Andor.cz - Dračí doupě online

Do Arargosu

Cordelia, Delmar

Poté, co si v rámci společnosti předají informace, které se dozvěděli, mohou vyrazit dál, v čele s Cordelií a Delmarem. Dál je cesta klidná. Jednou nebo dvakrát narazí na mýtnice u několika mostů přes menší říčky… mýto a clo je hlavní příjem tohoto kraje… a tak to dává smysl.
Nemají problém se vyhnout problémům a pozornosti. Jednak vypadají jen jako další ozbrojená družina mířící na turnaj a druhak mají peníze na to, aby mohli tu a tam něco málo zaplatit mýtařům. Nebývá to moc. Díky tomu se mohou dostat k Arargosu bez toho, aby vzbudili zbytečné podezření.
Kapitán Halbert skupinu zastaví na vrcholku menšího kopce. Když shlédnou na planiny před sebou, vidí už město samotné.

Arargos stojí na řece Noivenně a z velké části přes ní přerůstá i na její druhý, východní břeh. Hned je upoutají majestátní hradby, s mnohými baštami a zastřešenými věžemi. Nad nimi vlají vlajky a znaky v barvách pána toho města, Bernarda Llescase.
Pod hradbami se krčí několik chýší a menších domků. U brány je jich celé menší městečko. Dál od Arargosu směrem k nim se pak táhnou rozsáhlé polnosti, vinice a sady.
Hned u hradeb je však část země ponechána stranou a vyklizena. Tam je cvičiště pro družinu hradního pána a pro domobranu Arargosu. Právě nyní je obydleno mnohobarevnými stany rytířů, kteří přijeli na turnaj a rozhodli se neubytovat ve městě samotném. Je na něm také velké turnajové pole, připravené na blížící se hry a zápasy.
Nad městem je vidět špičky pevnosti, která stojí na menším vrcholku, kolem kterého se točí řeka. Pevnost stojí osamocená, trochu dál od ostatní zástavby, a včleněna do hradeb. Nachází se na severní straně města, přičemž společnost přijíždí ze západu.
Pevnost je obklopena vlastním, vnitřním kruhem hradeb. A jejím klenotem je mohutný hrad s pěticí věží.
Zpoza hradeb je také vidět několik špiček honosnějších kostelů. Také je vidět, alespoň vzdáleně, věž městské radnice. Z této dálky jsou hodiny na radniční věži stěží rozeznatelné, ale o tom divu mechanické práce slyšeli mnozí.

Město nemá vlastní příkop, na to je příliš rozlehlé. Nachází se v rovném kraji, a nebyl by smysl, aby zde stála, kdyby nebylo Noivenny, která v tom místě vytvářela přirozený brod, na jehož místě vyrostl obrovský kamenný most. Ten nyní pevnost střeží.
Z této dálky je vidět i věže menší pevnůstky, která brání druhou stranu mostu. Zbytek města na východním břehu už bráněn hradbami není. Je to menší část – a ta nejnovější. Toto nové město vyrostlo teprve v nedávných letech, za vlády Alfreda a jeho otce. V dobách, kdy bylo málo válek a nebyl důvod utrácet za hradby.

Kapitán Halbert hledí na tu pevnost a na moment se zamyslí. Pak jen mávne rukou: „Tak jsme tu. To šlo hladce. Teď může začít naše práce.“
Wilbur přikývne a přidá se s vlastní poznámkou: „Nebude problém proniknout do města – a mohli bychom to stihnout do setmění. Jakmile budeme uvnitř, pustíme se do toho. Do turnaje zkusíme zjistit co nejvíc informací… a zkusit najít nějaké vhodné příležitosti pro získání vlivu ve městě…“
Než může své plány dál rozvíjet, ozve se Tarel.
„Byl bych však pro, abychom měli základní tábor mimo město, pokud se mohu vyjádřit. Nějaká přátelská vesnice, například? Nebo mezi rytíři za hradbami, či něco podobného. Navrhuji to kvůli madam Lerien a jejím lidem. Pokud budeme zavření ve městě, hůře se s nimi budeme koordinovat.“
Proti tomu namítne Hollintz: „No… a taky budem dál od všeho dění. Nedělám si iluze, že bysme stihli za pár dní proniknout až někam na panský dvůr, ale nechce se mi každý den chodit kolem strážných u brány. Ještě by si mě zapamatovali.“
Kapitán Halbert zatím nepokračuje. Nejspíš čeká, až se rozhodne, jaký bude další plán.

