Andor.cz - Dračí doupě online

Rozhodnutí na cestě

Lerien

Vypadá to, že už nezbývá nic, co by ještě musela Lerien s Ondřejem vyřešit. Začnou se zvedat. Je na čase vyrazit.
Ondřej přikývne a usměje se na Lerien po její poznámce o tom, že by mu rytířství služelo: „Kdoví, třeba mě jednou pasuješ na skutečného pána, až z tebe bude hraběnka,“ řekne bodře. „Tak vyražme, není času na zbyt. Ostatní nás doženou. Tuším, že vím, kam se Zimar ztratil. Domluvil si s námi sraz, snad se v pravý čas objeví. Myslím, že měl ještě v plánu nějakou akci… něco dlouhodoběji naplánovaného… ale včera večer tvrdil, že pojede s námi. Říkal, že se k nám přidá na půli cesty do Arargosu, u Pýchovy křižovatky…“
Zdá se tedy, že zatím pocestují bez lupičů. Snad dodrží své slovo a objeví se. Alespoň jich zatím nebude tolik a nebudou přitahovat takovou pozornost.

Zpočátku je cesta jednoduchá a nezajímavá. Jen scházejí z vrchů do údolí. Tu a tam projdou nějakou osadou, kde znají místní, a ti je vesele zdraví. Dokonce takto získají nějaké další zásoby na cestu. Skupina se příliš nezdržuje a proto není potřeba se rozhodovat, co všechno budou místním říkat o cíli své cesty.
Zvěsti o objevivší se dědičce trůnu se rozkřiknou i tak…

Brzy přejdou do méně přátelských končin. Za podhůřím projdou kraje, kde je na ně vypsaná odměna a kde je hledají Dagobertovi seržanti. Za posledních pár let se stali trnem oku a jedním z mála černých flíčků na správě Neustílie.

Zhruba někde v těch místech je Ondřej zastaví. Jejich skupinka je v lesích, nedaleko obchodní stanice mužů z Atmorie, které se říká Pýchova křižovatka. Slunce je vysoko na nebi, musí být už po poledni. Odpočívají na malém travnatém plácku kolem padlého stromu. Vzduch je vlhký. V lese se ještě skrývá noční jarní chlad, ale o to příjemnější je jasný sluneční svit. Většina mužů jen tiše odpočívá, případně obědvají něco málo z jejich zásob.
Ondřej stojí u Lerien a rozhlíží se. „Tady někde říkal Zimar, že se s námi chce potkat. Ale nikde nevidím, ani náznak, že by tu byli…“
Eskulap sedí nedaleko nich a zamyšleně louská loňské oříšky. Ondřej stojí a ještě chvíli se rozhlíží. Po několika minutách zakleje. „Zpropadení bandité… není na ně spoleh…“
Felčar, který je zahleděný kamsi do dáli, si dál loupe lískáče, a při tom pronese filosoficky: „Nehaň lapku před večerem.“ Překroucené úsloví několik kolem sedících vojáků pobaví. Pak je opět ticho, jen tu a tam je slyšet zpěv ptáků.

Když už uběhne něco k hodině, netrpělivý Ondřej pohlédne ke slunci. Podívá se zpříma na Lerien a položí klíčovou otázku: „Budeme dál čekat? Rád bych byl u Arargosu do setmění a máme ještě pořádný kus cesty před sebou…“
Je tu několik skutečností, které mohou ovlivnit rozhodování Lerien.
Eskulap sedí stále zamyšlen a očividně má na bandity svůj vlastní názor, který je překvapivě kladnější než Ondřejův. Jeho myšlenky by mohly mít cenu, ale starý felčar se o ně zpravidla nerad dělí, pokud si jimi není jistýl
Muži už vypadají nespokojeně a mezi sebou si vyměňují nevybíravé poznámky. Podobné, jako to, co utrousil Ondřej. Vždycky mezi nimi a lapky z povolání panovala řevnivost. Pokud budou dále čekat, stálo by za to nečinné ruce a mysli nějak zaměstnat.
V neposlední řadě pak Lerien tuší, že cílem Zimara mohla být obchodní karavana směřující k obchodní stanici na kraji lesa, ve kterém se ukrývají. Byl někdy ambiciózní, ale většinou si dával pozor, aby si neukousl moc.
Obchodní stanice, v podstatě jen malá a lehce opevněná osada, je na spojení dvou větších cest, z nichž jedna míří do Arargosu. Dojít se k ní dá buď lesem a poté přes otevřené pole, nebo delší oklikou. Oklika vede delší dobu skrz les a poté na cestu do Arargosu. Ta tu prochází nejnebezpečnějším místem z pohledu obchodníků. Silnice je tu málo udržovaná a od znectění Konvidatského panství tu není bezpečno. Tedy, ne pro západní obchodníky…
Z dalších úvah, které se derou na mysli, je riziko zrady banditů. To ale podporuje jen podezřívavost všech přítomných, důkazy pro to nejsou. Ondřejovi se nejspíš honí všechny tyto myšlenky hlavou – to Lerien vidí na první pohled.

