

Lidé Cordelie se rozptýlí po náměstí a zkouší využít různé situace, které se naskytly. Je jasné, že něco z toho budou slepé uličky… ale třeba ne všechno. Většina práce špehů je jen o tom, umět se chopit té správné příležitosti.
Wilbur přikývne a odejde směrem k celníkům, Kolba a Samson jdou obhlídnou dav kolem skupinky bavičů…
Cordelia samotná pomůže na nohy jednomu z chudáků, který spadl, když kolem projížděla družina neznámého šlechtice. Muž se snaží oprášit a u toho nadává. Brzy Cordelii poděkuje: „Nejvyšší vám to oplať, slečno,“ zahuhlá. „Mizera jeden…“
O pár opatrných dotazů pro tohoto i jiné lidi na náměstí později…
„Ten? No, co já vim… nějakej velkej pán, asi z Alacózu…“
„Jo, to já nevim, takový rytíři sem jezděj často, i bez turnaje. Tenhle floutek tu je skoro pečenej vařenej…“
„Prej je to nějakej markýz, odněkud ze západu.“
„Cizák, já s ním nebudu votravovat vzduch…“
„Hele, štedrej, koukni, tenhle zlatej dukát je vod něj.“
Než se Cordelia dovyptává, šlechtic už je pryč. Zdá se, že měl naspěch a cestu si napříč davem protlačil. Cordelia ale měla šanci si ho pořádně prohlédnout než se ztratil.
Byl to vysoký muž, postavy rytířské, ale není tak mohutný jako třeba Delmar nebo mladý Tarel. I tak je z něj vidět síla. Je překvapivě mladý na tak sebevědomého a očividně vysokého pána. Bude mu jen něco kolem třiceti. Má pár menších jizev a zdá se, že trochu odlehčuje levou stranu při jízdě. Stát a chodit ho Cordelia neviděla. Neví, jestli má zraněnou nohu nebo ruku nebo jinou část těla.
Byl ozdoben kvalitní plátovou zbrojí, přilbici neměl nasazenou. Na hrudi měl erb se stříbrným kohoutem na červeném poli, který byl Cordelii docela neznámý. Ve tváři byl celkem pohledný. V očích měl ambice a inteligenci, což je vždycky nebezpečná kombinace.
Více si ho Cordelia neprohlédla. Brzy se znovu sjednotila s Wilburem, který podle všeho u celníků moc nepochodil.
„Omlouvám se, madam, je tam hrozná skrumáž a není skoro slyšet slova. Jako na nějaké tržnici… podařilo se mi přeslechnout pár vojáků, kteří si všimli toho rytíře, kterého jste sledovala vy. Říkali „hele, Salhento je zase tady, to bude průser,“, a pak se stavěli do pozoru a toho šlechtice zdravili salutováním, jako nějakého velitele.“
Cordelia neví o žádném významnějším vojevůdci či generálovi, který by jmenoval „Salhento“ nebo něco podobného, ale ona má přehled spíš o Celestionu, než o těchto končinách.
Wilbur na chvíli zaváhá, a pak dodá: „Míří sem hodně lidí. Celníci jsou podle všeho nenaložení a dost všechny trápí. Slyšel jsem jednoho z nich nadávat, že se prý rozkazy a nařízená cla neustále mění. Jednou prý „látka z Atmorie pod clem je, a po druhé div, že za něj obchodníkům neplatíme“, pokud si dobře pamatuji. Nejspíš je v tom nějaký zmatek. Možná spory s místními cechy…“
Do západních přístavů proudí mnoho drahých látek a na obchodu s nimi si leckterý pán chce přivydělat… ale čím vyšší daň, tím méně obchodníků zvolí tuto trasu. Volba výše cla je zpravidla komplikovaná a často se páni spokojí prostě s fixní částkou za velikost nákladu…
Jsou to všechno taje, kterým Wilbur nejspíš rozumí. Jeho inteligence však není příliš dobrá přímo na sběr informací. Nakonec ale také hluchý není.

Nyní už se Wilbur odmlčel a pokrčil rameny. „Víc jsem nezjistil. Začali si mě moc všímat, tak jsem zmizel.“
Když se ohlédnou k bavičům, zdá se, že tam přibývá nějakého rozruchu a že se tam něco děje. Dav už je ale příliš hustý na to, aby ihned věděli, o co se jedná. Je možné, že se baviči nebo lidé Cordelie dostali do potíží… je tam slyšet tu a tam nějaký výkřik a nespokojené zvolání.
Cordelia při tom zahlédne v jedné uličce jednoho z vojáků, které před chvíli viděla za tajemným rytířem „Salhentem“… možná se ztratil nebo byl vyslán na nějakou pochůzku. Nyní stojí v uličce u jedné z věží a mluví s jakýmsi důstojníkem místní stráže. Má koně… ale ulice jsou tak plné, že by bylo možné ho sledovat i pěšky.

Mezi rytíři

Cordelie se svými lidmi mizí za branou a nám již nic nebrání k tomu vydat se mezi stany. Dívám se okolo a všímám si praporců. V duchu k nim přiřazuji jména a občas i tváře, pokud některý z těch rodů znám. Několik se jich najde, ale ne tak moc abych se musel na každém kroku zastavovat a zdravit je. tohle je však pouze špička kopí. Spousta dalších bude ubytována ve městě a tam se ten poměr možná i změní.

"Jak se ti to líbí?" otočím se v sedle na Tarella. Tohle určitě není poprvé co něco takového vidí, ale jako malý kluk je to něco zcela jiného než když se nesete na hřbetě oře a jste nedílnou součástí celé události.
Nemá smysl odkládat to kvůli čemu tady hlavně jsme. Pobídnu koně a nasměruji ho k ležení vojáků, kde probíhá zápis. Chci tohle vyřídit tak rychle jak to jenom půjde, abych měl později ruce volné.

Seskočím a čekám až na nás přijde s Tarellem řada ať to můžeme vybavit.