Polnosti Gavranosu

Jedeme dál a víska nám pomalu mizí za zády. Nic se nestane. Nečekal jsem zrovna nějaký přepad. Na to tohle místo není příliš vhodné, ale třeba někdo mohl být zvědavější než by se slušelo. Jenže špeh se na nás očividně nakoukal dost a nebo si všiml, že o něm víme a vzdal to. Nejspíš to ničemu nevadí. Mezitím si popovídáme.

"Ve spoustě vesnic se děje něco víc než je na první pohled vidět, ale nemusí to být hned ke škodě. Jak říká tady, Wilbur, že? Také ho odhaduji na nějakého překupníka. Nám do toho moc není, ale zdál se mi poměrně sebejistý a nedělalo mu problém mít většinu zboží přístupného očím. Je možné, že to dělá s tichým souhlasem někoho mocnějšího než je on sám a tak se nemusí bát. Tahle vědomost by se nám mohla v budoucnu hodit. Ať už tím nebo oním způsobem," rozvedu myšlenku, která mě napadla.
Cordelia se také vrací s prázdnou tak pomalu pokračujeme dál.

Zpátky na cestu

Cordelia, Delmar

Skupina se připraví k odjezdu, v čele má Delmara a Wilbura, zatímco Cordelia zůstane pozadu a ujistí se, že je nikdo nebude dál sledovat.
Nechávají za sebou jednoho oloupeného strážného, který se to snad nedozví příliš brzo, a pak jednoho o něco málo bohatšího obchodníka. To by nemuselo být dost na vyvolání většího rozruchu.
V takovéhle vesnici si o cizincích ještě budou pár dní povídat… ale snad jejich příchod jen připíšou na vrub blížícímu se turnaji. Delmarova slova o jeho účasti to koneckonců potvrzují.

Mezi dvorky

Cordelia

Když všem dá náskok, Cordelia se vrátí mezi chalupy a dělá svým druhům stín. Vesnice nemá příliš mnoho uliček, spíš zadní dvorky, kůlny a menší zahrádky. Párkrát se Cordelia projde nepěkným bahnem nebo přeskočí nějaký ten prasečinec, ale celkově jí to vychází docela dobře.

Má přitom otevřené oči – jak po neznámém špehovi, tak po Samsonovi.
Ve věci první má smůlu. Napíná oči jak jen může, ale nikoho si nevšimne. S ohledem na její schopnosti jsou tu dvě možnosti:
Buď je nikdo nesleduje – nebo je sleduje někdo nad úrovní profesionálních celestionských špehů. A vzhledem k tomu, že Kolba neměl problém si všimnout špeha dřív, asi to nebude ten nejlepší z nejlepších…

Alespoň ve druhé věci se jí zadaří. Za jednou z chalup potká pochodujícího Samsona. Ten asi také míří oklikou z vesnice. Je trochu pomlácený. Ale vypadá, že víc dal, než rozdal.
„Madam,“ pozdraví. „Žádný problémy. Jen ti hoši byli trochu tvrdší, než jsem čekal. A ten strážnej si na mě taky brousil zuby. Ale všechno dobře dopadlo. Radši jsem se pak držel stranou. Tak, jak jste mi vždycky říkala.“
Ze Samsona moc informací padat nebude… ale alespoň že je v pořádku a že splnil svůj úkol.
Brzy jsou všichni venku z vesnice. Cordelia ještě chvíli sleduje volná pole, ve kterých se není teď na jaře kde se schovat. Nikdo ale skupinu nenásleduje. Snad je tedy neznámý špeh pryč.

Podezření

Delmar

Zatímco Cordelia špehuje kdesi za nimi, Delmar vede skupinu vpřed. Tarel, který pečlivě poslouchal, co se řešilo, poznamená: „Není to trochu podezřelá vesnice? Mám dojem, že se tam dělo víc, než kolik se na první pohled zdálo…“
I když to vypadá, že Tarel spíš mluvil na Delmara, odpoví i Wilbur – avšak nechá prvního odpovědět rytíře a neskočí mu do řeči. Na rozdíl od zbytku tlupy špehů se Wilbur zdá poměrně znalý etiky.
„Sire, venkov může být plný různých živlů. Jsme pořád blízko hor a od madam Lerien víme, že je tenhle kraj plný lapků. A kde jsou lapkové, tam budou překupníci, pašeráci a špehové. Možná, že jsme jen nahlédli na kousek něčeho takového. Už dávno neplatí, že by města byla líhní zla a venkov požehnán nevinností – pokud tedy mohu doplnit svou zkušenost, která se od té vaší může lišit.“
Chůze je dál klidná. Nikdo je nevyruší. Brzy jsou za vsí a za nejbližšími polnostmi. Vstoupí do úkrytu menšího remízku, který cesta kříží, a čekají na zbytek skupiny.