Dělba práce

Delmar, Cordelia

Domluva je rychlá a brzy jsou úkoly rozdělené. Cordelia vnikne se svými lidmi do města, Delmar a Tarel pojedou obhlédnout prostor turnaje. Ještě se uvidí, zdali se oba rytíři ubytují v některém hostinci před hradbami, nebo jestli si rozbijí stany mezi ostatními rytíři.
Emma se prozatím připojí k Delmarovi, i když se od nich bude držet dál. Bude jen tvořit komunikační spojku. K ní znají cestu i havrani Cordelie, který špehům nosí zprávy.
S Cordelií tak vyráží Kolba, Samson a Wilbur. Bude dobře, až se vrátí Holintz, protože se v městech se z nich všech vždycky zorientoval nejrychleji, snad s výjimkou Cordelie. Zatím je pořád na cestě.
Ohledně toho osloví Wilbur Delmara: „Očekávám, že vás Holintz vyhledá nejdřív. Pro něj to bude snazší, než nás nahánět po městě. Řekl bych, že by se mohl vrátit během noci. Nejlepší bude, když nám pak Emma pošle zprávu se Sidricem,“ hlavou naznačí k havranovi. Ten daruje Delmarovi jeden inteligentní pohled a poté si dál zobákem čistí křídlo sedíce na hrušce sedla.
Poté už se skupina rozdělí.

Cesta do Arargosu vede od západu. Po pravé ruce je turnajové pole. Po levé ruce z ní odbočují pěšiny k domům před hradbami, kde je několik hostinců a různé služby pro obchodní karavany, které zpravidla kvůli tradicím musí trávit noci mimo městské hradby. Delmar vyrazí ke stanům, které pole obklopují. Cordelia zamíří k bráně.

Mezi rytíři

Delmar

Zatímco špehové se ztrácí v davu mířícím do Arargosu, Delmar a Tarel vyrazí k turnajovému poli. Nedaleko od nich se loudá Emma, která pozornost moc nepřitahuje. Na rytíře se přišlo podívat hodně různých dětí, takže dobře zapadá.
Nemalá část cvičiště je pokrytá stany a táborovými ohni. To, že tu rytíři táboří, neznamená, že jsou to všichni chuďasové. Je tu několik překrásných stanů v rodových barvách, o které pečuje celá armáda panošů. Táboření ve stanu však patří ke tradici a k myšlence rytířských poutí za šlechetným cílem.

Delmar vidí stan v barvách rodu Adlenských, kteří jsou vzdálenějšími příbuznými pána Ranfise, který vládne u Stilského jezera na panství Calirránském. Možná, že je tady nějaký synek té rodové linie. Nyní je tam vidět jakýsi mladší rytíř, který má ještě mladšího panoše. Oba vypadají nervózněji než Tarel na svém prvním turnaji. Mezi honosnými stany ostatních velkých rodů působí trochu ztraceně.
Dál od hlavní cesty jsou vidět obyčejnější stany skutečných rytířů-poutníků. Tam jsou chudáci a nováčci. Lidé, kteří mají jen modrou krev a ani haléř v kapse. Chtějí tu získat slávu a bohatství, ale většina z nich bude mít smůlu. Je tam vidět například jednoho rytíře, který se dost nešlechticky hádá s nějakým obchodníkem prodávajícím zboží, které za sebou táhne na mule. Oba dva muži vypadají velmi rozhořčeně a možná tam k něčemu za chvilku dojde.
Trochu dál od všech ostatních, u hradeb, je stálejší stanový tábor Arargoských vojáků. Stojí tam vysoký a zjizvený seržant, který odpovídá na otázky několika rytířů. Asi zprostředkovává informace k organizaci turnaje a zapisuje účastníky.

Celé pole je přibližně obdélníkové. V jeho srdci je velké prostranství, kde se staví prostor pro souboje samotné. U toho také roste tribuna pro šlechtické publikum. Tam je více vojáků a lidí od pána z Arargosu.
Na zbývajících třech stranách pole jsou rytířské stany. Tribuna vzniká blíže k městským hradbám, napravo od hlavní brány.