Polnosti Gavranosu

Cordelia, Delmar

Poté, co se Cordelia ujistila, že je vzduch čistý, připojí se spolu se Samsonem ke zbytku družiny. Wilbur je přivítá pokývnutím hlavy. Pak konstatuje: „Trochu jsme se zdrželi… ale to není na škodu. Stejně budeme muset čekat na madam Lerien.“
Snad má pravdu a jejich zastávka nebyla zbytečná. Mohou se zatím poradit a sdělit si své informace, případně začít s plánováním. Jinak je čeká jen cesta k městu, snad bez dalších komplikací. Není daleko.

Ven z hokynářství

"Hm," zabručím a nijak zvlášť se nerozhlížím ani nedám najevo, že by mě Kolbova slova nějak vyrušila. Tohle rozhodně není první léčka proti mně a přežil jsem je protože jsem byl chytřejší než oni takže se toho budu držet.
Jakoby se nic nestalo vrátím se zpátky, kde máme koně. Toho svého začnu prohlížet. Kontroluji sedlo, řemeny, přikrývku a přitom pohledem naznačím Cordelii, že se něco děje.

"Někdo mě sledoval. Obchodník nevypadá zase tak moc podezřele. Možná je to jenom zvědavost kvůli tomu, že tu projíždí větší skupina cizinců," začnu potichu vysvětlovat. "Jenže tam má na můj vkus příliš mnoho zbraní než by se na takovouhle vesnici hodilo. Jenže zmáčknout ho by mohl být moc velký risk," pokrčím rameny. Samotného by mě zajímalo co to znamená, ale mohlo by to přitáhnout příliš mnoho nežádoucí pozornosti a to nechceme.
"Ještě můžeme zkusit vylákat a dopadnout ten můj stín, pokud to nechcete úplně hodit za hlavu," navrhnu ještě jednu možnost jak se něco dozvědět, ale rozhodnout si to musí Cordelie.

Konec divadýlka

Cordelia

Cordeliino divadlo slaví úspěch. Strážný sice vypadá pěkně nabručeně a utrousí několik nevybíravých výrazů o Cordelii i Emmě, ale zkušená šéfka špehů už odchází s obsahem jeho tobolky.
Emma je odtažena pryč. Patřičně při tom křičí a vzteká se… ale ne dost na to, aby tím na sebe upoutala širší pozornost. A rychle se taky uklidní, aby to strážnému co nejdřív sešlo z mysli.
Zdá se, že budou mít pověst potížistů, protože se vrací i dráb z druhé strany návsi a nadává:
„Zatracení cizáci, pořád dělaj bordel – jeden se mi ztratil mezi chalupama, mizera. Ani sem si ho nestih pořádně prohlídnout… ale byl to pěknej hromotluk…“
Snad to znamená, že se k nim Samson v pravou chvíli zase přidá.

Cordelia poté prohlédne, čeho se vlastně zmocnila.
Pár drobných mincí. Vyřezaná píšťala. Kamínek s dírkou pro štěstí. Něco, co vypadá jako mnohokrát použitý kapesník. Chudá kořist.
Už to téměř chce zahodit, když si všimne, že kapesník je ve skutečnosti zpřelámaná a zpřekládaná depeše. Nejspíš rozkaz.
Na vědomost se dává… atd. atd. … že oběšením se trestá sedlák Bolek… za loupežnictví a buřičství… a pro výstrahu jeho synové, kteří se dopustili toho též… v kládě budou vězet, pět dní a pět nocí, jen o vodě, za urážku majestátu… atd. atd. …
Prý tedy lupiči. Nic světoborného. Možná, že jen lapkové odsud z okolí jako příklad jiným… i když kolik lapků má rodinu a syny…?
Když papír otočí, vidí uhlem naškrábanou poznámku: Bacha na Šípka! Zdrhnul drábům – zabít, kdyby se ukázal! Kumpány máme, ale ptáček ulítl.
Zdá se, že se jedná o nějakého ambiciózního potížistu. Možná, že je to jen místní malá ryba, kdoví.

Emma se snaží podívat Cordelii přes rameno a zjistit, co získali – to je pro ní dost těžké, vzhledem k její výšce. Wilbur zhodnotí situaci jedním pohledem směrem k nevrlým strážným. Řekne: „Měli bysme zmizet, kdyby se po nás někdo začal shánět.“
Ještě stále se však nevrátil Delmar s Kolbou ani Samson.
Tarel stojí opodál a okatě se o machinace Cordelie nezajímá, rozhodnutí je na ní.