Ruch velkoměsta

Cordelia

Poté, co se Cordelia spolu s Kolbou, Wilburem a Samsonem oddělí od obou rytířů a Emmy, vydají se ihned směrem k městu.
Projít bránou není problém. Je tu mnoho obchodníků, ale také mnoho návštěvníků, kteří přijeli na turnaj. Různorodá směska. Vedle řemeslníků a sedláků se mačkají rytíři a nižší šlechta, a nadávají úplně všichni. Tu a tam dav rozrazí skupinka na koních, která spěchá ven nebo dovnitř. Je tu velký ruch.
Náměstí za bránou má tvar nepravidelného pětiúhelníku, přičemž jeho nejdelší stranu tvoří hradba a brána. U té je velká celnice a mýtnice. Podél hradeb odbočují úzké uličky, kde se pohybují hlavně místní. Hlavní cesta vede přímo z brány směrem dál do města. Tvoří hlavní třídu, je plná lidí včetně různorodých trhovců.

Špehové se rychle dostanou do většího klidu za bránu. Přeskupí se a zhodnotí situaci.
Wilbur má bystré oči a hned se zorientuje. „Dobrá, naše práce může začít. Tentokrát tu jsme kvůli informacím, ne kvůli penězům. Ale myslím, že tu bude víc než dost příležitostí trochu obohatit fond naší společnosti, i když to přirozeně přenechám vám.“ Kývne na Cordelii. „Madam, možná bychom se měli v rychlosti projít po městě, každý sám, a zhodnotit šance a příležitosti?“
Ona sama se může rozhodnout, co a jak. Už tady je několik situací, které přitáhnou její pozornost.
U brány se mačká několik zoufale zavalených celníků, kteří se snaží zabránit pašerákům v práci, ale dařit se jim to příliš nemůže. Právě zastavili větší vůz a pustili se do dohadování s jeho majitelem. To je snědý obchodník ze západu. Nespokojená brunátná tvář, zaprášené oblečení… a dva žoldáci po boku. Vypadá, že se chce dostat co nejdřív do města…
Na rohu hlavní cesty si prostor a pozornost vyžádala skupina bavičů z Celestionu. Polykač ohně právě upoutal pozornost davu velikým ohnivým jazykem, a žongléř roztočil ve vzduchu pětici nožů. Baviče pak uzavírá jejich principál. Ten dělá nejrůznější triky, v rukou se mu objevují květiny, nechává drobnosti se ztratit a znovu objevit. Při tom bavičskou trojici představuje a upoutává pozornost houstnoucího davu. Kdoví… možná, že mají v ansámblu ještě nějakého kapsáře…
Dav už se kolem nich skutečně hromadí… Cordelia si dokonce všimne nějakého statného šlechtice, který se zastavil a bez rozmyslu se mačká s ostatními, aby se na ten div podíval. To by mohla být oběť… jejich nebo cizí.
Poslední věc, která upoutá její pozornost, je právě přijíždějící velká družina. Honosně oděný pán v čele oddílu rytířů si razí cestu bránou. Je při tom docela bezohledný a shazuje lidi napravo i nalevo… pokud jsou tak hloupí, že mu neustoupí z cesty. A aby mu to lidé prominuli, tu a tam se za ním trousí zlaté mince…

V Arargosu se toho děje mnoho. Mohou vyrazit do srdce města či zamířit k pevnosti… nebo následovat plán Wilbura a rozdělit se. Právě nyní společnost hledí na svou šéfku, a očekávají rozkazy.

Přípravy na cestu

Lerien

Lerien strávila noc ve zbojnické chalupě. Příštího rána se sešla s Ondřejem a ten jí představil vytáhlého a ramenatého mladíka. Matyas. Jeho tvář je Lerien skutečně povědomá, i když nemůže znát všechny, kteří se k nim tu a tam připojí. Vypadá rozhodně důvěryhodně – oči mu jen planou.
Mládí může být nebezpečné, zbrklé a někdy i nevyzpytatelné, ale je škoda jeho energii nepoužít. Vždyť i takový výbuch nadějí mládí je celý tenhle podnik. Snad jen ztráta domova a život mezi lapky může člověka předčasně zestárnout, že na to zapomene.
Matyas by tu měl zůstat a předat zprávy všem, kteří tu zatím ještě nejsou.

Mohla se podívat na skupinu, která se tu shromáždila, a která s nimi vyrazí. Zimar tu zatím není.
V první řadě neuspořádaného houfu stálo asi deset bývalých vojáků. Měli stále ještě zbroje armády starého hraběte. Jen erbů se zbavili, aby nebyli příliš nápadní. Každopádně byli zkušení a měli dobré zbraně, nejčastěji meče a krátká kopí. Byli mezi nimi i dva schopní lukostřelci. Dohromady by zvládli i větší šarvátku.
Za nimi pak byl asi další tucet dalších nespokojenců. Ti zbroje neměli, jen různé kabátce a nějaké přilby, které se jim podařilo ukrást od přepadených žoldáků. Většina měla sekery, obušky nebo krátké lovecké luky. Skoro každý z nich uměl házet z praku, a také je skoro všichni měli. Ale scházeli jim zkušenosti. I když byli odhodlaní, nebylo jisté, jestli zůstanou stát, když půjde o život.
Bylo mezi nimi i několik žen, které se tvářili nejméně tak odhodlaně jako ostatní muži, a mnohokrát se už osvědčily.
Ondřej jí představil pár z vojáků, které lépe znal – Rostik, Talon, Barvun… neměla šanci si je zapamatovat všechny.

Eskulap už také vstal a sledoval jejich menší shromáždění před chalupou.
„To by už mohlo vzbudit pozornost,“ zamumlal nespokojeně. Ondřej na to jen kývl.
„Napadlo mě, že bychom se mohli rozdělit a jít každý jinou cestou. Kdybychom šli takhle pohromadě, tak se budem muset držet mimo cesty, jinak se o nás někdo bude zajímat. Ledaže by se jeden z nás přestrojil za rytíře a dělali bysme další družinu na turnaj,“ řekl s úsměvem.
Eskulap pokrčí rameny: „Nevtipkuj… nebylo by to tak těžké… postavu na to máš a na dvorské chování si ještě vzpomeneš… a možná bych se radši držel pohromadě. Třeba se nám cestou naskytne příležitost tuhle sílu použít. A získat nějaké další lidi. A kromě toho… já se nemůžu rozdělit. Pokud se někomu něco stane, rád bych zkusil zachránit každého. Budeme totiž skutečně každého potřebovat.“
Ondřej nevypadal tak ustaraně: „Jen se neboj, princ vypadal, že má za zadkem celý legie rytířů v zářících zbrojích,“ řekne a opět se vesele usmívá. Pak se obrátí k Lerien: „Tak co myslíš, líbí se ti naše armáda? Nějaké plány? Slyšel jsem, že u Gavranosu se něco menšího semlelo – jsou tam nějací nespokojenci, které bysme mohli dostat na svojí stranu.“
Bylo by to další zdržení od setkání s Cordelií a Delmarem.
Pokud by bylo potřeba ještě sehnat lepší výzbroj nebo se jinak lépe připravit, například s pomocí princových peněz nebo nějaké sumičky, kterou s Ondřejem naspořili, mají ještě čas a v Gavranosu je jeden překupník.
Na druhou stranu, turnaj začíná už za několik dní… Arargos zněl pro kapitána Halberta hodně důležitě.

Do Arargosu

A jsme u cíle. Toho prvního. Arargos se před námi otevírá jako na dlani. Není to moje první návštěva, ale je pravda, že nějaký ten rok již uplynul kdy jsem tu byl naposledy. Určitě se spousta věcí změnila, ale potěšeně sleduji, že opevnění výrazné nástavby nedostalo. I tak to bude oříšek na dobytí, ale znám i mnohem těžší výzvy. Pevnosti o které by se rozbila i desetinásobná přesila. Tohle ale snad nebude náš případ.

Poslouchám konverzaci a samá nevím na kterou stranu se připojit. Lákají mě obě a rozhodnout to nebude snadné.
"My potřebujeme vyřešit záležitosti ohledně turnaje," ukážu na sebe a Tarella. "To nám chvilku zabere, ale kde se utábořit je složitější. Zajímá mě kdo všechno se turnaje účastní a šlechtické stany budou velkým zdrojem různých zpráv," toužebně se zadívám na praporce a korouhve, které vlají ve větru. Začínám cítit vzrušení jaké už dlouho ne. Přijdu si skoro o deset let mladší a plný energie. Co na tom, že mě to brzy přejde. Tuhle chvilku si vychutnám.

"Na druhou stranu, znám i několik pánů z Arargosu a mohl bych zkusit něco zjistit tam, ale to se dá všechno vyřídit pomocí zpráv a poznání," začínám se víc a víc klonit k tomu být ubytovaný mimo město. Dobrodružství láká mocným kouzlem.
"Zajedeme všichni do města, nebo se chcete rozejít již tady?"