Ven z hokynářství

Delmar

Obchodník se jen ukloní a usměje se na Delmara za minci, kterou mu přidá: „Služebníček, sire, zas se někdy zastavte, pokud vás sem cesta zavede…“
S tím už rytíř vyjde ven. Cesta na ně nepočká.
Jakmile stojí na ulici, všimne si Kolby, který se opírá o zeď stranou od dveří před obchůdkem, a tváří se, že Delmara nezná. Když kolem něj rytíř prochází, špeh zašeptá: „Sleduje vás šmírák. Mám vám krýt záda.“
Víc toho neřekne a dál si tiše hledí svého.

Delmar ho samozřejmě může oslovit – a může mu být nepříjemné, že se na něj pověsil někdo z jeho vlastních lidí.
Když nastraží vlastní smysly a popojde o kousek dál, má dojem, že slyší dvě krátká hvízdnutí někde za sebou… pak bouchnutí dveří a rychlé kroky.
Chvíli je klid.
Pak se Delmar ohlédne. Mezi chalupami se ztrácí neznámá postava v ošumtělém oblečení.

Kolba se přidá k Delmarovi.
„Asi dostal strach, sire. To byl totiž on, ten kdo se na vás pověsil. Ten hokynář, u kterého jste byl, se s ním na něčem domlouval, než k nám šel prodávat. Wilburovi se to nelíbilo, tak mě za vámi poslal,“ vysvětlí.
„Můžeme se vydat zpátky k ostatním, asi to nic nebylo. Omluvte mě a Wilburovu starost, pane, je to nemoc z povolání,“ dodá s úšklebkem.
Zasloužil by si trochu napomenout – on, jeho šéf nebo přímo Cordelia. Stejně tak by se mohl Delmar ještě vrátit do obchůdku a promluvit si s obchodníkem, jestli je pravda to, co říká Kolba… nebo nechat tyhle drobné intriky být a vydat se pryč z Arargosu.
Je to koneckonců jen malá vesnička – není potřeba tu strávit příliš mnoho času.

Ztracena v myšlenkách

Lerien

Chůze je pomalá a klidná. Vyhlídka není daleko. Za chvíli tam Lerien stojí.

Ten pohled přináší zpátky vzpomínky. Na první noc, kdy tu byla. Byli na útěku s Ondřejem. Tam dole, hluboko pod nimi, hořelo tehdy mnoho ohňů. Dagobert byl pečlivý. Konvidatskou tvrz skoro srovnal se zemí. Pro místní zbojníky to bylo požehnání, protože to bylo pán Dobrogost byl ten jediný, kdo je držel jakž takž zpátky.
Ten běh nocí… vyhýbání se všem lidem… najednou docela jiný svět…
Nejprve to byly močály. Tehdy, když se ohlédla zpátky, viděla jezdce na cestě ke Konvidatu – mnoho jezdců s pochodněmi. Zářily v ranní mlze. Až tehdy jí nejspíš došlo, že unikla v poslední chvíli.
Pak přišel boj o přežití. Nebyla na nic z toho připravená. Dagobertovi muži jí hledali a pročesávali lesíky i bažiny… dodnes se jí v noci někdy vrací oči toho muže, kterému musela vrazit dýku až do krku a držet jí tam, dokud nepřestal chrčet. Tělo sebou nakonec cukat přestalo.
Neměla ani pak vyhráno. Tehdy utíkala jako šílená.

Kdyby o pár dní později nenarazila na Ondřeje a on jí nevzal sem, kdoví, jestli by přežila. Neví o tom, že by kromě Ondřeje přežil ještě někdo ze dvora. Jemu se to podařilo, protože znal kraj kolem Konvidatu lépe než kdo jiný. Býval vrchním lovčím… a taky před tím nejlepším pytlákem v okolí… zloděj chytá zloděje…

Při pohledu na kraj se jí něco začne vracet. Když byla mladší, Ondřej jí utěšoval vypravováním o starých králích, kteří se vraceli na své trůny ve slávě a rozdávali spravedlnost v plných náručích… byly to jen povídačky… ale do mladé mysli se vyryjí. V kraji je znají všichni.
Ona zná ty lidi tam dole… zná ten kraj pod sebou. Lépe, než princ Lennart i jeho lidé. A i lépe, než Dagobert.
S tím přichází i uvědomění.
Oni jí potřebují. Jinak by za ní nikdo nepřišel. Možná, že bude figurkou… ale to neznamená, že by zároveň nebyla i hráčem.
Vzpomene si na staré doby… a pak na nadšení lidí ve zbojnické chalupě, kteří oslavovali její návrat. To je něco, co by Lennart žádnou intrikou nezískal… a Dagobert žádnou mincí nekoupil. Její krev. Krev není voda.